Kategorie: Návrat do minulosti

5. Pochybnosti

Rubrika: Návrat do minulosti
Fandom: Harry Potter
Námět: Bylo to teprve pár týdnů, co Severus Snape zabil Albuse Brumbála. Harry musel splnit neodkladné poslání - najít všechny Voldemortovy viteály. Ovšem to by nesměl v domě Blacků narazit na neregistrovaný obraceč času, jenž se rozhodl využít, aby změnil minulost. Co nadto nečeká, to se stane skutečností. Když ho obraceč pošle do časů, kdy se chodbami Bradavic prohánějí Pobertové, dostane šanci setkat se svými rodiči.

Povídka vznikla na přelomu let 2003/2004 a po menší úpravě pracuje s obsahem knih jen do šestého dílu, tedy ignoruje obsah Relikvií smrti.
Postavy: Harry Potter, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin, Petr Pettigrew, Lily Evans, Albus Brumbál aj.
Žánr: genfikce, humor, dobrodružný
Rok vydání: 2003/2004
Omezení: vhodné pro všechny
Poznámka: Pokud najdete v textu překlepy nebo nějaké nelogicky znějící věty, dejte mi vědět, prosím. Revidovala jsem to bez další betace a dost možná jsem tam nechala zbytky starých spojení nebo přehlédla chyby. Díky!

 

 

 

Harry byl zvyklý trávit svátky jen s kamarády v Bradavicích. Nikdy žádné Vánoce s rodiči nezažil a očividně se to nemělo změnit ani teď, když mohl mít tu příležitost. Lily měla jet na svátky k rodičům domů a James jakbysmet. Jediný, kdo zůstával na hradě, byl Sirius. Harryho to tolik nepřekvapilo, protože pozadí jeho rodinných vztahů znal, ale doslechl se, že původně měl jet s Jamesem. Poslední rok nebo dva žil přes léto u Potterových poté, co odešel z rodného domu, ale jinak měl díky strýcově podpoře pronajatý už vlastní byt na kraji Londýna. Když se však doslechl, že Harry zůstává, rozmyslel si to, protože by na koleji zůstal téměř sám. Nikdo ze sedmého nebelvírského ročníků nezůstával a mezi mladšími studenty se s nikým neznal. A to platilo i o jiných kolejích.

 

Harry si v jeden okamžik představoval, jaké by to bylo jet domů s Jamesem nebo Lily a seznámit se se svými prarodiči. Neměl nikdy možnost poznat ani jedny, protože naneštěstí zemřeli rodiče Lily a později i ti Jamesovi. Nikdy se nedozvěděl pravé důvody, ale hádal, že to měl na svědomí Voldemort. Ostatně když chcete někoho vylákat z úkrytu, co je vaší největší zbraní? Mít za rukojmí milované členy rodiny, takže by to dávalo smysl. Byl takový krůček od toho poznat svoji rozvětvenou rodinu. Snad i Petúnii zamlada, když nebyla ještě tolik zapšklá a závistivá. Dobrá, možná jen to první.

 

Remus se měl vrátit několik dní po Štědrém dni, takže by Harry byl sám jen chvíli, ale Sirius byl Sirius bez ohledu na svůj věk. Někdy možná trochu dětinský a nedomýšlel důsledky, ale v jádru dobrosrdečný a kamarádský. Takže se nenechal zviklat ani Harryho protesty. A ten mu byl za to vlastně vděčný.

 

„Nemám zůstat taky?“ James si zrovna balil kufr.

Petr už byl dávno doma, nebo alespoň to tvrdil, přestože měl Harry pořád svoje podezření. A Remus ještě vracel několik posledních knih v knihovně.

„To bude dobrý, Jimmy, my dva to tu spolu zvládneme,“ zakřenil se Tichošlápek a poplácal kamaráda přitom po rameni. „Naučím Harryho nějaké poberťárny.“

James se po Harrym pobaveně podíval a ten se tvářil jako by se ho to netýkalo, ale cukalo mu v koutku.

„Něco mi říká, že to vůbec nepotřebuje.“

„Já jsem věděl, že ho nemám rád pro nic za nic,“ natáhl se, aby Harrymu naproti zlomyslně rozcuchal už tak divoké vlasy. „Ale vážně, Dvanácteráku, v klidu jeď. Táta s mámou na tebe čekají a co by na svátky bez tebe dělali. Pozdrav je ode mě. Ty příští už budu slavit s vámi, slibuju.“

James se zatvářil zklamaně. Prázdné Bradavice, klid a hromada možností, jak se zabavit. Zřejmě si poslední svátky v Bradavicích chtěl ještě užít, dokud mohl, ale Sirius měl pravdu a už to rodičům slíbil.

Uložil do kufru poslední kus oblečení a zaklapl ho, načež se na Siriuse s Harrym zadíval s nadšeným výrazem, protože ho napadla ta osudná a spásná myšlenka.

„A co kdybyste se mnou jeli oba dva? Naši určitě nebudou proti, nemá přece smysl, abyste tady zůstávali o samotě.“

Sirius s Harrym se na sebe podívali a pokrčili rameny.

James se škodolibě zapitvořil a dodal: „A rád bych byl svědkem setkání našich a Harryho, vsadím se, že kdybych se ti schoval do kufru, přivítali by tě jako syna,“ koukl na něj.

Harry se usmál při představě, že by ho jeho prarodiče zaměnili za vlastního syna. Vlastně by to bylo hezké, hřejivé. Vůbec by nebyl proti, kdyby si ho rovnou chtěli nechat. Celá ta situace byla tak absurdní! Srdce mu bušilo tak divoce, že to zvonivé staccato skoro slyšel v uších.

„Co myslíte?“ vyzval je k reakci nebelvírský chytač.

