3. Má matka

 

Vzbudil se jako poslední. Nebo ho spíš někdo vzbudil, když mu přistál polštář na obličeji.

„Harry?“

Slyšel hlas svého otce. Ale neměl pocit, že by zněl ve snech tak mladý. Převalil se. Možná, že když se nevzbudí, bude se mu ten sen zdát dál a k Jamesově hlasu se přidá i hlas jeho matky.

Jenže pak se ten hlas ozval znovu a zněl daleko reálněji a sytěji, blíž jeho uším.

Rozlepil oči a otočil se zpátky.

„Hmm,“ zahučel ospale.

„Co ty tady u všech košťat děláš?“ položil namísto Jamese otázku jeho kmotr a v tu chvíli si Harry uvědomil, že celý včerejšek nebyl žádný sen, ale že se to opravdu dělo.

Zalapal po dechu a tentokrát otevřel oči naplno. Rozlámaným pohybem se neochotně posadil a promnul si víčka. „Taky vám přeju dobré ráno, není nad to, když s vámi jednají jako v bavlnce.“

Oba Záškodníci se zazubili.

„Takže seš s námi v Nebelvíru?“ optal se obrýlený hoch.

„Už to tak vypadá, ne? Klobouk mě zařadil do Nebelvíru. Stejnej ročník. Skřítkové usoudili, že se vám sem vejde ještě jedna postel a že by to na chodbě v průvanu nebylo úplně ono. Stěžujte si jim.“

Potter starší ho poplácal pobaveně po rameni: „To je skvělý. Tak ať se ti u nás líbí.“

Načež si Harry všiml, jak do něj Sirius nenápadně píchnul prstem a pohledem namířil k Remusovi, který se netvářil dvakrát nadšeně. Harrymu netrvalo dlouho pochopit, o co se jedná. Docvaklo mu, že se jeho přítomností zkomplikovala jejich takzvaná lunární situace. A narušení té jejich záškodnické party mohlo mít do budoucna velké následky, to si plně uvědomoval. Harry věděl, že jsou zvěromágové. Věděl, že Remus Lupin byl vlkodlak a nic z toho mu nevadilo. Jenomže to nikdo z nich netušil a on jim to ani nemohl svěřit, aniž by to nebyl průšvih. Uvědomoval si, že se bude muset pokusit co nejméně narušovat jejich plány.

„Nejspíš," dodal tiše. „Zřejmě z toho nejste všichni zrovna moc unešení, ale to chápu.“

„Ale ne," dodal rychle James a doufal, že si Harry té podivné odmlky nevšiml. „Je to fajn. Moc fajn. Mimochodem, tohle je Remus a Petr," ukázal na zbylé dva spolubydlící.

Harry se usmál. Při nejmenším mladší verze jeho bývalého profesora v něm vyvolala příjemné pocity. K tomu krysímu zrádci totéž cítit z pochopitelných důvodů nezvládl.

„Jo já vím,“ vypadlo z něj, aniž by přemýšlel. Krucinál hergot.

„Jak to můžeš vědět?“ zamračil se Sirius.

„Řekl mi to Brumbál,“ nadhodil první lež, která mu proplula myslí. „Že tady s vámi jsou ještě dva kluci. Remus Lupin a Petr Pettigrew, pokud se nemýlím," snažil se znít nezaujatě.

Z faktu, že právě čelil mnohonásobnému vrahovi, kterému by zvládl zabránit v páchání zvěrstev, a přesto nemohl, mu bylo nevolno. I to byl slabý výraz, nedalo se ani slovy popsat, jaké emoce v něm právě vířily.

„No jasně, dal ti určitě plný info o tom, jak jsme všichni zatraceně skvělý,“ usmál se od ucha k uchu Black.

Harry se tomu upřímně zasmál. „Jak jinak. Ani jsem o tom nepochyboval, naše první setkání tomu bez pochyb odpovídalo. Cítím ten zadek ještě teď.“

Rozesmál je. Jen Remuse s Petrem na ně koukali trochu zaraženě.

