John pevně semkne rty, až mu téměř zaskřípe čelist. Nespouští z ní oči. Sedí si tam u baru jako by jí to tady patřilo, a neustále se usmívá. Usmívá se na Sherlocka. Ten se na druhou stranu tváří jako naprostý ignorant, i když John nepochybuje o tom, že její přítomnost dávno zaznamenal.
Vlezli do tohoto baru v tom nejzazším zapadákově někde mezi Cardiffem a Bristolem asi před čtvrt hodinou poté, co úspěšně vyřídili případ jednoho z klientů. Stěží šestka. Otázka asi dvou hodin.
Jaká je zatraceně pravděpodobnost, že ji tady potkají? Tu Ženu. A nemá být náhodou mrtvá?! Johnovi se jeví živá až příliš. A je si jistý, že žádné psychotropní látky nepožil.
Sherlock předstírá, že ho zaujal vzor mozaiky na protější zdi, který vyobrazuje znak waleského draka a pár keltských písmen. To je snad nějaká jejich tajná taktika? Randíčka v zapadlých putykách někde na konci světa, pak levný nenápadný motel na krajnici a nakonec snídaně do postele? Dvě volská oka, trochu slaniny a čaj, prosím. Díky!
John znovu zaskřípe zuby a vlastně ani ve skutečnosti neví proč. Vadí mu, že Sherlock lhal a zatajil, že Irene Adlerovou – jak se zdá – zachránil? Vadí mu ona? Její přítomnost v něm vyvolává pokaždé nechuť a podivný pocit, který mu našeptává, že něco zase nedopadne dobře. S tou ženskou nešlo nikdy nic normálně, takže proč by to tentokrát mělo být jiné.
Podívá se na Sherlocka. Nejspíš zaujal roli dvanáctiletého stydlivého kluka, který se rozhodl dělat nedostupného a kouká kamkoliv jinam, jenom ne na ni.
John se posadí vedle něj, a když k nim přijde obsluha s jejich objednávkou, poděkuje za ně za oba. Jedno pivo a pro Sherlock pouze minerální vodu. Podivný pocit na dně žaludku. Snad záchvěv podobný nervozitě.
Takže detektiv chce zůstat při smyslech, no jistě, aby taky ne. Další z úsměvů Irene Adlerové v Johnově hrdle přivolá žluč, kterou musí rychle spláchnout vychlazeným ležákem. Jen z pohledu na ni mu je podivně zle. Teda víc než obvykle a musí své pěsti zatnout do kalhot pod stolem ze strachu, že když to neudělá, neovládne se.
Pak uslyší klapot podpatků. Ten nezaměnitelný zvuk, který mu evokuje jen zklamání a frustraci. Zdvihne pohled, obemkne prsty svou sklenici, až mu zbělají klouby na prstech, a srovná ramena jako voják, kterým vždy byl. A jen pár úderů srdce poté, co se ta domina postaví přímo před jejich stůl, se přemlouvá k tomu, aby neřekl nic nepatřičného.
Dlouhé rudě nalakované nehty zatrylkují svůj svůdný taneček o dřevo stolu a úlisný úsměv se pokusí přilákat pozornost Sherlocka, který poprvé od té doby odvrátí pohled od stěny naproti.
Komentáře
Každý den bude jedna, pokud budu stíhat časově přidávat. Já už jich mám pár do zásoby :)