15. O jako Obchod s city

Polknu, pod jeho upřeným zrakem se cítím nesvůj, ale nedá mi ani prostor se nadechnout.

 „Ty máš něco, co on nemá a potřebuje,“ řekne prostě, zatímco přikývne hlavou. „A to je co přesně?“

Trochu se zdráhám, protože to má být rodinné tajemství, ale zjistil to Pán zla, je fér, aby o tom věděla i jeho Nemesis, ne?

Natáhne ruku a pohladí mě po tváři. Kdyby nás viděl otec, tak by se osypal hůř, než při dračích neštovicích.
Nemám v plánu Harrymu lhát, ani to tajit. V podstatě to není něco, co by měnilo situaci mezi námi, ale lord Voldemort v tom vidí svoji zbraň. Chápu proč.
„Totiž,“ promnu si prsty. „Víš, že náš rod, vlastně oba rody, ze kterých pocházím, Malfoyů i Blacků, jsou hodně vážené. Čistokrevné, mocné a jejich historie sahá hluboko do dob, kdy se čarodějové upalovali na hranici.“

„Jak to s tím souvisí?“

„Nepřerušuj mě, prosím, Harry,“ pokynu gestem. „Pokud to mám říct, nech mě to říct všechno naráz.“

„Promiň,“ přikývne a jeho dlaň skončí v prohlubni mezi mým krkem a ramenem. Dotek na kůži je příjemný a konejšivý.

„Naše kořeny sahají až do dob největších mágů. Do časů, kdy bylo naprosto běžné setkat se s vědmami nebo s vílami. Kdy jejich počet nebyl tak nízký jako dnes. Není to tak, že bys nemohl potkat vědmu nebo vílu, ale je to rarita a většina takových bytostí se dvakrát nechlubí tím, že jim koluje v krvi podobná spřízněnost. Francie s tím například takový problém nemá, proto už řádku generací najdeš například víly hlavně tam. Ale v Británii je například zvykem kvůli odlišnostem používat iluzorní magii, aby člověk skryl pravou totožnost.“

„Vážně? To jsem vůbec nevěděl.“

Povzdychnu si. „Není to úplně rozšířené, ve škole se o tom učí jen okrajově, protože je to pořád trochu citlivé téma. V dávných dobách víly a vědmy odchytávali, protože kolovaly zvěsti o tom, co může způsobit jejich krev. Jakou moc může jednotlivec získat jen tím, že tu krev vypije. Od dlouhověkosti po různé magické schopnosti nebo vlohy. Proto jejich počet tak rapidně klesl.“

„To je hrozné. Takže tehdy ve čtvrťáku, když dorazily Krásnohůlky…“

„To byla vlastně taková malá výjimka, ano. Jak říkám, Francie je v tomhle trochu dál, než my. Vlastně jsem byl překvapený tím, že jejich příjezd nezpůsobil větší pozdvižení a že nedošlo například k nějakému únosu.“

„To myslíš vážně, Draco? V dnešní době?“

„Naprosto vážně. Navzdory tomu, jak svět pokročil, tak naše kouzelnická společnost poměrně zakrněla a je v některých věcech dost zpátečnická. Vezmi si jen to, jak vypadá Azkaban. Dokázal by sis podobné vězení a jeho chod představit stejně i u mudlů? A to nerad přiznávám, že by měli být pokročilejší, než my.“

„To je pravda. Je pár věcí, co mě pořád zaráží. Například otroctví skřítků nebo jak kouzelníci odmítají využívat technologie, které by usnadnily život i kouzelníkům.“
Dobrá, to nejsou zrovna příklady, které chci zmínit, ale pointu chápe a o to jde. Prostě jen znovu přikývnu.

„Na tom, co se o vílách povídalo a povídá, je totiž něco pravdy, Harry. Ministerstvo se snaží všechno tutlat, ale zkazky kolující čistokrevnými rody pamatují, jak to je a předávají se dál jako dědictví.“

„Moc mě to nepřekvapuje, myslím to s těmi vílami. Však si viděl, co jejich přítomnost na škole způsobovala, jak byli všichni omámení. Ron se mohl v přítomnosti Fleur Delacour zbláznit.“
„Pravděpodobně si nikdy nepřemýšlel nad tím, co znamená příjmení Malfoy. Jeho význam ve francouzštině je jako naše vizitka. Mal totiž znamená špatný, zlý, zkažený, zatímco foi znamená víra, slib, slovo nebo v kontextu i důvěra. Laicky řečeno to znamená něco jako nedůvěra, nedodržený slib, lživé slovo, zkažená víra, přeložit to jde mnoha způsoby, ale žádný z nich není dvakrát lichotivý. Je to zajímavé, že? Jako by to naši rodinu od počátků definovalo, protože to je přesně to, co my jsme.“
Vidím, jak se nadechuje, zřejmě proto, aby mi vyvrátil, jak jsem zkažený. Je to dojemné a sentimentální a oceňuju tu snahu, ale stejně ho dlaní zarazím, abych pokračoval ve výkladu.

