8. Je čas, hochu

 

 

Atmosféra týden od týdne houstla. Harry se začal všem stranit. James s ním nevydržel ani pět minut v jedné místnosti. Pokaždé, když spolu sdíleli prostor, tak jeho otec vzápětí odešel. A loajálnost jeho kamarádů způsobovala, že se mu stranili jakbysmet. Až na Remuse, kterému nechtěl přidělávat potíže, s ním nikdo nemluvil. Snad jako by ho odepsal i zbytek koleje. Zdálo se, že podobná středoškolská dramata ovlivňovala všechny spolužáky.

Na jednu stranu to bylo Harrymu nesmírně líto, protože ztratil možnost sdílet čas se svým otcem, na druhou stranu udělal to, co musel. A díky tomu teď sklízel plody ovoce. Protože jak to tak vypadalo, jeho rodiče byli na dobré cestě dát se dohromady. V poslední době spolu trávili hodně času, smáli se, rozuměli si. Ani ty letmé doteky nešlo přehlédnout. Harry tušil, že ještě nebyla úplně ruka v rukávu, ale očividně už nezbývalo moc.
Najednou přestal existovat i pro svou matku, protože ta měla oči jen pro Jamese Pottera. Její zájem byl upřímný a v těch zelených očích se odrážel obdiv a dokonce snad i něco víc. Přestala mu říkat Pottere, už byl pro ni jen James.

 

O Harrym po škole kolovaly nevalné zkazky. Jeho pověst se dostala až za hranice Nebelvíru a dokonce i Zmijozelští po něm posměšně koukali. Jediný Snape se na něj díval s čirou nenávistí a Harry mu ten pohled často oplácel, ačkoliv byly jejich důvody odlišné. Pro Snapea byl Harry jen další otravný Nebelvír, který se ke všemu ještě podobal tomu Potterovi, ale Harryho zášť měla daleko hlubší kořeny.

James se postaral o to, aby všichni na škole věděli, že tenhle tajemný Brown je vlastně jen lhář, pletichář a rád ubližuje holkám. Nenechal na něm nit suchou, a že v celé té frašce hrála hlavní roli oblíbená Lily Evansová samozřejmě neopomněl sdílet taky. Dalo by se říct, že všichni, až na Remuse, který znal celou pravdu, jím opovrhovali.

Jediné Harryho štěstí bylo, že Petr se Siriusem Harryho ignorovali, protože dost dobře se taky mohl stát terčem jejich šikany jako Srabus. Ale Sirius – zřejmě zklamaný, že se v Harrym zmýlil – ho zkrátka ignoroval a dělal, že neexistuje. A třebaže měl někdy pocit, že mu to chce Sirius hezky vytmavit od plic, nikdy k ničemu nedošlo. Být přehlíženy bolelo vlastně víc, než kdyby mu Sirius dal nakládačku. Lhostejnost jeho kmotra se ho dotýkala možná mnohem víc, protože k němu i v budoucnosti měl ze všech nejblíž.

A Petr, se kterým sdíleli společné antipatie už od začátku, měl podle všeho už stejně jiné starosti, než nějakého bezvýznamného Browna.

Nosit na bedrech každý den křivdu bylo unavující. Remus se mu to sice snažil pokaždé nějak vynahradit, když měli příležitost si o samotě promluvit, ale nestačilo to. Harry v zásadě neudělal nic tak strašného, přesto to jeho pomstychtivý otec musel pořádně nafouknout. Vymodelovat kauzu, která bobtnala každým dnem o nové vykonstruované detaily. Drby totiž měly tendence nabírat nové rozměry. A Harry nečekal, že uvidí svého tátu i v takovém světle a uvědomil si, že si ho opravdu idealizoval.
Byly i dny, kdy Harry začal litovat, že se na tohle místo vůbec dostal. Proklínal všechny obraceče času a hlavně ten, který ho do této doby dostal. Ale vinil taky sebe za to, že se neovládnul. Protože jestli byl někdo na vině, byl to zejména on, kdo neodolal lákavým svodům. Kdo ví, jestli už vlastně nezměnil budoucnost. Pocit viny ho uvnitř těsně svíral a doufal, že se konečně blíží den jeho návratu. Protože zrovna teď by byla ta nejlepší chvíle na to, aby odtud vypadl. Aby se vrátil na místo, kde ho měli doopravdy rádi.

