8. kapitola - Detektiv na stopě

 

 

John Watson nikdy nepřemýšlel nad tím, že vzrušení a touha mají odstíny.

Mají. Touha je ledově modrá, žíhaná zelenou a se zlatavými skvrnami na kraji zornic.

Vzrušení jsou Sherlockovy oči.

 

Těch pár dní, co spolu – většinou v trapném tichu – měli čekat, až jim Mycroftův tým vyřídí potřebné formality, se John přistihl, že se nedokáže držet zpátky. Ne, že by si Sherlocka nějak okatě prohlížel, ale ve chvílích, kdy mu detektiv nevěnoval plně pozornost a byl myšlenkami uzamčený ve svém paláci, se John neudržel a zvědavě zkoumal jeho tvář. Proč mu přišel atraktivní až teď? Proč si to neuvědomil dřív?

Vystouplé lícní kosti byly jedním z rysů, který jeho tvář doslova definoval, pak zvláštně krojené rty, zejména ten horní, který se ostře vlnil oproti tomu plnému spodnímu. Neposlušné kučery, které ve své temnosti spadaly Sherlockovi do čela a částečně zakrývaly jedno z jeho očí.

Ty oči. Ty oči byly největším lákadlem. Vždy přitahovaly pozornost.

V minulosti si ale John nevšiml, že by měl jeho přítel tak jedinečnou barvu očí. Nejen, že se svým zrakem dokázal dívat způsobem, který doslova mrazil, který každého dokázal dedukovat způsobem, aby na něm nezůstala nit suchá, ale teď – a naneštěstí ke svému zvyšujícímu se tlaku - zjistil, že jsou i zatraceně nádherné. Vzrušující.

 

„…Johne?!“

 

Z tichého blouznění po hloubce a jedinečnosti Sherlockových očí, ho vytrhl samotný majitel toho páru. John se ošil a překvapeně se ohlédne po detektivovi, který se na něj zaujatě díval od křesla s notebookem na klíně, hlavu měl mírně do strany a obočí lehce se krčící do očí.

 

„Cože?“

„Říkal jsem, abys mi podal mobil,“ dlouze si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Byls pár minut úplně mimo. Zdáš se být lehce zarudlý, Johne. Je všechno v pořádku?“

Zarudlý? Nejspíš ho zradily špičky uší. „Eh, jo, to nic, jen jsem se zamyslel, na chvíli. To je… Dobrý, nic důležitýho.“

„Seš si jistý? Soudě dle tvých rozšířených zornic a zrychleného dechu bych hádal…“

„Prostě nehádej, Sherlocku, jo? Nech to být. Zamyslel jsem se. Tečka. Kde máš ten mobil?“

 

Sherlock podezřívavě doktora pozoroval.

Johna ihned napadlo, že pánovi „jsem chodící detektor lži“ přece nic neunikne. Tiše se modlil ke všem svatým, aby mu jeho sociopatická stránka nenabídla pravou podstatu Johnova zrychleného tepu. Ale Sherlock to dál nijak nekomentoval, i když bylo vidět, že by rád.

Ohlédl se ke svému saku, které leželo zavěšené na paroží vedle krbu, asi dva metry za nimi. John jen tiše vzdychnul a než by čelil dalším zvídavým pohledům, dobrovolně se vydal pro detektivův mobil.

Bez dalších řečí ho svému kolegovi podal a zase se tiše usadil do křesla, zatímco Sherlock poslal nějakou smsku.  

Tvář schoval za den staré noviny.

 

 

***

 

 

Ticho v domě se poslední dny až nepříjemně stupňovalo.

Oba cítili, jak nepříjemné je, ale ani jeden se neodhodlal ho bezdůvodně přerušit. Táhlo se to s nimi jako podivné stigma.