„Malfoyové málokdy hráli fér, pro ostatní jsme bývali vždycky křiváci. Cos z toho určitě pochopil je skutečnost, že mám francouzské předky. Jistá část našich předků z otcovy linie měla tuhle lety vyhledávanou přednost. Koluje nám v žilách vílí krev, protože otcova babička byla víla. Samozřejmě koncentrace takové krve se generacemi snižuje. Například můj otec má větší schopnost okouzlit svým šarmem ostatní než já. Ale já jsem se s žádnými z těch vlastností, kterými oplývají čistokrevné víly, nenarodil. Nebo jsem v sobě žádné v průběhu let neobjevil. To ale neznamená, že i tak nemá moje krev cenu, protože v ní pořád koluje druh magie, který si Temný pán chce osvojit. A do některých unikátních lektvarů je nepostradatelná.“

Mluví se mi o tom těžce, dalo by se říct, že vyzrazuju plány nepříteli, ale je fér, aby věděl, pro co se chystá bojovat.
„Neznám nikoho dalšího, kdo by měl podobné předky. O naší rodině vždycky kolovaly jisté fámy, že jsme s vílami spříznění. Ale pro většinu kouzelníků to byl vždy jen zajímavý drb,“ nadechnu se.

Harry zarytě mlčí a tváří se překvapeně.
„Otce by bylo komplikované dostat z vězení, ostraha se tam mnohokrát zvýšila poté, cos mě dostal ven. A proč by se namáhal, když si mě tak hezky předhodil na jeho práh.“

„Draco, já…“

„Víš, že to nemyslím jako urážku, nech to být. Ale prostě je to tak. Usnadnils mu práci. A i když by měla otcova krev větší hodnotu, já postačím. Moje krev Pána posílí. Snape z ní dělá přeživší lektvary, které speciálně upravil. Jen krev jednorožce nahradí tou mojí. Vedlejším efektem samozřejmě je i možné navýšení magického potenciálu. Dokud můj otec neskončil v Azkabanu, byl jako jeho zbraň. A pak na chvíli i já, než jsem tam skončil taky. Živil se v podstatě naší magií.“

„Do prdele.“

„Vskutku.“

Pevně se na mě natiskne jako by mě chtěl uchránit před světem. Ale na to už je pozdě, Harry.
„Neměl by Lucius pro něj přece jen větší hodnotu venku? Ne, že bych chtěl znevažovat tvoji důležitost, Draco, nebo že bych navrhoval, že ho snad dostanu ven sám, ale přece si z tebe nemůže udělat rukojmí.“

„Proč by nemohl? Je to Pán všeho zla. Má v plánu podmanit si Londýn, pak Británii a koneckonců i zbytek světa.“

„Pak by bylo snadnější mít krev, která je geneticky silnější, ne?“

Chápu, o co Harrymu jde a že mě chce z toho marastu dostat ven, ale ve vlastní dobrotě nerozumí tomu, jak to chodí v temných nenápadných koutech, zatímco hrdinové zachraňují svět.
„Otec ho zklamal, Pán jím teď určitě opovrhuje. S velkou pravděpodobností by ho potrestal sám, kdyby už nebyl za mřížemi. Pán jen tak chyby neodpouští. Myslím, že může být Lucius rád, že vlastně skončil v Azkabanu.“
Promnu si čelo, ze všeho už mě tak bolí hlava. Jsem unavený a pořád se cítím napjatý a trnu v očekávání, že se smrtijedi zase vrátí, takže se neustále kolem sebe ohlížím, jako bych čekal, kdy přijde další rána.
„Mohl by samozřejmě unést nějakou vílu. Ale je o tolik komplikovanější tohle zařídit. Musel by za hranice a únos vážených stvoření by mohl způsobit řetězec událostí, které by mu zkomplikovaly plány. Nevím, jak to dělal v době, kdy jsme ve vězení byli oba dva s otcem. Zřejmě se vrátili se Snapem ke staré osvědčené metodě s jednorožci. V Zapovězeném lese jich pořád několik je.“

„Takže říkáš, že tě nepřestane hledat.“

„Ne. Je to boj s větrnými mlýny, Harry. Marný boj. Navíc krev věnovaná vědomě a s úctou má daleko větší moc. Krev služebníka, který je mu oddaný. Je jedno, jak to definuješ, ale pro něj jsem už navždy služebníkem,“ ukážu na svoje znamení na předloktí. „Svoji oddanost jsem potvrdil, když jsem ho přijal.“

Harry si zhluboka oddechne. „Co budeme dělat?“

„My nebudeme dělat nic. Ale já ano. Musím tam jít.“

„Zbláznil ses?“

„Já musím. Není jiné řešení, před ním neuteču. Vždycky mě může nějakým způsobem vystopovat a jsou metody, které se mi nebudou líbit. Ty-víš-kdo ví, že jsem tady a ví, že jsem před ním bezbranný.“

„Ale neví, že jsem tady já!“

„A tak to taky zůstane, Pottere, rozumíš? Buď rád, že jsem matku donutil svázat se slibem, jinak už by bylo po tobě. Snape mu vyklopil všechno, co ví. Smrtijedi se časem vrátí a utíkat nemá smysl.“

„Přece to nemůžeš tak snadno vzdát? Ne teď, když můžeme být spolu!“ rozčílí se.

