20. Dvacáté výročí

 

 

Bystrozor s plavými vlasy se vědoucně usmál a věnoval pohled kolegyni. Ano, už na to jistě kápl. Tohle bylo snad jedno z nevysvětlujících zjištění. A přišel a to zrovna on!

 

„Někdo se k nám do kanceláře musel dostat, někdo, kdo má přístup ke všemu a nebylo by podivné, kdyby ho při tom někdo přistihl. Někdo, kdo je z ministerstva. Někdo, kdo na to má alibi. Nějaký zaměstnanec,“ stále se usmíval a čekal, jestli Harry konečně pochopí, kam tím míří.

„Nebudeš tomu věřit, ale tohle už jsme jednou řešili,“ nadhodila černovláska ironickým tónem. „Opravdu mě už napadlo, že ten někdo musí být z ministerstva.“

„Ano,“ pokračoval Draco. „A buď to musí být někdo, do koho bys to nikdy neřekla a do koho vkládáš důvěru, nebo někdo, koho vůbec neznáš a nevíš o něm zhola nic, ani jak vypadá, tudíž bys ho nikdy nepodezírala. Případně někdo dost nenápadný, kdo by tě nikdy nenapadl.“

„Což zahrnuje… Hmm, počkej, popřemýšlím…,“ teatrálně Harry zdvihla dlaň ke rtům a naklonila bokem hlavu, dělajíc, že přemýšlí. „Celé ministerstvo kouzel?“

„Vtipné! No tak, Evansová, přemýšlej. Kdo by to mohl být? Kdo z lidí, o kterých víš, že ke všemu mají přístup, do kterých bys to neřekla…“

A v tu chvíli Harry trklo poznání do nosu, „Ne,“ reagovala nevěřícně. „To nemyslíš vážně! Pastorek?“

Draco zakýval hlavou v souhlase. „Je to jasný jak facka. Vždyť nad tím vším má dohled a nikdo by si nedovolil ho podezřívat.“

„Děláš si legraci?“ zvýšila hlas Harry. „Kingsley by tohle nikdy neudělal. Taky proč by měl? Na ten případ nás nasadil.“

„Ale no tak, všechno to dělá, aby zahladil stopy, aby nevypadal podezřele. Musí jednat jako ministr!“

„Jsi blázen, Malfoyi! Kingsley je můj dobrý přítel, věřil mu i Brumbál.“

„Copak Brumbál, ten věřil i Snapeovi a víš, jak to dopadlo!“

„Nebuď cynik a tohle do toho netahej. Když si myslíš, že je to ministr, seš vážně šílenec. Jak tě to mohlo jen napadnout? Vždyť on ti pomohl. Kryje za tebou stopy, díky němu seš ještě pořád naživu. Celou dobu ví, že seš tady a mohl tě dávno zabít, aniž by o tom někdo věděl, protože seš zatraceně pro kouzelnický svět dávno pod drnem, Malfoyi,“ mračila se dívka a znovu se zhluboka nadechla, aby spustila další vlnu rozhořčení. „Dal nám tohle na starost,“ mávla v příznačném gestu kolem sebe rukama. „Souhlasil, abychom dál pracovali tajně na tom případu a vždycky nám pomohl. On to rozhodně není!“

„Vsadíš na to spodní prádlo?“ zacukaly Dracovi koutky a zablýskalo mu v očích.

„O tomhle se nehodlám bavit. Kingsley to není ani náhodou. A jestli to ještě jednou zmíníš, zakleju tě. Myslím to vážně. V tomhle se pleteš, větší nesmysl už tě napadnout nemohl. Celou dobu nás podporuje a chrání, tak s tím laskavě přestaň.“

 

Zdálo se, že příval argumentů Draca opravdu přesvědčil, nebo zkrátka jen umlčel, ale nechtěl to dát najevo, jelikož by tak ze sebe udělala blázna a to on přece nebyl. Navíc, on se přece nikdy neplete.

 

„Budiž, mysli si co chceš, já tuhle možnost ze seznamu možností nevyloučím,“ mlel si svoje, načež znovu vykřikl. „Heuréka!“

„Co zase?“ protočila Harriet oči v sloup, poněvadž si domyslela, že Draco zase přišel s dalším ze svých geniálních nápadů.

