23. Třiadvacáté narozeniny

I když si šla Harry ještě na nějakou chvíli lehnout k sobě a dospala tak pár hodin, jakmile se vzbudila podruhé, necítila se vůbec vyspaná.

Naopak Draco Malfoy, kterého ráno viděla u snídaně, a kterou mimochodem milostivě přichystala sama, se zdál být úplně fit. Usmíval se od ucha k uchu a dokonce si i broukal, což u něj bylo opravdu něco neobvykle podivného.

„Jak ses vyspal?“ otázala se značně podrážděně.

Draco si tónu jejího hlasu zřejmě vůbec nevšiml, protože se jen radostně protáhl a usmál se. „Jako už dlouho ne,“ odpověděl a zatvářil se naprosto laxně, jako by minulá noc vůbec neexistovala.

„Už žádné noční můry?“ optala se starostlivě. Chtěla tak Dracovi dát najevo, že pokud bude chtít, ona tu pro něj bude, aby mu pomohla. Ani se nesnažila už skrývat vlastní starost o jeho osobu, nemělo to smysl a oba dva už dávno tušili, že tam mezi nimi něco visí.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl jako by se vůbec nechumelilo a Harry to v prvním okamžiku docela vykolejilo. Až do takové míry, že si téměř vzteky odfrkla.

Takže Malfoy si hodlal hrát na drsňáka. Snaží se dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo. Že vůbec neležel včera v jejím objetí, vůbec se k ní netiskl a vůbec ji neprosil, aby zůstala přes noc.

Chvíli oba dva mlčeli a přeměřovali se pohledy, ani jeden nechtěl ustoupit.

A pak Harry jen skrze zuby procedila: „No fajn.“

Na malou chvíli ji napadlo, že snad žije v jakési groteskní béčkové telenovele, kde byla potřeba sto dílů popírat vzájemnou přitažlivost. Jenže od Malfoye jeden nevěděl, co zkrátka čekat, byl tak nepředvídatelný a někdy by ho nejraději zabila.

„Já jsem se jinak vyspala parádně, kdyby ses náhodou ptal,“ dodala a s podrážděním, které ještě stále neopustilo její mimiku, se podívala na přímo blonďáka, do těch chladných šedých duhovek. Odmítala přiznat pravdu, i když se cítila spíš vycucnutá a unavená.

Malfoy se na ni podíval, maje jedno obočí zdvihnuté. „Tak to jsem vážně a upřímně rád,“ zareagoval s jízlivostí sobě vlastní, která byla z hlasu dost evidentní.

Poté ta pokřivená zdvořilostní konverzace skončila, a zatímco mlčky seděli u stolu, něco jen tak decentně ťuklo o sklo nebo porcelán.

Harry se zvědavě ohlížela kolem sebe, aby rozpoznala, co způsobilo ten zvuk, ale ani po chvíli si nevšimla ničeho zvláštního nebo podezřelého. Zvuk přesto stále neustával. Znovu něco zaťukalo.

Tentokrát se ohlédl zmijozelský princ, i když v obličeji měl jistou nezúčastněnost, jako by měl jen pocit, že má něco říct. „Slyšelas to?“

Když se nakonec Harry natočila tím správným směrem, uviděla, že za oknem kuchyně polétává malý výreček a v zobáku drží nažloutlou obálku, na níž byl zřetelně vidět emblém ministerstva zatavený v rudém vosku.

„Sova,“ poznamenala prostě dívka a zvedla se ze židle. Otevřela okno a napřáhla ruku k obálce, kterou ministerská sova držela v zobáku. Na oplátku sově ulomila kus sušenky, co ležel na stole v míse.

 „To je od ministra,“ rozpoznala jeho rukopis, ačkoliv už podle té sovy mohli oba vědět, že z ministerstva by jim mohl psát jedině on.

Usedla znovu ke stolu a rozevřela dopis.

Draco Malfoy ji sledoval s evidentní zvědavostí v očích. „Co píše?“

Harrietiny oči kmitaly po nažloutlém pergamenu řádek po řádku, na samotném konci byl stejný znak jako na obálce, ale tentokrát jen tištěný.

Začala číst nahlas. Výraz v jejích očích potemněl. „Další vražda,“ špitla tiše.

Plavovlasý mladík vyskočil na nohy. „Tak na co čekáme?“

Harry se ohlédla na blonďáka s mírným podivem, protože v jeho tváři nebylo znát, že by ho to mrzelo. Spíš naopak, tvář nesla spíš stopy nadšení.

