19. S jako Smrtijed

Ticho. Intenzivní. Do kostí se zažírající a nepříjemné. Skoro čtvrt hodiny se s Harrym vzájemně pozorujeme. Ani jeden nechceme to nepříjemné a vtíravé téma znovu otvírat. Spojím dlaně do stříšky a úhybným manévrem se zadívám z okna. Harry naproti mně se nepohodlně zavrtí na židli a vydechne. V kuchyni to začalo, v kuchyni to skončí.

„Dáš si čaj? Možná nám to s ním půjde líp,“ usměje se, ale je poznat, že je z toho stejně nesvůj jako já. „Jestli si dobře vzpomínám, máš rád zelený, nebo earl grey. Udělám ho.“

Navzdory tomu, že vůbec netuší, co dál dělat, nezaváhá. Všechno se ve mně stáhne jako v křeči, ale i tak to ve mně vyvolá pobavení, protože se Harry snaží být v sedle. Harry se snaží být svůj. Takže se budeme tvářit, že jsme oba dva v naprosté pohodě.

Přikývnu a položím prsty vodorovně na stůl. „Dám si zelený.“

Sotva vnímám, jak se ke mně otočí zády, aby dal nahřát vodu v hrnci. Zdvihnu koutek docela automaticky, jakmile se dno konvice dotkne povrchu a začne pod náporem sirkami vyvolaného ohně bublat.

„Pottere, víš o tom, že seš kouzelník? Pokud ti to ještě nikdo neřekl, tak ti to teď říkám já,“ nemůžu si odpustit pichlavou poznámku. Vyhledávaný a zkušenostmi ošlehaný bystrozor si v soukromí vaří čaj mudlovským způsobem.

„Je to takový uklidňující rituál,“ přizná.

Vlastně to asi chápu. Potřebuje se zabavit, aby odvedl myšlenky.

„Navíc čaj uvařený manuálně chutná líp, kvůli samotnému pocitu, žes pro to něco udělal,“ otočí se obličejem ke mně a nakrčí zlomyslně nos. „A navíc ho dělám s láskou, mělo by ti to lichotit, vždyť ho dělám pro tebe.“

Touché.

Odfrknu si. „Až k takovému patosu jsme se dobrali?“

Neodpoví. Natáhne se do skříňky pro dva hrnky s podšálkem a do každého odlije vylouhovaný čaj. Dvě lžičky zacinkají o porcelán v okamžiku, kdy se dotknou dna. Natáhne se, aby vše položil na stůl, a jeden podšálek ke mně přisune blíž. Přisedne si tak zblízka, že se dotkne mojí ruky. Vyschne mi v krku a skoro mě bolí polykat. Je až děsivé, co mi přítomnost jednoho konkrétního člověka dokáže způsobit.

Přisunu si čaj blíž. Jednou rukou uchopím ucho hrníčku a druhou začnu lžičkou kroužit ve směru hodinových ručiček, jen abych zaměstnal ruce dřív, než se natáhnou chtivě po Potterovi. Hledím na hladinu zakalené vody jako bych snad očekával, že z ní vyčtu radu, která mi usnadní celou situaci. Nám oběma.

Zhluboka se nadechnu. „Měla to být past.“

„To mi samozřejmě došlo,“ odsekne trochu roztrpčeně. A zase zmlkne, pochopím to jako šanci všechno vysvětlit. Nebo je možná až příliš vytočený a nechce to ventilovat.

Na bradě mu znovu raší strniště, je to sexy. Vybavím si, jak mě příjemně škrábalo minulou noc po kůži a nebezpečně mě to odvádí od důležitých myšlenek. Zase. Vždycky si v Harryho společnosti připadám jako nadržený adolescent.

Promnu si spěšně spánky a dodám si trochu odvahy, i když nemám úplně představu, jak celou věc vysvětlit, aniž by se na mě nenaštval ještě víc.

„Pán zla mi dal za úkol, abych tě našel a přivedl. Po tom našem posledním rozhovoru jsem tušil, že se se mnou nebudeš chtít bavit. Takže se mi mnoholičný lektvar jevil jako jediná šance, jak si s tebou promluvit. Ale největší problém pochopitelně je, že nemám vůbec v plánu tě Temnému pánovi přivést. Chtěl jsem tě prostě jen vidět. Vůbec nemám představu, jak mu to teď vysvětlím.“

Zamrká a svaly v obličeji mu úlevně povolí, stejně tak se vytratí i strnulost v ramenou.