„Jo, tak to mezi nás zapadneš,“ dodal nebelvírský seladon a otočil se zase k ostatním klukům. „Remusi, Petře, tohle je Harry Brown. Přešel k nám z Kruvalu. Včera jsme spolu měli takový nečekaný rendez-vous, při kterým skončil rozplácnutý na zemi.“

„Což nebyla moje vina!“

Jako první se vzpamatoval Remus Lupin a s upřímným přátelským výrazem mu podal zdvořile svoji dlaň. „Těší mě. Nenech se od Siriuse zkazit, má na lidi naprosto strašný vliv.“

„Hej!“

„Remusovi můžeš věřit, je z nás nejhodnější a nejdisciplinovanější,“ opáčil James a zlotřile píchnul loktem do Siriuse.

Harry přikývl a ruku přijal, zatímco Sirius se ukřivděně durdil. „Mě taky těší, Remusi.“

„Už mám pěkný hlad,“ prohlásil Petr, aniž by se přidal k představování. „Jdete už konečně na snídani?“

"Jasně, Petře, už letím,“ poukázal s nadsázkou Sirius na své spodky, ve kterých spával, a holou hruď. „Tak jak jsem. Protože jsem strašně horkokrevný. Na co se oblíkat, když si to stejně zase večer svleču, že jo.“

„Hned první den porušit školní řád takovým způsobem, Siriusi, to je přesně něco, co bys zrovna ty udělal,“ pronesl s klidem Remus, ale cukalo mu v koutku.

„Děláš si srandu, ale venku je taková zima, že by se mi zlomil i pes v zatáčce,“ postěžoval si jmenovaný.

Všichni čtyři se té narážce zasmáli, jen Harry musel předstírat, že ho to vůbec nepobavilo, neboť nesměl chápat míněný dvojsmysl.

„No, já ti nevím,“ předstíral zamyšlení James, „nemyslíš, že valné většině dívčí populace by se to hrozně líbilo? Nerozmyslíš si to ještě?“

Sirius se natáhl za sebe a hodil po něm Harryho polštář. „Já se jim líbím i oblečený. Nepotřebuju používat takový laciný triky. A vůbec, Jimmy, nech toho, nebo Evansové řeknu zase něco peprného.“

„To bys neudělal!"

„Vsadíš na to plášť?" zatvářil se Sirius lišácky.

Harry se na pár vteřin zarazil, když poprvé zaslechl z jejich rtů jméno své matky. Srdce mu nejspíš vynechalo jeden úder, poněvadž měl pocit, že ho píchlo na hrudníku. V krvi mu koloval zase adrenalin při představě, že už ji brzy uvidí na vlastní oči. A nemohl se toho okamžiku dočkat.

 

Zatímco se jeho kmotr příslušně nastrojil, Harry z půjčeného kufru vytáhl hábit i oblečení, které k jeho překvapení nebyly nijak zvlášť obnošené, přestože byly z druhé ruky. Svoji hůlku si zastrčil do kapsy na prsou a nachystal podle rozvrhu, který včera dostal, příslušné věci na hromádku. Sem tam se ohlédl po ostatních a občas přistihl Remuse Lupina, který si ho po očku prohlížel. Měl pocit, jako by mu jeho bývalý profesor viděl až do žaludku. Ostatně věděl o něm, že má výborné pozorovací schopnosti a jeho lykantropie podle všeho měla i pár výhod, které běžný člověk neměl.

Mohl třeba slyšet, jak mu zběsile tluče srdce? Nebo že má podobný genom jako jeho přítel James? Bylo třeba možné, že měli podobné feromony a on byl schopný je vycítit? Stejnou krevní skupinu? Nikdy dřív se o takové věci nezajímal, ve škole upřímně nedával moc pozor, takže vlastně ani netušil, jestli jsou to jen povídačky nebo pravda, ale pohled jeho nového spolubydlícího působil víc jako analýza, než jako zvědavost.