 

Jako první se ozval Sirius. „Já hlasuju rozhodně pro. Navíc mě fakt zajímá, co na Harryho vaši. Budou v šoku. Nemáš strach, že to s nimi šlehne? Nejsou už nejmladší.“

Harry si oba chlapce přeměřoval a stále bojoval s tím vnitřním neklidem. Ale byl odhodlaný. Když nemůže změnit budoucnost, když nemůže přiznat, kým vlastně je, proč by aspoň nemohl být součástí vlastní rodiny jako tichý pozorovatel? Jednou o téhle eskapádě může vyprávět svým vlastním dětem. A Remusovi. Hermioně, Ronovi. A milované Ginny.

„Proč ne,“ rozhodl nakonec. Přece jen pozná své prarodiče. O takové chvíli se mu nikdy ani nesnilo. Poprvé v životě se setká s někým ze strany svého otce. A poprvé v životě pozná šlechetnost a dobrotu, která by měla být součástí každé rodiny. Ale která mu u Dursleyů celé ty roky chyběla.

„Tak dohodnuto,“ usmíval se James od ucha k uchu. „Proč mě to jen nenapadlo hned?“

Od jejich společného večera u krbu byl jako vyměněný a Harry se nadobro cítil jako člen party.

 

 

***

 

 

„Tudy,“ zavelel James.

Zamířili ke kočárům, jejichž spřežení táhli testrálové. Harry si na jejich přítomnost pořád nemohl zvyknout, přestože konečně chápal jejich smysl. Nikdo v okolí se netvářil, že by jejich přítomnost zaznamenal, což znamenalo jediné – nikdo nebyl svědkem smrti druhého člověka.

Harrymu naskákala husí kůže po celém těle, když se jedno černé lesklé oko testrála na něj zaměřilo. Lehce strnul a snažil se ten mráz, co mu přejel po páteři, setřást.

„Co se děje?“ optal se se zájmem Sirius, který si změny v jeho chování všiml.

„To nic. Vy je asi nevidíte, co?“ optal se přiškrceně mladší Potter.

„Myslíš testrály?“ otázal se ledabyle James. „Jo, já jo. Ale tady Tichošlápek ještě neviděl nikoho umírat.“

„Ne, že by to byla nějaká výhra. Tak moc po tom zase netoužím. Ale dost často jsem uvažoval nad tím, že zabiju svou matku, počítá se to?“ zavtipkoval jejich směrem nebelvírský seladon a jeho šedé oči se zaleskly pobavením.

James pokrčil rameny a zatvářil se naoko znuděně, jako by se bavili o počasí. Bavil se o smrti a testrálech s neskrývanou nadsázkou, jako by to pro něj byla jen běžná zábava. Ani jednou se nezmínil, proč testrály viděl, ale Harry tu jeho maškarádu stejně prokouknul. Věděl, že se James snaží působit nad věcí, aby ho nikdo nelitoval, což znamenalo, že byl svědkem smrti někoho blízkého. Koho, to si jen mohl Harry domýšlet. Třeba ale jednou nastane okamžik, kdy se mu s tím jeho otec svěří. Harry sám neměl chuť sdílet vlastní bolístky a příkoří, takže neměl v plánu ani vyzvídat. Kdo ví, jak dlouho se zdrží. Třeba ještě dostanou příležitost, aby si o tom promluvili.

„Tak sedáme,“ probral ho z přemýšlení Dvanácterák.

Sirius se posadil jako první a James pokynul gestem, aby ho Harry následoval, když v tom samém okamžiku kolem nich prošla Lily a nastoupila do vedlejšího kočáru.

„Ahoj, Harry,“ líbezně se na něj pousmála a natočila stranou pohled, aby vyhledala Jamesovu tvář.

„Nazdárek, Evansová,“ zachránil před odpovědí Harryho James a zazubil se na ni tím nejskvostnějším úsměvem.

A ona mu ho opětovala. Usmála se a kývla na Jamese, přičemž si za ucho zasunula pramen rudých vlasů. A Harry si vzpomněl na to, co mu říkal jeho otec. Když je nervózní, tak si zasouvá pramen vlasů za ucho. Odvrátil tvář, aby ho nikdo neviděl a sám pro sebe se usmál. Že by už byla ruka v rukávu?

Její kočár i s ostatními vyjel po cestě. A když konečně nasedl i jejich primus, všichni tři se po sobě podívali.

James to nadšeně kvitoval.

„Viděli jste to?“ natočil se, aby viděl ryšavou záplavu vlasů mizet do dálky v černém kočáru. „Ona se na mě usmála!“

„Jo, všimli jsme si, Jamesi,“ natáhl se Harry, aby ho poplácal po koleni. „A navíc bych se vsadil, že se i červenala,“ dodal povzbudivě.

 

Celou tu dobu o ní James Potter nepřestal mluvit, jakmile je kočár odvážel do stanice, odkud je vlak vzal expresním spojem na londýnské nádraží King’s Cross. A zatímco Harry hltal každé jeho slovo s nadšením, zdálo se, že Sirius Black by nejraději skočil za jízdy do křoví a zůstal tam navěky. Alespoň tomu napovídaly panenky očí, které otráveně protáčel vzhůru.

 

 

***

 

 

„Jamesi, drahoušku, tady jsi,“ postarší žena s přívětivým výrazem se hrnula ke svému synovi, a kdyby se zavčasu James nevytrhnul ze sevření, určitě by ho uškrtila. Nebo to tak alespoň vypadalo podle toho, jak se ho snažila k sobě tisknout. Nakonec mu alespoň vlepila na rty obrovskou pusu a štípla ho do tváře. „Jak ráda tě vidím. Vypadáš hubeně.“

„Mami, prosím tě,“ odtáhl se z jejího zorného pole James a zamračený si otíral tváře, „nemůžeš si tuhle ostudu nechat aspoň na doma?“

„A tebe samozřejmě taky, Siriusi,“ otočila se vzápětí s širokým úsměvem na druhého chlapce, pohladila ho po paži a ten jí úsměv upřímně opětoval.