„Tak se tam nevracej.“

A je to tady zase. Ta stará ohraná písnička, jejíž text se v žádné sloce nemění. Nemám chuť se teď hádat.

„Musím. Složil jsem přísahu. A ty víš, že si mě najde,“ přejedu prsty po znamení zla a semknu čelist tak pevně, že musí slyšet, jak mi zaskřípou stoličky.

Když znovu zvednu hlavu, pozoruje mě s nadějí v očích. Pohled mi sklouzne k jeho jizvě na čele. Zdá se být neobvykle zarudlá. Už ráno jsem si všiml, že si ji Harry dost často mne prsty. Je to moje vina? Zlobí se Pán zla? Kvůli mně?

„Bolí to?“

„Pálí. Ale sotva to cítím. Nic, co bych už nezažil a nezvládl. Voldemort má asi špatnej den.“

Otřepu se, když vysloví jeho jméno. Nikdy mi to není příjemné.

Chytí mě za ruku a vloží si ji mezi svoje dlaně. Příjemně hřejí a já bych je chtěl takhle držet už navždy, ale nemůžu.

„A co dál?“ pronese zastřeně. „Co chce Voldemort podniknout dál?“

„Neříkej to jméno…“

Působí, jako by se chystal něco namítnout, ale překvapivě následuje jen omluva. A mě to motivuje k tomu, abych mu všechno povyprávěl od začátku. Od chvíle, kdy jsme se rozloučili a já jsem musel bydlet u Snapea. Svěřím mu vše tak, jak se to odehrálo. Převyprávím mu, jak se Pán zla pokoušel proniknout mou myslí a jak jsem se podroboval výslechu. Všechny dny byly bez něj tak prázdné a bezútěšné. Vymysleli jsme plán a já jsem na něj přistoupil, protože jsem musel.

A Harry stejně jako já má podezření.

„Nemáš dojem, že to zavání malérem? Málokterej smrtijed Vol-ty-víš-koho dokázal přechytračit. I daleko schopnější, než seš ty. Ne, že bych tě chtěl podceňovat, ale dělá mi to starosti. Ty si za ním jen tak přijdeš s tak absurdním scénářem a on ti to prostě uvěří?“

„Nebylo to zase tak absurdní!“ ohradím se dotčeně. Co si o mně promelina myslí?

Zdvihne koutek a přimhouří oči. Nedělej to Pottere! Nedělej si teď ze mě legraci!

Snad jako by vycítil moje vibrace, polkne, co měl na jazyku a nakonec jen pronese: „Dobře. Ale otázka zůstává pořád stejná.“

„Uznávám, že mi to taky přišlo divné. Ale ani Snape nic neříkal.“

Při vyslovení toho jména se Harry nepříjemně ošije. Vím, jak dlouho chce toho netopýra dopadnout a jak moc mu záleží na tom, aby pykal za svoje hříchy. Já se Snapea rozhodně zastávat nebudu. Matce by bylo bez něj líp.

„Smrdutý had,“ zavrčí a práskne semknutou dlaní do stolu. „Stejně nakonec za všechno zaplatí.“

No neměl jsem pravdu?

„Kde je?“ vyhrkne nečekaně. „Musím to vědět, Draco. Kde je Snape? Jsem si jistej, že ti lhal. Vsadil bych se, že v tom má taky prsty. Seš jen oběť, která se jim hodí, aby zahrála celý divadlo.“

„To si nemyslím. Ten parchant je upřímně oddaný matce a ví, že kdyby mi ublížil, zavrhla by ho. Sice je to matka na baterky, ale je v tom i jakási Malfoyovská hrdost a vím, že mě svým pochybným způsobem má ráda. Určitě by si to šeredně odskákal.  Ženskou odplatu nikdy nesmíš podceňovat. Takže si nemyslím, že by to udělal. Vypadá, že o ni vážně stojí. Je to nechutný.“

„Kde je?“ zopakuje, jako bych nic neřekl.