 

Ulevilo se mu, když se konečně vydali do slavnostní síně. Horší ovšem bylo, když si i přes svoji nechuť musel z jedné strany sednout vedle Petra a předstírat, že mu to nevadí. Nedokázal v sobě potlačit tu čirou nenávist, jež k jeho budoucímu já cítil. Tenhle Petr ještě své přátele nezradil, ale jednou to udělá. Takže se i přes to všechno nedala ta nevole ovládnout nebo vůbec zahnat. Nutkání vytáhnout hůlku, a tu krysu na místě proklít, odolával každých pár desítek minut.

Naštěstí všechny ty vjemy okolo udržovaly jeho zvědavost tak v pozoru, že neměl čas přemýšlet neustále nad přítomností toho červa. Byl v minulosti. Byli tady lidé, které znal ze své doby a byl moc zvídavý na to, aby se nesnažil vyhledat v řadách kolejí jejich tváře.

Jistý elegantní pohyb otcovy ruky Harrymu prozradil, že se ke stolu blíží někdo výjimečný. A on bez pochyb vydedukoval, že půjde o jeho matku. Natáhl se, aby na ni lépe viděl s pocitem, že mu srdce vyskočí krkem až na stůl. Upravil si brýle a po chvíli ji zahlédl. Měla ryšavé dlouhé vlasy a byla přesně tak krásná, jak si ji pamatoval z fotografií a ústřižků. Kouzelná přesně tak, jak mu všichni vyprávěli. Nemohl z ní spustit oči. Měl co dělat, aby se mu tváře nezalily slzami, neboť ho pohltila nečekaná vlna sounáležitosti a vděku. Jako by cítil její lásku i teď a tady. Jako by jeho láska k ní sálala každým pórem na jeho kůži. Brněla. Měl chuť se zvednout, přitisknout se k ní a už ji nikdy nepustit. Poděkovat jí za všechno, co pro něj udělala. Říct jí, jak ji má rád. Vyzradit jí, co ji čeká, aby tomu předešla.

Ale nemohl. A to bylo nesmírně kruté a bolelo to.

 

„Hej, kam to brejlíš?“ spřáhl ho James.

Harry si ani neuvědomil, že na Lily zírá podezřele dlouho.

„Tak to pozor, kamaráde. Tahle je moje,“ vyčinil mu ještě.

"Seš si tím jistý?" zašeptal mu z druhé strany pobaveně Remus.

„Promiň, nechtěl jsem tím nic naznačit. Prostě mi připomíná moji… Bývalou přítelkyni,“ zalhal Harry a vzápětí si uvědomil, že to asi nebyla nejlépe volená slova. Ačkoliv to vlastně nebylo až tak nepravdivé, při nejmenším měla Ginny aspoň zrzavé vlasy.

„Bývalou?“ James na něj zaměřil svůj podezíravý pohled.

Harry ty pochybnosti v hlavě zaznamenal, v podstatě ani nešly přeslechnout.

„Bývalou. Ale pořád ji mám rád, tak nemusíš mít strach,“ snažil se ještě zachránit situaci. Ne, že by to vlastně nebyla pravda.

„Jenom aby,“ dodal James.

Ale to už Harryho rozesmálo. Jeho vlastní otec měl strach, aby mu náhodou nepřebral jeho budoucí ženu, o které zatím ještě ani neví, že jeho ženou bude. Sám ani neměl páru, že si tady právě povídá s vlastním synem.

„Čemu se směješ?“ optal se hrubě jmenovaný.

„Nemusíš se bát, vážně, já ti do zelí nepolezu,“ zubil se. Jeho otec na něj žárlil. Bylo to komické a ani nebyl nikdo, komu se o tom mohl svěřit a společně se zasmát. Do takové situace se vážně mohl dostat jenom on.

Mezi řečí ani nezpozoroval, že si Lily sedla kousek od nich a už nějakou chvíli si ho zaujatě prohlížela, což mu moc nepřidalo, protože James si toho všiml taky.

„Co na něj tak zírá?“ zatínal obrýlený Nebelvír ruce v pěst a mluvil přitom tiše na Siriuse.

