Laureátem podruhé

„Johne,“ ozval se Sherlock jeho adresu. „Tohle je Tina.“

Rozbušilo se mu srdce. Ta krásná nohatá ženská se na něj usmívala způsobem, který bral dech. Za jiných okolností by pro Johna bylo jednoduché vypůjčit si Sherlockovo vypočítavé lehké a elegantní chování - políbit jí ruku, okouzlit ji úsměvem a komplimentem. Přivlastnit si jeho schopnost manipulace. Za ta léta napozoroval, jak se Sherlock chová k ostatním a v jakých situacích nastaví vhodnou tvář, když je jí potřeba. A stalo se zvykem, že se při společenských interakcích řídil svou dedukcí, když už ne empatií. Právě teď ale byla Johnova kůže příliš napjatá a krev mu v žilách bublala, zatímco nervy samotné mravenčily vzrušením. Suplovat Sherlockův šarm bylo v tuto chvíli zhola nemožné, tak se pokusil být alespoň sám sebou a neudělat ze sebe úplnýho vola.

„Tina.“

Podařilo se mu neříct nic hloupého a uchopit nabízenou ruku. Palcem se dotknul jejího hřbetu, kůže byla hladká a příjemná na dotek. „Uhm, John.“

„Tina by byla ráda, kdybys jí koupil pití,“ zašeptal mu k uchu Sherlock hlasem tak tichým, že ho sotva John přes hudbu slyšel.

Ale zdálo se, že i Tina ta slova slyšela, protože její úsměv se vzápětí sugestivně rozšířil.

Sherlockova ruka odložená na jeho zádech se stala pevným hřejivým bodem. Naléhala. Nebylo pochyb o tom, co tady a teď oba Johnovi nabízeli. A on by byl blázen, kdyby tu nabídku nepřijal.

„Co si dáš?“ usmál se na ženu a snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně. Ležérně.

Tina k němu spekulativně natočila tvář.

„Doteď jsem pila Dom Pérignon, ale myslím, že by nebylo špatné dát si pro změnu něco silnějšího,“ pronesla napůl tázavě, ale v tónu byl znát i jakýsi příkaz. Že teď a tady si společně připijí něčím silnějším, nejspíš aby stvrdili nevyřčený pakt.

John tuhle hru dobře znal. Jejich oči se bez váhání setkaly. Tina se tvářila nekomplikovaně, snadno čitelně – asi jako většina lidí - ale za těmi duhovkami se skrýval potenciál. Ovládat. A vlastnit. Říct si přesně o to, po čem touží. Ostatně všechno nahrávalo tomu, že je zvyklá všemu velet. Nebo mít alespoň při nejmenším možnost být součástí kompromisu, když už ne mít přímo navrch. Díky Sherlockovi se John naučil vnímat tyhle drobné detaily. Nuance. Pohyby, gesta a rádoby nesmělé úsměvy. Byly to mentální machinace, měly za úkol odvádět pozornost protějšku.

Ale ji nebylo složité odhadnout. Jednala zpříma, na nic si nehrála. Byla sebevědomá, úspěšná, dostatečně inteligentní. Nadto charismatická a krásná. A věděla to. Byla bez rozmyslu ochotná toho využít ve svůj prospěch. A kdo byl John, aby takový potenciál zašlapal? Dokázal to ocenit. Zejména když věděl, že nešlo o nic vážného a ona se tím vůbec netajila.

Podíval se na Sherlocka a ten se jen tvářil potutelně. Jako by si užíval jejich rozumový souboj.

Zdvihla ruku a kývnutím hlavy naznačila číšníkovi, aby přišel k nim, což bezprostředně udělal. Objednala si u něj sex on a beach. A každé slovo proložila pohlazením slabiky, načež si olízla horní rty.
John si jen řekl o další pintu piva. Pokud si měli dnešní večer užít, nehodlal to přehnat. Pak už by k ničemu nebyl.

Poté, co obsluha odešla s jejich objednávkou, znovu ji oslovil. A Tina se pod jeho zájmem zavrtěla.

„Takže, Tino, co se přivádí do této malebné, ale bezvýznamné vesničky? Jsi tady pracovně nebo za zábavou?“

Zahladila si gestem neviditelný pramen vlasů za ucho, než odpověděla. Tyhle drama královny John znal moc dobře, ale nenechal se nachytat při hloupém zírání.