„Ale my jsme nikdy nemohli být spolu, ani to nebylo nikdy mým plánem. Prostě jsem se chtěl pobavit, pomstít, nakonec tě přece jenom možná pustit a vrátit se k Pánovi. Pořád zapomínáš, že já jsem to zlo, se kterým bojuješ.“

„To je přece nesmysl, Draco! Ty nejsi žádný zlo, je v tobě tolik dobra. Můžeš se přidat k nám a…“

Zdvihnu dlaň v rázném gestu. „A tady zastav, než řekneš nějakou pitomost, Pottere. Já se kvůli tobě nehodlám měnit, nemám v plánu vzdát se svých přesvědčení, být nějaký hrdina nebo co. Já věřím v jeho věc. Věřím, že to, za co Ty-víš-kdo bojuje, má smysl. Možná se mi nelíbí být jeho služebník, ale jeho motiv v ničem nezpochybňuju.“

„To snad nemyslíš vážně!“

„Naprosto vážně. Co sis jako myslel? Že když si párkrát zapícháme, že se ze mě stane jeden z vás? Jak si to říkáte… Fénixův řád? Že budu jako bojovat za práva mudlů, o kterých si myslím, že jsou odpad společnosti?“

Vidím, jak v tváři ztuhne. Nejen výraz ale i barva jasně vypovídá o tom, že se mu z mých slov dělá zle. Co promerlina čekal, že se bude dít dál? Že spolu ruku v ruce poběžíme vstříc západu slunce?

„Oba dva víme, že ty nikdy na naši stranu nepřestoupíš a já nemám ani v úmyslu přestoupit na tu vaši.“

„Takže teď je to vaše a naše strana, Malfoyi?“

Vyletí mi koutek, když zaslechnu v tom oslovení výčitku. Je jasně mířená a nepřehlédnutelná.

„Nedáváš vůbec žádný smysl,“ pokračuje. „Chceš se z jeho spárů dostat, nechceš být jeho otrok, válka tě nezajímá, nedělá ti problém vyspat se s nepřítelem – protože podle toho, jak to popisuješ, jsem nepřítel – a nemáš zájem někomu ubližovat nebo ho zabíjet. Přesto tvrdošíjně stojíš na straně toho monstra a věříš v to, co dělá? Jak si můžeš tak protiřečit?“

„Tys vážně ještě nedospěl, Pottere,“ jak vidím, přešli jsme znovu na příjmení, je to míň osobní, jak se zdá. „Pořád vidíš svět jen jako černobílý. Svět je černá a bílá, mezi tím nejsou žádné další barvy. Něco ti povím… Svět se nedělí na dobro a smrtijedy. Je hromada toho, co je uprostřed tak omezeného vnímání. Kdo jsi, abys tvrdil, že tvůj pohled je ten správný a bezchybný?“

„Nikdy jsem přece netvrdil, že je bezchybný. Ale zabíjet lidi je špatné, Draco!“

„Ale tohle není o zabíjení. Tohle je o víře, o myšlence, o přesvědčení. Špatný nebo zlý, bílý nebo černý, smrtijed nebo bystrozor. Já nebudu nikdy schvalovat, abychom se podřizovali mudlům. Abychom se před nimi museli schovávat, abychom do těch nejhonosnějších škol přijímali takové jako je Grangerová.“

Hlasitě vydechne a odtáhne se. Nejspíš už nemusím pochybovat o tom, že by se mě ještě někdy dotknul.

„Věděl jsem, že mudlorozené kouzelníky nemáš v oblibě, ale netušil jsem, že je v tobě taková nenávist.“

„To není nenávist, to je jen přirozený řád věcí.“

„Můj ty Merline, přirozený řád věcí, posloucháš se vůbec? Moje matka byla mudlorozená!“ vykřikne nahlas, v hlase jasná rozezlenost.

„Vím. Dalo mi práci, než jsem se s tím smířil. Ale ty už jsi dítě dvou kouzelníků.“

„V tom není tak velký rozdíl, koluje mi v žilách krev mudlovských šmejdů,“ pronese vznětlivě, chce mě rozčílit, vidím mu to na očích, ale já jsem už měl dost času, abych nad tím přemýšlel.

„Nikdo nejsme dokonalý. I když bych rád řekl, že Malfoyové ano, samozřejmě, ale už jsem se smířil s tím, že ani já nejsem,“ pokrčím rameny a to ho ještě víc rozohní.

„Nemůžu uvěřit vlastním uším. Začínám litovat toho, že jsem tě v tom Azkabanu nenechal smrdět,“ zvedne se.
To prohlášení zabolí, mám pocit, jako by mi všechny kosti v těle zamrzly a ten těžký ledový pocit se mi roztáhne přes hrudník.

„No,“ protáhnu chladně, vítej zpátky mé staré já. „Tak aspoň víme, na čem jsme, že, Pottere? Nikdy nepochopíš, jaké to je, když v tom celý život žiješ. Když taková výchova utváří tvoje hodnoty. Prostě to tak je, tak to cítím. Jestli sis představoval, že mě změníš, tak seš ještě víc naivní, než jsem si myslel.“

Skousne, vidím, jak mu ztuhne čelist, div neslyším skřípat stoličky.

