7. kapitola

Na druhý den v šest patnáct sešel vrávoravým krokem ze schodů a našel Patricka, jak se u pultu cpe slaninou s vejci. Zamával mu vidličkou na pozdrav.

„Zvedá se vítr,“ oznamoval. „Jestli budeme mít štěstí, tak se mlha rozplyne ještě dopoledne.“

Conor stiskl zuby a nevrle přikývl. Jasně, že ten arogantní chlap ignoroval všechno, co si včera řekli a jeho rozhodnutí nebral v potaz.

Jedině kafe mu mohlo rozproudit krev v žilách a připravit ho čelit tomu marastu. Bylo nad slunce jasné, že ten člověk je nebezpečnější, než se tvářil. Mohl by si se samotným ďáblem podat ruce za skvěle odvedenou práci.

„Pořádně se nasnídejte, obědvat budeme pozdě odpoledne.“

„Já nikdy nesnídám,“ opáčil na to suše mladík.

„Ale dnes uděláte výjimku. Abyste měl ze sebe co vyhodit, až dostanete mořskou nemoc.“

„Jestli něco nesnáším, tak jsou to obšourníci, kteří pořád jenom komandují,“ zavrčel rozmrzele.

Patrick znatelně povytáhl obočí a stručně konstatoval, aniž by se cítil dotčený. „Vy teda opravdu nejste typ ranního ptáčete.“

Nastal vhodný okamžik, aby mu Conor řekl, že nikam nepojede, když vešla Brenda.

„Brý den, Paddy,“ vydechla. Měla nápadně namalované rty a věnovala mu svůdný pohled, Conora jako by vůbec neviděla. Neexistoval.

Jmenovaný se na ni usmál tím svým líným vroucným úsměvem, který Conora pokaždé tak okouzloval, ale dnes v něm vyvolával jenom ostražitost.

„Co kdybys přidala do opékače topinek ještě nějaký chleba, kamarádko?“ požádal ji vlídně. „A chystej se do školy. Dneska tě nemůžu svézt, jestli ti ujede autobus, není to na mě.“

Conor na něj užasle zíral. Tu svoji přirozenou manipulaci si ten chlap snad ani neuvědomoval. Nebo byl až moc mazaný. Vozí mladou holku do školy, hraje na ni hodného strýčka, usmívá se na ni způsobem, který podlamuje kolena. To dítě před ním nemá šanci!

Brenda k němu natočila rozzářený obličej: „Dneska nemáme školu, máme studijní volno. Říkala jsem si, že bych s tebou mohla jít sbírat škeble nebo tak.“ Nedočkavě čekala, co jí odpoví.

„Dnes ne, kamarádko,“ odvětil Bouchard. „Dnes se jdu s Conorem podívat na alkouny.“

Tak a bylo to tady, pomyslel si Conor, jak se z tohohle už nevyvleče. Jestli nepůjde totiž on, půjde to drzé pískle. A jen bůh ví, co by se mohlo přihodit. To nemohl dopustit.

„Nenalila byste mi trochu kávy, Brendo?“ poprosil ji vstřícně.

Brenda vypadala, jako by přišla o všechny příbuzné v dost nepěkné epidemii. Nalila trochu kafe do hrnku a postavila ho prudce na pult, div se z něj nepřelilo přes okraje.

„Co si dáte?“ zavrčela zpruzele. „Máme ovesnou kaši, slaninu s vejci a šunkou, nebo párky.“

„Jenom kafe, díky,“ pronesl k ní pevně.

„Ovesnou kaši a slaninu s vejci,“ doporučil Patrick, ale opět to řekl tónem, kterému se neodporuje. Byl zjevně zvyklý na to, že mu lidi neoponovali. „A toasty,“ dodal.

Conor se k němu otočil, v hlubokých hnědých očích mu blýskalo rozhořčením. „Ovesnou kaši už nemůžu ani cítit.“

A tebe taky ne, ty prohnaný manipulativní chlípníku.

„Tak dobrá, dobrá,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Nedáte si ovesnou kaši. Ale musíte si dát něco k té kávě.“

„Musím jen umřít,“ zahuhlal do kávy, když si konečně usrknul.

„Co jste to říkal?“

„Nic důležitého.“

Nakonec se dohodli na toastu a Conor se v něm ostentativně nimral, než ho skoro celý stejně nechal na talíři.

Ten otravný a vlezlý chlap zabalil ten nedojedený zbytek do čistého ubrousku a vložil ho do malého vaku. „Budete mi děkovat, že jsem ho vzal s sebou. Uvidíte. Až vám bude na člunu do zvracení.“

„Nic lepšího vás takhle po ránu nenapadá než zvracení?“ zeptal se uštěpačně.

