6. F jako Furt ve střehu

 

 

Uběhlo několik dní od naší poslední potyčky. Ovzduší v domě se trochu zklidnilo, ale já a Potter už si jaksi nemáme co říct. Ne teda, že bychom si kdy měli co říct, ale předtím to nebylo na takovém bodu mrazu. Čas od času jsme si prohodili nějakou zdvořilostní frázi plnou přízvisek, jejichž význam nejednoho člověka zarazil. Nebo já mu čistě z nepřátelské solidarity občas nějak pohrozil, něco mu provedl, na něco upozornil a tvářil se povýšeně jako za normálních okolností. Ale teď to je zkrátka jiné. Nemám chuť Potterovi cokoliv sdělovat, byť by se jednalo o nějaký příkaz. Jediná věta, kterou mu opakovaně každý den říkám, je: „Odeber se do svých komnat!“

Jako bych to snad vzkazoval šlechtičně, křehké princezně, kterou je potřeba ochránit od zlého draka. V tomto případě je potřeba nebelvírské zlaté princátko ochránit od Draca. Nebo spíš Draco se chce osvobodit od něj. Celá tahle situace je naprosto na hlavu. Čím dál víc mi připadá, že mě nic horšího nemohlo napadnout. Ale já nemívám špatné nápady. Mívám dobré nápady, jsem přece dostatečně inteligentní, všechno mi jde od ruky, všichni mě za to normálně zbožňují, tak proč mi sakra tohle nějak nevychází?

Potter mi připadá, jako kdyby si přijel odpočinout na dovolenou. Asi mu tu jeho jógu zakážu, protože se vůbec netváří, že by ho jeho situace trápila. Nebo to taky moc dobře hraje. Pokoušel jsem se mu znovu dostat do hlavy, když byl nepozorný, ale ta ochranná bariéra tam pořád je. Není to snadné. Vážně na sobě za ta léta zapracoval, to se mu musí nechat. A já jsem na tuhle variantu užití magie ve svých opatřeních zapomněl, což byla chyba.

Už to není takový pitomec jako kdysi. I když, ruku na srdce, nikdy nebyl hloupý, jen byl trochu pako na lektvary a na cokoliv, co souviselo se Snapem. Proč asi?

Vážně jsem mu právě zalichotil? Něco je zatraceně špatně.

 

Za poslední dny jsem Pottera viděl skoro pořád dřepět na zemi se zavřenýma očima. Chce asi dosáhnout nirvány nebo co.

Snažím se být nepříjemný, i když mlčím. Jak mě taková drobnost dokázala na čas vykolejit, to nepochopím, vždycky jsem tak vyrovnaný a nad věcí, ale s Potterem po boku nikdy nešlo nic normálně.
Potter měl na okamžik navrch. Nemůžu tomu uvěřit. Dokázal to v cizím prostředí. V zajetí. Vlastně ho tak trochu obdivuju, že tohle všechno zvládá s takovým klidem. Mě to naopak znepokojilo, a že je těžké to přiznat. A mě to nemá co znepokojovat! To on by měl být znepokojený! Naštvaný. Zdrcený. Frustrovaný. Emočně vyčerpaný. Je tady proto, abych ho potrestal. Ne aby on trestal mě! Připadám si chycený ve vlastní pasti.

Hodím s vázou o zeď, abych si ulevil, a když se střepy rozletí do všech stran, jeden se mi zapíchne přes hábit do paže. Cítím, jak to štípe, ale v té bolesti jsem na pár okamžiků našel vysvobození z téhle patové situace.

 

 

***

 

 

Něco se se mnou zatraceně děje, protože je mi najednou nepříjemné nechat Pottera zavřeného v komnatě přes celý den i noc. Jako bych potřeboval vědět, že tady někde je, abych měl přehled. Možná taky doufám, že se takto přestane sám hlídat. Už si ale nejsem jistý ničím.