Chvíli přemýšlela o tom, jak mu dá morální kázání o vhodnosti podobného chování, ale pak ji něco došlo a to definitivně překrylo ostatní myšlenky. „Takhle nikam nemůžeš jít!“

„Děláš si ze mě legraci, Evansová? Jsem tvůj partner, ehm, chci říct, že jsem tvůj kolega a vyluštěním těch zločinů se mi konečně zas vrátí můj starý život. Fakt mě sice těší a ctí, že mě tady tak moc chceš,“ dodal s nadsázkou, „ale já bych se pro změnu zase jednou vyspal ve vlastní posteli!“

„Tam tě noční můry nepřejdou,“ zareagovala na jeho prohlášení pichlavě dívka, bezohledně mu tak vrátila jízlivou poznámku.

Draco to přešel jako by nic neřekla. „To si jako myslíš, že budu trčet tady u tebe a čekat, co se semele? Že to celé vyřešíš sama? Na to zapomeň!“

„Opakuju,“ zvýšila hlas, „že takhle nikam nemůžeš.“

Bývalý zmijozelský princ se ale už rozčílil. „Jdu s tebou, ať už chceš nebo ne! Je to náš společný případ!“

Harry vzdychla. Chvilku na něj jen tak hleděla, načež se začala usmívat. Draco se naopak zamračil, protože nechápal, co je tady k smíchu.

„Mám nápad,“ zazubila se. Počkej chvilku tady a odepiš mezitím Pastorkovi, že k němu dorazíme. Já se co nejdřív vrátím.“

To už se zvedala a šla si nabrat letaxový prášek.

Draco ji následoval s tím, že ji ještě zastaví. „Cože? Počkej! Kam si myslíš, že jdeš?“

Harry se znovu usmála. Moc dobře věděla, že Draca vytáčí a cítila jisté zadostiučinění, když mu neřekla ani slovíčko. Pro jednou si zase vychutná ona jeho, ne? Misky vah by měly být vyvážené.

„Hned jsem zpátky. Prostě udělej, co říkám. Napiš ministrovi, že se sejdeme. Věř mi!“

To se snadno říkalo, ale hůř dělalo. Věřit Harriet Evansové, Harrymu Potterovi. Nikdy k té osobě důvěru neměl, proč by najednou měl mít? Hlavně po tom všem, co jí v posledních týdnech provedl. Ozvalo se jeho svědomí.

Ale přeci jen…Nebelvír je Nebelvír. Ti jsou vždy spravedliví, čestní a mají ten komplex zachránců světa.

Odevzdaně vzdychl, po sově poslal odpověď a počkal na židli v kuchyni.

***

„No to je dost, že seš zpátky. Kdes prosalazara courala?“

„Byla jsem pryč sotva dvacet minut, Draco,“ upozornila svého kolegu Evansová, majíc zdvihnuté jedno obočí.

Zrychlila v chůzi a přešla od krbu do komory, která byla hned za kuchyní. Draco ji zvědavě následoval, i když mu nenaznačila, že by měl.

Otevřela dveře a nahrnula se k menšímu skladu zásob, které, jak si Draco stihl všimnout, neměly nic společného s potravinami. Prohrabávala se ampulemi, křivulemi a zkumavkami. Zelené duhovky kmitaly zleva doprava, polici po polici, přetřela prsty několik zazátkovaných dóz a projížděla jejich označené štítky.

„Co hledáš?“ Draco stál přímo za jejími zády a pozoroval, jak neustále překračuje z místa na místo jako zmatený mravenec v lese. Nějak netušil, o co tady vlastně jde.

„Moment. Tady někde by to mělo být. Áá… Tady,“ vytáhla ze stojanu jednu z ampulek zašpuntovanou korkovou zátkou a ukázala štítek Dracovi.

Chvíli na něj s úsměvem koukala, jestli si dá jedna a jedna dohromady, ale Draco nereagoval, jak očekávala, protože ten její škrabopis nemohl přečíst.

 „Co to je?“ optal se ledově a čekal, že už z ní konečně něco vyleze a nebude tu tak chaoticky pobíhat a přestane se tvářit tak dramaticky a tajemně.

„Na,“ podala mu ji. „To je mnoholičný lektvar.“

„Ty chceš, abych si ho vzal? A tos vařila sama? Znám tvoje schopnosti, Potty, pokud mi to nevypálí díru do žaludku, tak mě to při nejmenším promění v nějakého švába.“

„Nebuď srab, Malfoyi, používám ho celé ty roky. Věř mi, nebo ne, ale s Hermionou jsme se ho nadělali už pěkné kotle a nikdy se nám to nevymstilo.“

„A to se jako mám v někoho proměnit? A v koho asi tak ty chytrá? Budem jednovaječná dvojčata?“ neodpustil si Draco další jízlivý dotaz.

