„Cože?“ zareagovala ihned Harriet a vůbec nepochybovala o tom, že slova jejího kolegy jsou pravdivá. „Jak to víš? Jak si to poznal?“
„Voda,“ ukázal na stůl zrovna čerstvě přetřený zřejmě nějakou hadrou navlhčenou vodou. „Někdo se snažil setřít otisky prstů.“
„Proč by to dělal tak mudlovským způsobem. Vždyť mu muselo být jasné, že takhle to bude hned poznat!“ opáčila nechápavě dívka a zalovila prsty ve vlasech.
Draco Malfoy se na chvíli zamyslel a snažil se přijít na to, jakému nepříteli asi čelí.
„Buďto to byl opravdu někdo hloupý nebo zatraceně chytrý a tohle je jen další past. Snaží se nás zmást. Třeba chce, abychom o něm věděli. Ale ne, abychom ho našli. Hraje si s námi. Každopádně tu byl a při té příležitosti prohledal, co se dalo. Moje složky. Nenechal jsem v takovém úhlu. Nebo po sobě nechtěl nechat magické stopy, daly by se vyhledat.“
Harriet propustila uzdu vlastní představivosti. „Nebo to mohl být nějaký moták, ale co by dělal na ministerstvu a proč by… To by nemohla být tatáž osoba, ten šmejd si je podepisuje, možná komplic? Nebo kouzelník, co nezná kouzlo na odstraňování otisků a zahlazení stop bez zbytkové magie. Myslíš, že by to mohl být nějaký amatér?“
„Taky možnost, ale amatér? To těžko, jinak by mu to tak dlouho neprocházelo a neutíkal by nám ty dlouhé měsíce,“ zatvářil se aristokrat vážně. „Otázkou ale teď je, co tu hledal nebo proč tu byl. A jestli to byl on nebo jestli, jak říkáš, nemá komplice.“
„Určitě chce vědět, jak daleko jsme pokročili. Nebo chce zkonfiskovat nějaké důkazy.“
Najednou se Dracovi v hlavě rozsvítilo a otočil se ke své tabuli s poznámkami.
Stihl přečíst první tři odrážky, v nich stálo: piktogramy na těle mrtvol, identifikační formule, márnice okrsek osm, než pocítil po celém těle jakési mravenčení. Hned na to jakousi nepříjemnou malátnost. Svět mu před očima zčernal, zkrátil se mu dech, slyšel každý úder svého srdce, a jako pytel brambor se sklátil k zemi, aniž by měl nadvládu nad svým vlastním tělem.
Pohltilo ho černočerné bezvědomí.
„Malfoyi! Malfoyi!“ přiběhla k němu rychle Harry a klekla si k bezvládnému tělu. Zatřásla s ním. Nic se nedělo, nereagoval ani na oslovení, ani na dotek. Prsty nahmatala sotva znatatelný puls pod krkem. „Pomoc! Pomoc!“ začala křičet z plna hrdla.
Po pár minutách k ní konečně někdo doběhl, když hůlkou rozrazila dveře a vyslala na chodbu rudě rozžhavenou světlici, která obklopila celé prostory.
Do kanceláře vběhl kolega z o kus vzdálenější místnosti. Taky bystrozor.
Harry mu vyděšeně pohlédla do tváře a s nefalšovanou hysterií v hlase zakřičela: „Zajděte pro nějakého léčitele, zaletaxujte k Mungovi. Draco Malfoy… On… Proboha,“ sklonila se blíž k němu a všimla si, že jeho hrudník se přestal vzdouvat. „On nedýchá!“
***
Trvalo to snad věčnost, než se někdo od Svatého Munga rozhodl s ní prohodit slovo. Dělali, jako by tam právě nebyla, jako by byla snad vzduch.
„Promiňte,“ snažila se už po několikáté zastavit nějakého léčitele v hábitu v barvě citrónu. „Promiňte,“ zopakovala znovu hlasitěji, když se nezastavil a dál ji ignoroval.
Léčitel se na ni ohlédl.
„Jak je na tom Draco Malfoy, prosím? Jsem tu bezmála několik hodin a stále mi nikdo nic neřekl!“
Zamračila se, aby dala najevo svou nevoli a podrážděnost. V jejím hlase byly jasně znát obavy a snad i strach.
Ano. Právě chvíle jako je tato člověku umožňují si uvědomit, jak se ve skutečnosti cítí. Tyto chvíle samotnému člověku o něm něco prozradí. A právě tato chvíle Harriet umožnila, aby pochopila, že svět bez Draca Malfoye by byl prázdný a suchý.