John měl nejednou pocit, že si sám kolem sebe zbytečně vystavěl pomyslnou ochrannou zeď, která nešla jen tak zbořit, a že každým Sherlockovým nádechem jako by se její stěny protivně zesilovaly. Byl do všeho tak zamotaný, že netušil, za který konec všechno vzít a jak se sám dostat z vlastní zmatenosti, kterou jako by si hýčkal. Věděl, co chtěl, věděl, co by měl dělat, aby to bylo zase lepší, ale jeho vědomí s ním vůbec nespolupracovalo.

Nechtěl to, ale jakási část jeho já, která pořád cítila křivdu a zradu, přestože to nešlo ruku v ruce s jeho tichým zbožňováním, se odmítala naservírovat Sherlockovi jako uzený platýs podávaný na rautu.

Všechen ten potlačovaný vztek a frustrace… Věděl, že jakmile by to spustil, nevěděl by, kdy přestat. Ať se taky pro jednou snaží Sherlock.

Ten se místo toho snažil tvářit, že je mu to naprosto jedno. Až na ty okamžiky, kdy si Johna v nestřežených momentech prohlížel a myslel si, že ho při tom nevidí.

 

A opakovaně se John sám sebe ptal, jak dlouho ještě tohle všechno vlastně vydrží, než všechen ten vztek vypluje na povrch? Než ho ta Sherlockova ignorace natolik rozvášní, že mu všechno raději vyklopí sám? Nebo naopak všechno v něm pohřbí a on ztratí všechny své naděje?

Jak dlouho dokáže člověk žít v sebezapírání?

 

Těch pár dní v Sherlockově přítomnosti dodalo Johnovi vcelku jasnou představu o tom, jaký je ve skutečnosti jeho vztah k tomu muži. Zprvu si myslel, že se jen zbláznil. Že ta zamilovanost, kterou ze dne na den nalezl, tam přece dříve nemohla být. Pravděpodobně si jen něco v záchvatu stesku namlouval.

Ale právě naopak. Ona tam byla. Skrývala se. Doufala. Prahla. Ale vždy velmi nenápadně, aby na ni ani jeden z nich nepřišel.

Ten rok plný utrpení, kterým si musel John projít, byl jako nečekané sebepoznání.  A teď do sebe jednotlivé dílky puzzle začaly zapadávat a vytvářely ostrý obraz.

 

Všechno to najednou začalo dávat smysl. Ty věci, které se dříve děly a které tolik přehlížel.

Přítelkyně, které vždy opustil, když Sherlock potřeboval pomoc. Stačila pouhá zpráva na telefonu a John se mohl přetrhnout. Jeho vztahy to značně poznamenávalo. Ke konci už to bylo natolik zlé, že si sám své přítelkyně pletl.

 

Do toho ty běžné a nenápadné dny. Dny, které plynuly tak bezděčně, ale byly naplněné vzájemnou starostlivostí a důvěrou. Dny, kdy John Sherlocka krmil jako malé dítě. Kdy vymýšlel, jak do něj dostat kus žvance a donutit ho aspoň pár hodin spát. Měl o něj starost. A ať už to Sherlock projevoval jakkoliv podivně, on měl svým způsobem stejnou starost o Johna.

 

Navíc ten všeobjímající strach. Strach, který pocítil vždy, když nebyli spolu. Strach, který ho svazoval, protože Sherlock neměl nejmenší pud sebezáchovy a každá jeho eskapáda mohla znamenat, že už se domů nikdy nevrátí. Nemluvě o fingovaných skocích ze střech. John se nikdy nenaučil trvale se zbavit toho strachu, protože kdyby to udělal, znamenalo by to, že Sherlockův život nemá význam. A on měl. Daleko větší, než si dovolil přiznat.

Vždyť i ostatní kolem nich toho viděli víc, než on.

Byl průhledný všem v okolí, jen ne sám sobě.