 

 

***

 

 

Přestože bylo dost pozdě a neměl na chodbách hradu co dělat, potřeboval si provětrat mysl. Roztřídit myšlenky, srovnat sám sebe. Žít v této době s lidmi, kteří ho měli za nepřítele, i když on je hluboce miloval, byl velmi těžký test.
Stihl projít několik pater, než na někoho vůbec narazil. A jako by to byl zásah vyšší moci, pochopitelně musel chtě nechtě potkat osobu, které se celou dobu snažil vyhýbat.
Lily se mihla za rohem jako stín, ale než se stihl z jejího dosahu skrýt, všimla si ho.

Na poslední chvíli se pokusil vzít do zaječích, ale její hlas se prohnal po kamenné chodbě jako hrom.

„Stůj!“

Harry v mysli zaklel a přivřel oči, zatímco jako na povel zastavil. Věděl, že nemá smysl utíkat, tohle muselo přijít dříve či později. Na truc se ale hned neotočil, a když k němu Lily konečně došla, položila mu ruku na rameno, aby s ním pohnula.

„Co tady v tuto dobu děláš, Browne?“ pronesla zostra. Tvářila se skoro jako McGonagallová, když u ní Harry s Ronem a Hermionou žehlili průser.

Podíval se na ni, ale neodpověděl. Snažil se tvářit nad věcí, přesto mu srdce divoce driblovalo až do chvíle, kdy stáhla svoji drobnou dlaň. Pokrčil ledabyle rameny.

„Pokud sis toho ještě za tu dobu nevšiml, tak jsem primuska a jako taková mám za úkol trestat porušování školního řádu. A ty se v tuhle dobu nemáš co toulat po škole!“

„Tak to neprodlužuj a seber mi body,“ zavrčel na ni podrážděně. Že si na něm bude honit ego i jeho matka, to už začínalo být na něj vážně trochu moc. „Vidím ti na očích, že to chceš udělat, tak si nemusíme na nic hrát.

Frustrovaně vydechla.

„Tak bude to?“ zdvihl vyzývavě obočí. „Použij na mě svoji autoritu, Lily, vždyť to chceš. Ukaž mi, že seš lepší, než já.“

Zrudla. „Máš štěstí, že jsi z Nebelvíru, jinak bych ti ty body vzdala, ale protože…“

„No tak, Evansová! Dvojí metr? Vážně? To seš ta férová primuska, co se drží pravidel? To, co jsem teď slyšel, bylo nadržování vlastní koleji? Nemáš zrovna ty být ta, co jde příkladem?“

Zamračila se. A Harry by přísahal, že se i zastyděla, protože uhnula pohledem.

„To není ten důvod! Nevezmu ti body, protože věřím, že jsi Nebelvír z dobrého důvodu. A že je v tobě něco dobrého.“

Odfrknul si. Poučovat ji o tom, že zařazení do kolejí nic neznamená, bylo zbytečné. Její kluk si na vlastním hrudníku hřál nebelvírskou zmiji a sdílel s ní dokonce komnaty.

„Předsudky? Vážně? Měl jsem o tobě fakt lepší mínění, Lily. A kam do téhle škály teda spadá James, kterého si celá léta měla za toho špatného?“

„Ale on se změnil. Zestárl a zmoudřel.“

Harry se hlasitě zasmál. „A proto se teď chová jako dvanáctiletý sígr, co se snaží proti mně poštvat celou školu kvůli vlastního ega. A abych nezapomněl, tak ještě k tomu šíří zavádějící klepy. No ano, to je tak dospělé a moudré, skoro mu tu sebereflexi až závidím.“

Nadechovala se, aby mu něco opáčila ve snaze jeho otce bránit a v tom výrazu Harry viděl, že nepůjde o nic pěkného, ale zarazil ji.