Skoro by se nad tím uvědoměním zasmála, kdyby se všechno tak nepodělalo. Ale uvědomila si, že by jí chyběly ty jeho věčně pichlavé poznámky, jeho arogance a ano, musela si to přiznat, i jeho humor. Byť někdy nevhodný. Možná i ta odhodlanost dosáhnout všeho, čeho chce.
Svět bez Draca Malfoye by už nebyl takový bohatý jako dřív.
Její vědomí jí našeptávalo, že toho arogantního blbečka má vlastně docela ráda a někdy se jí s ním i dobře spolupracovalo, pokud se nenavážel přímo do ní nebo do jejích přátel.
„Vy jste z rodiny?“ otázal se přihlouple léčitel a vyrušil ji tak z jejího sebezpytujícího rozjímání.
„Ne, já jsem ho…“
„Pak je mi líto,“ skočil jí znovu do řeči. „Ale máme povolení informace o pacientech sdělovat jen členům rodiny a nejbližším přátelům,“ otočil se na podpatku a nedal ani možnost brunetce poznamenat, že ona v jistém směru je jeho nejbližší přítelkyně.
No, dalo by se to tak říct, že?
Otočil se, v mžiku oka byl pryč a Harriet tam zůstala stát ještě víc nasupená než doposud.
Jak má u Nebelvírových fusaklí zjistit, co s Malfoyem je?
Není snad mrtvý, že ne? Vypadal opravdu zle. Byl bledý, neměl skoro žádný puls a pak… Pak najednou přestal dýchat.
To ten zmetek, co má co dočinění s těmi vraždami. To on za to může. Přišel si občíhnout situaci. Přišel slídit a hledal důkazy. A prokletí, které bylo v tomto případě zřejmé, se opět aktivovalo, protože oba dva už byli v případu velice blízko na stopě.
Proč se tedy něco nestalo i jí?
Proč se to dotklo jen Draca?
Proč?
Protože to on na to přišel? To Draco si těch piktogramů všiml. To on přišel na to, že se příště už bude dát zjistit, kdo je vrahem a bude jen otázkou času, než ho vypátrají.
Nemohla tomu uvěřit, ale byla k smrti vyděšená.
Co když jí záměrně zatajují, co s ním je. Co když už není? Co když opravdu umřel?
Co se mu jen stalo?
Co to prokletí způsobilo? Pastorek přece říkal, že ve většině případů u bystrozorů způsobila dračí spalničky nebo něco podobného, co se dalo během pár týdnů vyléčit. Potom tedy nezbývalo, než si myslet, že všichni předešlí jejich předchůdci, kteří měli případ na starost, nebyli ještě tak daleko. Možná jim pod ruku přišlo pár nevinných důkazů a tím pádem ještě nebyli tak blízko u cíle.
Hlavou jí vířilo tolik myšlenek. Byla nervózní a stále očekávala jen to nejhorší.
„Promiňte,“ vytrhla ji znovu z přemýšlení přítomnost ošetřovatelky, která procházela kolem. Musela to zjistit, za každou cenu. Ošetřovatelka ji zřejmě neslyšela, a tak se znovu ozvala. „Promiňte, slečno ošetřovatelko,“ oslovila vcelku mladou dívku.
Ta se zastavila, věnovala jí pohled a mile se usmála.
„Omlouvám se, jestli vás ruším. Ale jsem už bezradná. Jsem tady už několik hodin a stále nevím, jak na tom je můj… Eh… Snoubenec,“ pokusila se o milosrdnou lež, která pro ni mohla znamenat klíč k otevření dveří, za nimiž se skrývaly informace, které tolik chtěla získat. „Všichni kolem mě ignorují a já už nevím, co mám dělat.“
„Jistěže, chápu vás. Váš snoubenec, o koho přesně jde? Jaké je jeho jméno?“ rozevřela nemocniční desky, v nichž měla schovaných několik lejster.
Konečně. Konečně někdo, kdo jí byl ochotný pomoci.
„Draco Malfoy, přivezli ho sem s neidentifikovatelným poraněním. Trvalé poškození způsobené zaklínadly. On je… Bystrozor,“ mnula si nervózně prsty a snažila se vypadat jako vyděšená budoucí nevěsta, která trne strachy nad životem svého milovaného.
„Malfoy, Malfoy… Aaano, tady ho mám. Draco Malfoy, číslo sto třicet dva. Pojďte za mnou, najdu vám jeho složku,“ vybídla Harriet a táhla ji přes celé poschodí až k pultu, kde probíhal příjem pacientů a návštěv. Hned naproti výtahu.