Tahle smysly zastírající a mstivá nenávist nedopadne dobře. Harry se v tomto případě nedokáže pořádně ovládat a je jen otázkou nepozornosti, dokud neudělá zbytečné chyby.

„Nemůžu ti to říct. Ne, že bych nechtěl, ale prostě nemůžu,“ povzdychnu si. „Pán zla i Snape jsou paranoidní a pořád platí, co jsem ti řekl ten první večer v Azkabanu. Oba si hlídají svá tajemství a střeží výhodné pozice.“

„Rozumím. Někdy jsou kouzla akorát ke vzteku,“ uvolní se a prohrábne si prsty rozcuchané vlasy. Chytí mě znovu za dlaň. „Tak jako tak se budou oba zodpovídat za všechny svoje skutky. O to se postarám, i kdybych tomu měl obětovat poslední výdech.“

Pevně semknu rty a v krku mi uvízne hořkost. Ten idiot je ochotný se pro tu pošahanou čest nechat zabít. Nebo snad kvůli pitomé odvetě? Zní jako blázen. Tohle bude jednou kardinální průser.

V tichosti pak dopíjíme čaj. Cítím po celém těle nepříjemné sevření. Jako by se každou chvíli něco mělo stát už jenom proto, že jsme se viděli. A proto musíme za to teď nést zodpovědnost. Zoufale se zmítám mezi touhou a strachem. Ale mám strach kvůli sobě? Nebo snad mám strach, že to za všechny moje průšvihy odnese Harry?

Jak moc vysoká je šance, že příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj?

Dá mi nějaké šaty. Jsem překvapený, že má v šatníku i něco takového jako je obyčejná černá žehlená košile. A i když jsou mi jeho bledé džíny trochu krátké, svému účelu poslouží. To oblečení voní přesně jako on. Známá vůně, která mi způsobuje divokou arytmii. Bolí to. Ten tlak na hrudníku neustupuje a začíná mi být i nevolno. Jen prosím všechny zakladatele, aby to nebyla nějaká příšerná předtucha.

Natočím hlavu ke stěně, kde visí hodiny. U Salazara. Vždyť už je půl desáté ráno!

„Musím jít,“ postavím se pevně na nohy.

V očekávání, že mě Harry zastaví, jsem se postavil tak prudce, že skoro neudržím balanc. Ale nic se nestane. Žádné přemlouvání, žádné naléhání. Tváří se klidně a smířeně. Nevím, jestli mě to víc irituje, nebo je mi to líto.

„Já vím,“ opáčí ledabyle, i když si mě přeměří truchlivým pohledem.

Přece jen tam ten zármutek vidím. Jako bych šel naproti inkvizici. A dost možná to tak i je. Přistoupí ke mně a uchopí do dlaně moji tvář, aby si ji přiblížil. Ten polibek je něžný a hebký, a i když v něm není ta živočišná vášeň, která nás pojila předešlou noc, je v něm o mnoho víc. Emoce. Ty zrádné a tolik let popírané city. Skoro jako by mi někdo stiskl střeva a zakroutil s nimi. Chce se mi hlasitě zakřičet, ale je to zbytečné. On mě chápe. Vidím to na něm.

Celá ta patetická situace mě semele tak moc, že se musím donutit potlačit slzy, které se mi v nestřežené chvíli vženou do očí. Je pozdě. Jedna steče po tváří. Zajímavé. Lechtá to. Cítím se pod psa a na tváři mě lechtá podělaná slza. Malfoyové u všech hadích ocásků přece nebrečí!

Pokud se hned od něj neodtrhnu, už nedokážu odejít. Všechno se pokazí, bude to moje vina. Držím se, abych nezačal fňukat jako malá holka. Naštěstí jsem za svůj život dostal dost příležitostí, jak si s takovým výkyvem emocí poradit. Jen to nikdy nebylo tak definitivní. Odstoupím od něj a pokusím se napřímit ramena, abych vypadal odhodlaně, i když uvnitř mě je jen malá duše s naivními sny.

„Musím jít,“ zopakuju.