Harry stiskla tiše zuby k sobě. Už jí zase začal lehce vytáčet. Vítr odvál včerejší noc i s jeho smutky a zase jí do cesty přivedl starého dobrého arogantního a samolibého idiota Malfoye, který ji bude po zbytek dne pít krev. Že ji to vůbec udivovalo. Přestože už včera vypadal jako obyčejný citlivý člověk a na okamžik si dovolila doufat, že jím přece jen je, znovu jí to musel zkazit. Protože jak se zdálo, opět se v něm spletla. Včerejší noc byla nějaký zkrat vesmíru, vyššího bytí a existence jako takové. A Draco Malfoy byl hlavním hrdinou téhle abnormality.

Jen kdyby to nebyl právě Draco Malfoy. Ten, který nikdy zkraty nemívá a nemíval, že ano.

Nevěděla, co si o něm má myslet. V poslední době se zdál být milý a dokonce si na sebe přivykli, zdálo se, že její společnost mu přestala úplně vadit a stejně tak přestal být tolik ironický. Ale včerejší noc jako by byla nějakým mezníkem mezi jeho dvěma alter egy. Dnes to byl znovuzrozený princ ze Zmijozelu. Přivítejme jeho výsost!

Jednou dvakrát se nadechla, aby se zase uklidnila, „Ne. Vezmi si tohle,“ podala mu malou plastovou krabičku, v níž bylo několik kaštanově zbarvených vlasů.

„Čí to je?“ podíval se na ni Draco podezřívavě a nechtěl tu věc vzít ani do ruky. Kdo ví, kde to sebrala.

„Nemusíš mít obavy. Nepatří to nikomu, kdo by byl ve světě kouzel známý. Vzala jsem to nenápadně jednomu klukovi v Londýně.“

Chvíli byl klid. V Dracově tváři se vystřídalo hned několik barev, když si uvědomil pravdivost a význam toho tvrzení, „Chceš říct, že se proměním v nějakého prašivého mudlu?“

Harry se na něj nesmlouvavě zamračila, „Chceš jít se mnou nebo ne?!“

Blonďák ji chvíli usilovně sledoval a bylo znát, jak by se v něm krve nedořezal. Měl dvě možnosti. Buďto zůstat doma a nedělat vůbec nic, nebo přijmout těch pár vlasů. Nacpat je do toho zpropadeného lektvaru, proměnit se v nějakého odporného mudlu a jít s Evansovou.

Oba věděli, jak si vybere, pokud nebude chtít zůstat pozadu a štvalo ho, že v tomhle měla Harry pravdu. Ale než by to přiznal, raději by se prošel bosý po žhavém uhlí. Dvakrát tam a zpátky!

***

„Tos nemohla vybrat někoho lepšího?“ stěžoval si Draco chvíli poté, co lektvar zabral a on měl možnost se prohlédnout v zrcadle.

Harriet bylo hned jasné, že bude remcat, ať už vybere kohokoliv. Bylo jedno, zda to bude stokilový magnát uhelných dolů Horní dolní nebo proslulý manekýn, pod jehož upřeným pohledem děvčatům vlhnou kalhotky. Malfoy by nebyl nikdy s nikým spokojený. Pokaždé jen sám se sebou.

Šli dlážděnou chodbou přes ministerstvo přímo ke kanceláři Kingsleyho Pastorka, který je očekával.

Draco si neustále upravoval dlouhé neposlušné hnědé vlnité vlasy, které mu připomínaly ten mop, co na hlavě nosila Grangerová.

Konečně měl možnost poznat, jaké to je, když člověka vlasy neposlouchají, pomyslela si Harriet, když sledovala jeho nespokojené mumlání a rozčílená gesta rukou.

Snažil se je svázat stuhou, kterou nosil sám, ale bezvýsledně. Nakonec si je musel svázat kouzlem, protože na tuhle kštici byl jakýkoliv pokus zkrátka krátký. Zatracená Malfoyovská marnivost.

„Ty vousy škrábou. Špinavej mudla, aspoň se mohl oholit!“ postěžoval si pro změnu na své zhruba dvoudenní strniště, které mu spíš nerašilo, než rašilo na bradě. Kdyby tolik nebrblal, Harry by si ani nevšimla, že nějaké má.

