27. Dvacet sedm minut hrůzy

 

 

Dívka se ani nepohnula, zatímco noviny odložené na stole vyobrazovaly hýbající se kouzelníky. S jistou a nepředstíranou zvědavostí v očích se dívala na svého milence, jak na ni odhodlaně hledí.  Draco její mlčení pochopil jako souhlas a nadechoval se, aby pokračoval, ale Harriet ho přerušila.

 

„Nevím, jestli to vlastně chci vědět,“ zarazila ho na chvíli, netvářila se, kdo ví jak, ale její hlas byl pevný. „Nevím, jestli se chci nechat něčím urazit, protože nic jiného teď od tebe nečekám,“ vzdychla poraženě a tatam byla její maska sebejistoty.

Draco se usmíval od ucha k uchu, i když se to v tuhle chvíli vůbec nehodilo.

„Harry,“ oslovil ji jménem, snad poprvé s takovou překvapivou něhou. Přisunul se s židlí blíž k ní a ústa jí překryl vlastní dlaní. „To, co ti teď řeknu, jsem ještě nikdy nikomu v životě neřekl. A protože se mi to nebude říkat zrovna snadno, ocenil bych, kdybys prostě mlčela, jinak mě vyprovokuješ zase k tomu, abych byl jedovatý, a já se právě tomu chci výjimečně vyhnout. Protože pokud to teď neřeknu nahlas, neřeknu to už nikdy. Rozumíš?“

A Harry, překvapenější ještě víc, než bylo na její tváři evidentní, zhluboka polkla a přikývla. „Dobře, tak mluv.“

„No, je to vážně důležité,“ podíval se znovu do její tváře, a když všiml si napnutého výrazu, neodolal nutkání, aby si z ní zase netropil blázny. Pousmál se, nutno podotknout, že se neubránil tomu, aby to nepůsobilo škodolibě. „Jsem asi totiž v tom.“

„Co-?“ nedořekla Harry, načež jí to došlo a zamračila se. Pokusila se zvednout ze židle a uraženě odejít. Malfoy si z ní zase hodlal dělat legraci a na to zrovna teď měla náladu! Jako správnou satisfakci, by mu totéž měla opáčit ona, aby mu ten hřebínek zase spadl. Skoro to udělala, než se přistihla, že to vlastně nedokáže.

Ale když se zvedala, zarazil ji a znovu usadil do židle. „Omlouvám se. Vtip, prostě mi to nedalo, když jsem viděl, jak mě propaluješ pohledem a visíš mi na rtech!“ znovu se rozesmál.

„Dra-Malfoyi!“ okřikla ho dívka.

„Jo, dobře. Už toho nechám. Já,“ si zlehka odkašlal a v rozporu s tím, jak se doteď suverénně choval, se nesměle sklonil a zadíval se na pár vteřin do země. Jako by ve starém nemoderním károvaném koberci po rodině Blacků našel neuvěřitelně zajímavou zažranou špínu, která při nejmenším vypadala jako zlatonka nebo znala odpovědi na všechny otázky, které sužovaly už staletí lidstvo.

 „Já… Asi půjdu rovnou k věci, ať to mám za sebou,“ zněl tak dramaticky, jako by měl ihned po vyslovení toho tajemství umřít.

Ale u Malfoye to kolikrát bylo normální jednání. Byli zrozeni k tomu, aby byl svět bohatší o melodrama. A Harriet by se vlastně ani nedivila, kdyby hned nato umřel, neboť Malfoyové se nezpovídají každý den, že? V jejich měřítku ostudy by v tomhle ohledu jistě dostal rovných deset bodů.

Plný počet a ještě něco navíc.

Nepřerušoval se zbytečným vymlouváním a šel, jak zmínil, rovnou k věci. „Nejspíš si očekávala, že budu ignorovat, že se včera cokoliv stalo. Za normálních okolností bych to určitě udělal, protože zřejmě…,“ vydechl a přivřel oči, pokýval hlavou a zamračil se. „Hele, víš co? Sakra! U Salazarových ocásků. Chovám se jako pitomec! Já se prostě v tomhle ohledu neumím vyjadřovat,“ prásknul rukou do stolu a vstal.

„Vstaň!“ přikázal jí.

„Co? Proč?“ Harry se lehce vyděsila, takové jednání bylo u Malfoye rozhodně neobvyklé. A aby přiznal, že něco neumí, to by dřív proběhla krutá apokalypsa. Nerozuměla jeho postoji a netušila, jestli se má urazit nebo má být vlastně kromě jiného taky překvapená. Náhlý vývoj situace ji spíš nutil tvářit se vyjeveně.

„No tak, Evansová, prostě mě jednou poslechni, neremcej a vstaň!“ zopakoval svůj rozkaz a Harry jako omámená poslušně vstala a čekala, co se bude dít.

 

Draco Malfoy se mračil, což způsobovalo, že mu na čele vystoupla mohutná žíla. V očích bylo jasně znatelné podráždění. Podle výrazu v jeho tváři bylo ale poznat, že ohnisko toho hněvu leží kdesi v samotném nitru a že si jeho dva vnitřní hlasy teď zřejmě nadávají.

 

Navzdory tomu všemu to, co se vzápětí stalo, by Harry neočekávala ani ve svých nejryzejších snech. Draco Malfoy se vykašlal na mluvení a rozhodl se jednat. Protože činy vždy řekly víc, než jakákoliv slova a když to se slovy neuměl, nezbývalo mu nic jiného.