Harry se začal pobaveně usmívat, když viděl, jak se jeho otec rozčiluje. Co by dal za to, aby ho takhle vítali rodiče při každé cestě na nádraží. Něco takového nikdy nezažil a nezažije. Ale přestože to vypadalo, že si James takového privilegia neváží, ve skutečnosti bylo v jeho očích poznat, že své rodiče bezmezně miluje. Byla to jen póza. A Harry na jednu stranu chápal, že nechtěl před spolužáky - a hlavně Lily - vypadat jako maminčin mazánek. Celá ta situace byla jednoduše spíš zábavná. A zdálo se, že paní Potterová tuhle hru už moc dobře znala, vůbec jí to nevyvedlo z míry. Naopak ještě nadto synovi pročísla prsty vlasy.

„Vítej, Jamesi,“ natáhl k němu důvěrně dlaň starší prošedivělý muž.

Nejen podle nápadné podoby bylo jasné, že se Harry právě díval na svého dědečka. Měl oči jako James a z části i podobné rysy ve tváři, i když tam byly poznat geny z obou stran. Oba Potterové nebyli příliš vysocí, rozhodně byli menší než Sirius, a Harry taky nikdy nebyl z těch vyšších. Nicméně jak se zdálo, tak černé vlasy získali Harry s Jamesem ze strany své babičky, i když ty její už taky pomalu šedivěly.

Poté, co si potřásl nejstarší Potter se Siriusem, všechny zraky se stočily zase k němu.

„A tohle je…“ pan Potter si Harryho prohlížel s nebývalým zájmem, pak se otočil na svou ženu s žertem na rtech: „Nevěděl jsem, že James byl z dvojčat, něco jsi mi zapomněla říct, drahá?“

Paní Potterová si překryla rty dlaní a zírala na něj se stejným překvapením, načež nakonec nadšeně zvolala: „Panečku, chlapci, to je neskutečná podoba! To je neuvěřitelné.“

„Mami, tati, tohle je Harry Brown. Přestoupil k nám na začátku roku. Mohl by u nás zůstat na Vánoce? Nemohl jsem ho v Bradavicích nechat samotnýho.“

„A nemáš strach, že si na konci prázdnin budeme chtít nechat spíše jeho a tebe pošleme s kufříkem do světa?“ dobíral si svého syna dobrosrdečně. „Vždyť by tu záměnu nikdo nepoznal.“

„Hej!“

Harry se začal znovu smát. Pravděpodobně se u Potterů jeden nikdy nenudil. Rozhodně si své prarodiče v okamžení oblíbil. A stejně tak jejich smysl pro humor. Jaká škoda, že je nikdy dřív nemohl poznat, jeho život mohl být o tolik lepší. Doteď by ho však nenapadlo, že budou tak… no, nebyli zrovna nejmladší. Nikdo mu o nich nevyprávěl a nedochovaly se ani jejich fotky. Pravděpodobně měli Jamese hodně pozdě i na kouzelníky, protože už teď působili spíš jako Jamesovi prarodiče než rodiče.

„Ale jistěže, vůbec se nemusíš ptát, drahoušku. Nikdo by na svátky neměl být sám. A my moc rádi Harryho poznáme, viď Fleamonte?“ pohladila žena syna znovu po tváři.

James se jí zase vytrhl s výhružným: „Mami!“

„No jo, už toho nechám,“ zazubila se škodolibě. „Možná.“

Sotva Harry zamrkal, už se k němu natáhla napřažená ruka. „Jsme to ale nezdvořáci. Těší mě, Harry, já jsem Fleamont Potter a tady ta nádherná a úžasná žena po mém boku, to je má manželka Euphemia.“

Harry ruku nadšeně přijal a na oba slušně pokývnul. „Moc mě těší.“

„Opravdu vypadáš jako náš James, až na ty oči. Je to neskutečná podoba. Kdybych nevěděl, že nemůžeš být náš příbuzný, skoro bych svou ženu podezříval, že mi zahnula se sousedem.“

„Fleamonte!“ píchla ho ukazováčkem do boku, ale oba se přes všechno to popichování na sebe láskyplně usmáli.

„Netvrď mi, drahá, že ti to nepřipadá zajímavé. Říká se, že každý máme na světě nějakého dvojníka, zdá se, že náš James už toho svého našel. Nebo ty jeho?“ mrknul na něj.

„Ale co tě nemá, manželi můj, vždyť mají oba naprosto jiné… brýle.“

Tahle poznámka tentokrát rozesmála i Jamese, který se doposud tvářil zpruzele, vyměnili si se Siriusem záškodnické pohledy.

„Jo, je to docela zajímavá shoda okolností, pane Pottere,“ promnul si Harry nervózně krk. Všichni na něj pořád zírali, až měl pocit, jako by začali něco tušit, i když to bylo nemožné.

„A ke všemu je i stejně starý a chodí s námi do Nebelvíru,“ dodal James způsobem, ze kterého vyznívalo, že je snad na to hrdý. A Harryho obemklo příjemné příslovečné teplo.

„Můžeš mi říkat jménem, Harry. Budeme spolu trávit Vánoce, no ne? Tak není nutné být tolik formální.“

„Dobře, ehm… Fleamonte.“

„Mně taky můžeš říkat Euphemio, nebo Mio, Harry, stejně jako Jamesovi blízcí kamarádi. Ale už bychom měli vyrazit, před nádražím máme vůz.“

„Mně můžeš říkat Siriusi,“ doplnil tu šarádu přihlížející a do teď neobvykle tichý Black.