„A je to taky tvoje vina, snad se cítíš dostatečně spokojená. Že to spasilo tvůj ukřivděný pocit. Tak jaké to je být na straně těch, co šikanují slabší v nevýhodě? To, cos Jamesovi se Siriusem celé ty roky vyčítala, teď děláš sama a je jedno, že se na tom aktivně nepodílíš. I tichý společník je spolupachatel. Tak se mi tady nesnaž kázat o morálce a o tom, že je ve mně něco dobrého. Začni u sebe, protože tohle celé si způsobila ty svým nevítaným jednáním. Seš jako krotitel, co drží bič nad stádem divokých lvů.“

Nikdy by nevěřil, že jednou bude na vlastní mámu tolik naštvaný. Ten hněv se v něm usazoval už týdny, a čím víc se blížil jeho odchod, tím víc mu bylo jedno, jak moc velkého hlupáka ze sebe udělá. Stejně to na budoucnost nebude mít větší dopad. Zřejmě.
Ale sledovat chování vlastních rodičů a stydět se za ně, ho jednoduše poznamenávalo. Nechtěl odejít s tím, že na ně bude mít jen špatné vzpomínky. Zatraceně. Chtěl jí toho tolik říct, aby pochopila, ale nemohl.

Pořád to v něm bublalo, ale snažil se zklidnit. „Vůbec nic o mně nevíš, Lily Evansová. Vůbec mě neznáš a nemáš právo mě odsuzovat. Zrovna od tebe mě takové chování překvapuje. Od Jamese jsem to trochu čekal, ostatně v tuhle chvíli dělá svému jménu opravdu velkou čest, ale tys na mě působila jako milá férová holka. Možná někdy až moc snaživá a vlezlá, ale o tvojí morálce jsem nikdy nepochyboval. A teď vidím, že jsem se spletl. A nesu tohle prozření těžce, protože se mi nechce věřit, odkud pocházím… představa, že moje mat…,“ zarazil se.

Krucinál, Pottere, drž jazyk za zuby.

Pokusil se to ještě zamluvit: „Představa, že… to je fuk.“

Dívka na něj zaraženě zírala. Podle postoje a výrazu bylo očividné, že se jí celý ten monolog dotknul a že ji píchl osten viny. Možná potřebovala, aby jí to někdo řekl. Aby se probrala. Všichni ji vždycky popisovali jako dobrosrdečnou, inteligentní a férovou ženu. Někde tam uvnitř přece musela být, i v těle dospívající holky, kterou zřejmě neblaze semlely hormony.

„Cos chtěl říct?“ otázala se tiše.

„Zapomeň na to, Lily.“

„Ne, nezapomenu. Cos myslel tím, že se ti nechce věřit, odkud pocházíš? Jaká představa?“

„Říkám, nech to být, Lily. Nechci ještě dělat větší dusno,“ utnul to. Nenapadalo ho v tuto chvíli nic, čím by to celé zamluvil, tak jen znovu dodal: „Prostě mě neznáš.“

Uvolnila postoj a vzdychla, i když ten pocit viny ji ve tváři zůstal.

„Můžeš si za to sám, že ti nedůvěřujeme. Jsi celý takový tajemný, nic o tobě nevíme. Nic o tvé minulosti, jen zbytečné a nic neříkající drobnosti. Nesvěřil se nikomu, neznáme tě. Ani James, Sirius nebo Remus… a pak ti…“

„Remuse z toho vynechej, prosím tě,“ skočil jí do řeči.

