14. N jako Návštěva

Ráno se probudím v posteli svých rodičů a vedle mě leží on. Sotva si vybavuju, jak jsme se dostali až sem. Vzpomínky mi zakotví u včerejší noci. Naléhavé dotyky, horká ústa, horlivé strhávání svršků a nejedno podbízivé slovo. Nechal jsem Harryho, aby si se mnou dělal, co chce, a přesně to udělal. Ještě teď cítím na svojí kůži ty horké rty, a když se prsty dotknu místa pod čelistí, štípe to. Usměju se, protože se vsadím, že tam budu mít podlitinu od toho, jak se mi tam zuby zakousnul, když do mě vyvrcholil.

Chápu, proč jsem nás vmanévroval zrovna do ložnice s velkou postelí, i když je v tom jistá ironie po včerejší návštěvě mojí matky. Kdyby nás viděla, musela by omdlít vzteky.

Otočím hlavu na bok, Harry ještě spí, nejspíš se mu něco zdá, protože se mu třepotají řasy, jak se mu pod víčky hýbou oči. Má rozevřené rty a pravidelně oddechuje a já cítím, jak mě polívá vřelý pocit a putuje až do podbřišku. Nedokážu ani slovy popsat, co se ve mně odehrává. Když ho tak vidím, mám chuť pohnout zemí jen pro to, abychom se takhle mohli vedle sebe probouzet už navždy.
 

Při další vzpomínce na předešlou noc se kousnu do spodního rtu, vsadím se, že o věcech, které jsme prováděli, se ve slušných rodinách rozhodně nemluví. Podepřu si dlaní tvář, abych se na něj s klidem mohl dál dívat. Je jen zpola zahalený, hrudník má obnažený a klín sotva zakrývá odkopaná přikrývka. Uličnicky se zazubím, do mysli se mi vkrade záludná myšlenka, že Harryho přece jen vzbudím a napadá mě i způsob, proti kterému nemůže mít námitky.
Vlasy má rozházené po polštáři a to svaly opředené tělo pod brzkým ranním světlem působí jako ze sametu. Vypadá vážně nádherně a pomyšlení, že všechna ta nádhera teď patří už jenom mně, mě dělá šťastným způsobem, který jsem doteď neznal.

Skoro si přiznám, že navzdory lety pěstovanému cynismu se možná kus toho romantika ve mně skrývá. Nikdy dřív mě nic tak intenzivně nedostihlo, ten pocit naplnění, sounáležitosti. Bují ve mně potřeba chránit, co mám, co nechci ztratit. Snaha zachovat si to co nejdéle i přes jistá nebezpečí. Voldemort, Snape ani moje matka mě už o Harryho nepřipraví.

Jsem smířený s tím, že jsem černá ovce rodiny už dávno, tak proč by pro změnu nemohl existovat Malfoy, který umí mít rád a který se rozhodne být šťastný?
 

Ale toho strachu, který mě už nějaký čas sužuje, se nedokážu zbavit. Všechno je příliš krásné na to, aby to byla pravda, abych to mohl bez odříkání mít. Tyhle okamžiky obvykle netrvají věčně.
Počet lidí, kteří o mojí přítomnosti v domě vědí, se nepříjemně zvýšil a šance, že se něco podělá, se tak zvyšuje jakbysmet. Je jen otázka času, než takový Snape podnikne něco, aby se věci daly do pohybu. Měli bychom s Harrym odejít, ale nenapadá mě kam. Nemám kam jít a jít s ním nepřipadá v úvahu, už kvůli zlatému chlapci ne. Postavil bych ho do nesnadné situace, musel by čelit rozhodnutím, která by se ani jednomu z nás nelíbila.

V hlavě mi šrotuje, jak věci udělat co nejsnadnější, protože za předpokladu, že se sem brzy vypraví Temný pán a najde tady Harryho, tak bude všemu konec dřív, než oba mrkneme. A on přijde. Nenechá si mě proklouznout mezi prsty. Hlavně teď, když jsem venku z vězení, ale Lucius ne.

Vím, co bych měl udělat a udělám to. Vrátím Harrymu hůlku. Vrátím mu svobodu. Dám mu na vybranou. Nemůžu si dál nalhávat, že o něj nemám strach. Ačkoliv byly moje záměry naprosto opačné, už mu nedokážu ubližovat. Někdy je třeba obětovat vlastní štěstí a vyměnit ho za štěstí toho druhého. Harry si tohle nevybral. Ani jeden z nás si to nevybral, ale já jsem vždycky měl možnost najít cestu, jak se ze sevření tohohle mizerného osudu vymanit. Jsem moc velký srab na to, abych s tím něco udělal a takříkajíc mi scházela i něčí podpora.