Lily se mezitím přisunula blíž a Harrymu se nervozitou naježily chlupy po těle. Seděla přímo vedle něj, téměř se dotýkali rameny.

„Ahoj,“ oslovila ho se vřelým výrazem. „Seš tady nový?“

„E…hm, ne. Co to kecám,“ uchechtnul se. „Jo, vlastně ano, jsem…“

Lily se usmála. „Jsi nervózní?“

„Ne, nejsem,“ kousl se do rtu. Jeho matka byla zblízka ještě krásnější. A pravdou bylo, že mu opravdu něčím připomínala Ginny. Možná proto se do ní zamiloval. Že by byla obrazem jeho matky? Nevypovídá to něco o jeho ubohém životě?

„Tak proč si třeš prsty,“ koukla Lily Harrymu do klína a nezapomněla se přitom usmát.

„To je jen takový zlozvyk.“

„Aha,“ zapitvořila se. „Mimochodem, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Ty jsi něco do rodiny s Potterem?“

Harry znervózněl ještě víc. Jak rád by řekl, že ano. Ale nemohl. „Ne. Já jsem Harry Brown. Jsem z Kruvalu.“

„Jo tak. Já jen, že seš mu tak strašně podobný. Vážně, jako by si mu z oka vypadl.“

Skoro. Jen jsem jedna z jeho zbloudilých spermií, mami. Sám se pousmál nad svou myšlenkou.

„Ale působíš víc mile než on,“ dodala pak Lily.

„Ahoj Evansová,“ nevydržel to James a musel si přisednout k nim. „Koukám, že už jste se seznámili tady s Harrym,“ snažil se tvářit ležérně, ale Harry by přísahal, že mu pohled jeho otce vypaluje do kůže díru.

„Jo, ehm, tak já… Půjdu," Harry se do toho nechtěl vměšovat. Už tak mu bylo nepříjemná představa, že by ho měl jeho vlastní otec nenávidět.

„Ale kam bys chodil, Harry?“ otočila se na něj vřele Lily. „To tady Potter nemá vychování a myslím, že by měl jít," spřáhla ho nepříjemným všeříkajícím pohledem.

Teda, jak ti dva se mohli někdy dát dohromady, to nechápu!

"Ne, vážně, já už musím jít, ma…Lily. Ještě toho musím hodně vyřídit. Kolem školy a tak. Nestihl jsem si nakoupit všechny potřebné věci, všechno se to semlelo moc rychle,“ zvedl se z lavice.

„No moment. Odkud znáš moje jméno? Já jsem ti ho určitě neříkala.“

Harry vzdychl. Někdy konal dřív, než myslel. Ale naštěstí to nebyla teď taková hrůza.

„Odkud myslíš?“ ohlédl se se zdviženým koutkem úst na svého otce, který se tvářil, že by ho to taky moc zajímalo. „Slyšel jsem, jak se o tobě dva studenti baví.“

Mrknul na Jamese a ten samozřejmě pochopil, že mluví o něm a uhnul pohledem. Skoro působil, jako by se za to styděl.

„Vážně? A kteří?“

„Promiň, Lily, ale to ti neřeknu, přece bych je hned první den školy nezradil,“ usmál se na oba Harry. „Promiňte, už vážně musím jít.“

Rychle vzal do zaječích a utekl z místnosti, jak jen nejrychleji to šlo. Hlavně aby mu nestihla jeho matka položit další dotěrné otázky.

 

 

***

 

 

„Vítám mezi námi nového studenta. Pane Browne, máte co dočinění s rodinou Brownů, která se zasloužila o vydávání Merlinova řádu?“

Křiklan byl stejně otravný, jako si ho Harry v posledním roce školy pamatoval. Holt se lidi v průběhu života příliš nemění. První věc, která ho zajímala, byla spřízněnost s nějakými Brownovi, kteří se do historie kouzelníků zapsali svým přínosem.