„Možná to Pastorek není, ale uvažuj… Co ta jeho sekretářka?“

„Cože? Lina? Malfoyi, ty už vážně nevíš, na koho by si to svedl. Ona to rozhodně být nemůže!“

„Jak to můžeš vědět, Evansová. Znáš ji snad?“

„No… Ne pořádně, ale…“

„No vidíš. A já jsem ji párkrát přistihl, jak se ochomejtá kolem naší kanceláře. Jednou jsem ji dokonce načapal osobně v kanceláři Pastorka.“

„Ty?“ podivila se dívka.

„Ano, vymlouvala se na to, že tam něco přinesla a že to tam chtěl ministr osobně doručit. Jako by neexistovaly sovy a oběžníky.“

„To ale klidně mohla být pravda, Draco,“ bránila dívku Harry, „některé důležité věci nemůžeš posílat jen tak přes sovy a ministr na tohle sekretářku má, aby mu vyřizovala důležité věci a starala se, to je úplně normální.“

„A je normální, aby chodila do jeho kanceláře, když tam není? To je mi ale náhoda.“

„Jsi paranoidní, vážně už nevíš, na koho to hodit. Lina Roseová to není, to ti říkám. Je to sice plachá holka, ale je moc hodná a milá. Navíc je moták!“

„Cože? A jak tohle můžeš vědět?“

„Řekla mi to.“

„A ty tomu samozřejmě věříš!“

„Nevím, proč bych neměla. Chodila s námi do školy, o ročník níž, ale necelý první ročník. Měla hodiny s Lenkou Láskorádovou, to je moje kamarádka. Vede Jinotaj.“

„Ten pochybný plátek? No, neřekl bych, že tohle jsou zrovna důvěryhodné zdroje.“

„Dobrá,“ usoudila nakonec ztrápeně Harriet, protože toho dohadování měla už dost. „Nemůžeš ale na někoho něco svést jen tak. Tahle holka by nezabila ani mouchu, a když neumí čarovat, tím spíš. Ale nevylučuju tvou domněnku, pro začátek by však bylo vhodnější si o ní něco zjistit,“ rozhodla se nakonec alespoň pro nějaký kompromis, aby se pro dnešek Malfoy cítil trochu jako vítěz a nevyrukoval s další paranoidní tezí o tom, že je to Hermiona, protože ministerstvo stále nevydalo platný zákon o svobodě všech domácích skřítků. Takže je přeci jasné, že se chce všem pomstít.

Draco se zatvářil navýsost spokojeně, protože obhájil svou. „Dobrá, Evansová a jak to chceš teda udělat?“

„Ty nemůžeš ven, takže obchůzky zařídím já. Zajdu za Lenkou a poptat se do Bradavic, jestli si na ni pamatují. Ty pošli Pastorkovi dopis. Nějak nenápadně zašifrovaný, kdokoliv může odchytávat a číst naši nebo jeho poštu. Směřuj to raději k němu domů a poptej se na ni. Do kanceláře by to bylo pro našeho podezřelého snadné.“

„Ty chceš jít do Bradavic? Seš blázen? Myslíš, že McGonagallové nedojde, s kým bude mluvit? Zvlášť, když se představíš. Ale co, mně je to vlastně jedno,“ nafoukl se Malfoy a jal se k odchodu. „Kde tady máš potřeby na psaní?“

„To jsi na tom tak špatně, že nemáš ani brk?“ nadhodila Harry ironicky a sledovala, jak se na bledé tváři rýsuje nasupený výraz. Nehodlala se zase hádat a napřímo odpověděla: „V pracovně, v prvním šupleti. Jsou tam pergameny a kalamář. Brk je na stole.“

A Draco Malfoy beze slova odešel.

„To zase bude den,“ postěžovala si útrpně sama pro sebe.

 

 

***

 

 

Když Harriet procházela bradavickými chodbami, ostatně jakožto v poslední době už tolikrát, přemýšlela, jestli ji Snape vlastně nevyhodí. Nebyl pátek a on nebyl jejími návštěvami pokaždé zrovna nadšený, zejména když o nich nevěděl dopředu.