Nedokážu se na něj zpříma podívat, ale nejde si nevšimnout, že jen odevzdaně kývne. To smíření se zdá být těžší, než kdyby mě na kolenou prosil. Musím jednat rychle, a tak se nakonec otočím zády a ujdu několik kroků. Jakmile se jeho stín vedle mě pohne, otočím se, abych zaznamenal, že se postavil zády ke mně jakbysmet. Nejspíš aby mě neviděl odcházet. Chápu to. Využiju situace a položím na malý stolek v předsíni ušmudlaný kus pergamenu.

Vezmu to přímou cestou přes hlavní vchod. A hned poté, co se moje boty dotknout cesty před domem, se přemístím.

***

„Něco pro vás mám, můj pane.“

„Výborně, má nejvěrnější. Takže už víš.“

„Ano.“

***

Beru to rychlým krokem k továrně, kam jsem se včera přemístil.

Zběsile tlukoucí srdce se mi nedaří uklidnit, když s panikou nenacházím svůj corpus delicti. No tak, někde tady musí být. Ta zatracená taška, kterou jsem vytratil. Je v ní moje hůlka. Je v ní můj osud. A nejspíš i testament. V týhle zastrčený uličce se snad necourají davy lidí, tak kde u Merlinových vousů mohla zapadnout?

V hlavě sumíruju, jakou smrt si pro mě Pán zla zvolí, pokud selžu. Hůlka nikde, Potter nikde a já nemám ani vymyšleno, co mu vlastně řeknu.

Samou frustrací i zlostí kopnu do zrezivělého víka od popelnice, která nadělala tolik rámusu i včera. A víko se odkutálí. Moje svatá Morgano, tady je ten kus hadru!

Leží tam. Sice smáčená a zapáchá, ale vypadá to, že je taška netknutá. Rychle se podívám dovnitř do očarované kapsy. Uleví se mi jako nikdy.  Má nejdražší hůlka dlouhá deset palců z hlohového dřeva je pořád na svém místě. Abych ze sebe setřepal tu protivnou nervozitu, jen ze zvyku na sebe použiju čistící kouzlo. Rozesměju se jako šílenec. Úleva. Radost. Ten dojem štěstí je podobný jako když jsem dostal od rodičů nový model Nimbusu. Jen ty bezstarostné roky odvál čas.

To zjištění u Harryho, že nemám hůlku, se nedá popsat. Jako by mi chyběl kus těla. Střípek duše, část osobnosti. Spojení vibrující magie uvnitř jádra z žíně jednorožce bylo pryč a ten pocit už nikdy nechci zažít.

Tuhle část historky si rozhodně nechám pro sebe. Živě vidím Snapea i matku, jak si neodpustí svoje moralistické proslovy na téma zodpovědnosti a dospělosti. Stačí, že vím sám, že jsem donebevolající pitomec.

***

Při návratu na mě čeká naléhavý vzkaz. Když si čtu řádky, ve kterých mě Pán povolává ke schůzce, sevře se mi znovu žaludek. Nevím, jestli si to jen nalhávám, nebo tomu tak je, ale mám zdání, jako by mě znamení zla lehce svrbělo. Nebo to dělá jen moje svědomí, které se promítá do představivosti. I ta barva na pokožce se zdá být černější nežli obvykle. Pán chce hlášení a já se tomu nemůžu vyhnout.

Stěny v předsálí jsou šedé, chladné a pokryté podivným slizem. Do mysli se mi vkrade obraz Pánova hada, ale šupiny Nagini nejsou slizké. Každý idiot ví, že hadi nejsou přece slimáci. A Nagini není jen tak obyčejný had. Je to jeden z posledních viteálů Temného pána, jak se stačil Harry zmínit. Donedávna jsem neměl ani tušení, co to nějakej viteál je.

Trochu si kladu otázky, jestli o viteálech ví třeba Snape. A moje matka. A věděl o nich otec? Ostatní smtijedi? Nebo je to špinavé tajemství Pána zla? Jeho eso v rukávu?

Nikdo z jeho věrných nepůsobí, jako by měl nejmenší tušení. Ale může to být jen přetvářka. Ani já bych to neměl vědět. Nevím, jestli byl dobrý nápad, že se mi o tom Harry vůbec zmiňoval.