Mám pocit, jako by se ten vztek, který mě krmil celé ty roky, přetvořil do pochybných obav a podivné mentální separace.
Dalo mi zabrat, abych za Potterem dnes zapečetil dveře. Něco jako by mi v tom bránilo, ale já vím, že je to nutné, aby Potter pochopil, že si nebude vyskakovat. Nechávám ho v izolaci, prostě jen proto, že můžu, ale i navzdory tomu cítím nepříjemnou úzkost.

Promnu si kořen nosu a koutky očí. Mám pocit, jako by mi v hlavě hučel roj včel. Snad za to může to nepřirozené ticho, na které jsem si poslední dny odvykl, ale chybí mi jeho pitomé dotazy. I ty trapně lítostivé nebo rozhořčené pohledy. Chybí mi pohled do těch zelených očí. U všech košťat, jenom to ne!

Nechci opakovat svoje chyby, nechci si připomínat minulost. Ale je nelidské ho tam nechat? A se mnou snad zacházeli humánně, když jsem byl zavřený v Azkabanu? Moje hlava si se mnou dělá, co chce. Klade otázky, které jsem v Azkabanu dávno vyřešil. Podbízí možnosti, které nejsem ochotný tolerovat.
Nejednám s Potterem nehumánně, má desetkrát větší komfort, než jsem si kdy já mohl v té zapáchající kobce vysnít. Měl snad tehdy se mnou někdo slitování?

Ano, měl. Odpovím si hned na to, protože pravdou je, že někdo měl. Možná pozdě, ale měl. On. Dostal mě z Azkabanu za cenu vlastního možného prozrazení. Dostal mě ven na svobodu a riskoval přitom své tvrdě vybudované postavení, svou kariéru i pověst.

 

 

Přistihnu se, jak se zasním. Jak si ho opět idealizuju. Pod zavřenými víčky se mi promítají všemožné scénáře, ve kterých figurujeme jako šťastný pár. Stejně jako kdysi.

Už nemáš šťávu, Draco? To tě Potter takhle zničí? Zase?
Ne, ne. Nesnáším ho, já ho nesnáším. A chci se mu pomstít. Nenávidím každou buňku v jeho těle, každý shluk neuronů, každou červenou a bílou krvinku, každý milimetr jeho kůže, každý jeden vlas na té rozcuchané palici, nenávidím na něm úplně všechno! Chci ho ponížit, ublížit mu, chci ho zničit! Předám ho Pánu zla, a pak… Ale pak… Je tady to Ale s velkým A. Pán zla se bude vyptávat, kde jsem ho zajal a jak. Použije nitrozpyt, proti kterému se neubráním, a pozná, že jsem ho celou dobu skrýval u sebe. Měl by pochopení pro moji pomstu? Pochopil by, že v zajetí držím jeho největšího soka a protivníka už bezmála půl měsíce a to jen z vlastních sobeckých důvodů?

 

 

***

 

 

Začínám si připouštět, že celý tento tah, byl chyba. Neměl jsem ho sem vůbec tahat. Měl jsem využít situace, jak mi psal ve vzkazu, a opustit zemi. I když se to špatně přiznává a cítím se přitom poraženě, doznávám, že nemám vždycky úplně dokonalé plány. V afektu se mi zdál přímo perfektní, nicméně čím víc střízlivím, tím víc mám chuť nad sebou lámat rukama.

Ale teď už je pozdě. Nemůžu Pottera vrátit tam, odkud jsem ho ukradl. Zpátky do té podělané reality, kde mě hledají nejen školení bystrozoři, ale dost možná i samotný Pán zla. To by byl můj konec. Nepochybuju o tom, že by se Potter pomstil.