„Šašku.“

„Nebo tak.“

 

 

***

 

 

Harry věděl, že na tyhle chvíle nikdy nezapomene a bude si je v sobě nosit jako memento po celý život. Nejenže nikdy nezažil tak nádherné svátky, ale poprvé se opravdu cítil jako by měl rodinu. Ve své podstatě ji vážně měl, ale k jeho smůle o tom jeho rodina nevěděla. To mu však nebránilo v tom, aby si ten čas s nimi naplno užil. Aby pocítil jaké to je být chtěný a slavit s lidmi, kteří jeho přítomnost vítají.

Potterovi byli symbolem všeho, po čem vždy toužil. Byli laskaví, dobrosrdeční, nedělali rozdíly, přestože byl James jediný jejich synem. Harry ani Sirius neměli pocit, že by k nim nepatřili. Dokonce oba dva dostali několik drobných dárků. Zdálo se, že Fleamont a Euphemia si uměli poradit s Harryho přítomností, i když ji nečekali. Nešlo sice o nic velkého, ale Harry měl co dělat, aby udržel slzy, neboť věděl, že dostal ty dárky od srdce. Bylo dojemné, že navzdory tomu, že se znali jen pár dní, tak k němu Potterovi přilnuli a on k nim. Byly to nejkrásnější dny v jeho životě a neexistovalo na světě nic, co by ho donutilo na ně zapomenout.

Sledoval Jamese, Siriuse a Fleamonta, jak spolu vášnivě o něčem debatovali, zatímco Euphemia nalévala do šálků vaječný likér. Dokázal si představit, že takhle bude trávit svátky do konce života. Vůbec nejlepší by bylo zmrazit čas a uchovat tuhle chvilku navždy. Ale věděl, že to nepůjde a že jednou se z tohoto krásného snu bude muset probrat, aby čelil černým zítřkům.

Jakmile mu jeho babička podala šálek s likérem, s úsměvem poděkoval. Snažil se nedávat najevo, jak moc dojatý vším je, nechtěl působit pateticky a vynucovat si pozornost, ostatně nemohl na sebe v této době upozorňovat ničím. Ale v těchto chvílích plných lásky a porozumění bylo těžké bojovat s nepřízní osudu. Vnímat jen příkoří, nespravedlivou křivdu a bezútěšný pocit zmaru.

 

Upil z šálku a zamyslel se nad tím, co asi dělá jeho matka. Jaké asi byly svátky u ní doma s jejími rodiči? A mladou Petúnií, která údajně nebyla zamlada ještě tak strašná. Harry by ji vlastně rád v této době poznal. Rád by viděl ženu, která ho mohla vychovat. Rád by poznal ženu, která i přes všechny své nedostatky bývala v jádru dobrosrdečnou osobou. Co ji mohlo změnit natolik, že se z ní stala ta povýšená a zákeřná ženská, která bytostně nenáviděla kouzelníky? Vždyť její sestra byla čarodějka, nemohla přece nenávidět svoji sestru, nebo ano?

Ale co když v tom bylo něco víc? Co když se stalo něco, o čem Harrymu nikdy nikdo neřekl? Třeba během války. Měla tu čest s Voldemortem? A jejich rodiče? Vinila Harryho za smrt jejích rodičů, pokud v tom měl prsty? Nebo ji napadl nějaký smrtijed?

Měl tolik otázek, ale nebyl tady nikdo, kdo by mu na ně odpověděl. A Petúnie z jeho přítomnosti by mu zřejmě ani odpovědět nechtěla.

 

Euphemia se s vlastním hrníčkem posadila vedle něj. Trio naproti nim se začalo o něčem dohadovat a pohazovat rukama kolem sebe. Žena se na Harryho podívala a v jejích modrých očích bylo podivné pochopení. Měla na Harryho podivný vliv. Kdykoliv se na něj vřele zadívala, měl chuť ji obejmout a nechat se utěšit. Ten pocit nebyl přímo nevítaný, ale necítil se díky tomu pohodlně, protože to v něm vyvolávalo nechtěně trýznivé pocity. Cítil se ztracený a musel přemlouvat svoji zodpovědnou stránku, aby to všechno nezabalila. Koho zajímaly následky, když mohl být svět lepší?

Nebo taky horší…

 

„Nejsi zvyklý trávit svátky v rodinném kruhu, že ano, Harry,“ pronesla k němu dost tiše, aby to slyšel, ale aby to zároveň neslyšeli ostatní. Nebyla to otázka, jen to konstatovala.

Zaskočila ho, ale měl pocit, že ona jediná z nich tušila víc, než byl ochotný připustit. Zadíval se do hrníčku a dal si chvíli načas. Do hlavy se mu vloudila opět připomínka, že tyto svátky jednou skončí. Že bude muset všechny opustit a ji a Fleamonta vidí pravděpodobně naposledy. Brumbál mu říkal, že to nepotrvá déle, než několik měsíců a bude se moci vrátit. A těsně před Vánoci se dokonce mimoděk jednou zmínil, že snad na jaře už by mohl být jeho obraceč spravený. A jaro krutě klepalo pomalu na dveře, i když byl teprve prosinec. Čas pádil svižným tempem. Daleko rychleji, než by mu bylo milé.

„Popravdě, ne tak úplně,“ opáčil stejně tiše.

Její obočí vyletělo do čela, ale neřekla na to nic. Harry tušil, že očekává ještě dovětek a něco mu říkalo, že je stejně fuk, co jí řekne. Věci se stejně nakonec zvrtnou a kdy jindy bude mít příležitost popovídat si se svou babičkou, když ne teď. Nemusel být přece přesný a nemusel říkat nic, co by mělo dopad na jeho budoucnost. Euphemia neměl tušení, s kým mluví a nemohla ani vědět, co se bude dít.

