KČNTNŽ - 3. kapitola

John na své židli ztuhne, párkrát zamrká a mlčky pozoruje Sherlocka, který míchá se zbytkem měděné tekutiny ve sklenici na stole. Opře se do opěrky a nakloní hlavu mírně na stranu. Aniž si prohlédne svého kolegu, lehce Té Ženě přikývne se zdviženým koutkem rtů.

Irene Adlerová se tváří navýsost spokojeně, když Sherlock pronese konečné: „Jistě, proč ne.“

Jedno zamrkání, svět se podivně zpomalí, pak následuje druhé. Konsternace zakotví někde až na konci ramen Johna Watsona a těžce se usadí.

„Proč ne?!“ neudrží se nakonec a bezděky přeskočí zrakem z jednoho na druhého. Má chuť jim vysvětlit, proč ne, načež si uvědomí, že vlastně sám neví proč ne. Ale před chvílí měl pocit, že věděl a něco v něm jako by to stále vědělo.

No proč ne!

Dělá jim tady akorát klauna, možná by měl odjet domů dřív, než se rozhodne oběma předvést cirkus, který si za rámeček nedají. Pravděpodobně by to v případě té ženštiny byla zajímavá a krvavá podívaná. Případ jasný jako facka i pro Scotland Yard. Hlavně po tom všem, co Sherlockovi provedla.

Ale nakonec Johna překvapí věta, která se mu zřejmě navěky památně vepíše do mysli.

„Výtečně, John také souhlasí. O rezervaci pro tři se postarám a předám vám informace ohledně místa setkání.“

Irene Adlerová k Johnovu překvapení nic na to nepoví, ta proradná mrcha se pořád usmívá, ale on má pocit, že mu někdo do krku narval knedlík. Násilně a bezcitně. Chvíli tu informaci těžko zpracovává, než vyhrkne: „Počkej, cože? Pro tři?“

„No samozřejmě. Ty nemáš hlad? Lidé jako ty přece potřebují jíst.“

John přejde poznámku o tom, že je oproti géniovi zřejmě jiná forma organismu, která je bohužel nucena přijímat živiny k běžnému přežití, a vyhodí v nechápavém gestu rukama vzhůru. „Uniklo mi něco? Ne, neodpovídej. Vím, co bys mi na to chtěl říct, to byla špatně volená otázka. Řeknu to jinak, co se to tu prokrista děje?“

Tmavovlasá žena dopije svou sklenici a Sherlock přejíždí ukazováčkem po obvodu skla.

Doktor má pocit jakoby byl uvězněný v nějakém podivném sitkomu, kde ztvárňuje komediální roli bez vlastní snahy. Možná je ten sitkom dokonce celý o něm.

Nikdo mu neodpovídá. Až se nakonec Ta Žena postaví, upraví si dekolt a s naprostou ignorací Johnovy existence položí Sherlockovi svůj pařát na levé rameno. Skloní se a něco mu šeptá do ucha zrovna ve chvíli, kdy se John napije piva. A skoro se v něm utopí, když Sherlock tlumeně zavzdychá.

​

Když Irene za hlasitého doprovodu svých bot odchází, doprovází ji Johnovo horlivé odsuzování a Sherlockův přímý pohled, který John rozpoznává jako Ten pohled, ze kterého se dá jasně vyčíst, že se dnes nebudou nudit.

A stále mu nikdo neodpověděl na jeho otázku.