Při nejmenším by všem vyžvanil, co se stalo. Ačkoliv myšlenka na to, jak by se vykroutil z vlastní zrady vůči ministerstvu, mě pobaví. Nakonec by to stejně podal tak, že by vyšel ze všeho s čistým štítem, nebyl by důvod se přiznávat, zběhlému zrádci a smrtijedovi by stejně nikdo nevěřil. Nakonec by mě opravdu začal nahánět sám, jak už to avizuje dennodenně Denní věštec, a výhoda by byla na jeho straně.

Kam bych šel? Postaral by se o mě Pán zla? Nebo matka se Snapem? Tohle místo je teď jediná má jistota. Jakmile by Pán temnot zjistil, že jsem mu zatajil Potterovu přítomnost, dost možná by mě i zabil. Zkrátka a dobře by se všechno podělalo, protože si nejsem jistý ani tím, jestli můžu věřit matce. Takže pustit jen tak Pottera? Nemůžu. Teď už jde o víc. Je to větší risk než kdy předtím a nezbývá mi, než to dotáhnout do konce. Vydržet. Teď je otázkou, kdy u hadích ocásků nastane ten konec?

 

Potter ale umí líbat, to se mu musí nechat. Vždycky jsem ho chtěl políbit. Zjistit, jaké by to mohlo být.

Jak zakončím jeho trýznění? Předhodím ho nakonec Temnému pánovi?

A teď se to stalo. Bylo to nepopsatelné.

Přijme Pán moje vysvětlení?

A bylo to něžné… krásné.

Zabije nakonec Pottera? Harryho?

Zopakoval bych si to.

Cože?

„DOST!“ vykřiknu nahlas, přičemž si uvědomím, že se už nějakou dobu držím za rty.

Jakýkoliv čtenář těch hloupých pubertálních románů pro dívky by mohl poznamenat, že se dokonce musím tvářit zasněně, protože až teď mi dochází, že celou dobu hledím na zeď a přitrouble se usmívám. Přímo na zeď, kde se Potter připojil k mému polibku. Taková potupa. Taková nekázeň!

„Proč to udělal? Už stačí! Tohle nebudu řešit, tohle mě prostě nezajímá! Zkrátka ne!“ lusknu prsty. Ani ne pár stop přede mnou se objeví Djuky s těma svýma vykulenýma očima.

„Pán si přeje?“ zašvitoří tiše.

Cítím z ní strach. Jde to poznat nejen po hlase, ale i v postoji. Nikdy jsem jí nedal důvod k takovým obavám, ale můj otec – jak správně podotknul Potter – skřítky vždycky rád terorizoval a já jsem nikdy neměl důvod se proti tomu ohradit. Koneckonců, můj krk má větší hodnotu, než krk toho zasmrádlého balíku nedůležitosti, takže volba byla vždy jasná.

Každopádně fakt, že se mě alespoň někdo v tomto domě upřímně bojí, je uklidňující. Musím mít aspoň u někoho autoritu, když je s Potterem takové příšerné pořízení a není schopný v ničem spolupracovat.

Odfrknu si. Je ze mě patetická troska. Nikdo ze mě už nemá strach, jen ta ubohá skřítka. To jsem to dopadl.

„Pusť mého ctěného hosta z jeho komnaty,“ zazním škodolibě.

„Rozumím, pane,“ přikývne ta malá potvora a zastříhá ušima, mžik oka poté slyším jen hlasité lup.

 

O pár minut později už slyším kroky, tak se hbitě přesunu ven na verandu.  Na místo za magické zábrany, kam Potter nemůže. Usadím se do křesla a jako obvykle si rozložím před sebe noviny. Už je to zvyk, den ode dne jsou v novinách větší žvásty, ale mít přehled je základ úspěchu. A když se prolistuju obsahem, nenajdu žádné články ani o mně, ani o Pottym. Jsem nadmíru pohoršený a zahanbený! Kdo by kdy řekl, že by se mě něco tak banálního mohlo dotknout. Ale vážně, to už jim nestojím ani za zmínku? Haló, vy šašci, jsem tady, jsem dokonalý a jsem ozbrojený schopností udělat si z vás dobrý den, kdykoliv se mi zamane.