„Nechci mít zaneřáděnou palubu,“ usmál se na to klidně, v zelených očích se leskla výzva. „Nezapomeňte se se pak nahnout na závětrnou stranu.“

Tmavý nasupený pohled ho znovu vyhledal: „V životě mi nebylo na moři špatně.“

„Taky jste ještě nikdy neseděl v rybářském člunu.“

Brenda, která s velkým zájmem přihlížela celé scéně, prohodila důležitě: „Mně se na moři nedělá nikdy špatně, viď Paddy? Pamatuješ, jak nás chytla ta bouře zá zálivem?“

Ten prasák! Už s tou holkou dokonce byl sám v té svojí bárce. Rozčílením se skoro zalknul, ale nedal to na sobě znát.

„Na to nikdy nezapomenu, kamarádko,“ řekl na to Patrick. „Myslel jsem, že nám tam tvůj otec vypustí duši.“

Brenda se zachichotala. „Jo, ten vypadal. A to je přitom rybář,“ poznamenala směrem ke Conorovi. „Ale asi je to jedno. Pokaždé dostane mořskou nemoc.“

Bouchard vstal a šel ke dveřím, kde se rozvaloval Merlin. Jeho pes, se kterým měl už Conor tu čest.

„Tvá matka říkala, že bude asi celý den doma. Vem ho na procházku, Bren, když máš tolik energie.“

„Fakt nemůžu s vámi?“ podívala se na něj Brenda lítostivě.

„Opravdu,“ odvětil rozhodně. „Jdi navštívit kamarády, když tě nenapadá nic lepšího.“

„To jsou takové děti,“ odsekla opovržlivě.

„Tak to ber jako hlídání dětí, kamarádko. A nemrač se. Buď hodná holka.“

Chabě se na něj usmála.

„Vidíš, takhle je to lepší, hned jsi hezčí,“ pochválil ji Paddy. „Uvidíme se večer.“

Conor stiskl zuby, až mu zaskřípaly stoličky. Ten chlap nezahálel. Ukradl si každou příležitost, aby tu nebohou holku mohl držet při naději, že má u něj nějakou šanci. Aby toho nebylo málo, tak pohodil hlavou, až se mu po stranách roztančily dlouhé plavé prameny a na Brendě bylo vidět, jak s ní to gesto dělá divy. Aby taky ne. Ani Conor nemohl popřít, že to působilo sexy.

***

Patrick nastartoval přívěsný motor a skály kolem Divokého přístavu brzy zůstaly za nimi. Hladina moře se leskla jako olej, ale zvedaly se vlny a Conor se musel přidržovat člunu, aby neztratil rovnováhu.

„Mlha už není tak hustá,“ všiml si Patrick. „Přes den bude hezky.“

Zdálo se, že je ve svém živlu. Na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Starou jachtařskou čepici měl naraženou na hustých plavých vlasech, šlachovitá stehna mu obepínaly vysoké rybářské holínky. Vypadal nesmírně atraktivně, což podstatně zhoršovalo Conorovu náladu. Zachvěl se a povytáhl zip na bundě.

Patrick, kterému nic neušlo, hned poznamenal: „Mám s sebou ještě jeden svetr, kdyby vám byla zima. Je ve vaku.“

„Nic mi není,“ sevřel na to pevně rty, hrdost se vzedmula s každým jeho pohledem. Tvář měl jako z kamene.

„To bych neřekl,“ opanoval Pan dokonalý sukničkář. „Něco vás hryže.“

„Nic mi není,“ zopakoval Conor a snažil se znít nezaujatě. Bylo to vedle toho záletníka dost těžké, ale byl novinář, musel umět zachovat hlavu, když mu o něco šlo. Upřeně se zadíval do mlhy. Nebyla už tak hustá, ale stejně v ní viděl jen šedivou hradbu útesů. A taky nekonečnou mořskou hladinu, která se táhla až kdo ví kam.

„Není vám náhodou špatně?“

„Ne!“

„Dobrá, dobrá. Nemusíte mi za to ukousnout hlavu.“

„Jste tím úplně posedlý. Vy snad chcete, aby mi něco bylo,“ osočil se na něj.

„A vy jste zase umíněný a vzteklý, Conore,“ oplatil mu to.

Nereagoval. Nemělo to cenu. Ten chlap si stejně bude zase chtít prosadit svou a pokusí se o tu svou nenápadnou manipulaci, ale Conor věděl, že nesmí dát najevo, že o tom ví.

Rozhovor uvázl na mrtvém bodě. Bylo slyšet jen odfukování motoru a pleskání vln o člun. Voda měla barvu smaragdového saténu, na jehož povrchu se občas zavlnila vlákna kluzkých řas.