Vystavuju ho nebezpečí. Je neozbrojený, nemůže se bránit a ještě je v nevýhodě díky prostředí.
Kostky jsou vrženy. Hra začala a vypadá to, že její konec je v nedohlednu. A konce, které nabízí, se zdají být jeden horší než druhý. Sám se děsím toho, jak tohle celé vůbec dopadne. Chci ho mít u sebe, chci s ním sdílet svoje prožitky, ale pokud nechci, aby ho hadí ksicht odkrouhnul, musím ho nechat jít.

Harry se v posteli pohne a otře se pokožkou o moji ruku. Jen ten letmý dotek způsobí, že mě zašimrá u pasu. Měl bych si ho takhle zvěčnit, jako živoucí obraz, vzpomínku. Napadá mě, že bych kopii takové fotografie měl poslat otci do Azkabanu, ať má o zábavu postaráno. Zazubím se při představě, že to, co ho nakonec srazí na kolena, nebudou mozkomoři, ale pohyblivá fotografie Harryho Pottera, který mu šuká syna.

Trochu mě píchne u žeber. Šťastná vzpomínka na časy, kdy pro sebe něco znamenáme. Oba dva víme, že válka nás nenechá na pokoji. Každý stojíme na jiném břehu, každý jsme si vybrali jinou stranu morálního spektra. A i když má z velké části Harry pravdu v tom, že nestojím o to být poskokem Temného pána a už vůbec nestojím o to být součástí jeho pokusů o nadvládu, pořád jsou tady malé nuance, ve které věřím. Jako že mudlové jsou vývojová chyba existence lidstva, protože stojí hluboko pod kouzelníky a měli by být kastou, která se nám zodpovídá. Jsou slabí, bez nadání kouzlit, přiživují se na naší dokonalosti. Potravní řetězec má svá pravidla.
Namísto toho se kouzelníci před tou mudlovskou chátrou schovávají. Proč?
Dobrá, nejsem vizionář, nejsem prorok nebo jakými jmény si to ještě Pán zla říká, nechci vést tuhle svatou válku, protože je otravná, nepohodlná a fanatická. Ale to ještě neznamená, že s některými jeho vizemi nesouhlasím.

Ale já a Harry nemáme společnou budoucnost, ne v tomto mizerném světě. Ne ve světě, kde on je na straně dobra a já na straně zla.

Rozednívá se.

Rychle vstanu, než se vzbudí. Nemám tyhle chvilky rád, znervózňují mě a přivádějí do rozpaků. Nerad se chovám jako pitomec a v posledních dnech jsem si to vybral na několik měsíců dopředu. Harry nemůže čekat, že se ze dne na den změním. Pořád jsem v jádru stejný, jen priority se mění.

Potichu se obléknu a jdu si přečíst zase nějaké přehnané klepy v Denním věštci. Holoubková má na tohle neobvyklý talent. A jak se říká, tak na každém šprochu je pravdy trochu. I ve vší té kýčovité parádě se najde pár věcí, které dávají smysl tomu, kdo se pozorně dívá.

***

Milostivý pán Potter se uráčí vstát až chvíli před polednem. Vlastně se po včerejší noci nedivím. Měl dost práce a hodně ho unavila. Odfrknu si, ale cítím, jak se mi pod úsměvem krabatí tvář. Dovolím si na okamžik přivřít oči a znovu si vybavím, jak se mě ty dlaně včera dotýkaly a jak se se mnou zachvěl celý svět.

Zrovna usedám ke stolu, zatímco Djuky podává oběd, když se mezi dveřmi objeví on. I když už dávno delší, tak vlasy má rozcuchané. Trčí mu do všech stran, působí pořád rozespale a prsty si mne oči. Merline, mám chuť se na něj znovu vrhnout, povalit ho na zem a rozdat si to s ním na tý zasviněný podlaze.
Tváří se spokojeně a i když mu nevěnuju pozornost, cítím, jak mě ode dveří pozoruje. Přece na sobě nedám znát, jak moc mě pohled na něj vzrušuje a láká. Jsem chladný a odtažitý, přesně jak je na to zvyklý. Dělám, že mě ve Věštci zaujal nějaký článek, i když se sotva očima posunu po řádku.
Periferně zaznamenám pohyb, to když se přibližuje ke stolu. Než se naděju, něco se jemně dotkne mojí tváře. Prsty mi přejede po čelisti a palcem se nakonec dotkne koutku mých rtů.
Nejsem si jistý, jak zareagovat. Mám si hrát na nedobytného? Na netykavku? Možná to bude zábava. Když se nedostaví žádná odezva, tak jeho ruka v půli pohybu ztuhne. I když se na něj nedívám, je z celého toho gesta poznat, jak je napjatý a vsadím svoje starý koště na to, že se tváří zklamaně.

