Netušil, v jakém momentě se postavil na nohy a přistoupil blíž.
Přeměřovaly se. Dva neuhýbající pohledy v tichu, které se zdálo být nekonečné. Luciuse uvěznil pocit podivného souznění, ale i zmaru, kterému se nedokázal bránit. Potterova slova silně rezonovala svatyní dekadence, což jeho mysl bezesporu byla, a otřásla jejími stěnami jako by se jednalo jen o mýdlovou bublinu, jež měla každou chvíli pod tím tlakem prasknout.
Bylo to jen krátkých pár vteřin, kdy ocelové duhovky sklouznuly na Potterovy rty. Srdce mu splašeně poskakovalo v rytmu kankánu, ale odhodlání zredukovat prostor mezi nimi, bylo silnější než pochybnosti.
Měl by ho potrestat, odkázat na místo, které mu patří. Měl by Potterovi ukázat, ke komu si tyhle invektivy dovoluje. Nadto ve chvíli, kdy oba dva věděli, že se nemůže bránit kvůli společenské nevýhodě.
Měl by ho políbit až by sotva popadal dech, srovnat hned tady a teď za to, že na něj zlatý hrdina tak upřeně a odhodlaně civěl. Za to, jak o něm přemýšlel, jak ho analyzoval, jak mu narušil soukromí. Což vzhledem k tomu, co se právě dělo v jeho životě, bylo skoro směšné. Za to, jak vypadal tak zpropadeně lákavě s několikadenním strništěm, širokými rameny, bez brýlí a s aurou moci, která byla téměř hmatatelná.
Proč mu Potterův výpad přišel daleko osobnější a víc pokořující než skutečnost, že ho dlouhé týdny šmíroval nějaký pomatený úchyl, který si ledabyle vykračoval po jeho domě? Až doteď měl dojem, jako by se ho to netýkalo, jako by to byl jen zábavný žert. To nebezpečí si sotva uvědomoval. Zažil přece horší situace během války i před ní. Ale že se mu Potter postupně dostával pod kůži, se jevilo daleko víc nebezpečně. I když ten svrbivý pocit v podbřišku způsoboval, že chtěl daleko víc. Ty nejistoty, ta očekávání… Všechno to pokušení bylo součástí vnitřního zmatku, který kolidoval s potřebou být v sedle a pánem situace ve chvílích, kdy se jim ani trochu nepřibližoval.
Zdálo se, že bystrozor si jeho nehlídaného gesta všiml a na okamžik otevřel překvapeně rty poté, co hlasitě vydechnul. Načež odložil umytý talíř na odkapávač.
V tom napětí mezi nimi se skoro zjevovaly oslepující jiskry, bylo nemožné ho nevnímat. Ale nic se nestalo a ani jeden se na místě ani nepohnul. Bývalý smrtijed nechal tu šanci pláchnout. Pokud měl mít Harryho Pottera, nesmělo to být laciné a pod vlivem adrenalinu. Ztratilo by to váhu a význam, které k tomu ten kluk jistě potřeboval. Bylo by příliš snadné vzít si teď, co chce, protože ho překvapil.
Věděl, že si ho bude muset předcházet. Být galantní, dvořit se mu staromódními způsoby, brát věci pomalu. V tom mladém těle třímala stará duše. A Lucius musel doufat, že celé jeho snažení nebude jen Sisyfovská práce.
A rozhodně nad tím musel hned přestat přemýšlet, než z toho bude mít aneurysma. Ustoupil vzad, odkašlal si a šel se pro jistotu posadit, aby těm svodům nevycházel vstříc. Dělily ho jen zlomky vteřin od toho, aby se tomu nezkrotně poddal, a takové chování bylo nepřípustné. Ale zeměkoule se otáčela dál a on se ovládl. Uhladil si vlasy a opřel se do opěrky židle, zatímco semknuté dlaně položil na stůl. Venku za okny už byla dávno tma. A Potter znenadání uhnul pohledem.
„Nevěděl jsem, že o mně tolik přemýšlíte,“ protnul nakonec to zlověstné ticho Malfoy.
Otestovat ten imaginární břeh, do kterého se chystal vstoupit, ještě mohl.
Bingo.
Potter k němu zase prudce vzhlédl a Lucius by přísahal, že byl ve tvářích zčervenalý. Ale možná za to jen mohla souhra přítmí a fakt, že ho chtěl cíleně uvést do rozpaků. Potterovo plácání a nejistota ho vždy ujistily, že i když byl pravděpodobně nejmocnějším čarodějem moderní doby, pořád byl jen obyčejný smrtelník se slabostmi, touhami a pochybnostmi jako každý jiný.