„Jsem to pořád já, Malfoy. Ten samý Malfoy ze školy, se kterým ses nesnášel.“

„Očividně seš. Byla chyba myslet si něco jiného.“

„To byla,“ odfrknu si. „A byla chyba tě sem vůbec tahat.“

Překvapí mě, když zahřmí: „Já toho nelituju. Ty seš prostě destruktivní člověk, Malfoyi. Zase chceš něco krásného zničit. Neumíš prostě žít spokojeně, potřebuješ ke svýmu životu drama. Co je mi sakra po tom, že tě nezměním? Vždyť to já ani nechci. Ani tě nenutím, abys měl rád Hermionu nebo třeba Rona, neočekávám, že se budeš kvůli mně přetvařovat. To prostě jednou v životě nemůžeš udělat něco správnýho? Něco nesobeckýho? Něco proti vlastnímu přesvědčení. Nemusíš rovnou přejít na naši stranu, stačí, když se budeš držet stranou.“

Vzdychnu si. On to prostě nechce chápat. Vlastně tomu asi rozumím a moc mě to neudivuje, protože nevyrostl v prostředí, které ho k něčemu předurčuje. O vlastním předurčení se dozvěděl v době, kdy já už jsem měl budoucnost nalinkovanou.

„Můžeme být spolu, můžeme žít spokojeně. Zařídím, aby ti odpustili zbytek trestu, zaručím se za tebe, převezmu zodpovědnost…“

Smutně se usměju, zní opravdu zoufale. Vlastně je to dojemné a vím, že ho pohání emoce.

„My nikdy nebudeme žít spokojeně, Harry. Copak nechápeš, že naše odlišnost by nás stejně dřív nebo později rozdělila?“

„To přece nemůžeš vědět, když to nezkusíš.“
Mám pocit, že tíha, která mi z ramennou před pár hodinami opadla, je zpátky. Ale tentokrát je mnohem méně snesitelná.

Zakroutím hlavou. „Moc si všechno idealizuješ. Jsem smrtijedem, protože to tak má být. Možná jsem si to nevybral a možná jsem úplně nesouhlasil s tím, že ponesu znamení zla a rozhodně jsem nesouhlasil s tím, že budu nedobrovolný dárce krve, ale ty po mně chceš, abych vlastně udělal totéž pro tebe. Chceš mě přinutit věřit ve tvoji věc, chceš mě domestikovat jako domácího mazlíčka, chceš mít ze mě poslušného zastánce.“

„To mě teď vážně přirovnáváš k Voldemortovi?“

Při vyslovení toho jména se malinko otřepu, snad jako bych čekal, že se hned vedle nás zhmotní jako gin na zavolání.

„Nedokázal bych ho zabít,“ odpovím vyhýbavě. Pravda se špatně přijímá, že, hrdino.

„Tak raději necháš toho parchanta, aby zabil mě!“ kdyby slova dokázala fyzicky ublížit, tak bych měl v srdci zapíchnutou dýku.

„Neříkej nesmysly, víš, že to tak dávno není. Nechci, aby se ti něco stalo, proto musíš zmizet.“

„Zatraceně, Malfoyi, ty vysíláš tak protichůdný signály, že nevím, jestli tě políbit nebo zabít.“

Zasměju se. A právě tahle naše dynamika dělá náš vztah tak přitažlivý, je to jako tango, ve kterém se každý snažíme vést toho druhého a zároveň se odmítáme vzdát otěží.“

„Nesmí tě najít,“ opáčím prostě a zadívám se mu upřeně do očí.
„Řekl jsem, že bez tebe neodejdu.“

„Ty prostě musíš vždycky všechno ztěžovat. Tady není prostor k tomu, aby sis hrál na hrdinu, protože tohle nemůžeš vyhrát, rozumíš?“ zatnu zuby, proč je tak zatraceně paličatý?

Neuhne pohledem, zdvihne hrdě bradu. „Říkals, že tě potrestá za to, žes mě nepředal, až zjistí, že jsem tu byl, že?“

„Kam tím míříš? Nebuď idiot.“

„Raději mě pustíš na svobodu, abych se mohl bránit, až si Voldemort přijde pro mě. Aby to byl fér boj, že? Protože k tomu stejně dojde. Je to neodvratné jako to, že si přijde pro tebe. Tak proč bychom v tom nemohli být spolu?“

„Mě na rozdíl od tebe nezabije. Já nejsem jeho nepřítel, jsem jen neposlušný smrtijed, který sešel z cesty, ale příhodně má magicky užitečnou predispozici.“

„Ale já se s tím odmítám smířit.“

„Harry,“ špitnu a sklopím zrak. „Odpusť. Ale i kdybych tě měl omráčit a odtáhnout pryč, udělám to.“

„Jsi srab.“
Zajímavé, mám pocit, že dělám všechno proto, abych se jako srab nezachoval. U Salazara, chci mu zachránit život, tak proč se mě snaží tak sabotovat?

Rukou si prohrábne vlasy, nasadí kamenný výraz a zopakuje: „Jsi prostě srab…“

„Tak asi jsem a proto jsme to neměli dělat a bylo by nejlepší to nechat plavat.“

Ještě před pár dny, dokonce před pár hodinami jsem byl přesvědčený o tom, že se Harryho nevzdám, že budu bojovat až do konce a nikomu ho nedám. Že budeme spolu a já si dovolím být konečně šťastný. Zvláštní, jak jeden hloupý a vyhrocený rozhovor dokáže obrátit situaci vzhůru nohama. Jak pár smrtijedů v domě dokáže změnit pohled na věc. Uznávám, že jsem na něj záměrně tvrdý a předkládám mu situaci bez soucitu, protože chci, aby si nedělal iluze, ale jinak to prostě nejde.