„Jsem zahradní architektka. Najali si mě na jeden územní projekt. Jedná se o veřejný areál přímo v Tilbury.“

Což bylo místo, kde se právě nacházeli. Malé nenápadné přístavní městečko v Essexu s vyhlášenými trhy.

„To zní…“ nalil do sebe John lok piva, aby zahladil stopy své neznalosti. „Zajímavě. A společensky.“

Žena se nad ním slitovala a zeširoka se usmála. „Neboj, Johne, nebudu tě nudit podrobnostmi. Celý den jsem se nezabývala ničím jiným, mimo jiné i francouzsky. Bylo to unavující. Veškerou moji ochotu věnovat se tématu ze mě dnes vysáli klienti.“

Připomínala mu někoho, koho kdysi znal. Ale John nebyl ochotný tu zatemněnou vzpomínku následovat, aby zjišťoval, o koho přesně šlo. Líbilo se mu, jak se pohybovala, jak teatrálně gestikulovala tělem. Zaujalo ho, jak natáčela čelist, když se na něj panovačně dívala ve snaze si ho svým šarmem podvolit. Těšil se na to, až zboří její vzdušné zámky.
S podobným měnavcem žil v jedné domácnosti, dokázal odhadnout další kroky.
Ale Tina měla prsa a křivky na správném místě, takže John ani na okamžik nepochyboval o její přitažlivosti. Bylo ovšem jasné, že pokud šlo o lidskou mysl, měl očividně typ.

Podíval se znovu na Sherlocka, který mlčky přihlížel, zatímco upíjel z bílého vína. Znovu se ujistil o tom, že jeho přítel chtěl stejně jako on, aby se něco dnes večer stalo. A oba s napětím očekávali, co vlastně přijde.

„Jak myslíš,“ nechal to John přirozeně vyplynout. „Tak mi jen o sobě ještě něco řekni.“

Medově zabarvené vlasy se v přítmí světla lehce zaleskly, když v pobavení natočila Tina hlavu. Tvářila se potěšeně, když pronesla: „Nevím, co by tě mohlo zajímat, Johne. Doma na mě čeká mainská mývalí kočka. Jmenuje se Ofélie.“

John se pousmál.

„Říkám ji Ofino,“ dodala a naklonila se blíž k doktorovi, aby k němu zašeptala další slova. „Jsi kočičí člověk, Johne?“ obkreslila prstem obvod sklenice, který sotva slyšitelně zapískal.

John se ohlédl na Sherlocka s neskrývaným zájmem. „Spíš uvažujem nad psem.“

Nebylo to tak dávno, co projednávali, že by si spolu pořídili zvíře. John se doteď neubránil dojmu, že to je něco, co dělají dlouholeté páry, ale nahlas to nikdy neřekl. Možná, že i pro Sherlocka by znamenalo mít psa něco trvalejšího. Dlouhodobějšího. Stabilnějšího.

Zapřemýšlel na okamžik nad tím, co doteď vlastně detektiv řekl o jejich vztahu. Pokud vůbec něco. Někdy měl doktor dojem, že je v tom myšlenkovém kolotoči sám.

A zřejmě se až příliš ztratil ve vlastní hlavě, protože zaznamenal upřený a očekávající pohled. Tina si ho se zájmem prohlížela a on se zamyslel nad tím, jak jeho a Sherlocka asi vnímá. Jako dva přátele? Jako pár, co hledá vzpruhu? Měl by ji dát najevo, že ačkoliv spolu žijí, nemají spolu sex? Nelíbají se a nedotýkají způsobem, který by se dal považovat za intimní? Že jediné, co by se dalo považovat za hlubokou úctu a sounáležitost je fakt, že John Sherlockovi trpí kusy rozkládajících se údů v lednici?

Konverzace mezi nimi plynula překvapivě snadno. Vyměňovali si nenucené názory plné dojmů a vlastních poznatků z různých sfér života a zábavy. Nic, co by člověka mohlo nějak urazit nebo podnítit jeho neochotu posunout koncept celého večera dál. Všichni tři věděli, kam směřují, ale tvářili se, jako by snad měli sraz ze střední po dvaceti letech.