Na jednu stranu dívku celá tahle situace nesmírně bavila, na druhou stranu už měla dost toho, jak si neustále na něco stěžoval a nedokázal ocenit něčí snahu.

„Hlavně nezapomínej upíjet z placatky, ať se nám tam přede všemi nepřeměníš. Můžeme třeba tvrdit, že seš alkoholik,“ záměrně si do něj rýpla žertem a čekala, co na to řekne Draco.

Ten kupodivu jen poznamenal, že není přece hlupák.

V Pastorkově kanceláři už ministr seděl v očekávání za křeslem. Mladá sekretářka je s úsměvem pustila dovnitř.

První, čeho si však Draco všimnul, když vešli do kanceláře, byly noviny, které ležely na ministrově stole. Viditelný titulek hlásal velkým písmem: Neočekávaná smrt mladého bystrozora a dědice Malfoyova impéria. Draco Malfoy by dnes slavil narozeniny, místo toho tajný pohřeb?

Pastorek si všiml pohledu na mladíkově tváři. Ve stejný moment, kdy vstoupili, mu došlo, že se jedná o Draca. Dopředu netušil, jaký byl plán, aby mladého Malfoye na ministerstvo dostali, ale když do dveří vešla Harry a za ní on, instinktivně a zcela logicky vytušil, že si Draco vzal mnoholičný lektvar.

Neznámá tvář měla přesně ten typický výraz, který míval mladý Malfoy. V podstatě si ho nedalo splést.

Ledabylým gestem ruky kolem dveří vyčaroval odhlučňující kouzlo, aby mohli vést rozhovor v soukromí. Zlatavá magická energie se jako mlha rozprostřela po celé délce dřeva, které ji pohltilo.

„Pane Malfoyi?“ přerušil ho na chvíli a bystrozor se na něj ohlédl.

„Co to znamená?“ zeptal se a ukázal prstem na novinový titulek.

„Musel jsem podpořit celou tu historku a vaši fingovanou smrt. Média byla nesnesitelně dotěrná. Ptali se na každý detail a očekávalo se ode mě prohlášení, nemohl jsem zůstat stranou, jak jistě chápete, jsem ministr. A když mi údajně pod rukami umírají mladí bystrozoři, nejde to jen tak zamést pod práh. Přišlo mi příhodné sdělit jim, že dnes máte pohřeb, bez hlubších detailů. Pouze v kruhu nejbližších přátel a rodiny.“

„No výtečně,“ odseknul Draco s tváří bruneta a z každého slova kapala čirá ironie.

„Nicméně vám přeji všechno nejlepší k narozeninám. Dnes slavíte takové dvojí jubileum, své narození i svou smrt, to se nepoštěstí každému,“ usmál se Kingsley trochu škodolibě a skrz jeho tmavé rty byly vidět bílé zuby.

Mladá bystrozorka se ohlédla na svého kolegu, v očích se jí zračilo překvapení: „Ty máš dneska narozeniny? Proč si mi to neřekl?“

Malfoy ji sjel nesouhlasným pohledem, který kdyby mohl vysílat neodpustitelné kletby, je namístě mrtvá s jasně zelenou svatozáří. „To je pouze má věc a nic ti po tom není, Potty,“ hlesnul. „Pokud to mermomocí musíš vědět, tak ano. Mám třiadvacáté narozeniny.“

„No, to si můžete nechat na doma,“ vložil se do rozhovoru Pastorek. „Tady,“ předhodil před ně nažloutlou složku. „Stala se další vražda. Marta Dohertyová, dvaadvacetiletá ošetřovatelka z Munga. Její tělo se našlo asi před hodinou. Rozkázal jsem, aby se s ním nehýbalo a místo činu bylo zapečetěné proti jakékoliv manipulaci a vstupu nepovolaných osob. Takže byste měli mít všechny informace čerstvé a z první ruky. Na první straně je adresa místa činu. Je to kousek od Příčné ulice. Přeji vám hodně štěstí.“

Oba dva přikývli a Draco vzal do ruky složku.

***

Po cestě k nejbližšímu krbu se Malfoy začetl a předčítal některé informace Harriet tak, aby ho slyšela pouze ona. Oba se konečně těšili, že toho šmejda chytí a tomu všemu pro jednou přijdou na kloub. Byli jen takový kousíček od toho, aby identifikovali vraha. Krev v žilách vřela adrenalinem, protože konečně, konečně bude konec vraždám, kletbám a všechny oběti dojdou klidu.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny, co dorazili na místo činu.