„Zašlo to příliš daleko. Já jsem to nechal zajít příliš daleko,“ dodám mimoděk.

Nemůžu říct, že mě překvapuje, jak zklamaně se na mě dívá.

„Zní to, jako bys chtěl, abychom každý stál na jiné straně břehu. Proč mám pocit, že mě prostě jen chceš odehnat?“

Nic na to neřeknu, protože na to není co víc dodat, všechno potřebné už řečeno bylo. Dívá se na mě z výšky. Zatímco já pořád sedím na proutěném křesle, on si ve stoje zastrčí hůlku do kapsy od džínů.

„Měl bys jít, myslím to vážně,“ zopakuju znovu. Budu to opakovat pořád dokola, dokud mě nezačne brát vážně.

„Nejsem slaboch, abych utíkal, Draco, nech mě o tom aspoň přemýšlet. Nemůžu po tobě chtít, abys mě pochopil, ale rád bych tohle rozhodnutí udělal sám.“

„Jak chceš,“ obrátím hlavu a zadívám se znovu na moře. Všechno ve mně křičí a bolest na hrudi je každým okamžikem nesnesitelnější, ale donutím se na něj už nepodívat, když beze slova odejde dovnitř.

***

Další dva dny spolu nepromluvíme jediné slovo, míjíme se na chodbách a já cítím, jak se mi snaží vyhýbat i pohledem. Nerozumím tomu, proč tady zůstává, když se mnou nechce mít nic společného, ale nenutím ho odejít, tentokrát ne. I když nám tak říkajíc za krk dýchají Pánovi posluhovači.

Každé ráno se probouzím z nočních můr, ve kterých Harryho Temný pán mučí, ve kterých ho nakonec zabije přímo před mýma očima. V některých dokonce požaduje, abych ho zabil já sám. Obrací se mi žaludek pokaždé, když se vzbudím.

Posílím ochrany domu a obnovím opatření tak, aby s nimi mohl manipulovat i Harry. Neřeknu mu to, ale nechám dům, aby mu svoji přízeň projevil sám. A když jednoho večera nečekaně zahlédnu, jak Harry přidá několik ochranných kouzel, je mi jasné, že situaci pochopil.

Mezi námi už to nedokáže být stejné jako dřív. Míjíme se u snídaně i oběda, o jeho přítomnosti vím jen díky Djuky, která mi podává hlášení.
V podstatě oba čekáme na kata. A může jím nakonec být i moje matka, která i přes naši největší snahu obejde ochrany lusknutím prstu. Pevně doufám, že k té situaci nedojde.

***

Překvapí mě jeden podvečer, když se ke mně přidá u večeře. Beze slov si přisedne a nechá si naservírovat od skřítky jídlo. Když dojíme, položí si ruce na stůl a podívá se na mě. Poprvé za celé ty dny neuhýbá pohledem a já na té tváři vidím, co se bude dít. Je rozhodnutý. Teď už jen pronést verdikt.

Odkašle si a začne svůj dlouhý monolog.

„Ať už jsme byli v jakékoliv situaci, Draco, věřil jsem ti. Sám nevím, proč jsem dospěl k tomu, že bych měl, spíš jsem asi chtěl a tak moc zbožně jsem si přál, abys mě nezradil, že mě to úplně pohltilo.“

Přikývnu na znamení, že poslouchám a nehodlám ho vyrušovat, dokud mi nedá prostor se vyjádřit. Srdce mi bije jako splašené a v tom tónu je poznat, co bude dál. Jsem velký kluk, nedovolím, aby mě to semlelo, nedovolím, aby na mně viděl slabost. Schovám ruce pod stůl, abych zakryl, že se mi třesou.

„Poslední dny mi dalo hodně práce, abych neodešel. Jen tak beze slova. Musím říct, žes mě rozhodil víc, než jsem si chtěl přiznat. Vím, že by to ani k jednomu z nás nebylo fér, proto jsem se rozhodl, že se tě pokusím pochopit, vcítit se do tebe, do tvé situace a vůbec života.“

Polknu. Na jednu stranu mi lichotí, že jsem mu stál aspoň za tohle, i když oba víme, jak se rozhodne.

„Asi… Asi to chápu. Měls pravdu. Nutil jsem tě přijmout moje vlastní hodnoty. Nevzal jsem v potaz, z jakého seš prostředí, v čem si vyrůstal, kdo jsou vlastně tví rodiče a čím sis musel projít. Vždycky jsem na tebe pohlížel jako na privilegovanou osobu, která měla všechno. Na někoho, kdo si neprocházel peklem jako já, ale pravdou je, že tvoje peklo vypadalo a vypadá jinak.“

Podívá se na mě a pousměje se. Ten úsměv je smutný. Plný lítosti a zřejmě i pochopení. Zamrkám, protože mám pocit, že se mi oči zalívají slzami.

„Nesoudím tě a nebudu, protože nevím, jaké to je. Nebudu tě dál přemlouvat, ale stejně tak neustoupím.“

A je to tady. Konečné rozhodnutí.

„V lásce a nenávisti nejsou pravidla jasně daná. A někdy prostě jen mít rád nestačí.“

Uhnu pohledem. Zatraceně, nebudu brečet. Nebudu brečet!

