Fandom: Harry Potter
Lucius kroužil v nebezpečí těchto vod jako hladový žralok. Protentokrát se role obrátily. Ta nabitá vibrující energie mezi nimi se nedala přehlédnout. Dost možná v tom hrála roli i Potterova divoká magie, dost možná si to jen představoval. Pravdou bylo, že se mu podařilo na pár vteřin mladšího muže umlčet. A podle všeho Vyvolený vůbec nevěděl, co se sebou.
Lstivě se pro sebe usmál, jakmile Potter uhnul pohledem a schoval za zády ruce, jako by chtěl zamaskovat, že se mu lehce třásly. Jenže to Malfoyovi k jeho smůle neuniklo. Situaci vyhodnotil správně. Ten kluk s ním zřetelně koketoval, ale nečekal, že se to obrátí proti němu. Troufl si na něco, čemu sám ještě neuměl čelit.
Otázkou bylo, jestli to byla jen póza, snad snaha ho vystavit nepohodlí, nebo v tom nebyl i jiný záměr. Nedokázal v Potterovi číst, protože byl proměnlivý jako počasí a akorát ho z něj většinu času bolela hlava. Ale nemohl popřít, že se mu pomalu dostával pod kůži i se svou otravnou hrdinskou povahou. A ne, že by situace mezi nimi sama o sobě nebyla složitá. A to nejen pro ta dlouhá léta vzájemných nesympatií a záště.
Zlatý hrdina nakonec neustál ten pronikavý pohled, a aby odvedl pozornost jiným směrem, zadíval se zpátky na kuchyňskou linku, kde spočíval balíček. Oba se na něj podívali.
Ležel tam zabalený v hnědém papíru a ovázaný světlým špagátem. Vlezl se do dlaně, což Potter vzápětí demonstroval a Zmijozel pozorně sledoval, jak ho pokládá přímo k jeho složeným pažím na stole.
Vyletělo mu obočí vysoko do čela, poté co se na něj ten zelený zrak s očekáváním upřel.
Naklonil hlavu, načež k němu promluvil. „Nedívejte se tak na mě. Je to vaše pošta. Vy musíte rozhodnout, jestli to otevřete. Ale můžu vás ujistit, že je to bezpečný. Několikrát jsem to zkontroloval. A bez známek ohrožení. Uvnitř je nějaký předmět. Není z něj vůbec cítit magie," řekl bystrozor a vyhrnul si rukávy k loktům, přičemž se nakonec posadil naproti němu.
Lucius si unaveně oddechl. Tohle přijímání nechtěných darů začínalo být vyčerpávající. Na jednu stranu byl samozřejmě zvědavý, co uvnitř najde, ale na tu druhou měl chuť ten předmět na místě spálit na prach, jako by se nikdy před ním neobjevil.
Pak se Potter ozval znovu. „Ale v případě našeho vyšetřování by bylo užitečnější, kdybyste to otevřel. Mám vám nechat soukromí?“
Zúžil oči. „Myslím, že to nebude nutné. Nemám, co bych před vámi skrýval, to jsme si snad už ujasnili.“
Ale kluk si odkašlal, aby si uvolnil krk a s patrným studem procedil: „Možná byste to ještě měl zhodnotit.“
Podíval se na něj podezřívavě a přesvědčený o tom, že ví něco, o čem on druhý muž nemá potuchy. A pokud to před ním tajil, nebude to něco, co se mu bude líbit. Cítil se nepohodlně a tak trochu v pasti. I tak to na sobě nenechal znát.
„Soukromí není nutné. Ale co považuji hodnocení hodné je vážný rozhovor mezi námi. Protože vy mi konečně řeknete, co přede mnou skrýváte.“
„Já nic přece…“
„Přestaňte s tím, pane Pottere, a nedělejte ze mě hlupáka. Obsah té myslánky vás vykolejil a já mám právo znát pravdu,“ opáčil chladným a vyrovnaným hlasem a když se mladík nadechoval k reakci, umlčel ho gestem. „Teď se zaměříme na náš aktuální problém.“
Pod pevným papírem se skrývala obyčejná krabička s víkem. Zhluboka se nadechl, aby si dodal kuráž. Ať už v ní najde cokoliv, nesměl na sobě dát znát pochybnosti nebo bázeň. Rozevřel ji a výraz mu ztvrdl. Uvnitř ležel zlatý šperk s rytinou ornamentu, který připomínal písmeno B. Neodvážil se ho vzít do rukou pro případ, že by na něm přece jen visela nějaká promyšlená kletba. Poznal ho. Bylo to dědictví Blacků.