 

Zvuk z místnosti mi napoví, že kousek od dveří terasy stojí on a hledí přímo na mě. Nic neříká. Do očí mu nedbale spadá pár neposlušných pramenů, protože nemá brýle, ale očividně mu to nevadí. V očích má dva příslovečné otazníky.

„Co je?“ opáčím ledově

 „Ehm… Malfoyi… Já jen…“

„Co?!“ zase se pokusí o přesvědčivý proslov o tom, že bychom si měli promluvit a jak je to důležité?

„Pořád chodím v tom stejném oblečení, nemyl jsem se od doby, co jsem tady. Připadám si jako třaskavý skvorejš na Hagridově hnoji. Mám podezření, že začínám zapáchat naprosto stejně.“

Pravda. Na takové věci jsem v poslední době zrovna nemyslel, prohlídnu si ho. Ne, že by mi vadil fakt, že by trpěl absencí hygieny, protože dobře mu tak, ale vím, že by to přineslo značné nepohodlí akorát mně. Nesnažím se mu to ulehčit, snažím se to přece ulehčit sobě, že ano!

„Je mi jedno, jak si připadáš. Ale musím ti dát za pravdu. Odmítám sdílet prostory s někým, kdo zapáchá a je nemytý. Stačil mi pocit zhnusení z vlastního pobytu na tom prohnilém toxickém místě, kde jste mě laskavě ubytovali.“

O očích se mu mihne stín, na pár vteřin se mí zdá, že se zatváří zahanbeně. Prohlídnu si ho s přivřenými víčky, ostražitě a přemýšlivě. Hraje to na mě Potter, nebo ho poznámka o Azkabanu zasáhla do nějakého bolavého místečka?

„Djuky!“ stačí jediné zvolání a ta hromada blech je u mě. „Připrav našemu hostovi pořádnou koupel a připrav mu do pokoje nějaké čisté šatstvo. To staré vyper.“

„Jak si pán přeje. Za čtvrt hodiny bude vše připraveno v koupelně v prvním poschodí,“ odříká to jako naučenou frázi.

„Výborně. To je všechno,“ odvrátím od obou pohled a dělám, že mě zaujal nějaký článek v Denním věštci.

„Ehm, ehm…“ ozve se za mnou znovu.
Co? Chce po mně ještě kapsle na kašel?!

„Co ještě?“ zvýším podrážděně hlas až mi skoro zavibruje.

„Jak ses vyspal?“

„O co se tu snažíš, Pottere? O zdvořilostní konverzaci? Tu si můžeš klidně ušetřit. Nejsem na ni zvědavý a ani na tebe. Běž se zkulturnit a dej mi svatý klid!“

Potter se zarazí. Nebo se mi to zdá? Už asi blouzním. Jeho přívětivost mi svým způsobem nahání husí kůži. Pokud to myslí vážně, je samo o sobě děsivé, jaký je to samaritánský idiot. A jestli to na mě hraje, tak něco chystá. I tak jsem celé dny napjatý z toho, co bude dál. Tuhle šachovou partii jsem rozehrál já a hodlám z ní vyjít jako vítěz.

„Jak myslíš,“ ozval se nakonec. „Promiň. Omlouvám se.“

Promiň? On se mi zrovna omluvil? Poprvé v životě? Je to lest!

„Máš za co, Pottere, máš za co,“ odvrátím od něj oči a začtu se znovu do článku, který mi vůbec nic neříká. Slyším, jak bere svůj odchod spěšným krokem a vzdaluje se až na chodbu, zřejmě do patra do koupelny.

Hluboce si povzdechnu. Co se mi mají co třást ruce? A co mi má srdce co bít tak rychle? U salazarových fuseklí!