Neměla prostory sklepení nikdy ráda. Možná to dělaly špatné vzpomínky, možná už skutečnost, že byly jednoduše chladné, vlhké a nedokázala pochopit, jak se tohle může někomu líbit. Ale ona Zmijozelské nikdy příliš nechápala, ačkoliv kdysi v minulosti mohla být jedním z nich. Naštěstí se tak nestalo.

 

Ani nemusela dlouho klepat na dveře a během několika vteřin se dveře otevřely. Nikdo v nich však nestál. A Harry nenapadlo nic jiného, než prostě vstoupit.

Když se rozhlédla, na konci místnosti uviděla siluetu v černém, jak k němu stojí zády u knihovny.

 

„Běžte pryč, Minervo, už jsem vám dvakrát říkal, že já nic slavit nebudu. Není co slavit a nemyslím si, že je to nějaký úžasný důvod k tomu, aby to někdo vůbec slavil. Není to vaše výročí, ale moje,“ prohlásil rozhněvaně profesor lektvarů a záhy po tom, co domluvil, se na znamení svých rozezlených slov, která myslel očividně vážně, otočil.

Místo Minervy McGonagallové ale před ním stála úplně jiná žena.

„Evansová! Co tady děláte!“ zamračil se.

„Vy něco slavíte?“ ignorovala zaskočená dívka vysokého muže a samou zvědavostí neudržela jazyk za zuby.

„Na něco jsem se ptal!“

„Oh, promiňte. Dnes jsem tu pracovně,“ dodala. „Co slavíte?“ zeptala se znovu, zvědavost holt byla silnější.

„Do toho vám nic není a já nejsem povinen vám odpovídat.“

Harriet se líbezně usmála a zatvářila jako rozdováděné štěně. „Ani když poprosím?“

Snape zavrčel a nakrčil obočí. „Jste rozhodnutá mě s tím obtěžovat, dokud neodejdete nebo vás nevyhodím, je to tak?“ jeho hlas vibroval nevolí a opovržením. Ale nakonec zdvihl bradu a narovnal se v ramenou, tvář bez jakékoliv mimiky. „Když to tak mermomocí musíte vědět, tak je to dnes přesně dvacet let, co učím ty neschopné idioty této školy. Stačí vám to jako odpověď?“

„Stačí. Ale… Proč to nechcete oslavit? Vždyť je to vaše výročí.“

„To jste se mě přišla ptát na tohle?“ zabručel nahněvaně. „Určitě ne. Tak vyklopte, s čím jste mě přišla obtěžovat mimo naše domluvené schůzky, a zase odejděte. Nemám na vás ani čas, ani náladu.“

„Koukám, že jste dnes ještě milejší než obvykle,“ zaškaredila se dívka na svého bývalého profesora. „Ale já jsem tu jako státní orgán ve věci služební, tak laskavě spolupracujte.“

„Ale, kdypak vám narostl takový hřebínek, Evansová? Vlastně,“ dělal, že přemýšlí. „Vy jste byla vždycky arogantní, stejně jako váš otec, nevím, co mě na tom udivuje.“

„Profesore!“ upozornila ho a Snape se zakřenil, protože věděl, že bodá do vosího hnízda. „Posadíme se, nemyslíte?“

Vysoký muž zaklapl knihu, kterou stále držel v ruce a vsunul ji zpátky na své místo mezi ostatní knihy. Poukázal svou dlaní na dvě křesla u krbu.

Harriet si sedla a zazubila se: „Dala bych si čaj, děkuji.“

Snape, s úspěšně skrytou zuřivostí, zašel do vedlejší místnosti a zdržel se tam pár minut. Posléze dorazil a ve vzduchu se vznášel podnos s dvěma hrníčky a konvicí, ze které se linula pára. „Ještě nějaké přání, madam?“ zatvářil se kysele, zatímco nechal rty proklouznout sarkastickou poznámku.