„Žil jsem odmala u tety, moji rodiče zemřeli, když mi byl teprve rok, nikdy jsem je nepoznal.“

„To je mi moc líto, Harry. To muselo být pro tebe těžké.“

„Kdybych měl rodinu, která mě má ráda, pravděpodobně by to bylo snadnější,“ zdvihl posmutněle koutek úst, ale nedovolil si se na ni podívat. Nebylo pro něj nejlehčí o tom mluvit. James věděl, že neměl otce, ale víc o něm nikdo z Pobertů zatím netušil. A vlastně o tom nemluvil nikdy s nikým. Byl Harry Potter, hrdina. Hrdina a Vyvolený, který si nikdy nestěžoval.

„Teta se k tobě chovala špatně?“

„Strýc a teta plánovali jen jednoho syna a víc dětí nikdy nechtěli. Dostal jsem se k nim v době, kdy byl můj bratranec kojenec jako já. Když zab… moji rodiče zemřeli při autonehodě, neměli s nimi nejlepší vztahy. Neměl jsem jiné žijící příbuzné a teta se strýcem jsou navíc mudlové. Byli okolnostmi donucení si mě k sobě vzít.“

„Ach, drahoušku, to je mi vážně moc líto.“

„Vlastně jsem nevěděl, o co přicházím, dokud jsem vás nepoznal,“ koukl se na ni a tentokrát neudržel to vnitřní soužení na uzdě. Oči se mu zalily slzami, ale stejně se na ni snažil usmát, když ho jedna slza zradila a svezla se po tváři do ohybu krku. „Nikdy jsem si to tolik nebral. Na Vánoce jsem nejezdil domů, zůstával jsem ve škole, pro nás všechny to tak bylo nejlepší. Dalo se s tím žít, měl jsem kamarády a profesory, kteří mě měli rádi. Ale…“

Natáhla se a vzala do dlaně tu jeho, aby ji sounáležitě stiskla. „Ale to není rodina. I když člověk chce to prázdno zaplnit, není to totéž. Jsem moc ráda, že jsme měli příležitost s tebou strávit Vánoce, Harry. Jsi výjimečný mladý muž a jednou budeš mít svoji milující rodinu, se kterou budeš trávit Vánoce každý rok.“

Otřel si tvář a vzdychl. „Děkuju, neměl jsem v úmyslu zkazit vánoční náladu.“

„Ale to je nesmysl, Harry. Naopak ji my musíme přece zlepšit tobě! Navíc ještě nevíš, co tě čeká! Fleamontův kouzelnický ohňostroj bys na Silvestra nemohl propásnout!“

„Děkuju, Euphemio. Jsem taky moc rád, že jsem přijel. Nikdy na letošní Vánoce nezapomenu. A Silvestr určitě taky ne.“

„Vím, že za rok už budeš mít jiné starosti, Harry, ale tohle pozvání nemá datum splatnosti. Pokud budeš chtít, jsi zvaný i napřesrok, rádi tě zase uvidíme.“

A já bych zase rád viděl vás. Naneštěstí už nebudeme mít možnost.

„Rád,“ zareagoval, i když to byl jen planý příslib.

 

Oba se obrátili směrem k trojici. Kluci hráli s panem Potterem kouzelnické karty a Harry se pro změnu zadíval na Siriuse. Žít bez rodičů se musel naučit, ale ztráta jeho kmotra byla pořád čerstvá. Tím spíš, že byl svědkem jeho odchodu a že pro něj Sirius za tak krátký čas začal znamenat víc. Představa, že ho vidí taky naposledy, byla stejně bolestivá. Až se vrátí, zůstane tam jenom Remus, který své břímě a pocit viny nese stejně jako Harry. Nebylo tohle všechno koneckonců sebemrskačství? Sledovat a vnímat věci, nechat je plynout beze změny a vrátit se zase do toho pekla? Vidět to, co mohl mít, ale nechat to jít? Co člověk nemá, to nemůže ztratit, ale když to pozná, o to víc ta ztráta bolí. Nikdy se s tím nedokáže smířit. Budou mu chybět, protože je všechny stihl naživo poznat, protože s nimi utvořil pouto, protože s nimi bude mít společné vzpomínky.

 

Nechtěl odejít. Už nikdy nechtěl odejít. Chtěl tady zůstat. Čert vem přítomnost a Voldemorta. Ať si kouzelníci poradí bez něj! Chtěl se dál kamarádit se svým otcem, chtěl zabránit všemu zlému, porazit Voldemorta teď a tady!

Chtěl vidět sám sebe vyrůstat. Čemu by to mohlo ublížit? A proč by vlastně nemohl změnit dějiny?

Rozhodl se. Neposlechne Brumbála. Nedopustí, aby se všechna ta zvěrstva stala. Aby tolik lidí muselo trpět, když mohl teď a tady všechno zastavit. A zejména nehodlal dopustit, aby jeho pořád tolik mladí rodiče položili život. Nedovolí Pettigrewovi, aby je zradil.

 

Dopil vaječný likér a zamrkal na smějící se tváře svého otce i kmotra. Ne. Nedopustím to. Řeknu jim pravdu.

Možná tím změní budoucnost, ale co hrozného se tak stane? Mohl změnit tolik věcí k lepšímu. Mohl by zabránit tomu, aby nějaký Vyvolený vůbec byl. Nemusel by to břímě nosit on ani Neville, který měl narozeniny den před ním. Mohl by změnit jen události vlastního života. Mohl by pochytat smrtijedy a Voldemortovy nohsledy, měl přece výhodu, znal budoucnost. Věděl, co se stane a co před nimi stojí.

Bude šťastný po boku svých rodičů a přátel. A bude šťastné i jeho druhé já, protože bude vyrůstat v láskyplném domově s rodiči.