 

Vždy stavil Sherlocka Holmese na první místo. Vždy pro něj byl nejdůležitější osobou v jeho životě. A teď už začínal i chápat, že ruku v ruce s jeho emocionálním rozpoložením, jde i fyzické vzrušení. Najednou, když si to sám k sobě plně přiznal, se zdálo být všechno jiné. Vnímal to, čeho by si dříve nevšiml. Otevřelo mu to jakousi třináctou komnatu. Dostal se ke střeženým tajemstvím vlastní mysli. Vlastního přiznání.

 

Vždycky tvrdil, že není gay a upřímně si to o sobě myslel doteď, ale začínal chápat, že tyhle škatulky postrádaly smysl, když šlo o Sherlocka Holmese. A už vůbec nemělo smysl celé ty roky lidem okolo tvrdit, že mezi nimi nic není a nebylo. Ono tam totiž to něco bylo. Nevyřčené, nepřiznané, neviděné. Ale bylo.

 

Nepřitahovali ho muži, přitahoval ho jen jediný. Jeho geniální spolubydlící. Ten nemožně vysoký sebestředný a arogantní prevít. Charismatický prevít s neskutečným hlasem. Prevít, pro kterého by dýchal. Pro kterého zabíjel a zabil by znovu.

 

Ale byl připravený tohle Sherlockovi říct? Říct muži, co je ženatý se svou prací, že po něm touží v milostné rovině? Nemohl. Věřil, že by to zničilo jejich přátelství. Sherlock by možná dokázal ignorovat jeho vyznání, ale John by se s tím nejspíš už nikdy nesrovnal.

 

 

 

***

 

 

Třetí den už začínal být nesnesitelný.

Byli jako dva cizinci, co si neměli co říct. Horší byl jen fakt, že oni toho měli k mluvení hromady, ale ani jeden nechtěl být tím, kdo tu hráz proboří. John si byl vědom toho, že hádka by ledasco pročistila, ale zatvrzený v tom, že on zkrátka neustoupí, to trpělivě snášel dál. Doprovázen znuděným vrzáním na housle, které se někdy proměnilo na pravidelné tříštění skla nebo podivné výbuchy v zadní části domu, kde podle všeho měl Sherlock svou provizorní laboratoř.

 

Když nešlo o případ, byli naprosto nemožní. Ztracení ve svých myšlenkách, neochotní se o ně podělit.

 

Večer je konečně vysvobodil.

John si zrovna vařil čaj v kuchyni, a jak už bylo jeho zvykem, chtěl šálek nabídnout i svému kolegovi.

Toho našel v zadní části domu, která zřejmě dříve sloužila jako černá kuchyně a nyní jako Sherlockova laboratoř. Znechuceně se podíval na stopy na zemi, které vypadaly jako sražená krev. Vlastně ho vůbec nepřekvapily. Sherlockovy experimenty dost často zahrnovaly přítomnost podivných kusů části těl, nejen lidí z márnice.

 

Sherlock si tam nahlas povídal s jednou z těch skeletálních potvor, které z domu dělaly mausoleum.

V momentě, kdy zaslechl jeho hluboký hlas, zřejmě záměrně tišší, než obvykle, se pozastavil. Cítil se trochu trapně, když se schoval za stěnu u dveří. Zajímalo ho, co si to tam Sherlock povídá a měl podezření, že jakmile by si ho všiml, nechal by toho.

 

„…samozřejmě, že se na mě zlobí. Přece to říkal,“ jako by se ta už roky mrtvá kráva, nebo co to vlastně bylo, se Sherlockem hádala a on měl potřebu jí to vysvětlovat. „Je to dobrý muž a já jsem ho zklamal. Zaslouží si, abych nad tím přemýšlel. I když nechápu… Nemohu přijít na to, co bych…“ najednou přestal, zhluboka se nadechl, a pak to znělo jako by snad zavrčel. Zřejmě se mu něco nezdařilo. Možná pokus? Nebo možná vinil své dedukce ze selhání?

 

John si ho úplně přesně představoval, jak tam sedí s hlavou předkloněnou a opřenou o prsty spojených rukou. Jako kudlanka nábožná, která přemítá nad smyslem života. Zmatený a ztracený Sherlock Holmes, když šlo o otázky emocí.