„Ne, děkuji, posaďte se.“

„Samozřejmě. Jako doma. Dokonce mi dovolíte si sednout do vlastního křesla. Jak šlechetné. To bych od vás nečekal,“ usadil se a svými černými zornicemi se zahleděl na mladou bystrozorku. „Tak o co jde?“

Věděl, že čím méně se bude vzpouzet, tím dříve se té nesnesitelné osoby zbaví.

„Jedná se o jednu mladou dívku, která tady před lety studovala. Možná si na ni vzpomenete, nemohu vám říct, proč přesně potřebuji, abyste si vzpomněl, ale věřte mi, že je to důležité.“

„O koho jde?“ Snape se tvářil, že opravdu hodlá spolupracovat, což bylo z jeho strany obrovské gesto a hlavně něco, co od něj Harry příliš neznala.

„Lina Roseová, byla o rok mladší, než já, Draco Malfoy a naši spolužáci. Chodila buď do Mrzimoru nebo Havraspáru.“

„Myslíte, že si pamatuji každého studenta, který kdy prošel mou třídou?“ zamračil se lektvarista, ale v rozporu se svými slovy se spíš tvářil jako někdo, koho překvapili tím, že nezná odpověď na jednoduchou otázku.

„Zkusím vám ji popsat. Má plavé vlasy, světlé oči, je trochu menší a boubelatější. Je bázlivá a občas dost nešikovná. Hodně tichá, ale pracovitá. Říkala mi, že je moták a že do Bradavic chodila necelý rok. Možná jste o ní mohl slyšet i jinde, je to sekretářka ministra.“

„Mám dojem, že si vzpomínám,“ na tváři profesora se vytvořil prazvláštní škleb, který měl být zřejmě úsměvem. „Ano. Vzpomínám si, i když jsou to už leta. Chodila do Mrzimoru k Pomoně. Bylo to strašné nemehlo a v mých hodinách, které měli společně s Havraspárem, sedávala vedle slečny Láskorádové. Na tu se dá těžko zapomenout. Každopádně jak už jste zmínila, přerušila studium, kvůli evidentním důvodům. Někteří motáci mají slabý potenciál nechat svou magii narůstat a trénovat ji. Bývají takové případy, kdy se dostanou alespoň na uživatelskou úroveň, ale tohle nebyl případ slečny Roseové. K velikému štěstí nás, které často v hodinách ohrožovala, byla ze školy uvolněna. Je zaregistrovaná jako moták druhé kategorie.“

„Promiňte, druhé kategorie? Motáci se řadí do kategorií?“

„Co vás na tom ministerstvu učili, Evansová, u Salazara. Jistěže se řadí do kategorií. Jak jsem říkal, někteří motáci mají nepatrný potenciál. Obvykle se jedná jen o magickou energii, která zvládne základní úkony, jako třeba dát vařit vodu. Ale už nejsou schopni kupříkladu levitovat předměty. Dokonce existují takoví, kteří neovládají magii vůbec, ale mají talent k alchymii, i když nemohou do lektvarů a odvarů aplikovat formule nebo zaklínadla.“

Harry přikývla hlavou, tuhle informaci ji vlastně nikdy nikdo neřekl, i když si byla jistá, že svým způsobem byla důležitá, zejména pro bystrozory a zaměstnance ministerstva. Věděl tohle Draco?

„Moták první kategorie je pak ten, co má schopnost naučit se čarovat?“

Snape vzdychl, připadal si zase jako v dobách, kdy ho Potter svou přítomností ve třídě neskutečně iritoval, ale věděl, že pokud chce mít co nejdříve klid, nesmí zbytečně provokovat, i když mu jeho břitký jazyk nabídl nejednu urážku jeho inteligence. „Právě naopak, Evansová. Moták první kategorie je nečaroděj, který není schopný čarovat vůbec. Přestože má alespoň jednoho z rodičů kouzelníka. Takových je nejvíce, těm škola ani neposílá dopisy o přijetí. Motáci třetí – a poslední – kategorie jsou ti, kteří jsou schopni i tu minimální magickou energii trénovat a použít aspoň na drobné úkony. Spekuluje se dokonce o tom, že by mohla existovat i další kategorie, ale osobně jsem toho názoru, že kdokoliv schopný více než základního úkonu, už není moták, ale jen neschopný hotentot.“