Kolik by se toho mohlo změnit poražením Voldemorta o generaci dříve? Vznikne paradox, protože Harry, kterým je dnes, nebude existovat? Zmizí jeho přítomné já? Bude někdy cestovat do minulosti, aby zabránilo smrti svých rodičů? A stojí jeho existence vůbec za život tolika lidí? Za životy jeho milovaných? Nakonec přece ani oběť jeho matky nestačila. Ochránila ho na pár let, ale ke konci už byla neúčinná. Voldemort povstal i navzdory její snaze ho ochránit, zdolal záštitu mateřské lásky díky kouzlům černé magie. Lily mohla žít a nic by to ve výsledku nezměnilo.
 

Dokáží lorda Voldemorta porazit. Už teď. Nebo za pár let. Nebo dokud nezmizí Harry v časové linii. Řekne jim pravdu. Řekne jim všechno. Prozradí jim, co ví a jak se mají připravit. A bude zatraceně doufat, že mu uvěří, protože nevěděl, jak jim to všechno dokáže.

Ale jedno věděl jistě. Minulost se nesměla opakovat! Ne, dokud s tím mohl něco udělat. Přestože to bylo naprosto sobecké, ale neměl taky nárok na trochu toho sobectví po tom všem, co obětoval? Svět mu to dlužil. Osud mu to dlužil.

 

Projednou, Brumbále, vás neposlechnu. Možná, že nakonec díky tomu taky přežijete.

 

 

***

 

 

Každým novým dnem měl Harry větší pochybnosti o Petrovi. Pochopitelně věděl, co se kolem něj v tuhle chvíli nejspíš děje, ale i jeho přátelé si dělali starosti, že není něco v pořádku, ačkoliv Petr pořád dokola tvrdil, že mu nic není. Ten ufňukaný kluk, který vyžadoval pozornost a držel se za všech okolností těch mocnějších, svým kamarádům do očí lhal. A to bylo pro Harryho jasným důkazem, že se blíží den, kdy ho Voldemort definitivně zlomí. Pokud to už neudělal.

Neměl ho rád, bylo to osobní. Věděl, že by to neměl dávat najevo, ale nemohl si pomoci a za celé ty měsíce, co v této době strávil, neměl jedinkrát chuť s ním prohodit pár slov. A dokonce by přísahal, že kromě pár pozdravů si nic neřekli. Ne, že by Petr byl ochotný jakbysmet, protože celkově moc nemluvil a dost času trávil stranou. Podle jejich Záškodnické dynamiky Harry chápal, že to muselo vzbudit podezření i v ostatních, třebaže s nimi pořád trávil úplňky ve své zvířecí podobě.

Jeho výmluvy se začaly opakovat, sem tam se točily okolo rodiny, což chvíli fungovalo, sem tam okolo učení, které mu nešlo, když ho čekaly OVCE. I když měl Harry výhodu, protože znal pravdu, stejně nerozuměl tomu, že mu to ostatní věřili. Petr byl Petr, nebyl to nikdy pilný student, kterému šlo o studijní výsledky. Samozřejmě chápal, že nikoho z nich nenapadlo, že se jednou z jejich kamaráda stane zrádce a vrah, ale copak v tom podivném vzorci chování neviděli nic podezřelého? Chtěl jim to říct. A o Vánocích se přesvědčil, že to udělá, ale pořád měl pocit, že se to nehodí, nebo není správná chvíle.

Každopádně to nehodlal nechat jen tak být a jednoho večera se ozval.

 

„Poslyšte, kluci. Nezdá se vám divné, že je Petr takový uzavřený a straní se?“ nadhodil nenápadně Pobertům v pokusu jim sdělit postupně nějaké indicie. Měl v plánu jim chvíli nenápadně podsouvat důkazy, aby je přijali za vlastní, udělali si názor a mohli mu pak snáz uvěřit.

„Je to divný, ale tohle už Červíček dělá skoro celý rok.“

„A vy nevíte, čím to je? Dřív takový nebyl?“ Harry se nenechal odbýt. A rozhodně měl v plánu klukům otevřít oči, aby viděli to, co vidí on.

„Ne, to fakt nebyl,“ vložil se do toho Sirius. „Taky mi to přijde divný. Vždyť Petr byl vždycky jako náš stín. Neříkám, že neumí být samostatnej, ale od úplnýho začátku se nás držel jako klíště. Nechápu, proč se nesvěří, vždyť jsme kamarádi, říkáme si všechno. Nevím, co se s ním děje. Tohle se mu nepodobá.“

Výborně, Siriusi, pokračuj, nenech to být. Brzy zjistíte, jakého to máte vlastně kamaráda.

„Děláte z toho strašnou vědu. Je to Per, jak strašný to asi musí být? Vždyť to není žádný myslitel, třeba ho trápí úplný blbosti, za který se stydí. Nebo si třeba našel prostě holku a má strach, že si z něj budeme utahovat.“

„Holku?“ zazubil se Siriusi. „To myslíš vážně? Péťa? A aby se nepochlubil?“

„A co je na tom špatného, Tichošlápku,“ vložil se do toho Remus. „Vždyť není tak špatný, je to milý a pozorný kluk a holkám se takoví líbí.“

„To netvrdím, ale není to nejostřejší brk v kalamáři, nemyslíš? Kde by zrovna náš Červíček našel tak tolerantní partii?“ zakroutil nevěřícně hlavou nebelvírský seladon a Harry se tetelil blahem, že má ve svém kmotrovi spojence, jemuž se toulky toho jidáše zdají stejně pochybné.

„Tys ho vždycky podceňoval, kamaráde,“ zamračil se Remus. „Petr je loajální a hodný, proč mu pořád tak křivdíš?“

Ale no tak, Remusi, to nemyslíš vážně. Petr je loajální? Ten šmejd vás zradí, cení si vlastního života víc než vás všech.

