5. kapitola - Stalker

Potter se vrátil na Malfoy manor o pár dní později. Už když ho Lucius uváděl do salónu, nevěnoval mu jediný pohled. A držel se stranou. Jako by se ho snad štítil. Na otázky odpovídal stroze, chvíli se dokonce odmítal posadit a jen bezduše přešlapoval z nohy na nohu. Vypadal rozrušeně a Lucius z toho neměl dobrý pocit, ale zachoval stoickou tvář jako vždy. Nabídl bystrozorovi něco ostřejšího na pití, k jeho překvapení na něj poprvé adekvátně zareagoval a s díkem přikývl.

Jejich oči se v nestřežené chvíli střetly a Lucius by přísahal, že zahlédl, jak se mladík červená. Celá ta situace ho mátla a jeho chování nedávalo smysl. Byl rozrušený nebo se snad styděl? To k Potterovi vůbec nepasovalo, ten kluk byl vždycky drzý, neústupný a nějaké konvence mu vůbec nedělaly vrásky, takže proč by se teď choval takhle odtažitě?

Nakonec se posadili a on z něj nespouštěl oči. Potter pořád uhýbal pohledem, ale pak do sebe neandrtálsky vyhrkl sklenici kvalitní brandy a konečně se jeho zrak do Luciuse s odhodláním zabodl.

Pán domu se opřel do křesla a čekal, co se bude dít dál s obočím vysoko v čele.

Potter ho svou návštěvou překvapil, nebyli domluvení a on neměl příležitost se k takovému setkání náležitě nastrojit, takže si ve svém ležérním oblečení připadal nepatřičně a trochu odhaleně. I když v duchu pochyboval o tom, že v tom druhý čaroděj vidí nějaký rozdíl. Sám měl na sobě jen džíny, triko a koženou bundu. Která mu ale docela lichotila, musel si přiznat. K jeho nedbale divokému vzhledu dokonale padla.

Potter položil sklenici bokem a zhluboka se nadechl.

„Prohlédl jsem si tu vzpomínku," řekl trochu ztuhle, vzbuzoval dojem někoho, kdo hledá vnitřní klid.

„Ex ante. Jak jinak. Vypadáte, že vás vyděsilo to, co jste tam viděl.“

Působilo to, jako by ten kluk hledal správná slova, než opatrně pronesl: „Neřekl bych zrovna, že vyděsilo. Bylo to… Uhm. Řekněme, že to bylo nepohodlné.

„Hrajete si se mnou, pane Pottere,“ pousmál se Lucius. Představa, že vzpomínka na něj vyvedla Harryho Pottera z míry, byla svým způsobem uspokojující a svůdná. „O to víc jsem teď zvědavý, co vás tak rozhodilo. Přece nechceme, abyste se cítil nepohodlně, že ano. Svěřte se, i kdyby to bylo žinantní.“

„To není důležité,“ sklopil oči. 

Kdyby Lucius Pottera neznal, vážně by přísahal, že se stydí. Co u všech hadích ocásků v té myslánce viděl? Měl by být znepokojený? Byl připravený na všechny varianty, ale ne na tuto. Do dnešního odpoledne by si na to ani nevzpomněl, ale Potterovo chování vyvolávalo hromadu palčivých otázek, na které chtěl znát odpovědi. A to se ten hrdina dušoval, jak ho nemůže už nic překvapit a jak je třeba brát věci odosobněně.

„Důležité je, co jsem z toho zjistil,“ dodal nakonec mladík.

Lucius čekal, neskákal mu do řeči, i když dělal velké zdržující pauzy.

„A možná bude lepší, když tento rozhovor povedeme jinde, než ve vašem domě, pane Malfoyi.“

Na okamžik na oplátku Potter vyvedl z míry jeho. Odložil nedopitou sklenici s jantarovým obsahem a věnoval mu pohled, kterým ho vyzýval k vysvětlení.

„Nemůžu vám to v tuhle chvíli vysvětlit,“ postavil se na nohy.