Harry se opřela o pult a vyčkávala, uvnitř ji svíraly prapodivné pocity úzkosti. Srdce měl snad arytmii a opravdu se bála, že se dozví něco, co nechce. Prosila ve skrytu nejmocnějšího Merlina, aby nedopustil to, z čeho měla hrůzu. Aby byl Draco Malfoy živý a aby se uzdravil.
Nedokázala si představit, že by ho už nikdy neměla vidět. Že by měla chodit do té prázdné kanceláře sama a že by tak ztratila i pracovního partnera. Musela přiznat, že Malfoy je dobrý partner. Dosáhl mnoha výsledků a ať už byl jakkoliv nepříjemný, byl to prostě Malfoy. Ten Malfoy, který jejímu životu dodával adrenalin.
Už od školy. Její protějšek, rival, sok, nepřítel, byl výzva, byl všechno a ona ho ve svém životě chtěla mít i dál. Kdo by jí pak tolik znepříjemňoval život? Kdo by ji vytrhával z té denní všednosti a šedosti. Kdo by jí neustále zvedal tlak trapnými poznámkami a pokusy o jakési svedení?
Ne, on musí žít!
„Ano,“ vytáhla ošetřovatelka složku, „tady je, už ji mám.“
Zelené oči ožily a byla v nich ryzí soustředěnost.
„Draco Malfoy. Je mi líto, co vám teď řeknu, nebude to pro vás nic lehkého, ale asi byste se měla posadit,“ vyšla zpoza pultu a rukou naznačila na židle u zdi.
„Ne,“ zvýšila Harriet Evansová zničeně hlas, který se jí zlomil. „On je mrtvý!?“
Téměř všichni v chodbě se po ní otočili. Šlo na nich však vidět, že s ní soucítí, protože se nezdáli být nijak pohoršení. Lítostivé zraky ji mapovaly, ale jí to bylo naprosto jedno.
„Uklidněte se, prosím,“ snažila se ji utěšit dívka, ale Harry vyletěla ještě víc z kůže.
„Uklidnit se? Jak to myslíte? Jak byste se uklidnila, kdyby váš snoubenec byl…“ nemohla to slovo ani znovu říct. Ne, nemohla. Nešlo to. Kdyby to řekla, bylo by to už definitivní a ona nechtěla, aby to bylo definitivní. Nemohla tomu uvěřit, nemohla to přijmout. To zkrátka nemohlo být možné.
Draco, on… Byl občas docela fajn. Oči jí zvlhly a sama překvapená návalem těch pocitů se rozeštkala. U všech svatých duchů, co bude dělat bez zatraceného Draca Malfoye?
Dívka se znovu mile usmála. „On ale není mrtvý, madam!“
„Cože?“
„Nechte mě prosím domluvit. Ne, není mrtvý,“ pokračovala. „Ale je ve velmi vážném stavu. Léčitelé jeho stav sice stabilizovali, ale pohybuje se na hranici. Je vysoké riziko, že nepřežije bez následků. Zdá se, že něco poškodilo jeho centrální nervovou soustavu. Nemůže dýchat samostatně, je částečně paralyzovaný. Jeho mozkové synapse pracují jen z části, oproti běžnému normálu. Udělali jsme, co bylo v našich silách, abychom sehnali podpůrná zařízení. Kouzla nechtěla působit, byli jsme nuceni použít mudlovskou technologii a obrátit se na běžnou medicínu.“
Harry zakroutila chápavě hlavou, ale prsty na rukou se jí stejně dál lehce třásly.
„Trochu mě zaráží, že vás nikdo nekontaktoval,“ pokývala na okamžik hlavou do strany, a pak rychle zamrkala a zase se vrátila k tématu. „Nicméně museli jsme tedy sáhnout i do mudlovských prostředků, nebyla jiná možnost. Napíchli jsme intravenózně infuzi. Je napojený na dýchacím přístroji a EKG, monitorujeme mu životní funkce.
Možná je jen otázkou času, kdy se jeho organismus zhroutí. Léčitelé to nedokáží přesně odhadnout. Neví, co způsobilo takový zvrat. Vy jste údajně říkala, že to bylo nějaké prokletí… Kletba… Ale nedá se to s určitostí zjistit. V mysli pana Malfoye je jakási bariéra a ani školení nitrozpytci nejsou schopní zjistit nic konkrétnějšího,“ ukončila svůj vyčerpávající monolog.