Ale možná… Možná budu mít příležitost ho zneškodnit. To je nesmysl. Ten proklatej had se od něj nehne ani o píď, jsou nerozlučitelní. A skutečnost, že je Pán zla v podstatě neporazitelný, je děsivá dost natolik, abych se nejraději na patě otočil a zmizel, dokud to jde. I s vědomím, že si mě nejspíš stejně najde.

Ale stačilo by toho hada jen zabít. Ani ne nutně kouzlem. Pozná Pán zla, když přijde o svůj viteál? Kus duše. Duše, kterou nejspíš nikdy ani neměl?

Nervózně stojím a čekám, chvíli na to se otevře vstup do síně. Vyzve mě, abych předstoupil. Jdu s rameny vztyčenými, s bradou hrdě vystrčenou, zatímco očima neuhýbám. Přestože to ve mně vře, nedávám na sobě znát pochyby. Ruce nechávám volně viset podél těla, abych neměl tendence si mnout prsty. V očekávání, co se bude dít, se pokusím lépe zorientovat. Opodál jsou sestoupení smrtijedi a okolo něčeho se se smíchem shlukují.  Ozve se hlasitý chechot.

„Chceš si do něj kopnout, Červíčku?“ pronese záludně a posměšně Pán zla. „Jen do toho. Máš příležitost.“

Ozve se dutá rána, pochopím, že si Temný pán nechal pro zábavu přivolat nějakého chudáka k mučení. Nemám představu, o koho by mohlo jít, ale ta osoba se drží všemi silami, aby nevydala ani hlásku, i když se s ní ti psychopati nemazlí. Zřejmě půjde o někoho silnějšího.

Bývá na denní pořádku, že Pánovi stoupenci loví zajatce mezi nečistokrevnými kouzelníky a mudly, aby si s nimi hráli. Lámali jim kosti, sesílali na ně kletby, mučili je bolestí. Cruciaty jsou často oblíbeným cirkusovým prvkem. Občas bývají i dostatečně inovativní na to, aby jakákoliv smrt byla vítanou úlevou a vysvobozením.

Nikdy jsem tuhle zábavu nechápal a nikdy nebudu sdílet potřebu týrat někoho slabšího jen pro vlastní potěšení. Je to ponižující, degradující a nechutné. Nedává mi to moc, když vím, že se ten druhý nemůže bránit. Nedává mi to uspokojení, když nejsou síly rovnoměrně vyvážené. Akorát se mi z toho zvedá kufr. I smrtijed by měl mít nějakou čest, jinak to z nás dělá obyčejné zamindrákované vrahy.

Za účinnější mučení považuju psychický teror. Hrát si s myslí člověka je daleko zábavnější a efektivnější. Ostatně Harry by o tom mohl vyprávět. Vezmi oběti svobodu, vlastní úsudek a možnost volby a započne ten správný boj vůlí. A když už je na pokraji sil, dej jí okusit naději. Další zrada bolí ještě mnohem víc a pronikne až na kost, kde se usadí.

Snažím se nevnímat suitu smrtijedů v kruhu a dívám se před sebe. Temný pán si mě prohlédne a ukáže prstem k sobě. Přijdu blíž, všimnu si, že se dívá trochu divoce a nepříjemně se šklebí. Připadám si, jako by mi žaludek udělal kotrmelec. Na jednu stranu se mi uleví, protože nevypadá, že by si na mně chtěl vylít zlost. Jeho úsměv je sice děsivý, ale je poznat, že nemá vztek. Uhne na pár vteřin pohledem k hloučku svých nejvěrnějších do místa, kde asi leží ten týraný chudák. Zazubí se a znovu se zadívá na mě. Doufám, že tím nechce naznačit, že jsem na řadě.

Věnuju mu unylý výraz a pevně doufám, že vypadají moje oči dostatečně chladně na to, abych působil suverénně. Ale něco v jeho výrazu mi říká, že mi to nevěří. Slyším bubnovat svůj tep v rytmu staccata až uvnitř hlavy. Dojde mi, co se to děje. On se nad mým výrazem baví. Cosi tady rozhodně nehraje. A ten vjem na dně podbřišku se ještě víc stupňuje. Něco se rozhodně megalomansky podělalo, protože bych vsadil jmění, že tu teď stojím jako před popravčí četou a čekám na svůj ortel. Jsem v pasti, ze které není úniku.