Conor cítil na tváři vlhký závoj mlhy, otíral se mu o kůži lezavým způsobem, který vyvolával zimomřiví. Na rtech se mu rozpínala slaná příchuť moře. Za nějakou chvíli Patrick zastavil motor a kolem spadlo ticho jako opona. Vytáhl dalekohled a pomalu prozkoumával pustý oceán. Opřel se lokty o kolena, aby se tolik nehoupal, a trpělivě prohledával okolí všemi směry.

Conorovi připadalo, že plují už hodiny. Přízračná hradba útesů už jim dávno zmizela z dohledu. Svět se scvrkl na vodu a mračna, prázdné a hrozivé nic a všechno, kde každý nepatrný zvuk rezonoval prostorem jako ozvěna.

Hrdlo se mu sevřelo úzkostí. Působilo to strašidelně. Nechat se takto unášet vlnami v bezmocné skořápce, která se nepříjemně točila kolem své osy na opuštěném moři. Kdyby chtěl, mohl ho Patrick klidně vyklopit přes palubu do té hrozivé hloubky a nikdo by na to nepřišel. Křičet by v této liduprázdné mlze nemělo žádný smysl. Vždyť i rackové někam zalezli.

„Co tady vlastně děláme?“ zeptal se a hlas se rozezněl slaným prázdnem, až nakonec zlověstně zanikl.

„Pst!“

„Nevidím zemi. Jak daleko jsme od pobřeží?“ cítil, jak v něm narůstá panika. „Takhle by nás to mohlo odnést i několik mil-„

„Jestli byli v okolí nějací alkouni, tak už jste je určitě zaplašil,“ složil Patrick dalekohled.

Hnědé oči se odvrátily stranou, načež si Conor promnul kořen nosu a koutky očí. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit.

„Nejsem na moře zvyklý, celý život žiju ve městě. Ani nevím, jak takový alkoun vůbec vypadá.“

„A nikdy to nebudete vědět, jestli tady budete řvát jako na lesy.“

„Mám-li být upřímný,“ řekl nasupeně tomu fajnovkovi, „je mi to úplně fuk.“

Natáhl startovací šňůru, motor zachrčel a opět se rozjel. „Tak proč jste se mnou šel? Věděl jste, že vyplujeme na moře.“

„Protože…“ nemohl mu přece říct, že se rozhodl hájit čest té naivní holky, co z něj byla celá poblázněná. „Protože jsem si myslel, že by to mohla být legrace.“

„Tohle není žádná pitomá diskotéka,“ zavrčel Bouchard a přidal rychlost.

Conorovi se nechtělo odpovědět. Nehodlal se přiznat, že má strach. A to nejen z nekonečných vodních prostor, ale i z něj. Začalo mu být jasné, že to bylo jedno z jeho dalších zbrklých rozhodnutí. Mohlo mu přece dojít, že by neváhal použít třeba násilí, kdyby se bránil jeho případným pokusům o sblížení. Eufemisticky řečeno.  Conor byl proti němu muší váha, neměl by šanci se ubránit. A podle rozhovoru, který si nechtěně vyslechl, byly podobné avantýry jeho denní chleba. Životní styl. Alimenty a opuštěné mladé ženy a muži – soudě podle jeho flirtování na jeho adresu – které posílá někam na druhý konec světa.

Bylo lepší se vyhnout nějaké otevřené konfrontaci, alespoň dokud nebude v dohledu pobřeží a nějací svědci.

Najednou rozčeřil hladinu moře zvedající se vánek. Pocítil na tváři drobné kapičky slané vody a vlnité vlasy mu ještě víc zvlhly. V té chvíli se mléčná vata rozplynula a v příboji se jako šperk zatřpytily bledé paprsky slunce. Před jejich očima se přímo z jiskřící mořské hladiny vynořily vysoké ostré útesy. Vyrůstaly z moře hrajícího všemi odstíny zeleně. Od brčálové až po nefritovou. Najednou jako na povel začali kolem nich poletovat a štěbetat ptáci a na hřebenech vln se klidně pohupoval párek divokých kachen.

„Co to je?“ vyhrkl a na chvíli zapomněl, že se chtěl tvářit lhostejně.

„Obyčejné kajky,“ dostalo se mu odpovědi. Patrick vypnul motor a podal mu dalekohled.

„Nepřipadají mi úplně obyčejné,“ řekl a zaostřil čočky. „Z jejich peří se dělají pokrývky?“

„Myslíte ty prošívané?“

Přikývl. Věděl, že to bylo takové dražší potěšení zbohatlíků, i když sám žádnou nikdy nevlastnil.