Harry stála zaraženě a nohy ji sotva nesly. „Takže tím chcete říct, že je teď závislý na všech těch přístrojích a pokud se to nezlepší nebo nezjistíte příčinu, tak umře?“
„Je mi to líto, slečno, je to možný scénář, zatím se nám nepodařilo najít jinou možnost. Děláme, co můžeme.“
„Já vím,“ přitakala dutě Harriet a snažila se zaplašit další slzy, které se jí draly do očí, aniž by chápala vlastně proč.
Malfoy jí přece nebyl nikdy nijak blízký. Neměla potřebu se kvůli němu takhle cítit. Neznamenal pro ni to, co třeba Ron, Hermiona nebo Remus. Nikdy mezi nimi nebyl hlubší vztah než kolegiální a i ten skřípal. Pokud nepočítala ty jeho pokusné excesy jak ji svést. Ale jinak byli pouze pracovní partneři a ve škole se dokonce do krve nesnášeli a dělali si naschvály.
Tak proč je to teď tak zvláštní?
„Můžu ho vidět?“ optala se po chvilce zamyšlení.
„Jistěže,“ mladá ošetřovatelka se snažila být vstřícná a ponoukala ji, aby nevěšela hlavu. Že nic není ještě ztraceno, i když se to tak může jevit, denně se stávají zázraky. Jejich nemocnice je přece nejlepší v Británii a udělají cokoliv, aby Draca uzdravili. „Je na pokoji dvanáct.“
„Děkuji,“ opáčila Harry hluše.
Nečekala ani minutu a ihned se vydala hledat zmíněný pokoj.
***
Draco měl pokoj sám pro sebe, a když vcházela, všimla si, že přede dveřmi stojí jeden z jejích kolegů z oddělení bystrozorů.
„Kevin Hokkins? Co tu děláte?“
„Slečna Evansová, nemýlím-li se?“
„Ano, to jsem já.“
„Poslal mě ministr. Je jasné, že na Draca Malfoye má někdo zálusk a všichni na oddělení ví, o co se jedná, tak nás pověřil, abychom to tu zajistili, a aby se nikdo nepovolaný k němu nedostal. Znáte to, magicky zabezpečit, aby atentátník nemohl třeba dokončit, co začal. Nastavuju zatím alarm. Od Munga už máme taky povolení.“
„Ano, taky jsem na to myslela a chtěla něco podobného udělat. Je výborné, že na to myslí i jiní. Děkuju vám i za něj.“
„Jdete dovnitř?“ zeptal se muž s hnědými vlasy ve středních letech. Možná to kdysi mohl být jeden ze spolužáků Harryho otce.
„Ano, chci ho vidět.“
„Není to zrovna příjemný pohled, to vám řeknu, slečno,“ mávnul ještě jednou hůlkou, načež ji zastrčil do hábitu. „Tak hotovo. Tak hodně štěstí, slečno Evansová.“
„Děkuji, pane Hokkinsi. Nashledanou.“
Kevin Hokkins měl pravdu.
Když Harriet vstoupila do pokoje, málem se nedokázala pohnout, jak ji všechny ty hadičky, dráty a monitory vyděsily.
Když to před chvílí ošetřovatelka popisovala, nepůsobilo to až tolik příšerně jako teď, když to všechno harampádí kolem mohla vidět a vlastní oči. Skutečnost udeřila přímo do středu jejích zad a skoro jí vyrazila dech.
Bledý Draco ležel v posteli s bílým povlečením. Ústy mu procházela průhledná trubička velká průměrem asi jako vlašský ořech. U postele stál monitor, který sledoval, jaké má jeho srdce ozvy. Na monitoru se objevovaly neonové sinusoidy a grafy.
Byl to příšerně skličující pohled.
Nikdy v životě ještě neviděla Draca Malfoye podobně bezmocného. On, ten člověk, který vždy dosáhl všeho, čeho si zamanul. Ten člověk, co byl vždy nad věcí a který působil arogantně a sebestředně. Ten člověk, který překypoval takovou energií a sílou.
Bylo to neuvěřitelné. Syrově depresivní a vytvářelo jí to kdesi na dně žaludku tíživý uzel, který se odmítal rozmotat.
Dotkla se jeho bledé ruky a šokovaně zase ustoupila v momentě, kdy se dotkla jeho kůže. Byl tak nepřirozeně ledový, jako by byl vážně mrtvý.
„Draco,“ zašeptala hněvivě. „Já toho hajzla, co ti to udělal, najdu. Ty se uzdravíš a společně ho pošleme do Azkabanu!“
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.