Lily se po něm ohlédla s podezřením. „Co je s Remusem?“

„Nic, prostě ho do toho netahej. Je jediný, komu věřím.“

„Harry…“

„Řekl jsem, že nic, Lily. Už se mě na nic neptej. Nic ti neřeknu. Nemůžu.“

„Proč bys nemohl?“ natáhla dlaň, zřejmě aby se ho ve smířlivém gestu dotkla, ale hned ji zase stáhla.

Píchlo ho u srdce a přivřel ublíženě víčka. „Prostě nemůžu.“

„Vyhrožuje ti někdo? Máš problémy?“

„Ale ne. Prostě to není vaše věc, je to můj problém.“

Obočí jí vyletělo do čela, když překřížila paže přes hrudník. „Víš, jediné, co o tobě víme je, žes přišel z Kruvalu. Škola samotná nemá nejlepší renomé. Je známá tím, že podporuje černou magii a lidi v ní jsou tak… Prostě po tom všem, co si o tobě vlastně máme myslet? Odkud vlastně pocházíš? Co tvoje rodina?“

Pročísl si rozcuchané vlasy a hned na to si promnul i oči. „Vážně seš ten typ člověka, co odsuzuje lidi podle toho, odkud přišli? Ještě před chvílí jsem byl Nebelvír, který musí být v jádru dobrák. Proč se tak chováš? Vážně. Nezníš mi jako ty. Ta holka ze začátku roku neměla předsudky, nedala na drby, nesnažila se nikoho znevýhodňovat. Navedl tě James? Teď přemýšlíte jako jeden? Nebo ses prostě zničehonic rozhodla, že mi teda znepříjemníš zbytek školní docházky jen proto, že jsem s tebou nechtěl nic mít? To vážně tak špatně neseš odmítnutí? Vždyť máš přece na víc, Evansová.“

Kousla se do rtu a zatvářila se zarputile, ale Harry jí nedal šanci se proti tomu bránit.

„Tolik let máš před sebou kluka, který tě z duše miluje. Vypadá vlastně úplně stejně jako já. Je chytrý, zábavný a projevil svůj zájem už tolikrát. A ty sis ho prostě nevšímala. Já už jsem vážně nevěděl, jak jinak ti to mám dát prostě najevo. Že nemám zájem. Neber to osobně, ale tys mě úplně zahnala do kouta. Bylas neodbytná. Uznávám, že když mi ujely nervy, že jsem to už přehnal, nechtěl jsem tě rozplakat, ale už jsem nevěděl, co jiného by mohlo zabrat. Začínalas mě děsit. A ke všemu sis mě idealizovala. Prostě to nešlo,“ rozhodil rukama v nelibém gestu. „Já mám holku, jmenuje se Ginny. Doma na mě čeká. Až skončí škola, budeme zase spolu. Nikdy bych jí takhle neublížil.“

Lily sklopila oči. „J-já… Já vím. Opravdu jsem byla tak otravná?“

Cukl mu koutek.

„No, trošičku,“ naznačil malou pravačkou mezírku mezi palcem a ukazováčkem.

Nervózně se ošila, než uznala: „Máš pravdu, stydím se za sebe. Já se vážně moc omlouvám. Obvykle nebývám tak natvrdlá a neodbytná, přísahám. Přehnala jsem to. Měla jsem pocit, jako kdybych byla pod vlivem lektvaru nebo kouzla a nechtěla akceptovat pravdu. Vždyť já jsem promerlina začala číst i Týdeník čarodějek a to ten pitomý škvár nesnáším. Měla jsem úplně zatemněnou mysl a přitom James…“

Usmála se a Harry i v přítmí chodby viděl, jak jí zrudly tváře.

„Pořád máš pocit, že se ti líbím?“ zkusil to s pobavením a ona mu ten výraz oplatila.

„Ne. To je to zvláštní, stojím tu teď naproti tobě a nic necítím.“

„A co James?“ vyzvídal dál.