Splete si paže na hrudníku do kříže a udělá několik kroků, aby se posadil na svůj trůn v čele sálu, nedaleko od hlavní atrakce. Červené oči se do mě vpíjí se zájmem a vzápětí mě osloví.

„Draco. Výborně, jsem rád, že jsi konečně dorazil. Tvá mise tě obrala o spousty času, nemám pravdu?“

Provokuje. Polknu a využiju ten okamžik k tomu, abych uzavřel svoji mysl, jak jen to jde. Už jen z prevence. Tuhle hru znám, už jsme ji hráli. Zpočátku to začíná medem nasáklými řečmi plnými pochopení, následuje ironie a končí to odměnou. Až na to, že někdy ta odměna úplně není vítaná.

„Ano, můj pane, bylo to trochu nečekané,“ odpovím sebejistě. Musím se držet své role, už jen pro Harryho. Nezradím ho. Nikdy. I kdyby mě to mělo stát můj život. Tenhle mizerný život, protože jiný už mě stejně nečeká.

„A jak dopadla tvá mise, můj drahý Draco?“

Pročistím si hrdlo a zdvihnu koutek.

„Našel jsem ho, můj pane. Našel jsem Pottera a sledoval ho. Měl dost nabitý program a bylo obtížné držet se ve stínech, obklopovaly ho hromady lidí. Vypadalo to, že mělo ministerstvo pohotovost, neboť s ním bylo i několik bystrozorů. Nenaskytla se mi ta správná příležitost, abych ho mohl zajmout. Nebo se k němu vetřít, bylo to příliš nebezpečné a určitě by to našemu plánu mohlo jedině uškodit. Zhodnotil jsem celý status jako obtížnější. Ale nechtěl jsem se úplně vzdát, tak jsem celou noc trpělivě čekal, jestli se situace nějak nevyhrotí v můj prospěch, nebo nedostanu i malou šanci. Ráno mi unikl jen o kousek, ale myslím, že vím, kde bydlí,“ spustím. Tuhle naučenou mantru jsem si opakoval v hlavě poslední dvě hodiny neustále dokola.

Tváří se přívětivě a chápavě přikývne. Ne, tady se rozhodně děje něco, o čem nemám tušení. Ani se nesnažím přesvědčit o tom, že mi Pán zla věří, protože podle toho chování je nepochybně jasné, že moje lži prokouknul.

„Vskutku, Draco. Neměl jsi to lehké,“ proplete si prsty na klíně a k trůnu se mu líně připlazí jeho věrný had. Korálkovitýma očima si mě přeměří, jako by rozuměl, o co tady jde. Začínám věřit, že i ten had to vážně ví. Rudý zrak se znovu natočí k hloučku smrtijedů, které ještě pořád nepřešla chuť po krvi.

„Ne, to neměl, pane,“ pokývám hlavou v příznačném gestu.

„Následuj mě, Draco,“ sestoupí z obrovského piedestalu, až za ním dramaticky zavlaje plášť. Odfrkne si, nebo udělá něco, co se tomu aspoň podobná. Jestli to vůbec bez nosu jde. Nagini vedle něj zasyčí.

Ne zrovna nadšeně ho následuju. Vede mě přímo za ostatními. Mezi nimi rozpoznám z profilu strýce Rodolphuse a rozhodně i nezaměnitelnou tetu Bellatrix.

„Uhněte,“ rozkáže hlasitě Pán.

Několik smrtijedů bez řečí poslušně ustoupí stranou. A já mám poprvé možnost vidět, koho si dneska ti ubožáci vybrali k pobavení.

V hrdle se mi vytratí dech, snažím se do sebe vdechnout každou molekulu kyslíku, ale je to naprosto marný pokus. Hrudník se mi nekontrolovatelně rozvibruje a v žilách mi tuhne krev. Mám pocit, že mám nohy z rosolu a každou chvíli vypoví svoji službu. Je obtížné se na nich pevně udržet.

„Harry,“ zašeptám hlasem prosyceným žalem. Už nedokážu udržet tu kamennou masku, protože se mi do žil vkrade ryzí strach. V prudkém návalu beznaděje se mi oči zalijí slzami.