A na rozdíl od Temného pána se na Pottera opravdu hezky koukalo.
Vypadal, že úplně ztratil řeč, ale to by nesměl být Nebelvír s otravně chvalnou odvahou. Takže když mu vyletělo obočí do čela a ten neoblomný zrak se zakotvil na starším muži, Lucius už věděl, že dneska na jeho ostýchavou notu nejspíš nezahraje.
Zdvihl obočí, do hlasu se mu vkradla výzva, když odpovídal. „Tak teď už to víte. Každý den se dozvídáme nové věci, viďte…“
Zmijozelovi cuklo v koutku. Potterův pohled byl stále tak neústupný, že měl dojem, jako by mu viděl až do žaludku, kde se to zachvělo. On s ním flirtoval? Že by ho tak podcenil? Dobíral si ho? Možná ho jenom zkoušel? Vždycky měl pocit, že toho kluka konečně začíná chápat, aby ho nakonec opět něčím překvapil.
Nemohl mu přiznat, že s ním taková osobitá deklarace dělala divy. Nemohl si dovolit ukázat slabost. A tak se na mladíka usmál, dívaje se do toho přitažlivého obličeje s vepsanou žízní po rozuzlení. U Salazarových vousů, měla by existovat mapa k tomu, jak se dostat z těch svůdných očí.
Když dosud neodpovídal, zaujal Potter místo u stolu. Jakmile natáhl ruce před sebe, skoro se jejich dlaně dotkly. Ležely jen několik palců od sebe a bylo cítit teplo, které z nich sálalo.
„Snad vám to není nepříjemné, pane Malfoyi. To bych byl nerad.“
Lhal. Potter mu do očí lhal. Jistěže by byl u vytržení, kdyby ho vyvedl z míry. Přesně o to mu zřejmě taky šlo. A jeho potutelný posunek to jen potvrzoval. Rozhodně ho zkoušel. Testoval, co mu Lucius dovolí.
„Tak to bychom byli neradi oba dva, že ano, pane Pottere. A nemusíte mít obavy. Jak jste v minulosti naznačil, moje ego je s takovým výsledkem více než spokojené. Nesmírně mi to lichotí. Koneckonců… Kdo by nestál o to, aby se o něj zajímal Vyvolený chlapec.“
Bystrozorův výraz potemněl.
A Lucius si v tu chvíli uvědomil, co řekl špatně. Potter neměl rád, když ho lidé hodnotili jen podle osudu, který si nevybral. Natož podle slávy, která s tím šla ruku v ruce. Na to už Lucius dávno přišel.
„Nechápejte mě špatně. Je to jen bezvýznamný titul. Pro mě. I kdybyste byl neznámý řadový bystrozor, lichotilo by mi to,“ dodal vzápětí, aby druhému muži neumožnil reagovat. „Řekněme, že někdo s vaší vizáží, charakterem a potenciálem by dokázal zamotat hlavu stejně starému bláznovi, jako jsem já.“
Tušil, že v ten moment se ta trocha upřímnosti hodila, aby zažehnala krizi, která klepala s jeho mimoděčnou netaktností na dveře.
Ten okamžik, kdy Potter zamrkal překvapeně víčky se Malfoyovi vepíše do paměti nejspíš navždy. Poněvadž to bylo poprvé, kdy dal Potter fyzicky najevo nelíčený zájem. Nebo ho lépe řečeno na sobě nedokázal skrýt.
Doteď to všechno byla jen hra. Zábavné škádlení a zkoumavé popichování. Jenže ten shluk emocí, který se vystřídal na mladé tváři, se tentokrát nedal zaměnit s žádným kalkulem nebo přetvářkou. Lucius si v tom chumlu projevů stihl přečíst nepopíratelnou pravdu. A to, že je dost vysoká šance, že se jeho flirt setkává se zdárným výsledkem. Byl tam. Ten ryzí zájem. Pečlivě skrývaný za formality, pracovní morálku a neškodné úskoky.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Jsem zvědavá, jak Lucius bude reagovat, když konečně viděl, že má Harry zájem a není to jen hra... Je mi jasný, že to nebude easy a bude to chtít využít ve svůj prospěch, jen jak...
Ale aspoň jsem se teď dostala k části, která mi jde snadněji psát, tak snad to nezakřiknu, když řeknu, že by se teď mohlo přidávání zase trochu zrychlit.