Z jeho rtů přesvědčeně zazní: „Nechceš mi zase znovu tvrdit, že to byla jen pudová záležitost, že ne? Protože to ti už nesežeru. Možná bych ti mohl připomenout, jak si sténal moje jméno a žadonils o víc. Nebyl to jenom sex a pro mě za mě si tady hraj na třeba na ledovou královnu, ale já už se oblafnout nenechám, abys věděl.“
A s tím si sedne přímo vedle mě, na tváři sebevědomý škleb.
Hergotžel má pravdu. Ne, že ne. Choval jsem jak laciná děvka v zapadlý uličce za krajnicí. Žadonil jsem a sténal a bylo mi to fuk.
Když se naše pohledy střetnou, oba se na sebe usmějeme. Nevydržím to a začnu se smát. Přidá se.

„Ty mě prostě nikdy nepřestaneš zkoušet, Malfoyi,“ praští mě zlehka do ramene.
„Přece bys mě nepřipravil o zábavu, Pottere. Dáš si oběd?“

„Tak toho Pottera si nech,“ opáčí zostra a škodolibě se zamračí.

„Jen co si necháš toho Malfoye.“

„Dobré ráno,“ skloní se ke mně, aby mě políbil na rty. A já ho nechám.

„Poledne,“ opravím ho. „Djuky ti donese jídlo. Po obědě si budeme ale muset vážně promluvit.“

Znovu nakrčí obočí, ale tentokrát výraz v jeho obličeji jasně vypovídá o tom, že se mu nelíbí můj tón a to, co bude následovat. Neřekne ani slovo, nepokládá zbytečné dotazy. Jsem mu za to vděčný, protože v tuhle chvíli nevím, jak zformulovat, co mu potřebuju sdělit. Musím si to probrat v hlavě.
Na to jak umí být někdy až otravně dotěrný, je navzdory nervóznímu výrazu klidný.
Nevím, jestli si to sám uvědomuje, ale někdy mě dokáže vytočit už jen tím, že se tázavě podívá. Vím, že nemám zrovna trpělivosti na rozdávání, ale on má až děsivé množství zvyků a zlozvyků, které dokážou v jednom napěnit krev.
Někdy bych řekl, že byl zrozený právě pro to, aby mě mohl provokovat. Ať už jako rival nebo milenec, pořád to přináší pozoruhodné výsledky. A nejpatetičtější na tom je, že právě to mě na něm vzrušuje.
 

Ani tyhle nedostatky nedokázaly moje srdce přesvědčit, že za to nestojí. Protože Potter je a vždy byl výzva a já výzvy přijímám s grácií.

***

„Vracíš mi hůlku?“ dívá se na mě jako bych mu právě zajel štěně. To jako lituje, že mu ji vracím?
„Přesně to dělám,“ odpovím spíš pragmaticky a neosobně.
„Díky. Jsem rád, že mi konečně věříš.“

„To s důvěrou jako takovou nemá nic společného Po… Harry. Nemusím ti vysvětlovat, že jsme v průseru a každou chvíli sem může někdo vpadnout. Matka se mi možná zavázala slibem, ale Snape ne. Popravdě čekám, že se každým dnem vrátí a nechci riskovat, že tě tu najde neozbrojeného.“

„Máš mě rád,“ usměje se prostě a nakrčí škodolibě nos. „Prostě mě máš rád.“

„Nebo nerad uklízím mrtvoly. Krev se špatně čistí i kouzly.“

Zasměje se.
Zakroutím hlavou a cukne mi koutek. Začíná si na můj humor zvykat, to je dobré znamení.
„Pravda, ještě by sis mohl polámat nehty a kdo by ti pak udělal manikúru.“

„Djuky je v tomhle nemožná,“ podotknu zcela vážně, ale oba víme, že ten humor, co visí ve vzduchu, prostě potřebujeme k tomu, abychom vážnost situace odlehčili.