„Přesně tak. Harry,“ přisvědčí sladce ta zrůda. „Vypadáš překvapeně. Hm, kdepak se tu asi vzal, že ano, ty můj věrný Draco.“

Nevím, co mám dělat. Nohy mě přestávají vážně poslouchat, celým tělem mi projede bolestivý impulz. Ani moje mysl není teď schopná racionálního uvažování. To všechno způsobí jediný pohled na mužskou postavu ležící ve vlastní krvi a v bezvědomí. Snad. Neodpovím ani slovo, snažím se v sobě udržet vzlyk. Přece nemůže být možné, aby byl mrtvý. To nemůže být pravda! Harry ne. Prosím.

Zakření se s těmi svými odpornými zuby, natáhne ruku a položí ji na moje rameno, které sevře tak naléhavě, až se mi zaryje ostrými nehty do kloubu. Druhou dlaní vytáhne z kapsy hůlku.
„Víš, můj mladý příteli, co všechno způsobí jedna zapomenutá věc? Copak nevíš, že se podle toho dá poznat, kde se její majitel právě toulá?“ mávne hůlkou a přede mnou se objeví nazelenalý kouřový obrazec.

Ta prokletá taška. Ten zpropadený kus hadru, který jsem neuhlídal! Takže ji někdo přece jenom našel. Proč mě to nenapadlo zjistit kouzlem? Proč jsem byl tak zatraceně slepý a naivní? Základní školácká chyba. Která stála Harryho život.

Podívám se na něj s nechutí, už se to ani nesnažím skrývat. Zná celou pravdu. Ví, kde Harry bydlí a ví, že jsem tam strávil noc. Nejspíš i z jakého důvodu. A mně to celé dojde. Harry měl vážně pravdu. Já jsem takový idiot!

Pán Zla mi nevěřil už od začátku, ale nechal mě, abych tomu věřil já. Jsem jen návnada. Potvrdí mi celou moji domněnku.

„Snad sis nemyslel, že jsem ti uvěřil tu tvoji žalostnou zkazku o hledání Pottera ve Spojených státech,“ procedí sykotem mezi rty nebezpečně.

Jeho oči potemní, stejně tak i jeho postoj se náhle zdá nebezpečnější. Sotva to zpracuju, tak mě hbitým chmatem popadne bolestivě za vlasy, aby mi zvrátil hlavu dozadu. Špičkou hůlky se mi zapíchne do středu hrdla. A já to vítám. Vítám smrt. Pokud bude rychlá, nemohl bych si nic jiného víc přát. Ale vím, že nebude. Harry to potěšení neměl a se mnou to nebude jiné. Nicméně už nechci žít ve světě, kde nežije Harry Potter. Nechci být posluhovačem machiavelistického maniaka s potřebou mučit bezbranné jedince kvůli ega. Možná odporné mudly, ale pořád bezbranné. Je to patetické a ubohé.  A já jsem možná srab, ale nejsem tenhle druh sraba.

„Věděl jsem, že mě k tomu spratkovi nakonec dovedeš. Možná jsem neviděl tvoje pravé vzpomínky, které se týkaly jeho, ale viděl jsem něco jiného a dostatečně usvědčujícího. Víš, co to bylo, drahý Draco?“

Zavřu oči. Nechci znát odpověď. K čemu mi bude, jen mě chce mučit, protože ví, že se mě to dotkne. Když je otevřu, všichni smrtijedi se na mě zhnuseně dívají. Všimnu si, že mezi nimi není matka. Ani Snape. Ví ti dva vůbec, že jsem tady? Nepozval je Pán záměrně? Hraje s nimi taky nějakou hru? Nebo je to jen součástí většího plánu, ve kterém figuruje i Snape? Přesně jak se zmínil Harry.

Nečeká, jestli odpovím. Znovu mi trhne s hlavou a já zprudka zasténám.

„Viděl jsem mezi vším jednu velmi zajímavou vzpomínku. Ve které vkládáš do myslánky něco, co jsem ve tvé hlavě neměl najít. Poznal jsem i tak, že jsou tvoje podsunuté vzpomínky falešné. Za koho mě máš, ty nevděčníku?“

Za vyšinutého tyrana bez nosu a vkusu, ty hadí ksichte!

