Stížnosti

Dnešní výčet předčil všechna má očekávání. Lidské oči, lidské prsty, lidská slezina, alespoň podle toho, co jsem už měl možnost porovnat. Tohle v přihrádce na vajíčka, to ve skutečnosti vypadá jako lidská varlata, ale myslím, že raději nechci ani vědět, co to je a budu dál dělat, že je to jen nějaký nenápadný a neškodný odpad. Teda až na to, že je v lednici.

Prima, tohle vypadá jako žaludek. Pravděpodobně kus bachoru nebo čepce. Podle velikosti asi od krávy nebo hodně velkého jelena, ale těch moc po Londýně nepobíhá, co jsem se včera díval. Výborně, a tohle je kus kopyta? Jedna delikatesa vedle druhé, takový typický obsah lednice v běžné domácnosti, radost z toho uvařit vydatnou večeři, když se to tak nabízí…

A tohle je… Co je tohle?!

„Sherlocku?“ zvolám do obývacího pokoje, můj teď už asi ani ne spolubydlící – kdo ví, co to vlastně jsme od toho posledního přefiknutí v jeho pokoji, co trvalo asi pět minut a působilo to spíš jako kardinální průser – se ani neotočí od počítače a jen pronese tiché hm na důkaz toho, že mě slyší. Opak toho, co dělá jindy, když tady nejsem a mluví na mě v mojí nepřítomnosti. Někdy mám pocit, jako bych byl neviditelný.

„Sherlocku, co je to odporně žlučovité, vazké a neidentifikovatelné, co zasvinilo celou vrchní polici lednice natolik, že budu muset vyhodit všechny sýry, které se opovážily být v bezprostřední blízkosti?“

Ani milý tón v mém dotaze nedonutí toho prevíta zvednout hlavu. „Experiment.“

„Čteš tomu po večerech pohádky a dáváš tomu jména? Protože bych přísahal, že to zrovna na mě mrklo a touží to po lidském teple. A myslím, že mi to snědlo hermelín.“

„Nemluv nesmysly, Johne. Je to jen embryo v poslední fázi rozkladu.“

„To jsem rád, že už dál netápu. Teď budu konečně v klidu spát s hřejivou myšlenkou, že si to ráno řekne o svou porci snídaně, kterou pravděpodobně uvařím z těch týden starých palců.“

„Jsi příliš úzkoprsý.“

„Já vím, až sám sebe překvapuju tím, jak strašně netolerantní vůči tvým experimentům v naší lednici, kde normální lidi mívají jídlo místo ostatků těl, jsem. Měl bych se sebou něco dělat,“ stále jsem klidný. Na to, že je naše lednice zbraní hromadného ničení, je to pozoruhodná vlastnost, za kterou se sám obdivuju.

Konečně Sherlock zvedne oči od monitoru a podívá se na mě tím svým pochybným pohledem, který se rozeběhne po mém těle. „S tím bych ti mohl pomoci.“

„S čím přesně?“

„Něco s tebou…  Udělám, Johne. Věř mi, že přijdeš na jiné myšlenky. A když nad tím přemýšlím, už jsem dlouho neměl nic v puse.“

***

Dobře, měl bych si stěžovat častěji. Pomyslím si nahý, zpocený a ukojený v jeho náruči. Tohle mělo od kardinálního průseru o velký kus dál, sahalo to spíš někam do kardinální blaženosti. Něco se mnou udělal a udělal to dobře. Udělal to třikrát. Třikrát dobře. Krucinál hergot, ať si do tý lednice nastěhuje třeba malárii, tyfus nebo virus marburg, když se budu potom cítit takhle.

A klidně budu dál dělat, jako bych byl neviditelný.