Jen si vybavil ty přitroublé Křikovy večírky a sevřelo se mu v krku. Neměl chuť se znovu účastnit těch jeho elitářských seancí.

„Nejsem pane. Prostě obyčejný Brown.“

Už teď litoval, že si ty Lektvary nakonec vzal. Faktem bylo, že se mu poslední rok s Křiklanem dařilo, i když hlavně díky zděděné učebnici. Pověděl Brumbálovi pravdu, a to, že v jeho čase by Lektvary opravdu měl. Hned zalitoval toho, že to spíš nepopřel.

„Ach tak. Nevadí, budeme pokračovat,“ pokýval profesor zklamaně a začal se věnovat práci.

Sirius se k Harrymu přes uličku naklonil: „Ani nevíš, jak moc dobře si udělal, když ses zapřel.“

Harry nemusel dvakrát přemýšlet nad tím, jak to jeho kmotr myslel. Dokázal si představit, že jako člen významné rodiny Blackových byl donucený na ty pochybné večírky chodit. Blackovi byli nejen čistokrevní, ale velevážení a jeho předek byl samotný ředitel Bradavic, to by si nemohl Křiklan nechat ujít.

„Slyšel jsem zvěsti,“ usmál se Harry. „Nemám moc rád pozornost.“

V tom samém okamžiku do třídy vplula ladně Lily Evansová a hned vzápětí se omluvila. „Promiňte, pane profesore, že jdu pozdě. Byla jsem u profesorky McGonagallové.“

Křiklan na to nic neřekl, jen se mile usmál, „V pořádku, slečno Evansová. Běžte se posadit.“

Zamířila přímo k Harrymu se slovy: „Můžu?“

Ten prvních pár vteřin jen mlčky zíral a ni se nesnažil působit, že ho to nezaskočilo. Seděl sám, i když hned vedle seděli ve dvojicích Petr s Remusem a James se Siriusem.

Harry netušil, kolik kamarádek jeho matka ve třídě měla, ale vsadil by hůlku na to, že za těch šest let si rozhodně v ročníku nějaké našla. Tedy nebyl důvod, aby si vybrala místo vedle něj. A když na ni z první lavice zamávala nějaká studentka, jenom se mu to potvrdilo. Lily to udělala schválně. Buď aby naštvala Jamese, nebo hůř – Harryho výslech ještě neskončil a on se mu nevyhne.

Naklonil se, aby viděl do naštvané tváře svého otce. A když se nadechoval k odpovědi, Lily si už vedle něj sedala.

„Probírali jste zatím něco důležitého?“ usmála se na něj nevinně.

„Hm, ne,“ snažil se jejich komunikaci omezit na minimum. Něco mu říkalo, že to nedopadne dobře. Nejen proto, že každou vteřinou ho jeho otec nesnášel víc a víc, ale Lily o něj začala jevit až podezřelý zájem. A Harry měl tak trochu i strach, aby se z něj nestal další Srabus. Při této myšlence se podíval přímo na hrbícího se Snapea hned v první lavici u katedry zleva. Nořil svůj frňák do pergamenu a brkem si zaznamenával každou vyřčenou poznámku. Při té příležitosti si Harry také všiml, že má Snape po ruce jistý inkriminovaný deník. Pousmál se. Ten deník jemu i Ronovi nejednou zachránil krk. Měl by vlastně být Snapeovi vděčný za to, že byl takový šprt. I když byla nenávist k němu daleko silnější.

Poloviční princ. Bastarde, ty taky za všechno zaplatíš, jen co se vrátím. Já to tak nenechám, tím si buď jistý.

Zhnuseně od něj odvrátil pohled a ráčil si raději všímat svého. Po několika minutách tupého zírání zjistil, že z profesorova výkladu nepochytil jediné slůvko. Očima těkal do všech rohů třídy. Bylo to tady úplně stejné jako vždy. Ani zub času nic nenahlodal. Nic se za ty roky nezměnilo. Měnilo se jen osazenstvo.