Černovlasá žena přešla jedovatou poznámku profesora a zeptala se na to, co jí vrtalo nejvíc hlavou. „A co je potom kategorie dvě?“

„Co myslíte? Jako svět není černý, ani bílý, ale pohybuje se na celém spektru barev, existují motáci, kteří mají potenciál, ale nedokáží ho ovládat nebo nechtějí. Jednoduše řečeno se nedokáží na vlastní magii napojit. Vy jako čarodějka cítíte magii kolem sebe, dokážete s ní spolupracovat, manipulovat s ní, být na ni napojená, cítit každé magické vlákno, které protne vaši podstatu. Máte to v krvi a cítíte, jak vámi magické víry proplouvají, když pronesete inkantaci. Oni tohle nedokáží, přestože tam ta magie – byť minimální – někde uvnitř je.“

„A tihle dostávají své dopisy?“

„Vždy tomu tak nebylo, ale v dobách, kdy se stal ředitelem Albus Brumbál, začali někteří motáci druhé a třetí kategorie dostávat své dopisy, aby měli šanci otestovat vlastní potenciál. Z malého procenta se pak stali podprůměrní kouzelníci, ale dostatečně schopní se zařadit do kouzelnické společnosti.“

„To je ve skutečnosti velmi zajímavé. Proč se tohle neučí ve škole?“

„Ve škole se s ryzími motáky těžko setkáte. Většina studentů ani neví, že mezi sebou nějaké má, studenti, kteří byli před Bradavicemi zařazeni do motáckých kategorií, se běžně s něčím takovým nechlubí. A pak tady máme pana Filche, samozřejmě, ale nevšiml jsem si, že by o jeho životní příběh žáci projevili zájem. Ostatně, většina kouzelníků narozená v kouzelnických rodinách o tom ví od rodin. A vůči mudlovským studentům se to má za neslušné. Můžete si vybrat, žádný z ředitelů to z osnov nevyloučil, je to nařízení ministerstva. Pouze Albus zajistil, aby svou šanci dostali i někteří z nich, přestože se to takříkajíc zametlo pod koberec. Každopádně jsem měl za to, že bystrozoři jsou školení i v této oblasti.“

„Zřejmě jsem na něčem chyběla.“

„Zřejmě, Evansová. Asi moc práce s krádeží mudlovských aut nebo toulání se na místech, kde nemáte co dělat.“

„Profesore,“ Harriet si promnula kořen nosu, jen aby zahnala to mravenčení, které se nepřímo podobalo vzteku. Věděla, že ji chce ten chlap rozčílit a nechtěla mu dát příležitost, tak rovnou pokračovala dál, kde skončili. „Takže Lina Roseová podle vašich slov není jednoduše magicky schopná?“

„Přesněji řečeno je přímo neschopná. Co mohu soudit za dobu, kdy jsem měl tu čest. Neučil jsem ji ani rok. Pokud chcete vědět něco víc, měla byste navštívit ředitelku.“

„Vlastně jsem si chtěla potvrdit to, co mi řekla ona sama. Ale… Nevzpomenete si, zda se třeba s někým víc přátelila? Jestli ji třeba někdo nešikanoval nebo co ji bavilo? Cokoliv, na co si vzpomenete, mi může pomoci ve vyšetřování,“ pokračovala dál Harry, ačkoliv už měla důkaz, že je opravdu moták a může to pak Dracovi doma omlátit o hlavu. Metaforicky.

„Mým úkolem není sledovat každého žáka a zajímat se o to, co ve svém volném čase dělá, to byste mohla i při své inteligenci vědět. I když chápu, že ve vašem případě to byl někdy adrenalin.“

„Někdo jedl vtipnou kaši,“ procedila Harry. „Mohu vás obvinit, že napadáte slovně státní orgán,“ usmála se Harry, i když věděla, že by to nikdy neudělala. Proč jí najednou všechny ty urážky přišly… Tak nějak… Něčím přitažlivé? Ani ne ty urážky, ale on… Snape. Slizoun Snape.