„Nechal jsem tě sledovat.“

Pokusím se na něj podívat, ale sotva pohnu hlavou. I tak vidí, že vytřeštím oči.

„Moje nejmilejší, ukaž se mu.“

Pustí mě, abych měl lepší výhled, ale špička hůlky mě stále tlačí na krku. Můj zrak se střetne s druhým černým. Tváří olemovanou rozcuchanými tmavými vlasy. Teta Bellatrix se směje jako smyslů zbavená. Každopádně ona nebyla normální nikdy. Nerozumím, co tím chtějí naznačit, vždyť bych si snad všiml, kdyby mě sledovala zrovna ona.
Avšak úder srdce poté se její tělo začne chvět a smršťovat. Postava se jí obalí černou srstí a tmavé oči nahradí zelené duhovky s úzkými eliptickými zorničkami. Jakmile se stihnu vzpamatovat, otře se mi o nohu uhlově černá kočka.

„Do skvorejší prdele,“ ujede mi, načež si uvědomím, že to říkám nahlas.

Draco, ty amatére. Ty neskutečnej osle! Zahleděný do sebe a svojí vychytralé jedinečnosti. Ta kočka. Ta černá proklatá kočka na té skládce! Nenápadná malá kočka a stejně dokáže shodit robustní popelnici. Pokud by nebyla zvěromág, co by se s ní asi tak stalo? Nejspíš by ji zamáčkla. A hlavně by s ní sotva pohnula. Proč zatraceně nezvládnu ani používat mozek?!

Nedaří se mi už vůbec ovládat. Mám vztek. Na toho parchanta, na tetu, na všechny, ale hlavně na sebe. Jsem frustrovaný, zničený a ponížený, ale zmocňuje se mě hlavně žal a bezmoc.

Když mrknu, spustí se mi po tvářích slzy. Už je mi jedno, kdo to vidí. Ve stejný moment se stihne teta proměnit zpátky a z plna hrdla se rozesměje. Nikdo nemá tak milující a vřelou rodinu jako já. Čím jsem si to jen zasloužil?

Je mi to fuk. Všechno je mi fuk. V tuhle chvíli jsem stejně prohrál. Pán se mnou udělal přesně to, co jsem chtěl udělat Harrymu. Pohrával si s mojí myslí, s mojí sebedůvěrou a přesvědčením, že jsem nepolapitelný. Převezl mě. Dal mi tu zavšivenou naději, a pak mi ji zase sebral. Zlomil mě. Snadno a efektivně. A pořád se všechno ve mně láme na drobné střepy, které se zarývají pod kůži. Kdybych necítil tolik nenávisti, možná bych mu projevil i obdiv. Ale já se jen zadívám znovu na nehybné tělo na zemi a vzdám to. Prostě už nemám sílu bojovat. Vždyť už ani není pro co.

„Jsi daleko větším zklamáním, než tvůj otec, kluku. A už ti nic nepomůže k tomu, abych změnil názor,“ luskne prstem a dva ze smrtijedů v kápi se mu postaví po boku. Stáhne z mého hrdla špičku hůlky a kolem mě se sevřou pevné dlaně, uchopí mě zezadu za lokty. Nevím, kdo pod těmi kápěmi je a kdy si je stihli vlastně nasadit. Nějak jsem přestal vnímat dění okolo sebe.

„Do kobky s ním. Ke krysám. Už je na to zvyklý. Ted nemám chuť si s ním hrát. Vymyslím mu speciální program, až bude ten správný čas,“ protře si ten šmejd dlaně a sevře pevně proutek dřeva. „Teď mi moje nejmilejší přivedla na hraní něco mnohem zajímavějšího.“

Zalknu se. Částečně úlevou, částečně děsem. Pokud Pán zla ještě neskončil, znamená to, že je Harry pořád naživu, i když krvácí. Ale je jen otázkou času, na jak dlouho ještě žít bude. A je to jen moje vina.

Už nejsem svědkem toho, co se děje dál, poněvadž mě smrtijedi odvlečou pryč ze sálu. Vstříc tolik známému osudu mezi čtyřmi plesnivými zdmi. Malý rozdíl je ovšem v tom, že teď bych polibek mozkomora opravdu uvítal.

Harry, odpusť mi, tohle jsem opravdu nikdy nechtěl!