Ještě víc zrudla. „Jamese jsem měla celou dobu před očima a nebyla jsem ochotná strhnout si z nich pásku. Měls pravdu. Krmila jsem sama sebe předsudky, přestože si to nezasloužil. Už dlouho ne.“

„Víš, co se říká, Lily,“ zdvihl Harry koutek. „Pod svícnem je největší tma.“

Zazubila se. „On je tak neskutečně zábavný a chytrý. Vždycky jsem si myslela, že je nevyzrálý a…“ koukla na Harryho zdvižené obočí. „No dobrá, možná pořád je. To, jak se teď chová, opravdu v pořádku není a mám v plánu s tím něco udělat, přísahám. Už tě nebude otravovat a nebudeš muset čelit těm hloupým historkám. Přijímám svůj podíl viny a chci to napravit. Kdyby mě viděli naši, museli by se za mě stydět.“

Vzdychl a přikývl, zatímco ona zasněně pokračovala ve výčtu Jamesových kvalit.

„Já vím, že to teď tak nevypadá, Harry, ale James má ve skutečnosti vážně dobré srdce. Někdy nedokáže odhadnout, kdy přestat, když brání ty, které má rád. Kdybych mu dala příležitost daleko dříve, věci by byly jinak.“

Odkašlal si. „Tak teď budeš mít příležitost všechno změnit. Na to přece nikdy není pozdě. Vynahradíte si to.“

To prohlášení Harryho zároveň zabolelo, protože jim zase tolik času nezbývalo. Válka byla na spadnutí, čekal je úprk a zrada nejlepšího přítele. Jen pár let štěstí, a pak definitivní konec.

„Ano, to asi ano. Je pozdě žádat tě o odpuštění, Harry?“

„Odpustím ti, když odpustíš ty mně. Taky jsem se nechoval zrovna příkladně. Asi mám ten temperament po otci,“ nadhodil žertem, i když tu narážku nemohla pochopit. „Mrzí mě to. Vím, že seš dobrý člověk, Lily. A každý někdy uděláme botu. Mám na lidi čich.“

Úlevně se usmála a skoro to vypadalo, že se jí zaleskly oči od neprolitých slz. Všechna ta tíha světa jako by na okamžik oběma spadla z ramen.

„Vše odpuštěno,“ podala mu dlaň.

Harry ji za ni chytil a se smíchem ji k sobě přivinul do objetí. Nechala se.

„PUSŤ JI! Ihned ji pusť!“ zahřmělo zpoza rohu chodby.

„Ale sakra práce,“ zavrčel potichu Harry. „To je zákon schválnosti, ne?“

Rázným krokem k nim mířil James. Hůlku měl zdviženou a na tváři nepříčetný výraz. V očích mu šlehalo a sotva popadal vzteky dech.

„Něco jsem ti snad říkal, Browne, ne? Říkal jsem, ať se jí nedotýkáš a necháš ji na pokoji!“

Lily se mu pokusila skočit do řeči, ale nenechal ji. S lehkou panikou v očích si ji prohlížel, jako by se měla vypařit do vzduchu a prsty se dotkl její tváře. „Neudělal ti nic?“

Hotové drama. Lily na Jamese chvíli zírala, dokud to nevydržela a nevyprskla smíchy.

A Harry, ačkoliv se zdál být několik vteřin zaražený, se k ní po chvilce přidal.

Zato James na oba dva hleděl nechápavě a mračil se čím dál víc. „Co je tady sakra k smíchu?!“

„Tak já zase půjdu,“ prohlásil Harry a chystal se odejít.

„Tak to prr, Browne. My si hezky ještě všechno spolu vyřídíme. Hezky mi vysvětlíte, co to má znamenat,“ zahučel rozmrzele Dvanácterák. „Odebírám Nebelvíru pět bodů,“ dodal zlomyslně.

Lily se na něj rozhořčeně natočila s rukama v bok.