 

 

***

 

 

Neměl jsem sem chodit. Neměl jsem chodit do svého pokoje. Kdo měl u Helgy tušit, že ta pitomá skřítka dá ty šaty do mého pokoje? Dostane něco na sebe. Hned poté, co ji zpřelámu všechny kosti v těle! Nevěřím na osud, ani na nečekané náhody. Věřím na zákony schválnosti!

 

Šel jsem si jen pro brk a inkoust a teď tu stojím ve dveřích zaražený jako kůl v plotě a snažím se popadnout dech. Přede mnou stojí on. Kolem pasu má jen ručník. Vlasy má vlhké, nepravidelně mu spadají na ramena, má je o hodně delší, než jsem u něj býval zvyklý, ale má to šmrnc. Vousy má dočista oholené. Tělo hrající dobře tvarovanými svaly – jistě ještě z famfrpálu a měsíců tvrdého bystrozorského tréninku - má celé vláčné a orosené. Vidím detailně, jak mu přes prsní svaly stéká po své trajektorii neposlušná kapka vody až k pravému boku, přes ten snědý kus kůže, kde se mu táhne dlouhá a trochu rozšklebená  jizva. Navzdory tomu nevypadá ohyzdně, spíš naopak. Jeho vizáž tak působí mnohem víc dravčí, nezkrocený Potter. Paže má silné, široká ramena, od podbřišku se mu táhne linka jemných chloupků, která končí někde dole v klíně, jež má skrytý pod ručníkem. Trhaně vydechnu, nejspíš jsem konečně zase zjistil, jak se dýchá.

Velkou dlaň s vyčnělými klouby má zavěšenou za ručník a tou druhou si prohrabuje vlasy. Zatím neví, že ho sleduju. Nebo možná ví a celé tohle divadlo mě má vyvést z míry. Musím uznat, že to funguje.

Stojí ke mně bokem, a když si mě konečně všimne, otočí se, přičemž ve stejný moment – jako by to proklatý Merlin chtěl - mu z boků sjede ručník až k zemi.
Svatá prostoro!

Polknu. Hlasitě. Nekontrolovatelně. Panika, panika, panika! Chci utéct, ale nohy jako by mi vrostly do podlahy. Jako by mě tu držela nějaká neviditelná síla. Nedává na sobě nic znát, ale kdyby mi teď Potter viděl do hlavy, setkal by se s chaosem a bezvládím.

Cukne mu v ramenou a o krok uskočí, zatímco se zdviženým obočím pokusí uchopit první věc, která je po ruce, aby zahalil vlastní mužství, ale dům mu neumožní s ničím manipulovat. Ta stará barabizna mě musí nenávidět!

Můj zvídavý pohled si ho samozřejmě už celého přeměřil, dvakrát. Z toho se mi třepou znovu ruce?

Harry, ty zvíře! Tohle je impozantní!

Cože?! Ne!

Je kouzelný. Je přesně takový, jakého jsem si ho představoval, vlastně ještě daleko smyslnější a mnohem víc sexy. To tělo, Salazare, smiluj se. Je nádherný. Chci ho, sakra, chci ho!

 

„Dost!“ křiknu jako smyslů zbavených, abych zastavil tok vlastních nechtěných myšlenek, když se mi hormony rozhodnou udělat čáru přes rozpočet. Chytím se oběma rukama za hlavu. Harry sebou znovu nečekaně škubne.

Nadechnu se, zavrčím a jak jsem takový hrdina… Tak uteču pryč.

 

 

***

 

 

Zeď za mými zády působí chladně jako ty olezlé zdi v Azkabanu. I se svěšenými rameny cítím, jak mě z ní zebe. Ruce, kterými si objímám nohy, se mi pořád lehce třesou a hrudníkem se mi rozléhá hlasité bušení srdce, jako bych měl každou chvíli celý rozletět na kousky. Zavírám oči a snažím se uklidnit. Všechno si v mysli v klidu probrat, ale moc to nepomáhá. Vím, že takhle nemůžu reagovat, můj rozum to ví, ale i přesto se moje tělo chová jako zrádce a co teprve moje srdce.