James si je všechny prohlédl, načež ledabyle, ale zároveň pobaveně pronesl: „Tak si třeba našel kluka!“

Sirius, který se ve stejný moment napil minerální vody, ji vmžiku oka vyprskl. Zato Remus se na Jamese zamračil ještě přísněji než na Siriuse.

„To vůbec nebylo vtipné, Jamesi!“

A Harry sledoval tu proměnu grimas v jeho obličeji. Od pobaveného stisknutí rtů, přes lhostejné protočení očí až k samotnému výrazu ryzího studu. Remus Lupin byl vážně jako jejich morální kompas.

„No jo, já jsem to tak přece nemyslel,“ omlouval se Dvanácterák. „A co ty víš, třeba je to pravda.“

Možná nejste tak daleko od pravdy. Zatím má ale nos a hromadu komplexů k tomu.

„Ale vážně, Jamesi, nemyslíš si, že je to divné?“ odmítal se Harry vzdát. „Všichni kolem si šuškají, jak se chová Petr podivně, že to není on. A tys mi, Remusi, říkal přece, že to jeho povaze vůbec neodpovídá. Třeba má problémy a má strach o tom mluvit. Nebo mu někdo vyhrožuje. Neměli byste se ho zeptat? Pomoct mu? Vím, že to bud znít divně, ale už jsem tohle jednou viděl. Mě ty jeho výmluvy akorát přesvědčily o opaku.“

„Abych řekl pravdu, mě taky moc nepřesvědčil,“ Sirius si hůlkou usušil mokrý hábit a dal Harrymu zapravdu. „Je to přece Petr. Ať už chcete nebo ne, děje se tu něco divnýho. Pokud má strach nám to říct, nebude to nic normálního.“

Harry měl chuť Siriuse obejmout. Alespoň v někom z nich měl spojence.

„Ale no tak, kluci. Kam by asi tak náš Červíček chodil? Vždyť je to takový tele, sotva zvládá průměrný kouzla. Co by asi tak mohl dělat? Nejspíš chodí tajně do Prasinek očumovat Rosmertu, tu mladou hospodskou, co převzala Košťata po svém otci.“

Remus se nakonec sice zdržel slov, ale ve tváři budil dojem, že na Harryho slovech přece jen něco viděl.

„Nechte to být,“ mávl nad tím rukou James a ukončil debatu. Aby Harry nebudil podezření, neopovážil se s tím začínat znovu.

 

 

***

 

 

Harry mířil chodbou do Brumbálovy pracovny. Třebaže se rozhodl jít proti Brumbálovi, chtěl vědět víc o tom, jak daleko jsou s jeho obracečem. Nejraději by mu řekl pravdu o tom, co hodlá udělat, ale věděl, co by mu na to ředitel řekl. Svůj postoj dal najevo nejednou a Harryho černé svědomí mu motalo smyčku kolem krku, kdykoliv toho muže u snídaně, oběda nebo večeře viděl.

Brumbál by se nikdy nedopustil škobrtnutí. Nedovolil by, aby se měnily lidské osudy, aby s nimi někdo takto manipuloval. Harry se cítil provinile, ale chuť zachránit všechny jeho drahé a všechny ty nevinné, co prošli válkou, byla silnější.

„Harry?“ z dálky zaslechl sotva slyšitelný dívčí hlas. Poznal ho, i když zněl vzdáleně.

„Ano? Co si přeješ, Lily?“ opáčil naoko omrzele a zadíval se na lem svého rukávu, jako by na něm hledal děsivou křivdu páchanou na lidstvu samotném. Tedy to tak mohlo působit podle výrazu, který zvolil k tomu, aby ji odehnal dřív, než mu dá opět najevo svůj zájem.

„Promiň, jestli jsem tě vylekala, netušila jsem, že na tebe narazím, ale když už tě tu vidím, měla bych na tebe prosbu. Všimla jsem si, že jsi hodně dobrý v obraně proti černé magii a já bych potřebovala s něčím pomoct. Nepomohl bys mi, prosím? Sice mi jdou dobře lektvary, ale v obraně hrozně plavu. A nechci mít na konci roku u zkoušek Nko. Zítra večer v sedm třeba?“ ten prosebný výraz bylo těžké vetovat.

Proč mi jenom připomíná Hermionu? Stal by se konec světa, kdyby neměla nejlepší hodnocení?

„Zase tak špatné to s tebou není, ne? Viděl jsem tě v praktických částech, jsi pohotová, jde ti to,“ měl pocit, jako by se škrtil a začal si uvolňovat kravatu. „A proč vůbec zrovna já? Vždyť Remus je na obranu možná lepší než já. A myslím, že v tu dobu zrovna něco mám.“

„Víš, já jsem za Remusem už byla, ale on mi říkal, že zítra jede za svou nemocnou matkou,“ sklopila zklamaně Lily hlavu a promnula si dlaně. „A pozítří máme další hodinu a mně moc nejde Patronovo zaklínadlo a já…“

Harry si všiml, že se jí třepou ruce, což indikovalo jediné… Lily svoji prosbu myslela upřímně. Nebyla to snaha ho dostat na tajné rande. Ani žádná vykonstruovaná příhoda. Opravdu po něm chtěla, aby ji doučoval. No nebyl to paradox? Jeho matka chtěla, aby ji něco naučil.

A došla mu taky další věc, která dávala ještě větší smysl a potvrdila pravdivost jejích slov. Zítra byl úplněk a Remus bude jaksi indisponován, stejně jako zbytek Pobertů.

„Dobře,“ souhlasil, i když se snažil znít víc věcně než ochotně. Nebylo to tím, že by s ní nechtěl trávit čas, protože chtěl a moc, ale Lily ho zároveň děsila svým zájmem, který nebyl schopný u ní potlačit.