„Co to je?“
Přinutil se podívat na Nebelvíra ležérně. „To je medailonek mojí bývalé ženy. Nosívala ho hlavně zamlada, v těch dobách byl Draco ještě malé dítě. Měla v něm jeho fotografii."
Černé vlasy skoro zajiskřily, jakmile si v nich Potter projel prsty. „A jak se dostal do rukou někomu cizímu? Měla ho Narcisa u sebe?"
Výraz staršího muže se proměnil. Odkdy ten kluk říkal jeho exmanželce křestním jménem?
„Ne, zapomněla ho při poslední návštěvě na Malfoy manor. A dal bych ruku do zložáru za to, že ještě před týdnem ležel schovaný v nočním stolku, kam jsem ho odložil.“
Oba dva věděli, co to znamenalo. A Lucius se nakonec odvážil vzít medailon do dlaně. Nic se nestalo. Rozevřel ho, a i když byl Potter připravený jednat, vypadalo to, že mu nehrozilo žádné nebezpečí.
Byla to psychologická hra. Nebo taky hra na kočku a na myš.
„Někdo chce, abyste věděl, že byl ve vaší ložnici a hrabal se vám v osobních věcech.“
„Pochopil jsem,“ zašeptal a tentokrát si nebyl jistý vlastním hlasem. „Co tím chce ale získat kromě pozornosti? Má to snad být výhružka Narcise?“
„Můžu?“ ruka mladíka se k němu natáhla dlaní vzhůru.
Podal mu šperk a sledoval, jak ho bystrozor se zájmem obhlížel. Jak na něm testoval další ze svých kouzel a jak - k jeho nemalému překvapení – k němu čichal.
Poté co si Potter všiml zmatené grimasy v aristokratově tváři, vysvětlil: „Dost často se setkáváme se zakletými artefakty, které jsou napuštěné v lektvarech. Ne vždycky na ně platí diagnostický kouzla a ty sofistikovanější utrejchy dokážou dokonale skrýt zákeřný kletby, dokud nerozpoznáte specifický zápach. Naštěstí to nebude tenhle případ."
Otevřel přívěsek. Byla v něm stará fotka Draca, mohl na ní mít možná tak tři nebo čtyři roky, a neubránil se úsměvu.
„Takže?“
„Takže co?“
„Co jste ze své erudované analýzy zjistil, pane Pottere?“
Podal mu šperk nazpět a poškrábal se ve vousech. „Začínám si myslet, že se s tou osobou znáte, pane Malfoyi. Podle všeho se dokonale orientuje ve vašem domě, takže už tam v minulosti byla. Navíc má dost znatelnej přehled o vztazích ve vaší rodině. A nejen ve věcech, které jsou známé z novin.“
„To se od posedlých šmíráků dá očekávat, že si nastudují svůj cíl, nemám pravdu?“
„Jasně, je to běžnej scénář. Ale tohle je mnohem hlubší. Za prvý, neřekl bych, že máte na pozemku snadný ochrany. Někdo věděl už dřív, jak je obejít, protože tam podle mě už dřív byl. Za druhý, ví přesně, kde co hledat i do nejmenších detailů. A tahle posedlost vzniká obvykle po nějakým osobním setkání. Neštítí se hrát špinavou hru, když ví, jak si s jistotou získat vaši pozornost. Ten člověk vás zná. Míří s přesností na vaše slabý články.“
„Budu se opakovat, ale nedá se to předpokládat? Nebývá rodina obvyklým cílem podobných individuí?“
„Bez urážky… Ale veřejnost vás má za bezcitného šmejda, který zpřetrhal se svou rodinou vztahy. Těm, kteří vás neznají, připadáte jako ukázkový případ sobeckého vypočítavého parchanta bez emocí.“
Nedělal si iluze, že by ho společnost vnímala jinak. Dlouhé měsíce o sobě četl nelichotivé články, z jejichž titulků ta nenávist v každé slabice čišela. I navzdory tomu si to nepřipouštěl k tělu, protože názory těch ubožáků ho nezajímaly. Nemilým vedlejším efektem jen bylo, že utrpělo jeho politické postavení a mocenské vakuum zaplnil někdo jiný.
„Příliš mi lichotíte,“ Lucius vyslovil ta slova s nehraným humorem.
Harry Potter si odfrknul, ale věnoval mu pohled, kterému by i laň umírající pod svitem úplňku záviděla. Soucit. Tak zbytečná emoce.