Myšlenkami se toulal úplně všemi směry. Přemýšlel nad tím, jestli by měl vůbec proti svému otci šanci. James byl podle všeho, co slyšel a viděl, daleko lepší kouzelník, a byl jedním z nejlepších v ročníku. Tímhle hodnocením se Harry nikdy chlubit nemohl. Ačkoliv porazil obávaného pána zla, který strašil už i v této době, nebyl ničím výjimečný. V podstatě za to mohla hlavně jeho matka a její oběť. Nevědomky se na ni podíval. Lily ihned zbystřila a jeho pohled zaznamenala. Otočila se a líbezně se na něj pousmála.

A když si uvědomil, že se na sebe pořád dívají, aniž by jeden z nich uhnul, Harry vyděšeně sklopil zase hlavu k učebnici.

Bylo jen slyšet, jak se zachichotala.

 

***

 

 

Harry šel chodbou přímo do kabinetu profesora Brumbála, aby mohl zjistit, zda už udělali nějaký pokrok v opravě obraceče času. I když si nedělal iluze, protože to bylo teprve krátce. Během cesty si však omylem přitom vyslechl rozhovor dvou dívek.

 

„Ten nový, Brown, se mi líbí.“

„Lily, vždyť vypadá úplně stejně jako James,“ zhodnotila pobaveně situaci její kamarádka. „A je to vlastně zvláštní, jak jsou si podobní a nejsou příbuzní.“

„To ano, ale Potter je buran, zato Harry, ten je milý, není vůbec nafoukaný a je… Stydlivý," vzdychla Lily.

„No snad ses nám nezamilovala, Evansová? Víš, jak tím raníš Pottera? Už takovou dobu o tebe bojuje a ty si ho ani nevšimneš. Ale přijde kluk, který vypadá přesně jako on a jsi z něj takhle paf.“

„No, neříkám, že ho miluju, ale uznej, že je má něco do sebe. Je roztomilý," rozesmála se Lily, „kdežto Potter, to je jen vejtaha a myslí si, že mě kdo ví, jak neoslní tím, jak si pořád cuchá vlasy nebo hraje se zlatonkou. Prosím tě."

„Brown má taky rozcuchané vlasy," neodpustila si chytlavou poznámku její kamarádka.

„To máš pravdu, ale jeho vlasy jsou přirozeně rozcuchané, je to vlastně dost přitažlivé. Ale Potter ze sebe dělá jen mazáka. To se mi nelíbí.“

 

O můj bože, to mi tak scházelo. Aby se má vlastní matka zamilovala do mě. To ne!

Harry utíkal, co mu nohy stačily. Nakonec ani za Brumbálem nešel. Snažil se za každých okolností vyhnout Lily a tady byla vysoká šance, že by na sebe natrefili. Ale co teď bude dělat? Jak to udělá, aby jeho matka svoje sympatie ještě přehodnotila? Takhle to nesmělo přece skončit. Bylo nezbytné, aby se zamilovala do Jamese Pottera, jinak by se Harry nikdy ani nenarodil. A jak to udělá, když nikomu ani nemůže říct pravdu?
Napadlo ho jediné řešení. Pokud by se Lily zhnusil, změnila by na něj názor. Musí jí ukázat Jamesovy klady, přece někdy musel nastat ten zlom, kdy si uvědomila, že za to všechno James přece jenom stojí.

Na koleji vyběhl schody přímo do ložnice, ve které nečekaně nikdo nebyl. Harrymu bez přemýšlení došlo, že Záškodníci jsou někde v akci a kujou pikle, protože nebyl úplněk. Unavený zalehl postel s nebesy a hned nato usnul spánkem spravedlivých.

 

 

***

 

 

„Nechci ti nic říkat, Harry, ale James je na tebe pěkně naštvaný,“ svěřoval se mu jedno odpoledne v soukromí Sirius.