Upila ze svého hrnku. „Tak můžete mi něco říct? Nemůžu jít za jinými profesory, mohla bych se prozradit a nestojím o to, aby se zjistilo, kdo jsem.“

Snape se jízlivě usmál. Tedy spíš zvedl jen jeden ze svých koutků. Věděl, že má přeci jen nějaké eso v rukávě. „Jediné, na co si vzpomínám je, že se pravděpodobně bavila se slečnou Láskorádovou, soudě dle jejich interakce ve třídě i mimo ni. Na snídaně a večeře chodila mezi posledními. Zřejmě se stranila společnosti. Pokaždé, když jsem se jí na něco v hodinách zeptal, zakoktala se a div se nerozbrečela. Asi tomu začnu říkat Lonbottomův syndrom…“

„Spíš byste tomu měl říkat Snapeův syndrom. Mnoho studentů jste děsil a nebylo to tím, že byli psychicky labilní.“

„Strašně mi lichotíte,“ opáčil spokojeně Snape.

„Ale mě jste neděsil nikdy, pane,“ dodala jako by nic.

„Toho jsem si vědom, bohužel. Prospělo by vám to.“

„Nicméně je mi jasné, že jste vůči mně necítil vždy takové nesympatie, jak jste se snažil předstírat. Vím, že jste mi několikrát zachránil život,“ když Harry mluvila, začal se Snape tvářit, jako by snědl citrón.

Evidentně mu tahle chvála, nebo o co se tu Evansová pokoušela, nedělala dobře. A chtěl se jí vyhnout.

„Jenom bych měl hromadu papírování, kdyby se vám něco stalo, nic víc,“ prohlásil zatvrzele.

Harriet se hlasitě rozesmála. „Nechci vás uvádět do rozpaků, ale musím přiznat, že je to velice… Roztomilé,“ zamrkala koketně. „Nemohu uvěřit, že jsem to slovo řekla.“

Dva citróny!

„Asi byste už měla jít,“ postavil se naštvaně muž.

„Ještě jsem nedopila… A taky jsem ještě ani neskončila,“ prohlásila rozhodně a navázala na pracovní rozhovor. „Takže chcete naznačit, že Lina Roseová byla zřejmě zakřiknutá, tichá a uzavřená dívka? A bavila se nejvíc s Lenkou Láskorádovou, takže ta by toho o ní měla vědět víc.“

„Jak deduktivní, Evansová, vy budete snad bystrozor,“ procedil s ironií profesor skrze rty.

 

Evansová hlasitě usrkla ze svého šálku, dívajíc se na zachmuřenou a naprosto pohoršenou tvář profesora lektvarů. Jeho rty byly stažené v úzkou linku. Bylo na něm znát, že něco tak nepatřičného, jako je usrkávání, je proti bontonu.

 

Chvíli byl klid, ale ticho po chvíli protnula znovu ona: „Miloval jste mou matku?“

„Cože?“ vyhrknul muž, protože tohle byla rozhodně otázka, kterou neočekával, a vyvedla ho z míry.

„Slyšíte dobře. Ptám se, zda jste miloval mou matku. Posledně jste říkal, že vám ji hodně připomínám. A takové věci se jen tak neříkají. Zvlášť, když jste člověkem, jako jste vy. To už musí něco znamenat.“

„Nemusí. Jak to souvisí s vaším případem?!“

„Prostě odpovězte.“

„To jen vy v tom něco hledáte.“

„Vyhýbáte se odpovědi?“

„Ne, proč bych měl.“

„Tak odpovězte, profesore. Odpověď zní buď ano, nebo ne.“

„Nač vám moje odpověď bude, Evansová? Bylo to před mnoha lety a je to dávno minulostí,“ zatvářil se nevrle Severus Snape.

„Takže z toho usuzuju, že odpověď je ano.“

„A co kdyby, vám to může být jedno.“

„Možná mi to není jedno!“ zatvářila se dívka mile, odložila šálek s podšálkem na stůl a přisunula se blíž k muži, zatímco mu položila svou dlaň na koleno.

„Co tím chcete říct?“ vytřeštil Snape oči a pohlédnul na hubenou dlaň, co se tak nepatřičně dotýkala jeho nohy.

„Opravdu vám připomínám mou matku?“ ignorovala otázku.

A k drobné dlani přibyla druhá.