„No a co teprve tvoje šaty, Draco, pravděpodobně mají větší cenu než můj bídný život.“

„Jsem rád, že si to uvědomuješ.“
Přestane se smát, na pár úderů srdce strnu, jestli jsem nepřestřelil, ale on se prostě jen zatváří melancholicky. Chytne mě za ruku a vzdychne.
„Vyjadřuješ svůj strach sice netradičně, ale stejně ti děkuju. Neměj obavy, já už se o sebe nějak postarám. O nás oba,“ promne mezi prsty svoji hůlku a mávne s ní.
Magie kolem zavibruje, dům Harryho nechá. Někdy mám pocit, jako by ho přijal za člena rodiny. Že by to s tím šukáním byla pravda?
Vzdychnu, dlaněmi se pořád dotýkáme a mně to nedá, abych se nad tím vyjádřením nezamračil. Chystám se něco říct, ale přeruší mě nečekaný hluk.

Hlasitý lomoz se rozezvučí zlověstně chodbou za námi. Prostorem se rozprostře černý kouř a ochladí se. Tuhle kletbu už jsem dřív viděl, když smrtijedi dělali čistky v mudlovských vesnicích. Má zmást nepřítele.

Sotva vidím v tom šeru Harryho tvář, ale teplý dotek dlaně mě neopouští. Pevně mě stiskne a já ten stisk opětuju. Mám pocit, jako by se mi zastavilo srdce a v krku se mi zadrhl kus těžkého kamene. Chci polknout, ale nejde to a panika se mi šíří žilami, jak se nezvládám ani nadechnout.

Pohotový instinkt bystrozora se ale nezapře, když mě Harry stáhne stranou a naléhavě mě táhne pryč, abychom nebyli nikomu na ráně.

Vzduch ještě víc zhoustne a konečně je slyšet i hlasy. Zapadneme za velkou almaru naproti schodišti, je tu místa akorát tak na to, abychom se k sobě přitiskli. V teplé náruči se pozvolna zklidním. I když se mi tep mnohonásobně zvýšil, konečně jsem schopný pročistit si hlavu a vytáhnu z kapsy hůlku. Než se temný dým rozplyne, pohotově pronesu inkantaci tak, aby mě nikdo jiný neslyšel.

„Coecus latebra,“ poklepu na obě naše hlavy.
Po těle se mi začne plížit něco neviditelného, jako hutná kapalina přemožená gravitací. Stéká od hlavy až k patám a když vidím, jak mi Harry před očima mizí, ujistí mě to, že zastírací zaklínadlo začíná působit.
Tím spíš se naše neviditelné dlaně sevřou pevněji a já naposledy zašeptám snad někam k jeho uchu: „Dům by nás měl skrýt.“
 

Místnost se začíná projasňovat. Kouř opadá a trhá se jako chuchvalce vaty, až se nakonec rozplyne úplně. Prostorem zase pronikne světlo a myslím, že i Harrymu je jasné, že nás tímhle vpádem chtěli zmást a odzbrojit.
To znamená jediné, ví o mně. Smrtijedi a Pán zla ví, že jsem tady. A možná ví i o Harrym. Ve spáncích mi zběsile cuká a potí se mi ruce. Moje matka je z obliga, ale možná našla způsob, jak přetlumočit pravdu Snapeovi, aniž by ji zasáhl trest Neporušitelné kletby. Pořád v jádru doufám, že toho není schopná, ale už si nejsem jistý ničím. Otázkou zůstává, jestli na mě Pán poslal svou suitu, nebo je to jenom Snapeova sólo akce.

Domem se prohání několik smrtijedů a při hledání padají věci na zem. Slyším, jak se třístí porcelán. Zatím ještě nikoho nenapadlo najít Djuky a za to jsem fakt vděčný, protože by to mohl být velký malér. Možná o ní neví. Modlím se ke všem zakladatelům, aby to byla pravda.
Když se vyvrátí stůl v jídelně, škubnu sebou. Cítím na krku, jak se Harrymu zatají dech.
Je slyšet kroky i nedaleko od nás. Vidím pár stínů a jednu ze siluet, ale není jí vidět do tváře, má přes hlavu kápi.
Seshora přiběhne mužská postava a mávne vztekle hůlkou, nejspíš aby si ulevila, ale nic se nestane. Zdá se, že jim v domě nejde čarovat. Nebo při nejmenším nemůžou používat zlovolně kouzla, která se domu nelíbí. I když to mě osobně neohrožuje, dům nejspíš odvrací možná rizika.