 

Doktor zaznamenal nějaký pohyb na stole, nejspíš Sherlock přesunul jednu z kádinek. Sám se snažil za dveřmi příliš hlasitě nedýchat, aby se neprozradil.

 

„Snažím se. Co přesně je zdrojem té zloby? John řekl, že jsem jeho přítel. A on je můj. Je to nějaké nepsané pravidlo přátelství? Definice, které se přátelé drží? Nepředstírej smrt, abys mi zachránil život? Ale vždyť je to přece jasné, nebo ne? Kdybych to neudělal, ten sniper by ho ihned zabil. A paní Hudsonovou a Gavina.

Dokud nebylo jasné, že jsem mrtvý, nemohl jsem jim to říct. Nikomu. Moran by to mohl zjistit. Ale to přece Mycroft Johnovi řekl, co je na tom k nepochopení?“

 

John se ve svém úkrytu zakabonil. Sherlockovi vážně vůbec nedocházelo, co na tom všem je špatně. Kde vůbec začít. Jako třeba proč jeho tak zvané sebeobětování nedokáže plně ocenit? A proč by si Mycroft zasloužil nacpat deštník do rekta. Ne, oba by si zasloužili nacpat deštník do rekta. Tou zakulacenou stranou!
Když byla řeč o zadku… Panebože, Johne, přestaň.

 

Dalších pár minut bylo opět ticho, dokonce takové, že to skoro vypadalo, jako by Sherlock o Johnově přítomnosti tušil. Voják v něm už byl našponovaný a připravený k rychlému a nenápadnému manévru.

Ale pak se ozvalo zase hlasité povzdychnutí. „Může za to sentiment? To je ono? Jakže to bylo… Definice o přátelství…  Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Měl mě John rád? A má mě stále rád? Stále mi neodpustil. Znamená to, že už mě nemá rád? Že nejsme přátelé?“ detektivův hlas se začal podivně třást a jeho zabarvení se na okamžik změnilo. Zněl tak nějak úzkostlivě. „Bez Johna už by nemělo nic smysl.“

 

John si dal dlaň před ústa dřív, než by ho zradila. To prohlášení v něm spustilo lavinu hřejivých pocitů. Byl na toho sociopata nebetyčně naštvaný, ale ta poslední věta jako by jeho přesvědčení o zradě chtěla nakopat do zadku. Zrada? Jaká zrada? Sherlock právě řekl, že bez Johna nemá nic smysl. Zřejmě to neznamenalo totéž, co si ve stejné souvislosti představil John, ale byl to rozhodně nějaký pokrok.  Byl to… Jak Sherlock sám řekl – sentiment.

 

Chtěl by poslouchat dál. Chtěl by zjistit, nad čím Sherlock přemýšlí, když není John přítomný. Ale jeho čestná stránka to nedokázala. Přišlo mu nesprávné takhle se vplížit do stínu a pozorovat svého přítele, jak tápe ve vlastním nepořádku v hlavě, kde mu logika vůbec v ničem nepomáhá. Chladná detektivova mysl nezvládala boj s hřejivým srdcem doktora Watsona.

 

Nakonec John jakoby náhodou udělal na místě pár kroků, aby to vypadalo, že se přibližuje. Chvíli počkal, a zatímco dal Sherlockovi prostor se připravit na jeho vpád, jakoby mimochodem a s letmým poloúsměvem se objevil ve dveřích.

Detektivní konzultant stál připravený na nohou. Shlížel ze své výšky na menšího Johna a čekal.

 

„Hm, jdu si dělat čaj, tak jsem si říkal, jestli bys taky nechtěl šálek. Víš, prostě…“

Sherlock krátce pokýval hlavou, ale ten pichlavý zrak automaticky zrentgenoval celou Johnovu siluetu.