„Snad z jejich prachového peří. Nejsem si jistý.“

„Jsou roztomilé,“ vydechl a s úsměvem. A když si to uvědomil, rychle se zase zatvářil neutrálně. Odkašlal si a narovnal hlavu. „Totiž… Mají legrační zobáky.“

„Podle toho se poznají,“ usmál se Patrick nad jeho roztomilým nadšením, které se mermomocí snažil skrývat. „V tuto roční dobu se tady obvykle nevyskytují. Přezimují na velkých krách u pobřeží Aljašky.“

„Vynahradí vám to alkouny?“ vrátil mu dalekohled.

„Myslím, že alkouni byli jen výplodem Willovy fantazie. Anebo byl opilý, to je taky možné,“ opět se krátce zasmál, až byly vidět jeho bílé zuby. „Není zrovna nejspolehlivějším informátorem, ale aspoň vás mám teď pro sebe.“

Conor okamžitě zpozorněl. Hlavou mu prosvištěla myšlenka na to, jak se tu na něj teď Bouchard vrhne. Vyvolalo to podivný pocit na dně žaludku, zejména proto, že když se takhle ten chlap usmíval, měl Conor pocit, že by se ani nebránil. Zatraceně.

„Mluvíte, jako kdyby byl Divoký přístav přecpaným velkoměstem. Ale proč jste tak toužil být se mnou sám? Co jste mi chtěl?“

Byl si docela jistý tím, co mu odpoví, byl však taky docela zvědavý, jestli bude mít tolik drzosti a řekne mu to přímo do očí.

„Chtěl bych vás líp poznat, Conore,“ odpověděl prostě. „Velice jste mě zaujal. Myslím, že je ve vás něco víc než jen to, co člověk vidí na první pohled.“

„Jsem obyčejný kluk. A myslím, že nejsem váš typ,“ dovolil si být přímý, i když se zatvářil upjatě.

Zasmál se, až mu vlasy pod dotekem slunce jako zlato stekly po obličeji. „Jak můžete vědět, jaký je můj typ? Nicméně řekl bych, že jste spíš zvláštní než obyčejný. Zvláštní a hodně náladový.“

„Vůbec nejsem náladový,“ namítl.

„Ne?“ zvedl jeho obočí. „Tak jak to, že včera jste byl milý a přátelský, Conore, a dneska jste útočný jako sršeň?“

Protože včera jsem neměl tušení, co seš zač, ty prevíte. Že seš schopný zneužít nevinnou mladou holku. Ale raději se s ním nehodlal hádat. Kdyby se rozzlobil, určitě by byl schopný vysadit ho na nějakou opuštěnou skálu uprostřed oceánu a nechat ho tam napospas osudu.

„Co je to za ptáky?“ ukázal namísto toho na hejno vznášející se nad vlnami, aby změnil téma. Snažil se u toho tvářit navýsost zapáleně.

„Rackové, zlato,“ potlačoval smích. „Ještě je dost brzy, ale asi bych vám už měl naservírovat oběd – nějak vám to přestává od únavy myslet.“

„Nic mi není,“ přece se nenechá ukolébat hezkými řečmi. „Jenom nemám o ptácích takové znalosti jako vy.“

Jistěže poznal racky, ale pro teď to zažehnalo přicházející krizi. Ignoroval i tu familiární přezdívku a samotný výsměch.

„Člověk nemusí být znalcem, aby rozeznal racka.“

„Pro vás to možná nic není. Ale já teď mám jiné starosti.“

„Opravdu?“ zvědavě zvedl obočí a ty pichlavé oči se do něj zabodly. „Jaképak?“

Proč si raději neukousnul jazyk?!

„Takové…  Soukromé problémy.“

„Probůh, snad někoho nemáte?“

„Netýká se to partnerů,“ oznámil mu povýšeně, ačkoliv zrovna partnerů všeobecně se to tak nějak týkalo. Zejména těch Patrickových. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc byl přesvědčený, že snad všechny nepříjemnosti souvisejí s mužskými. Babiččin nešťastný osud, dívka, kterou bez cavyků odvezli do Toronta. Příčinou všeho byl vždycky nějaký chlap, který tu ženu podvedl. A v těchto případech byli ke všemu ještě jedné krve. No, jak se to říká s tím jablkem, co nepadá daleko od stromu?

Dialog se nikam dál nerozvíjel. Patrick Bouchard se do osobních záležitostí zřejmě překvapivě nechtěl plést, při nejmenším v tuto chvíli ne. A tak jen mlčky přikývl a vrátil se k řízení motoru.

Conor si zhluboka úlevně povzdychl. V tento moment z té šlamastyky vybruslil, ale příště už bude muset být opatrnější.