Seskupí se všichni v jídelně. Jsou tři.

„Tady není,“ ozve se přiškrceně jeden z nich, a pak si najednou sundá kapuci. Je to Nott.

„Snape říkal jasně, že tady bude.“

Ten druhý hlas hned poznávám. Goyla staršího pozná každý na míle daleko. Má nepříjemně afektovaný hlas, který má tendence v rozčílení znít jako když někdo zavrzá falešně na housle.
„Snape není neomylný a nemůže vědět všechno. Možná z nás taky chtěl udělat jen hlupáky a pobavit se,“ třetí hlas už mi nic neříká, nejspíš půjde o nový přírůstek. Přece jen jsem pár let nebyl u náboru.
Nott si odfrkne. „Snape a ta jeho sebejistota, že mu jednou nerozbiju hubu za to, že si hraje na něco, co není.“

„Temný pán by ti za to nejspíš nepoděkoval, Notte.“

„Za to zadostiučinění by mi to stálo, Pánův mazlíček vždycky dostane, co chce, jako by byl lepší než my ostatní. Přitom je to jen syn špinavého mudly,“ zahučí rozezleně Nott a do něčeho kopne. Zachrastí to.
„To je i Temný pán, mají něco společnýho, tak je to spojuje.“

„Myslíš, že spolu i ty-víš-co…?“

„Fuj, Notte, seš nechutnej.“
Nott se hurónsky zasměje, a pak se mu do hlasu vrátí opovržení. „Vyhledávací formule tady nefunguje, ale vsadím svůj krk na to, že tady nikdo není.“
„Má tahle barabizna sklep? Může být ve sklepě nebo okolo domu. Třeba ještě nezpozoroval, že jsme tady,“ zaskřípe Goyle.

Jejich rozhovor mi aspoň poskytne pár odpovědí. Jednou je, že tohle zpackal Snape. Věděl jsem to. Věděl jsem, že mě ten parchant zradí. Ale taky se mi trochu uleví, protože ta banda tupců hledá jenom mě, ne Harryho. Nikdo netuší, že je tady.
Zjištění, že není Snape čistokrevný kouzelník je mimo jiné… Zajímavé. O Pánovi se to ví od jeho znovuvzkříšení na hřbitově, nebylo zbytí. Ale Snape nebyl nikdy v osobní rovině sdílný. Ví to matka? A i přesto s ním je?

„Máš pravdu, Goyle. Myslím, že určitě nezaslechl náš tichý příchod!“ připojí se k nim další hlas sarkasticky.
Smrtijed přišel zřejmě z druhé strany, nebylo vidět, kdy se k nim připojil. Takže jsou čtyři, ne tři. Každopádně ten hlas taky znám, ale nedokážu ho identifikovat. Je mi hodně povědomý.

„Zatracený kluk, musí pořád dělat jen potíže!“

„Je to Malfoy, co bys chtěl,“ odpoví Goyle, jako by to snad všechno vysvětlovalo. Je to stejný tupec jako jeho synátor. Gregory se aspoň nikdy nesnažil být něco víc.

„Pojďte prohledat ten sklep a okolí. Musíme ho najít. A nezapomeňte, že ho máme jen omráčit, ne zabít. Rozumíte, vy idioti? Zmrzačit možná, ale musí být naživu. Víte, že ho Pán potřebuje,“ promluví znovu ten známý hlas a já ho konečně poznám. Rodolphus Lestrange. Můj strýc.

Ne, že bych někdy k němu měl nějakou bližší vazbu, ale je milé vědět, že mě chce mučit i vlastní rodina. Povedená milující famílie jako z béčkový telenovely.

Harry ani nedutá, kdybych nevěděl, že mě drží za ruku, skoro bych měl pocit, že zmizel. Není slyšet ani, jak dýchá.
Ještě jednou zkontrolují přízemí, strýc prohledá sklep, ale když nic neobvyklého nenajdou, tak opustí dům dveřmi. Pravděpodobně ve snaze najít mě někde na pozemku.

Za dveřmi jsou tlumeně slyšet hlasy a za okny se mihají stíny. Čas se zdá být tak relativní, když mi pumpuje v žilách adrenalin. Může to být hodina nebo taky pět minut, když se konečně v dálce ozve čtyřnásobné prásk. Konečně se těsně za brankou všichni přemístí.