„Víš, to ticho mezi námi… Je divný, Sherlocku.“

„Slyšel si mě.“

„Co?“ nechápal John.

„Slyšel si mě, jak si tady mluvím pro sebe.“

„Ty sis mluvil pro sebe?“

„Nemusíš zapírat, Johne,“ pronesl s naprosto ledovým klidem, ale Johna to naopak čím dál víc vyvádělo z míry. „Vím, žes mě slyšel.“

„Cože? Ale jak…“

„Tvoje boty,“ poukázal, „jsou zarudlé od krve, která je na podlaze. Ale nejen povrchově, jsou umazané i po stranách, což znamená, žes v tom stál trochu déle. Což ostatně napoví i stopy, které si tam s velkou pravděpodobností zanechal.“

John semknul pevně rty. Zatracený génius. Nemělo nejspíš smysl zapírat.

„A tvoje vlasy. Máš v nich pavučinu. Zřejmě tu, která byla na polici vlevo ode dveří. Nevidím důvod, proč by ses plížil s nabídkou čaje podél zdi, takže z toho usuzuji, že ses tam zkrátka postavil, abys chvíli počkal.“

„To bylo…,“ John už se pomalu a asi i ze zvyku chystal říct skvělý, ale uvědomil si, že se vlastně tak trochu cítí poníženě a trapně a chválit Sherlockovy dedukce teď jaksi nemělo sebemenší smysl. „Uh, jo, máš pravdu. Poslouchal jsem. Překvapils mě.“

„Překvapil tě obsah samotný, nebo to, že vedu dialog s Bos primigenius?“

„Já… Cože? Záleží na tom?“

„Jak se to vezme, záleží na úhlu pohledu každého z nás, ale zřejmě nikoliv, pokud se o tom nechceš bavit.“

„Poslouchej, Sherlocku, chci se o tom bavit, chci, abys to všecko pochopil, ale jak jsem ti říkal na začátku, prostě ti to nebudu usnadňovat. Tohle je něco, na co bys měl prostě přijít sám. Mě už nebaví vysvětlovat ti, že některý věci jsou prostě odpornej podraz.“

„Co když ta nedorozumění ovlivní výsledky naší práce?“

„Tohle je jediný, co tě zajímá? Výsledky naší práce? Rozpoložení a pocit zrady tvýho přítele je naprosto vedlejší? Fakt?“

Tmavovlasý muž s kudrnami přes čelo se zamračil. V tom gestu bylo jasně znát, že je pořád zmatený. Snad ale jako by odpověděl jen proto, že se to od něj očekává: „Jistěže ne, Johne. Na tobě záleží. Na tobě záleží nejvíc.“

„I génius má svý limity, ale hloupost není tímto způsobem hendikepovaná,“ protočil vzhůru oči John. „Tak mi řekni, génie, proč na mně záleží nejvíc? Vysvětli mi to. Vysvětli to sobě…“

Místo vysvětlování však přišlo pronesení natolik nesouvisející, že zanechalo Johna v tichém údivu a srdce mu ve stejný moment divoce poskočilo.

 „Příslib lásky, bolest ze ztráty, radost z vykoupení. Stačí předhodit hádanku a dívat se, jak tančí,“ pronesl bezbarvě Sherlock.

„Cože?“

„To mi kdysi řekl Mycroft. Tedy ne přesně. Myslel si, že mezi mnou a Tou Ženou něco je. Pronesl to jako důkaz, který byl samozřejmě naprosto mylný.“

„Nerozumím tomu, jakou by to mělo mít spojitost.“

Sherlock se na Johna zadíval pohledem, který věstil další záhadu, kterou by rád rozlousknul. „Johne? Říkals, že jsme přátelé.“

„Ano, to jsem si myslel.“

„Ti nejlepší?“

„Pravděpodobně.“

„Přátelé spolu mají blízký vztah, že ano?“

„Kam tím míříš, Sherlocku?“

„Je možné, že tvé vnímání přátelství nás dva staví do vztahu, díky kterému se cítíš být zrazený tím, že jsem ti neřekl dopředu vše? Že jsem před tebou věci zatajil?“