„Obávám se, že to znamená, že jsme zase každý sám za sebe. Dva rivalové. Jeden z nás zemře nebo skončí v zajetí,“ podívá se na mě vážně. Ten pohled je tvrdý a neoblomný. Mrazí z něj. „Ale já to nebudu. Já budu ten, kvůli komu tvůj pán naposledy vydechne.“

Vzdávám to. Přivřu oči, nedokážu ty slzy udržet. Sklopím hlavu v momentě, kdy se postaví a udělá pár kroků vpřed.

Když vzhlédnu, stojí nade mnou a chvíli mě jen tak pozoruje. Nesnažím se ani skrývat, že mě celá situace mučí. Přidřepne si ke mně a palcem mi otře slzu z tváře se smutným výrazem.

„Já…“ nedokážu vyjádřit, co vlastně cítím. Říkal, že mě to naučí, že se to spolu naučíme, ale hádám, že k tomu nikdy nedojde.

„Já vím,“ řekne, jako by chápal, co chci říct, a natáhne se, aby mě políbil na rty. Jen se otře. „Děkuju ti, žes mi umožnil být sám sebou. Byl jsem s tebou rád, Draco. Vždycky na ten čas s tebou budu rád vzpomínat a nenechám si ho ničím zničit.“

„Ani já,“ hlesnu a pohladím ho po tváři, další neposlušná slza mě zradí.

„Doufám, že se naše cesty nezkříží. Nechci být ten, kdo bude muset rozhodovat o tvém osudu. Zlomilo by mi to srdce.“

Merline! Rozbrečím se jako malá holka. Proč se mi tohle děje? A když zavřu oči, cítím, jak mě obejmou silné paže a vůně jeho kůže mě udeří do nosu. Poslední objetí na rozloučenou? Pevně se ho chytím a snažím se z toho okamžiku vytěžit maximum, abych se mohl ujistit, že to mezi námi bylo skutečné. Abych nikdy nezapomněl.

Nevím, jak dlouho to trvá. Může to být pár minut nebo pár vteřin, než mě zase pustí. To už se konečně dokážu zase ovládat a nechovat se jako hysterická ženská v přechodu.

„Měl bys jít,“ donutím se říct. Rád bych vyjádřil dvěma slovy, co k němu cítím, ale vím, že to nemá smysl. Přidávat sůl do už tak hluboké rány je kontraproduktivní, když nechci ani jednoho z nás mučit.

„Možná, že si to jednou uvědomíš, Draco. Že svoboda vypadá jinak. Že ke spokojenému životu není třeba řešit společenské rozdíly,“ pronese měkce. „Mám tě opravdu rád, ale ne za takovou cenu.“

Mám pocit, že mám nedostatek kyslíku a v žaludku se mi usadí těžký uzel. I navzdory tomu, že jsem takový výsledek čekal, mě to stejně překvapí a nebolí to míň. Na takové situace se zkrátka připravit nedá.

„No,“ snažím se pročistit hlas, znít neochvějně. „Vybral sis, Pottere. Takže odteď jsme zase nepřátelé.“

„Sbohem, Draco.“

„Sbohem, Harry.“

A pak dům nechá mého vězně, hosta, nebo čím to vlastně Harry byl, aby se přemístil. Vzduch protne tolik známý praskavý vzduch a on je pryč. A s ním i moje zlomené srdce, o kterém jsem netušil, že by vůbec zlomit šlo. Lety vystavěné ledové zdi kolem něj roztály, aby za sebou zanechaly jen vyschlou tkáň.
Na druhou stranu… Ve válce, která nás čeká, žádné srdce nebudu potřebovat. Bylo by na obtíž.

***

Když položím hlavu na polštář, představuju si, že jakmile usnu, už se nikdy neprobudím. Mám pocit, že už to není potřeba a rozhodně by to věci usnadnilo. A pak si zase vybavím jeho obličej a představivost mi nabídne, jak vedle mě leží a dotýká se mě. Není to tak dlouho, co jsem ho mohl cítit. Ležím mu hlavou na rameni, zatímco mi čelo lechtají jeho vlasy. Hrudník se mu vzdouvá a rukou mi hladí paži. Cítím, jak voní, jak mu srdce pravidelně buší a oba nás naplňuje vnitřní klid.

Měl bych s těmi představami přestat, protože mi nijak nepomáhají. Chci usnout, chci to všechno hodit za hlavu a nepřemýšlet. Najít záchranu ve snech. Nakonec ale přijde odjinud.

Hlasitý rámus mi div nezpůsobí tachykardii. Vyšvihnu se z postele a natáhnu se pro hůlku. Vrátili se. Kdo jiný by to byl? Trochu doufám, že si to Harry rozmyslel, ale vím, že je to jen zbožné přání.

Ve spěchu si nasadím černý župan a jen pár prudkých nádechů poté už hledím do přísných sivých očí mojí matky. Zamrkám, abych se ujistil, že to není jen výplod mojí fantazie. Jako bych její příchod vlastními myšlenkami přivolal.