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. Hučí mi v uších a třese se mi ruka, ve které držím hůlku. Zruším zastírací kouzlo. Odtrhnu se od Harryho a přesunu se spěšným krokem na lodžii nadechnout čerstvého vzduchu. Mám pocit, že budu zvracet, ale nakonec to přemůžu. Posadím se do proutěného křesla a zadívám se na příboj v dálce. V nárazu vln o temná skaliska je něco uklidňujícího. Přesto se mi ruka nepřestává třást.
Hodiny dotikaly. Věděl jsem, že jednou to přijde, ale nějak jsem doufal, že to potrvá o něco dýl. Přišli si pro mě. Pán to ví. Snape mu to řekl. Pořád doufám, že je to jen zlý sen. Že se to neděje, že máme s Harrym ještě čas. Že já mám čas. Hystericky se zasměju. Jistěže musí všechno skončit, když to právě začalo. Když jsme se s Harrym konečně dali dohromady. To bych nebyl já, aby si se mnou osud nezahrával.

Na rameno mi přistane dlaň. Harry mi prsty vtiskne do kůže. Cítím v tom podporu.

„Draco?“ promluví tiše.

Mlčím. Nevím, co mám říct.

„Draco, seš pořádku?“ optá se starostlivě.
Jeho tón hlasu je tak upřímně starostlivý, až mi to vžene slzy do očí.
„Jsem v pořádku,“ odkašlu si a snažím se najít zbytky vlastní hrdosti.
V tu samou chvíli mi dojde, kde Harry stojí. Zdá se, že magická zábrana, která mu má bránit v průchodu, je fuč. Dům ho definitivně považuje za člena rodiny.
Prsty z mých ramen zmizí, když se posadí vedle mě a chytne znovu do dlaně moji ruku.
„Voldemort o tebe musí mít hodně velký zájem.“

Mlčky přikývnu. Ani netušíš, Harry, jak moc velký.

„Tomu nerozumím. Proč si pro něj tak důležitý?“

Neodpovím, namísto toho se na něj pevně zahledím s odhodláním. „Musíš odejít. Seš v nebezpečí.“
Cítím, jak mě ta vnitřní rozervanost podivně svírá a zároveň trhá na kusy. Takový pocit je mi normálně cizí. Nikdy jsem netoužil nikoho zachraňovat, natož zrovna jeho. Není to ve mně, nejsem samaritán s potřebou lidi spasit jako on. Ale nemůžu dopustit, aby se mu něco stalo. Odmítám ho obětovat. Odmítám sledovat, jak platí za moje chyby.

„Cože? Já nikam nepůjdu, ne bez tebe,“ brání se vzpurně. „Zapomeň na to.“

Možná jsem to chtěl slyšet. Možná to potřebuju slyšet. Nemám už ani sílu mu něco nakazovat nebo mu bránit. Chci, abychom byli spolu, ale zároveň vím, že za tuhle cenu to nejde. Pán najde způsob, jak mě najít a s hledáním nepřestane, takže nemá ani význam utíkat. Znovu mě moje vlastní emoce zradí, když mi zvlhnou oči. Tentokrát ale nezabráním, aby se jedna neposlušná slza nesvezla po tváři.
Pronesu k němu tiše, zatímco propletu naše prsty a opřu se hlavou o jeho rameno. „Díky.“

„Až budu chtít odejít, prostě odejdu.“

„Já vím,“ řeknu automaticky, protože je to pravda. Harry je hrdina. Vím, že se mnou chce být až do samého konce.
 

Tiše sedíme propletení a hledíme na moře. Nevím, kdy jsem se přesunul do jeho náruče, ale vím, že jediné na čem teď zaleží je to, že se konečně cítím v bezpečí. Jako by byl zeď, přes kterou se ke mně nemůžou dostat. Jsem patetický. Měl bych uklidňovat já jeho, měl bych ho vyhnat, měl bych ho zkusit přemluvit, ale já nechci. Chci jen slyšet tlukot jeho srdce a pravidelný dech.
Hrajeme tady nebezpečnou hru bez pravidel.
 

„Draco?“ ozve se po chvíli do ticha.

„Ano?“ tuším, co ho svrbí na jazyku.

„Proč seš pro Voldemorta tak důležitý?“

„Já… Mám totiž něco, co jen tak někdo nemá… Něco, co potřebuje.“