„Já to vím. Vím proč,“ přiznal Harry. „A je mi to líto. Ale já vážně nemůžu za to, že se ta holka na mě pořád lepí. Vždyť mně se ani nelíbí!“

„Já jsem si toho všiml,“ poznamenal Tichošlápek smířlivě, „ale James to přes samou zraněnost nevidí. Vidí jen to, že se s tebou Evansová furt vybavuje a může na tobě oči nechat. Udělej s tím přece něco."

„A co máš asi tak na mysli, Siriusi? Já už sám nevím, co mám dělat. Dělám všechno proto, aby mě neměla ráda. Snažím se jí odsekávat, dávat najevo, že mi její zájem není příjemný. Vymýšlím hloupé vtipy, co se normálně holkám nelíbí, a dělám ze sebe naprostého idiota. Ona je neodbytná, myslí si, že jsem jenom nesmělý.“

Sirius se zatvářil soucitně, než vzdychl. „Tak to bude těžký, kámo. Ta holka byla vždycky strašně paličatá. Vlastně jsou si s Jamesem podobní víc, než bys řekl.“

A pak po kom to mám mít, že? Skvělí rodiče, ani mi nemusí být vzorem.

„Pomoz mi vymyslet nějaký plán, jak dát ty dva dohromady. Pak mi dá aspoň James pokoj. Ona vůbec nevidí, že o ni fakt nemám zájem.“

„To bude fakt těžký. Evansová ho nechce, odmítá ho už řadu let. Myslíš, že najednou z ničeho nic změní svůj názor? Proč by to dělala? James je z ní úplně zoufalej.“

„Hele, pokud se jí líbím já, tak má James malou výhodu. Takže jeho vzhledem to nebude. Musí pro ni udělat nějaké gesto, kterým si ji usmíří. Hlavně něco pokorného a nesobeckého. Zdá se mi, že si tyhle věci hodně romantizuje.“

„Hmm… Gesto…“

"Všichni ví, že jediné, co Lily vadí, je jeho chování. Kdyby byl stydlivý, skromný a pokorný, tak by z něj nespustila oči. Vadí ji, jak se pořád předvádí. Já na sebe nepoutám pozornost, ona o pozornost prostě nestojí.“

Sirius se upřímně zachechtal. „Skromný a stydlivý James, to bych chtěl vidět.“

Harry se tomu taky pobaveně zazubil. „Já tím nechci říct, že takovej být nesmí, mně to přece nevadí, ale Lily…“

„Já vím. Možná, že by to šlo nějak zařídit,“ Sirius se na chvilku zamyslel. „No to je skvělý nápad, Harry. Mám to. Musíme převychovat Jamese.“

Harry se znovu rozesmál: „A ty si jako myslíš, že se nechá? Jen tak?“

Byl tady už dost dlouho na to, aby poznal, jaký je ve skutečnosti jeho otec. Strašně paličatý a ješitný. Neměl rád, když mu lidi do něčeho mluvili a už vůbec, když to byl někdo, koho neměl rád. A Harryho rád neměl.

„Já myslím, že pro Evansovou udělá všechno. Podceňuješ jeho city k ní. Přísahám, že tohle má potenciál.“

„A to si jako nevšiml dávno, že by se měl změnit, aby na ni udělal dojem?“

„Znáš Jamese, je prostě takový, asi doteď neměl správnou motivaci. Tvoje přítomnost ho bude motivovat dost.“

„A jak si to představuješ?“ opáčil Harry.

„To uvidíš. Ale bude to naše tajemství, slibuješ? James nesmí vědět, že s ním manipulujeme, to by nedopadlo dobře.“

„Jo, to si dokážu domyslet.“

Sirius se zase tvářil rozjařeně, „On se vybarvuje strašně rychle,“ plácl Harryho přes rameno.

A pak náhle změnil téma, „Poslyš, Harry, zřejmě bys měl něco vědět. Ale nevím, jestli ti to můžu jen tak říct. Není to moje tajemství a já se musím poradit s klukama.“

Sirius vypadal, že i tak řekl něco, co by neměl. Zatvářil se ztrápeně. A takový výraz se na jeho tváři nevyskytoval často. Zřejmě litoval, že to vůbec něco vypustil z pusy.

