KČNTNŽ - 8. kapitola

Sherlockovi trvá celou další čtvrt hodinu, než se vůbec uvolí dorazit na místo. Tváří se sice naoko omluvně, ale John moc dobře poznává, že mu to tak líto není. A vůbec pochybuje o pravdivosti jeho slov, když Sherlock pronese, že se jednoduše zapomněl.

Výraz dominy jasně poukazuje na fakt, že ona tomu sama nevěří a v Johnově tváři se objeví jeden z těch otrávených výrazů, který dává najevo, že si to se Sherlockem ještě vyřídí.

Než však stihne zapřemýšlet nad formou slov, kterými ho hodlá oblažit, Ta Žena se na Johna uculí a s nějakou trapnou a nelogickou omluvou se na čas vytratí, aby mu ten prostor dopřála. Najednou jako by byla na jeho straně. U všech čertů, to si s ním budou všichni jenom hrát?

Na detektivově tváři je vidět, že takový úskok od ní nečekal a čelí tak rozezlenému pohledu svého doktora.

„Něco jsem prošvihl?“ zeptá se nenápadně Sherlock a snaží se udržet nezaujatý výraz. Ne, že by to u něj bylo nemožné, většinu času se tváří jako by byl celý svět jedna velká nuda, ale kdykoliv jde o Johna, vše bývá jinak.

John tentokrát nehodlá chodit kolem horké kaše. Chce vysvětlení a chce ho hned. "Sherlocku, řekni mi, co tady děláme? Proč jsme tady?"

"Přijeli jsme přece vyřešit případ, Johne, udržuj pozornost."
„Myslíš si, jak jsi chytrý a že ti nestíhám, že? Myslíš si, že mi nedošlo, že se věci úplně nemají tak, jak se tváří? Musíš si o mně myslet, že jsem úplný idiot. Stejný jako většina populace.“

„No, Johne, kdybych měl porovnat tvo-…“

„Nezajímá mě to. Možná jsem idiot, ale něco ti řeknu. Tomuhle idiotovi už dochází dech. Tomuhle idiotovi už leze krkem, jak ho zneužíváš, a tenhle idiot nechápe, proč z něj musíš dělat idiota ještě většího.“

„Vůbec netuším, o čem to tady mluvíš, Johne,“ prohlásí Sherlock, ale do hlasu se mu vkrade nečekaná faleš, která Johnovi neunikne. I samotný Sherlock si uvědomí, že nezní upřímně. „Ten případ…“

John mu skočí do řeči dřív, než si stihne vyslechnout další lež. "Kraviny. Nebyla to ani šestka. Ani kvůli šestce bys nezvedl svůj zadek v Londýně, natož ho posadil do vlaku do tohohle zapadákova a nepokoušej se mi namluvit, žes v sobě objevil nové možnosti a zájem v oblasti architektury nebo kultury, protože to ti nežeru. Zeptám se ještě jednou - ano, budu se opakovat, přesně jak to nesnášíš - proč jsme tady a co tady děláme? A proč je tady ona?"

Detektivovo obočí mu vyletí do čela a vloží si ležérně dlaně do kapes u kalhot poté, co si rozevře své snobské sako. „Pohádali jste se s Irene?“

„Nezamlouvej to, vůbec to není o ní!“

„Zajímavé, já měl celou tu dobu dojem, že je to hlavně o ní. Že to ona a její přítomnost tě irituje…“

„Takže to byl záměr. Nemám tu ženskou rád. A nemusím ti to říkat, protože ty to víš a stejně si ji sem pozval a díval ses, jak mi vadí její přítomnost a nic si s tím neudělal. Naopak si ji v tom podporoval.“

„Já jsem ji sem nepozval…“

„Nuda? Sherlocku… Nuda? Řekla mi to.“

„Co přesně ti řekla?“

„Žes jí poslal zprávu.“

„A to je hned špatné? Tobě posílám zprávy neustále a nestěžuješ si. Teda pokud nenadáváš, že jsem zase spotřeboval všechno mléko.“

„Nesnaž se to překrucovat. Oba dva víme, co to znamená, když se nudíš. A oba dva víme, že ty Irene Adlerové zprávy zatraceně nepíšeš. Nebo jsem si toho nevšiml. Věděls, že si to vyloží přesně tak, jak potřebuješ. To už mi došlo, takže tohle mi vysvětlovat nemusíš. Ale co by mě vážně zajímalo je… proč? Proč, Sherlocku? Co jsem ti tak hrozného udělal, žes mi musel zkazit i ty poslední zbytky nadšení. O co ti do háje jde?“

Sherlock Holmes se na okamžik zatváří jako by mu to upřímně bylo líto, ale ta emoce přelétne jeho mimiku pouze na pár vteřin, než zase úplně zmizí. Narovná ramena, zdvihne bradu a dává tím najevo, že nemá důvod cítit se provinile. „Proč ti Irene tolik vadí?“

A tady je. Ta palčivá otázka, která definuje jejich vztah.

Irene Adlerová, nezvaný host a prokletí.
Sherlockovo prokletí. Nebo prokletí Johna Watsona?