A Harry se jen frustrovaně odfrknul a s humorem, který James nechápal, si se zrzkou vyměnili pohledy. „Tak vidíš, přece jen jsem o ty body přišel.“

Kousla se do spodního rtu. „Ale tohle bylo nefér a nemělo by to platit! Jamesi, nemůžeš každému brát body v afektu jen proto, aby ses pomstil. Nemůžeme zneužívat naše pravomoce. Harry mi to už dnes připomněl taky a měl pravdu.“

„Ale… Kdo se tu zatraceně mstí?“ durdil se jmenovaný.

„Ty,“ zaznělo dvojhlasné unisono.

Nebelvírský primus si připadal jako blbec. Copak se mu to celé jenom zdálo? Jako by byl součástí cirkusového představení, aniž by mu o tom někdo řekl. Neměl rád, když nebyl v obraze.

„A odkdy vy dva spolu souhlasíte?“ ukázal na ně prstem.

„Tak jen abys věděl, Jamesi,“ ujal se vysvětlování Harry. „Už jsme si to s Lily vyříkali a takříkajíc jsme zakopali válečnou sekeru. Uznali jsme, že jsme situaci prostě nezvládli a zbytečně jsme ji oba dva vyhrotili.“

Lily po Harrym střelila pohledem a zelené oči zjihly. Chytila se za hrudník a věnovala mu dojatý úsměv. Asi nečekala, že Harry celou situaci pojme jako nedorozumění a ušetří tak její city. Vina byla sice vzájemná, ale podle všeho si uvědomovala, že velkou část způsobila ona. A to ponížení by si rozhodně zasloužila.

„A všechno je zase v pořádku,“ dodal ještě Harry.
„Jak v pořádku? To teda není v pořádku!“

„Nech toho, Jamesi Pottere,“ zastavila ho Lily dřív, než spustí své žárlivé vystoupení. „Prostě se už na to vykašli, dobře? Bylo to nedorozumění a já jsem na tom měla velký podíl viny. A neříkám to proto, abychom to uzavřeli, ale protože je to pravda. Nejlepší bude, když na to zapomeneme a začneme zase znova. A lépe. Nechci se hašteřit kvůli pitomostem. A není fér, aby Harry doplácel na moji tvrdohlavost nebo ješitnost.“

Bylo vidět, že James má problém celou situaci přijmout a pochopit, ale pro Lily by udělal cokoliv, a tak jen poraženě přikývl, zatímco se na oba dva zmateně mračil.

„Tak když už jsme to tak uzavřeli, měli byste si podat ruce,“ ukázala na ně.

„Cože? Proč?!“ vyhrkl Potter starší.

„Protože je to tak správné!“ dodala rozkazovačně a Jamesovi povolila ramena.

Harrymu se skoro chtělo smát, když viděl, jak jeho dominantní povaha pod taktem Lily Evansové ztrácela lesk.

Samolibost a ego musely stranou, pokud se chtěl zalíbit Lily, a tak ten tvrdohlavý mezek natáhnul ruku a se sebezapřením přijal Harryho dlaň. Pevně ji stiskl, aby dal najevo svoji nadřazenost, ale Harrymu to v tuto chvíli bylo jedno. Hlavně, že ten tyjátr kolem konečně skončí.

 

 

***

 

 

Bylo to už hodně dlouho, co Harry naposledy mluvil s Brumbálem. Dnes mu profesorka v přeměňování předala vzkaz s heslem, aby za ním dorazil a Harrymu se při tom úplně sevřel žaludek.

 

Rozhodl se navštívit ředitele těsně před večeří, kdy podle všeho býval ještě u sebe v kabinetu. Nijak zvlášť nespěchal při představě, co se nejspíš dozví. Bloumal chodbami v myšlenkách a představách, jaké by to bylo, kdyby obraceč nešlo nikdy opravit a on by tady uvízl. Bylo by to vlastně štěstí nebo smůla? Teď, když se s Lily udobřil, svítalo na lepší časy. Možná by mohl být zase součástí party a mohl by s ostatními zase trávit čas. Chtěl by moc?

