KČNTNŽ - 12. kapitola

Zrak obou mužů spočine na příchozích. V lasturovitém odlesku detektivových očí se zří hmatatelná agrese, přičemž v tom temně modrém páru je znát spíše frustrace. Za předpokladu, že to není tatáž, která se tam drží už druhý den. U Johna Watsona se to dá těžko poznat.

Irene Adlerová se usmívá způsobem, který vysloveně dráždí a provokuje a Johna napadne, že jestli se usměje ještě víc, rozšklebí se jí hlava ve dví. A proti tomu by vyloženě neprotestoval, i když je doktor.

Proti tomu vysoká postava v trojdílném šedém na míru šitém obleku vysoké kvality, se opírá o černý deštník.
Mycroft Holmes.

Pokud existuje na světě jen jediný člověk, kterého si zrovna teď a tady John nepředstavuje přítomného, je to právě on.

Ale on si tady stojí a usmívá se podobným způsobem jako domina, kterou má zavěšenou o volnou paži. Ve výrazech obou narušitelů je vidět jakási zlotřilost a John v hlavě sumíruje, co mají ti dva za lubem. Podle výrazu v Sherlockových rysech tak nějak i pochopí, že až takto daleko jeho plán o sehrání rolí v tomto malém varieté nesahal. Takže tady máme jednu vedlejší roli navíc v neočekávaném zvratu plánovaného scénáře.

Už tak mám den blbec, Mycrofte, a teď ještě natrefím na tebe?

Pomyslí si John nakvašeně, a když se na něj Sherlock spiklenecky usměje, uvědomí si, že to jaksi řekl nahlas. Čert to vem, je to pravda.

„Taky tě rád vidím, Johne, vidím, že si spolu užíváte zdejší okolí. Je to tak… Erudovaný koníček, že ano.“

„Co tady chceš, Mycrofte! Nevšiml jsem si, že by tady někdo během posledních dvou dní vyvolával války nebo že by probíhala mezinárodní konference o importu plněných koblih, doprava se zdála v pořádku,“ spustí mladší Holmes jedovatě, jeho tón je jasně zbarvený nechutí, že zrovna jeho starší bratr narušil tak křehkou chvilku! Nebo možná proto, že mu narušil celý plán a tak nějak ho převezl.

Podívá se na Adlerovou, které blýská nadšením v očích, a pak na způsob, jakým se dotýká Mycrofta kožené tváře a něco mu dochází, zatímco John v bezbřehé naivitě dál tápe, co Sherlocka tolik rozrušilo, že se začíná tvářit jako by mu někdo před očima právě vyřešil spletitou trojitou vraždu.
Pak detektiv s neobvykle zbarveným hlasem praví: „To nemyslíte vážně, ne, tohle ne, to prostě odmítám.“

John na všechny hledí přesně jako ta laň chycená o půlnoci před září reflektorů projíždějícího auta, když se Adlerová vilně ošije a rudými nehty skoro až láskyplně pohladí politikovu do obleku oděnou paži jako by to byl drahocenný nástroj.

Mycroft na jeho reakci odpoví pouze potměšilým výrazem, který ani nenese stopy úsměvu, jako vždy se tváří arogantně, ale Ta Žena si neodpustí těch pár slov.

„Někomu přeci musím být vděčná za záchranu života.“

Slovutný konzultant otevře pohoršeně rty: „To já jsem vám zachránil život.“

Ta Žena se podívá na Mycrofta a lehce se k němu přivine jako psí víno, což indikuje už jasné uspořádání věcí, které začíná chápat i John a jeho idiotský výraz se ještě víc prohloubí. Tentokrát z jiného důvodu.

U všech svatejch, Mycroft a Adlerová? Svět se v prdel obracel. Kde se na tuhle frašku hrabe Shakespeare.

Ale to znamená, že ta ženská nikdy neměla opravdu zájem o Sherlocka Holmese a že z něj dělala blbce s jasným záměrem, nejen kvůli pobavení. A pravděpodobně v tom sehrál roli i pan Britská vláda.

Po chvíli se z rudých rtů svůdnice ozve prosté: „A on mi dal nový.“

„Vy jste mě podvedla, slečno Adlerová,“ pronese Sherlock napůl pohoršeně a napůl pobaveně. Dávno ví, že ta ženská má něco do sebe a proto s ní udržuje kontakt, i když se to Johnovi nelíbí.

„Nebuďte tak dramatický, pane Holmesi. Udělala jsem přeci přesně to, co jste očekával. Možná jen něco navíc.“

K naprostému překvapení všech se Sherlock jednoduše rozchechtá.

A v nestřežené chvíli, kdy se John snaží pochopit, proč je to vlastně celé tak zábavné, ho ten chlap zkrátka chytne, otočí k sobě a konečně políbí.

Před Tou Ženou a před Mycroftem, jako by to byla naprosto běžná věc.