John na něj jen upřeně zíral, nevěřil vlastním uším. „Ty seš vážně neuvěřitelnej. Ne všechno je o blbejch tajemstvích, pokud neznamenají, že tím někomu záměrně ublížíš.“

„Znamená to, že ti neublížilo to, že jsem to před tebou tajil?“

„Ne, Sherlocku, tohle přesně mi neublížilo.“

„Takže ti ublížilo něco jiného.“

John si promnul špičkami prstů kořen nosu. „Jo, tos uhodl.“

Sherlock přikývl. Začal to brát jako jeden ze svých případů. Podložil si bradu špičkami prstů, semknul rty, až na okamžik vytvořily vodorovnou linku, než je zase uvolnil, udělal dva kroky dopředu, a pak zase zpátky. „Jsi můj přítel, ten nejlepší,“ začal s výčtem důkazů. „Něco ti ublížilo, jako přítel mě máš nejspíš rád, vnímáš mě jako blízkého člověka, takže ti to ublížilo pocitově. Nějaká hluboce zakořeněná emoce, kterou jsem ranil. Svou smrtí?“

„Vypadá to, že se možná někam dostáváme, pokračuj.“

„Dobrá. Takže jsem zranil tvé city tím, že jsem fingoval svou smrt. Ale tohle jsme přece už řešili. Přece jsem ti vysvětlil, že to bylo nezbytné pro vaši záchranu.“

„Pro Kristovy rány, Sherlocku! Tady nejde o to proč…“

„Takže problém je jinde? Když se nejedná o důvod…,“ detektiv vzdychl a rozhodil rukama. Podíval se na druhého z menších mužů a zatvářil se bezradně.

 

Skoro by ho John až litoval, ten štěněčí pohled… Měl chuť se kolem něj ovinout a už nikdy ho nepustit, ale musel se držet.

 

„Něco mi uniká, Johne. A já netuším co… Co bývá nejčastějším motivem? Co navozuje pocit frustrace, bezmoci, zrady nebo nenávisti?“

 

John dal ruce v bok a chvíli čekal, co zase ten chlap vymyslí. Zadíval se na lebku zvířete, které se najednou k dialogu připojit nehodlalo.

Sherlock z něj nespouštěl oči, snažil se z Johnova postoje a výrazů pochopit více. Chvíli jednoduše zkoumal každý záhyb, každé vydechnutí, pohyby prstů na boku, odevzdaný pohled. Ne. Oprava. Ten oddaný pohled. Pohled, který vždy patřil jen jemu. Pohled, který Sherlocka dělal něčím výjimečným.  Ten jedinečný pohled…

To ale…

 

„Jsem si plně vědom toho, co bývá u lidí nejčastějším motivem pro podobné emoce. Často jsem se s tím setkával v jednotlivých případech. Ten pocit, který v průběhu historie byl nejčastějším motivem vražd, loupeží, zrady nebo obětování. Jeho chemie je neuvěřitelně prostá a mnohdy zničující. Nebezpečná nevýhoda,“ pokračoval dál jako by to měl naučené z paměti (kde už to doktor jenom slyšel), sledoval u toho Johna s trochu divokým pohledem a gestikuloval u toho dlaněmi. Snad jako by se celou dobu snažil sám sebe přesvědčit o obsahu toho, co říkal.

Pak se najednou zastavil a John, který rozhodně nepůsobil sebejistě, se na něj s náhlým pochopením ohlédl. Děs v očích byl nejspíš dostatečně výmluvný.

A to bylo pro Sherlocka posledním důkazem.

 

„Jakmile vyloučíme nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda,“ shlédl na svého blízkého přítele a zahleděl se tou ledovou modří Johnovy touhy přímo oknem do jeho duše. „Je to láska, Johne. Láska v lidech vyvolává tyto pohnutky.“