Obával se toho, že mu Brumbál řekne, že bude muset odejít, aby nenarušil časovou kontinuitu. Že přestože zůstane v minulosti, nedovolí mu zasahovat do chodu dějin. Bylo by horší opustit to tady a vrátit se do toho nečasu, kde jsou všichni jeho blízcí mrtví? Nebo by bylo horší zůstat a jen zpovzdálí přihlížet, jak ti blízcí umírají i navzdory tomu, že by tomu mohl zabránit?

Ještě před týdnem se těšil na to, až zmizí. Čelil nespravedlivé šikaně a byl odhodlaný, že se vrátí a přesvědčený, že se mu určitě nebude stýskat. Ale když ho teď nohy nesly k jeho cíli, už stejný názor neměl.

Vždyť je všechny ani nestačil pořádně poznat. A pokud by se měl vrátit, tak v jeho době už nebude ani žádný Sirius nebo žádný Brumbál. Jen vidina další války. Povinnosti a strasti celého světa, které od svého narození nosil na bedrech, i když si to nevybral.

Blížil se konec školního roku. Možná by mohl dokončit alespoň ročník. Dostudovat, když v devadesátkách už nebude mít tu příležitost. Přestože by mu sotva někdo v jeho přítomnosti uvěřil, že má splněné OVCE. Jak by to asi někomu vůbec vysvětlit mohl, když měl v držení neregistrovaný a nelegální obraceč času.
Stihne si vůbec někdo všimnout, že zmizel? Nebo se vrátí přesně do okamžiku, ze kterého zmizel? A všiml by si někdo, že je o tři čtvrtě roku starší?

A pokud by se nikdy nevrátil, co by se stalo s budoucností? Vyvolený byl jen on. Musel dokončit svou práci, svět na něm závisel. Neměl by být sobecký a chtít zůstat. Neměl by stejně tak nic změnit, ale jaký by mělo smysl nezasahovat, pokud by se nevrátil? James a Lily Potterovi by zemřeli zbytečně. Voldemort by za sobě rovného označil dítě, které by nenaplnilo svůj osud, protože se jeho budoucí já zasekne v minulosti. Trochu zamotané a ironické. A celé naprosto zbytečné.

Svět by žil v teroru a pod hrůzovládou morálně pochybného čaroděje bez soucitu. Ve světě, který by pro své přátele a rodinu nikdy nechtěl.

Myšlenky ho sžíraly v pravidelné kadenci, ani si neuvědomil, že stojí před chrličem do Brumbálovy pracovny.

Zamumlal heslo a kamenná socha se rozestoupila, aby mohl došlápnout na schodiště. Vystoupal po točitých schodech až nahoru. Brumbál seděl s poklidem za stolem a pohled měl upřený na řádky nažloutlého pergamenu. Občas do něj něco dopsal brkem, a pak po něm zběžně přelítl očima. Vedle něj na bidýlku seděl Fawkes. Vypadal stejně, jako si ho pokaždé pamatoval, čas se na něm v budoucnosti vůbec nepodepsal. Kdo ví, jak dlouho takoví fénixové žili, když se opakovaně rodili z popela. Fénix tiše pochrupával a Harryho příchod ani nezaznamenal. Zato Brumbál hned jeho příchod zaregistroval a vzhlédl.

 

„Vítej, Harry. Posaď se a ještě mě na chvilku omluv, jen tady něco dokončím.“

Křeslo se k Harryho úžasu odsunulo samo bez jakéhokoliv přičinění. V minulosti míval podezření, že Brumbál ovládá neverbální a bezhůlkovou magii, ale nikdy to neviděl takto na vlastní oči. Podezříval Brumbála, že používal hůlku zejména proto, aby ostatní kouzelníky zbytečně neděsila jeho moc.