„Každopádně se nám zúžil počet možných podezřelých,“ usoudil nakonec bystrozor.
„Co tím chcete přesně vyjádřit, pane Pottere?“
„Že to dost možná bude někdo z vašich starých hm… Přátel? A protože jsem jich po válce dost pochytal, nezůstalo moc jmen, který se nám nabízí.“
„Jistě. Máte na mysli smrtijedy. Mohu vás ujistit, že nikdo z těch fanatických šašků nebyl mým přítelem.“
„A neměl jste tam nějakého ctitele nebo ctitelku?“ v mladíkově hlase byl slyšet trochu větší zájem, než by bylo přirozené. Nebo že by si to Zmijozel jen namlouval?
„Nevím o tom, ale jak jistě víte, tak jsem poslední rok války nebyl zrovna společensky naladěný. Pokud to nebylo nevyhnutelné, tak jsem se všem vyhýbal.“
„Takže žádný přítel? Nebo někdo mimo rodinu, s kým jste si byl třeba jen trochu bližší?“
„Ne znamená ne,“ upravil si pramen plavých vlasů, který se neposlušně svezl do jeho strnulé tváře. „Nikdo.“
„Ani Snape?“
„Oba dva víme, že Severus nebyl oddaný smrtijed, ale spíše Brumbálův špeh. Jestli se nepletu, tak je z něj post mortem hrdina stejně jako vy.“
„To ve vašem hlase slyším žárlivost nebo snad závist?“ zazubil se nečekaně ten spratek a Lucius měl chuť mu jeho vlastní hůlkou vypíchnout oko. Třeba to levé. Dnes byl exemplárně vtíravý a otravný.
„Nesmysl. Severus byl dobrý přítel. O jeho loajalitě jsem něco tušil už dlouhá léta.“
„Ale nic jste Voldemortovi neřekl,“ jednoduše pronesl Potter.
„Myslíte, že by mi Pán zla snad věřil po tom všem?“
„To není pravý důvod,“ ohradil se pevně bývalý chytač s tvrdým výrazem, jako by snad měl pocit, že v něm umí číst. „Myslím si, že jste prostě chtěl mít eso v rukávu.“
„Jen částečně.“
„A řeknete mi pravý důvod?“
„Nemyslím,“ zavrčel směrem k Chlapci, který přežil a přejel palcem po zlaté rytině na přívěsku.
„Chybí vám?“ zaznělo nečekaně z druhých úst.
„Kdo? Severus Snape?“
Nebelvír pokynul posunkem k předmětu v Luciusově dlani. „Vaše rodina. Teda… Jasně, že vám chybí. To byla hloupá otázka. Draco pořád trucuje?“
„Co vy víte o tom, co dělá můj syn?“
„Vím toho víc než vy, hádám,“ významně si bývalého politika přeměřil ve tváři přesně v momentě, kdy se mu v ní promítl hotový vír emocí. Cuknul mu koutek úst.
„Co ode mě chcete slyšet?“ jeho jindy tak povýšený hlas, byť osudem vláčený špínou a zostuzením, byl plný rozhořčení.
Kluk polevil v ramenou. „Já… Nechtěl jsem se vás dotknout.“
Lucius usoudil, že na takovou debatu je v tuhle chvíli příliš rozhozený, ačkoliv to nerad přiznával i sobě. Rozhodně se k ní vrátí, aby Potterovi ukázal jeho místo, ale ne dnes. Dnes by mohl jednat poněkud přemrštěně a to si nemohl dovolit.
A tak změnil téma. „Řekl jste, že se ten podezřelý dokonale orientuje v mém domě.“
„Jo, to jsem řekl.“
„A jak to víte?“ ta palčivá otázka se už nedala dál polykat jako hořkost v ústech kdykoliv byla potřeba zachovat tvář. „Odkud berete tu jistotu? Posledně jste řekl, že mě někdo sleduje hodně z blízka. To máte z myslánky, že ano? Jak moc detailní ty vzpomínky byly?“
„Velmi… Detailní.“
„Co jste tam viděl? Myslím, že je načase, abyste se mi s tím svěřil. Koneckonců jde přece jen o mě.“
Potterovy rty se semkly v pevnou linku a i ze zorného Malfoyova pole bylo vidět, jak se mladíkovi rozšířily zorničky a na krku mu poskočil tep.
Někdo tady vyhrál hlavní cenu.
Komentáře