Byla to zatracená blbost! Nikdy jsem Pottera neměl unášet. Možná bude hněv Pána přece jen útěšnější, než tohle psychotické soaré.

Do místnosti vejde on. U Brumbálových vousů, proč musí být ten hňup úplně všude? Do všeho strkat nos. Neotvírám oči, prostě z principu. Nechci ho vidět. Nechci ani pomýšlet na to, že se chovám dětinsky, ale po tom incidentu potřebuju trochu prostor. Jako by toho nebylo málo. Vím, že tady je, cítím jeho přítomnost i bez otevřených očí. Slyším pohyb a Potter se ani nesnaží být potichu a ta samotná skutečnost mi ještě víc zvyšuje tlak. Nejsem hlupák, aby mi nedošlo, že přišel za mnou.

Zvědavost mě ale nakonec stejně přemáhá a víčka mě zradí jakbysmet. Otevřu oči a první, co vidím, je znovu on. Mám chuť vytáhnout hůlku a zvolat Avadu.

„Obleč se!“ zavrčím naštvaně. Má na sobě jen džíny, a jestli má něco i pod nimi, se ani nesnažím odhadovat. Kouknu k zemi a spatřím jeho bosá chodidla.

„Nejsem nahý,“ podívá se dotčeně na vlastní nohy, přičemž rukama práskne do džínovinou oděných stehen.

„Sakra obleč si na sebe něco.“

„Proč?“ ten tupý pohled jen předstírá, nebo je to jeho výchozí nastavení?

„Proč? To je pitomá otázka, Pottere! Nejsem na tebe zvědavý!“

„Já bych právě řekl, že seš. Kouká ti to z očí,“ zazubí se.

Co se má co zubit? Co si to dovoluje?!

„Nějaký namyšlený, Potty, ne? Ale tys byl vždycky takový pitomec. To hrdinství ti stouplo na mozek.“

„Nech toho, Malfoyi. Nezabírá to. Defenzíva je tvoje slabá stránka.“

„Nevím, o čem to mluvíš. Snažíš se mě snad rozebírat?“ pomalu se zvedám ze země a chci se od něj pro jistotu vzdálit, ale stojí mi přímo v cestě. Stojí hned u dveří a já nemůžu projít. Jediným pohledem zavadím o francouzská okna vedoucí na verandu. Potter můj záměr odhadne, protože si všimnu, jak se podívá stejným směrem, a hned na to se zase podívá na mě. Co má v plánu tentokrát?

Teď nebo nikdy!

Vybíhám, co nejrychleji můžu, abych se dostal na terasu. Už jsem oběma chodidly v cíli, ale něco mě zatáhne za paži, nicméně stihnu ji ještě stáhnout pohotově nazpět. A najednou se ozve halasná rána, její síla rezonuje celým prostorem, až se dekorativní porcelán v okolí zatřese. Šokovaně se otočím. U všech zakladatelů! Potter určitě zavadil o kouzla chránící vstup na terasu.

Vrátím se zpátky a vidím ho, jak leží s očima zavřenýma na protější straně místnosti. Dům ho prudce odhodil na zeď a pravděpodobně ho tak připravil o vědomí. Udělám pár kroků, abych byl co nejrychleji u něj, a vlastně nevím, co mě to popadlo. Dřepnu si před něj tak prudce, až mi lupne v kolenou, ale on je mimo. Nereaguje. Nechápu, proč teď zmatkuju. Mělo by mi to být jedno. Měl bych být rád, protože jsem si ušetřil jeden dotěrný pokus o to se mi nejspíš nějak vlichotit, nebo mě ponížit. Dostal, co mu patří. Ale já se přistihnu, že mě to děsí, že mi to krucinál hergot jedno není. Že nechci, aby… Není mrtvý, že ne?