Nestačil skrýt své překvapení, ale profesor se na něj jen bodře pousmál a nic na to neřekl. Harry se posadil a vyčkával.

Nakonec Brumbál pergamen přeložil, přehyby zalil rudým voskem a pečetním razítkem, které měl na stole po levici, do tuhnoucí hmoty vtiskl erb Bradavic. Přešel k Fawkesovi a psaní mu předal.

„Na Ministerstvo kouzel,“ pronesl k němu a opeřenec chápavě uchopil dopis do pařátu. V mžiku oka vyletěl otevřeným oknem ven a Harry před sebou pocítil závan perutí.

Starší muž si upravil půlměsíčkové brýle, než se zase usadil naproti Harrymu. Složil ruce na stůl a přeměřil si ho.

„Nepochybuji, že víš, proč jsem tě sem zavolal, Harry,“ uchopil hůlku a ledabylým gestem zamířil k šuplíku, ve kterém to cvaklo. Vytáhl z něj zlatý předmět na řetízku a položil ho na stůl. Obraceč času byl jako nový, tytam byly praskliny a nedokonalosti. Dokonce by Harry přísahal, že se víc leskl než předtím. Přes tváře se mu mihl stín, uprostřed hrudníku to píchlo a žilami se přelil smutek.

„Jak správně vidíš, tvůj obraceč je zase jako nový. Našim odborníkům dal docela zabrat, ale důležité je, že se to nakonec povedlo. Veškeré papírování jsem už za tebe vyřešil a Ministerstvo učinilo pro tebe výjimku, vzhledem k tomu, že nebudou muset tento případ řešit zhruba dalších dvacet let. Teď už ti nic nebrání, aby ses vrátil tam, odkud pocházíš. Do své doby.“

Harry sklopil zrak a bezradně vydechl.

„Do své doby,“ pronesl ztěžka a sklesle. „Do doby, kde mě nic hezkého nečeká.“

Bylo mu jedno, že zněl tragicky a že mu Brumbál vyčiní kvůli možnému vyzrazení budoucnosti. Kdyby totiž byla tak růžová, určitě by se do ní chtěl vrátit, ne? Brumbál musel vědět, že něco není v pořádku.

„Je mi líto, že čas, ze kterého pocházíš, nevypadá tak, jak bys rád. Ale musíš chápat, že ať už se v tvé době děje cokoliv, ovlivňuje a ovlivnilo to nejen tebe, ale má to dopad na mnohem větší masu lidí. Jak na ty z minulosti, tak na ty z budoucnosti. Větší, než si můžeš vůbec představit. Ne pro všechny to musí být jen špatné. Měnit tolik životů nikomu nepřísluší, i kdyby z dobrého rozmaru a přesvědčení.“

Zamračil se a prohrábl si černé divoké vlasy. Brumbál od něj vždycky očekával hlavně zodpovědnost. Že se zachová správně.
Harryho život byl v podstatě naplánovaný od chvíle, kdy si ho Voldemort vybral. Neměl žádné dětství. Cítil se kvůli tomu ukřivděně a byl pro to i důvod. Přesto v sobě neměl dostatek sobeckosti na to, aby šel proti proudu. Aby na úkor vlastního štěstí měnil jiné osudy.

„Já vím, pane. Kdyby byl aspoň někdo, komu bych to mohl říct.“

„Je to těžké břímě, Harry, chápu to. I když ne tak, jak by sis zasloužil. Nikdo to nedokáže nikdy dostatečně pochopit. Ale jsem si jistý, že je to pro tebe nesmírně těžké. Přesto bys neměl mluvit ani v náznacích. Nesmíme znát budoucnost, chlapče. Ani já ne,“ přisunul k němu zlaté hodinky.

A když je Harry uchopil do dlaně, tak Brumbál dodal: „Máš na své záležitosti týden. Možná by ses měl nějak rozumně rozloučit. Je čas, hochu.“