„Myslíš to, že je Remus vlkodlak?“ pronesl Harry ledabyle a snažil se u toho tvářit jako by se bavili o počasí. Už měl dlouho rozmyšlené, jak vysvětlí, že na to přišel. Úplně stejně, jako to kdysi udělali oni. Ostatně s nimi sdílel ložnici už třetím měsícem, takže si mohl všimnout jejich absence i neobvyklých odchodů. A to nemluvil o Remusově stavu jak před úplňkem, tak po něm. Stejně celou dobu jen předstíral, že si jejich nočních mizení nikdy nevšiml. Toho by si přece musel všimnout i trol po třetí obrně a pádu ze schodů.

„Jak si na to přišel?“ vytřeštil záškodník překvapeně oči a viditelně zatajil i dech. I kdyby doteď Harry pochyboval, v podstatě by mu jeho tvrzení teď potvrdil.

„Jednoduše. Myslíš, že jsem si za tu dobu nevšiml, že mizí vždycky o úplňku? A jak vždycky vypadá? Jednou jsem ho dokonce viděl, jak ho madam Pomfreyová vede k vrbě Mlátičce. A mimochodem, ty vaše noční toulky za ním…“

„Neříkej, že…“

„Jo, viděl jsem vás,“ předstíral překvapení, jako by to pro něj byla nová informace. „Zprvu jsem to nechápal a nechtělo se mi věřit, že by to mohla být pravda. Siriusi, páni, vy jste zvěromágové. To je neskutečné!“

Sirius hlasitě polknul. Promnul si tvář a pár dlouhých vteřin na Harryho jen tupě zíral, než se odhodlal něco říct. „Teda, takhle rychle jsme to nezjistili ani s Jamesem. Trvalo nám to snad půl roku, než jsme pojali podezření. Remus byl se svými výmluvami vždycky tak přesvědčivý. Máš můj obdiv, fakt, že jo.“

Harry si všiml, že se jeho kmotrovi uvolnila ramena a celý jeho postoj teď působil jako výraz člověka, kterému se hodně ulevilo. Muselo být pro ně těžké všechno před ním tajit.

„A tobě to nevadí?“

„Co… Že jste to zapírali? Nebo že je Remus vlkodlak?“

„To druhý samozřejmě.“

Harry pokrčil rameny. „Remus si to nevybral, předpokládám, že to byla nějaká nehoda, ale rozhodně nepůsobí jako člověk, který by si to vybral.“

„Ne, to ne. Byl malý kluk, když se to stalo. Dodneška má výčitky, že nás do toho zatahuje, i když to byla naše volba, ne jeho. Moc jsme mu nedali šanci se bránit,“ uculil se nebelvírský seladon. „Má pocit méněcennosti. A víš, jaké to je ve společnosti, musí to tajit. A rozhodně si to neužívá. Je to dost bolestivej proces.“

„Já vím, už kvůli tomu přece nemůžu vinit nevinného kluka za to, že je něčím, o co nestojí. Remus se nemusí vůbec bát, ani mít výčitky. Není to tak, že by na mě dotekem přenášel nějakou smrtelnou nemoc. Je to něco, s čím musí žít hlavně on a mně nepřísluší ho za to soudit.“

„Jsem rád, že to bereš takto, Harry. Remus bude mít radost, uleví se mu, všem se nám uleví," Sirius měl zjevně obrovskou radost a Harry byl rád, že se zbavil aspoň jednoho břemene. „Než se z nás stali kamarádi, měl strach, že ho budeme nenávidět. Než začal školu vést Brumbál, vypadalo to, že nebude mít nikdy možnost studovat.“

„Brumbál je skvělý chlap,“ pronesl jasnou pravdu Harry.

„To jo. A dost si nám usnadnil celou situaci. Ví to kluci?“

„Ne. Seš první, komu jsem se svěřil, Siriusi. I když mě tížilo, že vám lžu. Myslíš, že bych jim měl říct pravdu?“

„Řekneme jim to společně.“