Tina byla vtipná, pohotová a Sherlockaktivně vyhledával každou konverzační spáru, aby zarazil hřebík pevně kladivem do mezer. Udržoval debatu v plynulém duchu, ve většině případů poukazoval na jejich úspěchy. Zejména vyzdvihoval Johnovu odvahu, vzdělání a loajalitu. John si uvědomil, že to dělá pro něj. Aby se neznemožnil, nestrhnul debatu k trapnostem nebo nepříjemnostem. A hlavně aby na Tinu zapůsobil. Vážně tak moc jeho přítel toužil po tom, aby John zabodoval? Při každé lichotce Johna polilo teplo a neubránil se zbožňujícímu pohledu směrem k jeho úžasnému spolubydlícímu.
Něco se v něm sevřelo, když nad se nad tím zamyslel. Chápal tu vnitřní bolest. Bolelo ho zejména to uvědomění, že muž, kterého platonicky miloval, mu předhodil ženu, se kterou by měl mít sex. Ne, že by ho nepřitahovala, ale neznělo to správně ani v jeho vlastní hloupé hlavě a nešlo jen o pocit viny nebo sebekázně.
Nepochyboval o tom, že po ní touží, nepochyboval ani o tom, že toužil, aby je Sherlock při tom sledoval, ale celá ta myšlenka byla nechvalně zrůdná. A zároveň vulgárně přitažlivá.

O dva drinky a hodinu později se prostor mezi ním a Tinou zkrátil na délku loktu. A zatímco při se při mluvení prohýbala Johnovým směrem účelně, tak nenápadně nechala drobnou dlaň spadnout na jeho do džínů zahalené koleno. Možná to byl záměr, ale možná taky ne, když se do něj zaryla rudě nalakovanými nehty, jako by ani nevnímala automatický pohyb vlastní dlaně. Ani jeden tomu však nevěnoval pozornost a jen se zasmáli společně hloupému vtipu.

Prostor se pomalu vylidňoval a nakonec zaplatili poslední rundu.

Půl hodiny na to už pouštěla Sherlocka s Johnem do svého hotelového pokoje. John už byl napůl tvrdý. Celou tu dobu, co spolu seděli u stolu, jím proplouvalo nenápadné vzrušení. A těch pár skleniček navíc jen rozvázalo jejich mravy. Tentokrát byla Tina nenechavě rozverná, i když pořád veselá a usměvavá. Její dlaně se ho cíleně dotýkaly, aby dráždily. Ale nebyla opilá tak, aby se potácela a nevěděla, co dělá.
Když se za nimi zavřely dveře, John sotva zalapal po dechu, když ho na ně natiskla a pevně se k němu přivinula boky, aby si ho konečně podmanila.

John očekával polibek, ale nezaprotestoval, když se její rty místo toho otřely o jeho hrdlo. A hned na to mu do něj lehce zasténala. Záměrně ignoroval Sherlockův pohled a poprvé si dovolil být za predátora, když začal zájem oplácet. Natáhl dlaně, aby se jimi opřel do jejích boků a přejel nosem po těch saténových vlasech. Voněla slabě jako exotické ovoce a koření, které nedokázal přesně identifikovat. Možná hřebíček nebo badyán. Připomínalo mu to vánoční pudink, co pekla jeho matka, když byl malý. Tinina voňavka byla nasládlá a štiplavá, ale nezapáchala nijak přehnané. Nebylo v tom nic chemického. Vonělo to jako nostalgie.
Nasál tu vůni v místě za uchem, kde byla nejsilnější, načež se jí lehce zakousnul do lalůčku. A pak ještě níž pod něj. Hned na to zase do krku a posléze i do prostoru mezi ramenem a hrdlem. Kůže byla sametová a jemná, nebránil by se ji líbat a kousat klidně celé dny. Sténala mu k vlasům a její dech ho hladil po pokožce. Kroutila se proti němu, a když John ucítil mezi zuby její chuť, nemohl si pomoct, aby se přitom konečně nepodíval na Sherlocka, který v průběhu jejich divokého tance zaujal místo na křesle v rohu.

Zrádné myšlenky začaly analyzovat, kolik by toho Sherlock vlastně snesl. Co všechno byl ochotný Johnovi tolerovat a kolik z toho byl opravdový zájem vidět ho v akci a kolik jen snaha dopřát mu, po čem touží. Sherlock byl sice sociální barbar a někdy i naprostý idiot, ale nikdo nevěděl tak dobře jako John, že uměl být i lidský a nesobecký. Zejména když šlo právě o jeho milovaného doktora.

Při tom pomyšlení se John stáhnul. Pustil Tinu a napůl se opřel o dveře, zatímco uhýbal pohledem. Rozhlédl se.