Lucius se vzrůstajícím diskomfortem sledoval, jak se k němu naklání. Dalo mu dost práce se neodsunout a zůstat nehybně sedět, zatímco se mu u ucha objevila černovlasá hlava.

„Zdi mají uši a oči, pane,“ zašeptal k němu, a pak se zase napřímil.

To sdělení s aristokratem zamávalo. Chtěl tím snad ten kluk naznačit, že ho sleduje někdo přímo v jeho vlastním domě? Ale jak by to bylo vůbec možné přes všechny ty ochrany? Minimálně skřítka by si toho bývala všimla. Navzdory tomu, jak byly pozemky rozlehlé a panství obrovské, přece by po týdnech vlastní paranoie zaznamenal nějaký pohyb. Pokud by jeho stalker byl ovšem vidět. Což samo o sobě nabízelo dost nepříjemnou alternativu.

„Navrhuju se sejít za hodinu v Godrickově dole, víte, kde to je?“

„Ovšemže vím, pane Pottere. Ale co budeme dělat v Godrickově dole?“

„Bydlím tam, pane Malfoyi. A pokud si chceme v klidu a soukromí promluvit, bude to u mě pohodlnější než v nějakém zapadlém pajzlu, kde se přeřvávají ožralové, nemyslíte? A nemusím snad dodávat, že rozhodně bezpečnější.“

Jen ta představa byla ohavná. Do jakékoliv špinavé špeluňky by ho Potter nikdy nedostal a už vůbec ne do nějaké putyky. Jen s velkou nechutí si vybavil hájenku toho klíčníka z Bradavic a měl potřebu se zhnuseně otřást.

„A nebude mít vaše přítelkyně problém s tím, že si do domu zvete odsouzeného smrtijeda?“

„Propuštěného bývalého smrtijeda,“ opravil ho Harry.
„Sémantika,“ podotknul na to lakonicky.
„A mimochodem nebude, žiju v domě sám už nějaký čas. Takže jsme domluvení?“

Potter žil sám. To bylo docela překvapení. Ještě z dob před celou tou poválečnou kauzou mu syn vyprávěl, že se Potter tahá s tím Weasleyovic potěrem. Takže přirozeně očekával, že on a ta jeho zrzavá holka budou při nejmenším po těch letech zasnoubení. Docela překvapující byl i fakt, že Rita Holoubková denně nepropírala v novinách Potterův osobní život. Bystrozor si ho nejspíš hodně dobře hlídal, protože by ho ta nenechavá a vlezlá harpyje už dávno roznesla takříkajíc na kopytech kentaurů.

„Nebojíte se pozvat mě k sobě domů,“ poznamenal s mírnou fascinací. „Víte, co to pro vás může znamenat, pokud to veřejnost zjistí?“

„Myslíte si, že mi záleží na mojí reputaci? Ta je mi úplně volná, pane Malfoyi. Dělám prostě to, co považuju za správný, měl byste si na to prostě začít zvykat. Nechte si otázky na později a zkrátka mě poslechněte.“

Lucius měl znovu pocit, že se začne zalykat žlučí. Potter měl ve zvyku mu říkat, co by měl a neměl dělat. A on nikdy nebyl v postavení, kdy by si to musel nechat líbit. Právě naopak. Býval na opačné straně toho břehu. To on pískal, zatímco ostatní skákali podle jeho tempa. Každý Potterův panovačný tón mu přiváděl svrbění v prstech. Stačilo by je sevřít jen kolem hůlky a situace by se obrátila.

Jako při každé jeho návštěvě spolknul svoji hrdost a přikývl. „Za hodinu budu na místě, pane Pottere, nezpozděte se, netoleruji nedochvilnost.“

Sice si nemohl dovolit oponovat, zato mohl už předem vyjádřit svůj nesouhlas a averzi.

Než Harry Potter opustil panství, ještě si podivně Luciuse prohlédl po těle, jako by snad hodnotil výběr jeho ošacení. Nebo možná hodnotil to, co bylo vidět pod jeho rozhalenkou. Lucius se sám sobě zasmál, to se mu určitě jen zdálo.