„U Salazarových utrejchů, matko, co tady děláš v tak pozdní hodinu? Vyděsilas mě!“
V očích se jí mihne emoce, kterou nedokážu rozluštit. Tváří se nepřístupně, ale něco na jejím postoji mě mate. Trochu působí, jako by se něčeho bála. Snad se konečně vzpamatovala a dala Snapeovi kopačky. A teď před ním utíká? Ta představa mě částečně pobaví, částečně znechutí.

„Synu,“ pronese, hlas se jí lehce třepotá. „Pátrají po tobě smrtijedi.“

Nešíří se ty klepy nějak pomalu?

„Já vím. Už tady byli.“

„Pán zla tě urgentně shání. Ví, že jsi tady,“ pokračuje, jako by neslyšela, co právě říkám.

„To pro mě taky není novinka. Jak říkám, byli tady. Slyšel jsem je o tom mluvit. Ten tvůj povedený drahoušek si pustil pusu na špacír. Vím, že to byl Snape, nemusíš ho krýt,“ řeknu jí zhnuseně. Zamračí se.

„Kroť se, Draco,“ zvýší lehce hlas, ale stejně není dostatečně autoritativní.

„Vždyť je to pravda. Jak vidím, vůbec ti nevadí, že zradil tvého vlastního syna, je příjemné vidět, kdo z nás pro tebe znamená víc. Zase si mi to připomněla. Od Snapea jsem to vlastně měl čekat, v podstatě se zrodil k tomu, aby lidi zrazoval. Nejdřív Pána, kterému se stejně znovu vetřel do přízně, Brumbála, otce a teď i mě. Neunavuje tě být s takovým chlapem? Co když příště zradí tebe? Třeba s tetou Bellou.“

Poslední příslovečná kapka. Ta facka se rozezní celým pokojem. Nikdy jsem matku neviděl takhle rozzuřenou.  Je to podruhé za krátkou dobu, co mi fyzicky ublížila, to byla obvykle otcova doména. Chytnu se za tvář a udiveně na ni zírám. Ani nestihnu pocítit zášť, jak mě překvapila.

„A dost, Draco! Nejsem tady, abych poslouchala ty tvoje nevyzrálé výlevy. Chováš se jako ukřivděný spratek.“

„Jakého jste si mě vychovali, takového mě máte,“ zasyčím opovržlivě.

„Kdyby tě viděl tvůj otec.“

„Kdyby mě viděl otec, dobrovolně by si hůlkou vypíchl obě oči. Po tom, co jsem za tu krátkou dobu zvládl všechno udělat, by už nechtěl na tomhle světě žít. A jak jsem si to užil, to bys koukala, matko!“
„Nebuď impertinentní! Nehodlám s tebou tyhle nechutnosti probírat. V tuhle chvíli je to navíc nepodstatné. Kde ho máš?“

„Koho?“

„Siriuse Blacka. Koho asi?“ zazní pichlavě.

Koutek úst mi vyletí vzhůru. „Nechci tě ranit, matko, ale tvůj bratranec je po smrti, pokud vím. Teta se o to postarala.“

„Nepokoušej moji trpělivost. Tak kde je?!“

„Pokud máš na mysli Harryho Pottera, tak ten tady dávno není,“ řeknu s klidem a podívám se na svoje nehty. Potřebovaly by trochu zastřihnout. Hergot, loupe se mi kolem nich kůže.

„Co to říkáš?!“ vyhrkne polekaně a popadne mě za rameno. Musím přiznat, že to docela zabolí, když mi nehty zaryje do košile.

Naštěstí vím, že je snadnější lhát jí, než Snapeovi, alespoň co se týče nitrozpytu, který neovládá. Rozhodně nemám v plánu se s ní podělit o to, jak jsem Harryho Pottera pustil na svobodu.

Pozoruju ji, a dokud nepovolí svůj stisk, tak mlčím.
„Co se stalo?“ zeptá se ještě naléhavěji.

„Ti čtyři idioti, co sem před pár dny vpadli, narušili obrany sídla. A všechna moje snaha se vypařila jako kouř nad kotlíkem, matko, protože ti idioti dopustili, že se Potter přemístil pryč. Bez hůlky. Poděkujme strýčkovi Rodolphovi a jeho kamarádům,“ pronesu cynicky. „Musel jsem na pár dní vypadnout, zkusil jsem ho sledovat, ale stopa jak se říká, vychladla. Nevím, co má v plánu, protože se sem nevrátil, zřejmě počítal s tím, že by to mohla být zase past.“

Moje matka naštěstí nikdy nebyla odborník přes ochranná kouzla a formule, takže není třeba zacházet do detailů. Zbytečné detaily by mě mohly prozradit. Stačí zachovat ledovou masku a rozlícený podtón.

„A to jsi nic neudělal?“

„A co jsem měl jako dělat, drahá máti? Kromě toho, že jsem se ho snažil ještě najít? Kam si asi tak myslíš, že hned šel? Na ministerstvu by mě jistě přivítali s otevřenou náručí. Sice jsem opatřil dům novými kouzly, ale sám jsem překvapený, že se sem ještě nepokusili vpadnout bystrozoři nebo Řád.“

„Musíš ihned pryč! Tady to není bezpečné.“

„To mi nemusíš říkat, to přece vím, hned ráno jsem měl v plánu najít si jiný úkryt.“

„Až ráno!“ zamračí se. „To je nezodpovědné. Copak nemáš pud sebezáchovy, synu?“

Vydechnu a zase se nadechnu, abych nasál novou vlnu trpělivosti. „Proč si přišla, matko?“
„Měl jsi Pottera předat Temnému pánovi hned, jakmile se ti dostal pod ruky. Nerozumím tomu, proč si tolik otálel a potřeboval tu svoji osobní vendetu. Pán by tě jistě odměnil a všichni bychom z toho profitovali.“

No jistě, o mě tady vlastně vůbec nejde, jde o rodinné blaho a slávu jména Malfoy. Proč jsem si nikdy nevšiml, že je matka tak sobecká? Byla taková i dřív, nebo to v ní vypěstoval ten netopýr?