Pokoj byl pěkný. Větší, než na jaký byl John zvyklý. Nábytek a dekorace byly v teplých barvách, vzbuzovalo to příjemný dojem pohodlí a optimismu.

Sherlock seděl na širokém rudém semišovém křesle hned vedle zhasnuté lampy a John si nemohl nevšimnout, že taky příznačně hned naproti rozlehlé posteli, kde se mu naskytoval pěkný a ničím nerušený výhled.

Sherlock na něj upíral pohled, v němž bylo plno očekávání a něčeho, co John v tuhle chvíli nechtěl raději blíže zkoumat. Namísto toho se znovu ohlédl na Tinu, která se na něj zubila zpod řas. Elegantně vystoupila z vysokých bota v mžiku oka se tak propadla o několik palců ve výšce. Johnovi poskočilo hrdlo, když polknul. Něco na tom, že teď byla ještě o tolik menší než on a působila tak i křehčí, v něm probudilo mnohem větší touhu vlastnit a pohltit. Byly to pudy, na které jeho vnitřní šelma podmanivě reagovala. Vzít si ji.
A ona si toho všimla a drze se na něj usmála hned poté, co si se Sherlockem vyměnili další vše říkající pohled.

„Nepůjdete dál?“ ozval se před nimi sametový baryton a Sherlock se dlaní s dlouhými prsty rozmáchnul, aby gestem naznačil, že plány na dnešní noc se jen tak nevykonají samy.

John automaticky poslechnul a objal Tinu kolem pasu, aby ji vtáhl dál do místnosti. Až k posteli.

Sherlock mu věnoval tuhle noc. Tenhle dar. A to nejmenší, co pro něj mohl John udělat, bylo předvést pořádnou show.
Tina mu dovolila, aby s ní pohnul. Naznačila mu, že odteď bude už pouze jeho a že si s ní mohl udělat, co chtěl. Nemuseli mluvit, aby to pochopil. Při tom zjištění mu v kalhotách poskočil už tak ztopořený penis. Koutek úst mu vyletěl vzhůru, ale čas jako by se zastavil.

Tak moc to chtěl.

Na jednu stranu netoužil po ničem jiném. A chtěl, aby ho přitom Sherlock viděl. Aby s ním sdílel jeho rozkoš, i když jen přeneseně. Toužil po tom, aby ho ten dokonale se ovládající chlap pozoroval, jak si ji bere. Jak z ní vyšuká poslední zbytky svéprávnosti. A možná taky doufal, že si bude při tom Sherlock představovat sám sebe. Jak mu John zkratuje všechny synapse vteřiny předtím, než dosáhnou společně orgasmu.

A pak tady byla ta druhá morální stránka, která panicky bušila zevnitř na stěny jeho vědomí a vyčítala mu, jak tohle může Sherlockovi udělat. Nebylo to, jako by ho podvedl? I s jeho svolením? Měl pocit, jako by ho měl zradit. Nechtěl ho nijak zranit. Pokud by si měl vybrat, vždycky zvolí Sherlocka. I za cenu věčné abstinence. A mohla být Tina sebekrásnější a svůdnější. Za ztrátu toho hlubokého pouta se Sherlockem to nestálo. Nikdy.
Prošli si spolu příslovečným peklem a nejednou se od sebe museli oddělit. A John nechtěl, aby se to ještě někdy opakovalo. Jeho láska k tomu pleticháři daleko překračovala hranice orgasmů. Dokázala intimitu doslova ignorovat jen proto, aby byli. Spolu.

Detektiv si nejspíš všiml pochyb v jeho obličeji, protože když pořád John a Tina stáli vedle sebe a nic se nedělo, pronesl netrpělivě:  „Čekáš, že se dáma svlékne sama, Johne?“

Jeho tón byl škádlivý a ona se proti jeho úsměvu kousla se zájmem do spodního rtu. Jako by slyšela, kam se ubíraly Johnovy myšlenky, začala si Tina odepínat zezadu knoflíky na šatech. Stahovat je z ramen. Pomalu, protože celé to bylo hlavně o tom, aby předvedla, co mu může nabídnout.

Teď už nemohl couvnout. A zdálo se, že Sherlock na hlavní bod večera čekal stejně jako on. I když v tom možná bylo trochu odlišné zabarvení zájmu.

Přikývl a aurora borealis – ty měňavé oči – se do něj vyzývavě zapíchly.

A John věděl, že je ztracený.