KČNTNŽ - 6. kapitola

"Je trochu pomalejší, ale líbí se mi," melodický ženský hlas se protáhne u stolu jako nevítaná střela snipera. Adlerová pronese k Sherlockovi z ničeho nic a John pochopí, že mluví o něm.

Detektiv jako celou tu dobu stále delikátně mlčí a John už toho vážně začíná mít dost. Skoro jako by řekla: Vždycky jsem chtěla mazlíčka, můžeme si ho nechat?

Samotný fakt, že ho v tom všem Sherlock nechává, ho taky příliš neblaží a možná i trochu zraňuje jeho city. Pokud by přiznal, že nějaké má.

"Jsem rád, že vás tak bavím, oba dva. Určitě vám nebude vadit, když si teda půjdu lehnout, z toho toxického ovzduší mě rozbolela hlava," doktor pohledem zabrousí k Irene a znovu neochotně vdechne vtíravou vůni jejího parfému. Ví, že tu narážku pochopila. Diví se, že Sherlock a jeho citlivý nos na to stále nic neřekli.

"Kam byste chodil, doktore Watsone, noc je přeci ještě mladá."

"Noc možná, já už ne."

Pobavená zář v ledových očích Té Ženské ho nenechá úplně chladným, když mu řekne: "Ovšemže. Ta vaše zranění, rameno a noha, s přihlédnutím k vašemu pokročilému věku, měl byste si odpočinout, abyste byl zítra fit, když půjdeme na tu procházku."

Pohár začíná být plný a ani zenová meditace by nepomohla vrátit starý klid. „Já nejsem v pokročilém… Cože? Jakou procházku? Kdo půjde na procházku? S vámi?!"

"To, za čím jsme tady přece všichni přijeli, navštívit vyhlídku Domu Tredegar a přilehlé parky. Přece bychom se nerozdělili, když jsme se tu takovou příjemnou náhodou setkali. Ale jestli se na to necítíte, tak pan Holmes mě jistě rád doprovodí i bez vás, že ano pane Holmesi?!"

"Ne! Jasně, že se na to cítím. Půjdu. Určitě půjdu," Johnovo obočí se téměř spojí v jednolitou linku. Půjdu a až se Sherlock nebude dívat, zakopu tě na pozemku někde pod tújemi. Každý kus jinam. Pomyslí si v nezbytném dovětku.

Pomalu se začíná zvedat ze židle, dopíjí pití a ignoruje předpoklad, že by za sebe měl platit. Dotáhli ho sem v podstatě proti jeho vůli, tak to hezky za něj zatáhnou.

Dnešní den v Johnovi vyvolává jenom zklamání. A to to měl být jen obyčejný den. Obyčejný den detektivního konzultanta a jeho blogera. Případ, zábava a nějaká ta panoramata.

„Výborně, tak se asi sejdeme v zahradách o desáté dopoledne?“ domina si oba dva přeměří s otázkou v obličeji.

Tmavovlasý detektiv jen potutelně sleduje vývoj u stolu s občasným přežvýknutím sousta, které mu bylo vnuceno bontonem. Věnuje Johnovi automatický úsměv, který postrádá přítomnost a na Irene přikývne bradou. K celé situaci neřekne ani slovo. Sherlock Holmes, který za celý den pronese pár vět, je zkrátka podezřelý.

„Domluveno,“ potvrdí John hrubším hlasem, a pak s nečekaným lehkým pokulháváním odejde. Zatracená ženská a zatracený psychosomatický bolesti ve stresových situacích.