„Teď je to všechno na nic,“ pokračuje zaníceně s rukami v bok. „Doufám, že už máš promyšlenou uvěřitelnou výmluvu k tomu, proč ses tady tak dlouho schovával. Pán tě zcela jistě potrestá i tak. Nic před ním neutajíš, rozumíš? Vůbec nic.“

Hotová mateřská láska, z té podpory se mi až chvějí kolena. Samozřejmě vím, že má pravdu, ale vím to i bez její dobrosrdečné invence. Jsem si vědom toho, že jsem v hajzlu, protože před Pánem a Snapem bude moje nitrobrana k ničemu.
Všechno praskne v momentě, kdy se mi jeden z nich podívá do hlavy a v celé své impozantní barvitosti se jim promítne několik posledních týdnů. Jen moje krev mě dělí od jisté smrti. Mrtvý bych byl Temnému pánovi k ničemu, ale to neznamená, že mě nemůže mučit. Musím rychle vymyslet, jak upravit nebo skrýt vlastní vzpomínky.
Tunelovým pohledem vnímám, jak se matce ve výčitkách otevírají rty, ale hlas nedoléhá k mým uším, protože jsem myšlenkami úplně jinde. Aniž bych ji vůbec odpověděl, ráznými kroky se vydám ke svému pokoji a nechám ji tam zaraženě stát.

Polonahý jen v trenýrkách a županu rovnou zamířím ke skříni. Hůlkou za sebou zavřu pohotově dveře a zapečetím je, aby mě nemohla matka následovat a aby neviděla, co se chystám udělat.

Prodírám se věcmi, nezdržuju se. Hromada přebytečných krámů mi prolítne nad ramenem, když je zahodím. Po chvíli konečně najdu to, co tak urputně hledám. Věděl jsem, že tady musí být. Skoro jsem na ni zapomněl. Lety nedotčená, pořád jako nová.

Stříbrná mísa má po obvodu ornamenty. Je ošetřená kouzlem tak, aby dno, ve kterém se vlní trocha hutné kapaliny, udrželo obsah uvnitř. Aby se emulze nevylila. Moje staré vzpomínky z dětství. Šťastné i ty žalostné. Z domů, z Bradavic. Na něj.

Na svůj mladý věk jsem používal myslánku častěji než by mělo být přirozené.

Na chodbě zaslechnu šramot a chvíli na to se i navzdory mojí snaze zapečetit pokoj, dveře do něj otevřou. Dům dovolí matce, aby vstoupila. No jistě, před ní se tady neskryju.

„Co to mělo znamenat?“ začne nasupeně, a pak si všimne toho, co držím v ruce. „Ah, jistě.“

Skloním se k myslánce, koneckonců matka neuvidí vzpomínky a prožitky, které do ni vkládám, bude si jen myslet, že z nich chci vymazat přítomnost Pottera. Neuvidí, že toho chci skrýt poněkud víc. Není to metoda, která stoprocentně zaručí úspěch, ale za snahu to stojí. Vzpomínky nezmizí, zmizí jen jejich obraz a to je v tuhle chvíli prioritní. Zbytek budu muset zvládnout sám.
 

Špičkou hůlky se dotknu spánku. Přivřu oči, zatímco se stříbrolící pramen magické energie přesune k samému jádru mezi blyštivé reziduum uvnitř kovové nádoby. Pohyb ještě několikrát zopakuju, abych nezapomněl na nic. Další vzpomínky v tekuté podobě se přidají ke zbytku, který se rozvíří.

***

Skoro svítá, když se oblečený přesunu ke krbu, kde na mě čeká matka. Zdá se, že nemám na vybranou a od toho osudového setkání mě dělí už jen pár hodin.

Podívám se na ni, je dokonale upravená jako vždy. Vlasy sčesané do přísného drdolu, šaty dokonale padnoucí na tělo lichotí její postavě. Neoznačená znamením zla a přesto tolik věrná. Může tomu utéct, ale ona nechce.

Odkašláním si uvolním hrdlo. „Předpokládám, že Ty-víš-kdo mě bude chtít hned ráno vidět.“

Mlčky přikývne.

„Dobře. Mám pro něj vysvětlení připravené.“

Myslánka leží dobře ukrytá v domě pro případ, že by se přece jen někdo vrátil slídit. Ať už od nás nebo od nich.

„Kam máme namířeno?“ zeptám se spíš řečnicky, protože je mi naprosto jasné, co odpoví.

„Následuj mě do Severusova domu, Draco.“

Odevzdaně vydechnu a naposledy si prohlédnu stěny domu, jako bych opouštěl poslední útočiště těsně před popravou. A možná to tak i je.