 „Vážně?“ usmála se od ucha k uchu, a pak k němu přiskočila a líbla ho na tvář. „Díky mockrát, Harry. Tak v sedm v knihovně?“

„Fajn,“ otřel si tvář.

„Budu tam! A budu pilná studentka!“ zvolala nadšeně a odběhla zase do chodby.

„Tak tohle mi ještě scházelo,“ špitl si sám pro sebe.

 

Nakonec za Brumbálem ani nešel. Odvaha ho přešla. A chuť získat informace jakbysmet. Bylo to jako snažit se zjistit datum vlastní popravy. Stejně měl být obraceč jen záminkou, aby zjistil, co by teoreticky Brumbál dělal, kdyby chtěl Harry navěky zůstat. Pořád si dělal naděje, že by ho ten starý muž pochopil, ale znal ho příliš na to, aby předpověděl jeho reakci. Takže vlastně nebyl důvod tam chodit.

Brumbál ho nikdy nenechá na pokoji. Udělá cokoliv, aby zachoval kontinuitu času. I kdyby měl za to Harry nepěkně zaplatit. A na přechytračení Brumbála se opravdu necítil. Měl k tomu muži respekt, znamenal pro něj příliš, aby mu chtěl uškodit. A měl by Harryho za sobce, kterým beze sporu byl. Jak by to mohl udělat? Jak by ředitele přesvědčil, aby ho nechal poklidně žít v jejich čase? I kdyby tím obětoval svůj život, byl Harry ochotný to riziko podstoupit.

Nabízela se jediná možnost. Kout železo, dokud bylo žhavé. Bude muset vymyslet, jak efektivně využít svůj čas, dokud nějaký měl. Nasměrovat své rodiče a přátele, aby změnili budoucnost za něj.

 

Zamířil rovnou do severní věže, kde na něj ostatní čekali. Od doby, co si to s Jamesem vyříkal, se stal součástí party. A dnes měli v plánu zajít se tajně podívat do knihovny s omezeným přístupem.

Rozptýlení přišlo vhod. Harry potřeboval odehnat ty vtíravé myšlenky týkající se budoucnosti. Pobertové ho přijali mezi sebe, ten pocit byl k nezaplacení. A možná, že se časem taky stane zvěromágem. Možná by mohl zapřemýšlet nad tím, jakou zvolit podobu.

Ta myšlenka nebyla vůbec špatná!


Vydáno: 15.1.2023 0:04 | 
Přečteno: 555x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.


Nejnovější komentáře
17. kapitola - Snídaně u pottera - Snažím ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 8.8.2024 17:19
Eufemismus bytí - Díky mo... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 8.8.2024 17:17
Část první - <3 Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 8.8.2024 17:15
Mám tě! - Já se k... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 8.8.2024 17:15
Mám tě! - No pane... Zaslal/a: Janissa  •  Čas: 16.6.2024 11:54
Část první - ❤???? Zaslal/a: Janissa  •  Čas: 16.6.2024 10:58

Více komentářů...



Statistiky se započítávají zhruba od roku 2011.



Pokud chcete, aby vám chodily novinky webu na e-mail, přihlašte se k odběru!
Stačí zadat pouze adresu.


Jméno
Text
icon Díky za upozornění. Ono to bylo blbě úplně všude :)
Zdravím, na stránce UI v kategorii Galerie je špatně zadaný odkaz na Deviantart (místo .com je v odkazu .cz.) :D
my chceme Pretty woman, prosím prosím
Ahoj, kdy zase bude novy dil Pretty woman?
icon Pardon, ja opravdu netouzim po tom, aby to nekdo cetl v tyhle forme :)
No taaak, to mi nemůžeš udělat :( Zbývá mi pár kapitol :(
Já si před chvílí říkala že jsi to nejspíš smazala, protože mi to nešlo zobrazit...
icon No, ono to tam hlavne cele neni, ja to tusim skryla, aby to nikdo necetl :D
Nejde o nic, co by bylo nesnesitelné nebo iritující. Takže pohoda :) :D
icon Ten blogovy nedoporucuji cist, je tam hromada chyb, silena stylistika :D, ale chapu, ze clovek to skrze zvedavost kolikrat ignoruje.
Tak jsem hledala hlouběji a našla tvůj blog, kde to všechno máš. Opravdu moc děkuji za kvalitně propracovaný příběh.
To naprosto chápu. Navíc, nemohla jsem kvůli tomu spát, protože jsem byla hrozně zvědavá...
icon se vratim za tyden z dovolene. Takze proto dokoncena, ale trinactkou to nekonci.
icon Linn: i kdyz ti to ukouslo konec komentare, chapu, kam smerujes. PW je povidka, co jsem dopsala pred lety, ma 68 kapitol. Nevlozila jsem vsechny, protoze jsem se rozhodla udelat korekturu a beta-read. Mam v planu denne vlozit aspon jeden dil, jakmile s...
icon Domco, Emalion, Ginger: mockrat dekuji. Ruby: jeste nevim, WP pro me neni stezejni a beru ho spis jako ulet.
Zdravím. Měla bych dotaz, který se týká tvého příběhu "Pretty Woman". Když jsem ji četla na Wattpadu, úplně mi vyrazila dech... Ale, jelikož mi přišla nedokončená, podívala jsem se na tvoje stránky, jestli tady je příběh dokončený. U statusu je přímo n...
Muzu se zeptat? Pridas vsechny povidky i na wattpad? Divala jsem se, ze tu mas i nejake, co jsem jeste necetla a na wp si je muzu pridat do knihovny. Diky za odpoved. Mej se krasne.
Design vytvořila Blanch © 2002 - 2023