A on se neprobírá! Snažím se ho profackovat, ale bezvýsledně. Třepu s ním. Nic. Použiju hůlku, abych ho probral, ale ani ta mizerná inkantace nezabírá.

„Já ho zabil,“ zděšeně si sednu na paty a hledím do prázdna ve snaze odolat rostoucí panické atace. Je mrtvý! Neudržím tichý sten, který se mi prodere přes otevřené rty. Skousnu si spodní ret, který se mi třese. Strachem? Žalem? Já jsem takový idiot. Tohle jsem přece nechtěl. Já mu doopravdy nechtěl ublížit, uvědomím si nečekaně. Můžu si nalhávat celé dny, jak ho nenávidím, ale když teď čelím realitě, najednou vidím až na samé dno vlastní frustrace a nenávisti. Všechno jsem si namlouval. Celou tu dobu, prostě jen proto, abych se chránil, abych si víc neublížil. Abych nebyl zklamaný.  Myslel jsem, že ho nenávidím, ale nikdy bych ho nemohl skutečně nenávidět. Tohle ne!

„To jsem nechtěl,“ špitnu a celý ztuhnu.

Snažím se malátně postavit na nohy, ale něco mě za předloktí stáhne dolů, jako bych rukávem o něco zavadil, ale ve skutečnosti cítím dotek. Poněvadž mě za paži uchopí dlaň. Potter. Není mrtvý! Žije!

„Sakra, to byla šlupka,“ procedí tiše přes zuby.

Chvíli se snažím strávit fakt, že jsem se málem hystericky rozbrečel jako malá ufňukaná holka a lehce si odkašlu, abych zapudil všechny důkazy o vlastní slabosti.

 

„Dobře ti tak,“ nasadím zase ten svůj typický arogantní výraz. Nemůžu přece dát najevo svou úlevu. Nesmí vědět, jak jsem před chvílí panikařil. Proč jsem vždycky v jeho společnosti tak neurotický a patetický?

„Bolí mě pěkně hlava,“ rozevře oči a podívá se přímo do těch mých. „Máš skleněné oči.“

Cože mám? No to nemám! Já mám svoje oči! Proč něco takového říká?
„Proč bych měl mít, promerlina, skleněné oči, zbláznil ses, musel ses vážně hodně praštit, Pottere.“

„To je taková mudlovská fráze, která se používá, když má někdo slzy v očích. Tys brečel?“ vysvětlí, jeho hlas je nízce položený a skoro šeptá, ale slyším ho zřetelně a ježí se mi chlupy po celém těle, když mě ten podmanivý hlas zasáhne v momentě, kdy mi zrak znovu sjede na jeho obnažený hrudník.

„Co to meleš?“ opáčím až přehnaně rychle.

„Červenáš se,“ usměje se, smích se mu podepíše i ve vráskách pod očima.

„Pitomost. Malfoyové se nečervenají, nemáme to v genetických předpokladech! A už vůbec nebrečí,“ snažím se vyprostit z jeho sevření, protože mě ještě pořád nepustil a já vnímám, jak mě jeho prsty hřejí i přes látku hábitu. Proč mu teď dům dovolí se mě dotýkat, když ho před chvílí málem zabil?! A pak mi dojde, že jsem se ho dotknul první a zřejmě to mělo za následek, že mi to může oplatit, pokud nepůjde o útok. Zatraceně, asi budu muset obnovit všechna opatření.
A tehdy, přitom polibku, to byla podobná situace. Já jsem tu funkci samotného kouzla narušil, aniž bych měl o tom ponětí. Jsem naprostý imbecil.
Trochu se v myšlenkách zamotávám, začíná mě z toho bolet hlava a než si uvědomím, co se to vlastně děje, ležím na zemi přišpendlený pod osvaleným a překvapivě těžkým tělem Harryho Pottera, který mi upřeně hledí do očí se zdviženým koutkem úst.

Selhal jsem, opět.