Udělal dva kroky vpřed, díky nimž byl v těsné blízkosti své kolegyně, jednou rukou ji uchopil za pas a druhou za krk. Prudce ji k sobě přivinul a pak už jen Harry mohla vnímat, jak se jeho rty chtivě a vášnivě přisály na ty její a jak se se vší intenzitou snaží předvést to, na co slova nestačila.

Takže… Pro Draca včerejší noc nebyla pouhým povyražením? Myslel to s ní vážně? Neměla odvahu se ho na to přímo zeptat. Měla obavy, že by to zamluvil a neustále měla pocit, že až tohle omámení zase přejde, všechno bude jako za starých časů.

Místo toho tady jen stála přitisknutá na jeho těle, zatímco to její mu dychtivě odpovídalo. Zatímco ji objímaly mužské dlaně a líbaly ty úzké a na první pohled chladné rty. Zatímco se jeho horký jazyk na tom jejím snažil rozmetat všechny ty lety vystavěné stěny jejich dosavadních sporů.

 

Zajel jí rukou do vlasů a na chvíli se odpojil jen proto, aby nabral trochu dechu a aby se znovu mohl ponořit do těch sladkých polibků.

Nikdy v životě si nebyl jistější tím, co právě dělal. Do dnešního dne necítil k žádné ženě něco tak intenzivního. Netušil, jestli je to láska, protože tu nikdy nepoznal, neměl to s čím porovnat. Byly to pro něj všechno nové a neznámé pocity. Učil se s nimi žít a učil se je ovládat. Ale byl rozhodnutý aspoň jednou v životě život žít a ne se dívat, jak žiji jiní.

 

Občasná dostaveníčka ho nenaplňovala tak, jak si původně myslel. Aspoň teď to mohl pocítit na vlastní kůži a porovnat. Byl nejistý ve všem a během toho, co držel Harrietino třesoucí se tělo, se zase cítil jako puberťák, který poprvé líbá nějakou dívku.

A věděl naprosto jistě, že Harry nesmí získat nikdo jiný, a že bez ní by si už nedokázal představit jediný den.

Něco se změnilo.

Možná on se změnil. Ona ho změnila. Od doby, co s ní bydlel, jako by se všechno začalo pozvolna měnit. Přizpůsoboval se jí, i když mnohokrát neochotně, a ona se snažila čas od času vyjít vstříc jemu. Bylo to neprobádané území. Nikdy s žádnou ženou, kromě své matky, nežil déle než pár dní. Tyhle poslední týdny byly jedny z nejzajímavějších – i když kolikrát nejvíce frustrujících - v jeho životě. Myslel si, že se nikdy neožení, že nenajde spřízněnou duši, protože jeho nároky byly moc vysoké. Užíval si svého mládeneckého života a využíval k němu své jméno, svůj vzhled i jmění. Měl všechna ta plus a ženy po něm šílely, on to věděl, ale ještě se nesetkal s takovým odporem jako u Evansové. A právě to možná způsobilo jeho posedlost si ji získat, až se sám chytil do vlastní pasti. Vlastně to bylo patetické a patetičtější bylo, že to svévolně přijal.

 

Moc dobře věděl, proč ho odmítá. Přeci jen po většinu života to nebyla žena, ale muž. Ke všemu ne ledajaký, ale jeho odvěký a dlouholetý rival. Ale teď, když tak intenzívně mohl vnímat, jak krásné je někoho mít, nehodlal se jí vzdát. Vzdychl ji do úst, maje přitom zavřená víčka.

 

„Tohle je to, co jsem ti chtěl říct,“ špitnul a znovu ji jemně políbil. Jako by to vůbec nebyl on sám. Překvapil tím nejen ji, ale i sám sebe. Ten podivný šimravý pocit v podbřišku byl rozhodně něco nového.

„Draco,“ zamumlala skrz jejich dotýkající se rty Harriet a hlasitě vzdychla, v tuhle chvíli by upsala duši ďáblu jen proto, aby nepřestal.

Opřel ji o stůl a přisál se jí na krk. Harry zavřela víčka a rozevřela vzrušeně rty, načež následoval další vzrušující sten.  „Draco…“ zopakovala.

Stáhnul jí z ramene šaty a druhou rukou zajel pod sukni až na svrchní část stehna, vyhrnuje tak nadbytečnou látku.

Na kuchyňském stole vypadala víc než lákavě.

„Ehm, ehm…“

Potemnělý hlas ode dveří kuchyně je donutil v mžiku oka přestat. Draco zkoprněl, přestože stál zády k osobě, která se právě dožadovala pozornosti.

Naproti tomu Harry měla možnost se podívat přímo do očí příchozí osobě a hlasitě zaklela. „A sakra…“

Odsunula od sebe Draca a začala si upravovat šaty, „Heh… Eh… Ahoj. Ahoj Rone, co ty tady?“

Její kamarád se ale zřejmě neměl k ničemu. Pouze civěl na Malfoye pohledem šelmy, která si vyhlídla svou příští oběť.

„Rone, to… To co jsi právě viděl…“

Harry už nestačila říct nic víc, neboť její letitý kamarád se v následujících několika vteřinách rozhodl zaútočit.

Skočil po Malfoyovi hlava nehlava a zapíchl mu hůlku do hrudníku.

Skrz zuby k němu promlouval syčivým hlasem. „Co si myslíš, že děláš, Malfoyi? Jestli na Harry ještě jednou sáhneš, tak z tebe udělám dva Malfoye stejně odporné! Slyšels? Jestli zjistím, že jí nějak ublížíš nebo jí jen zkřivíš vlásek, budu do konce života tvým stínem.“

Draco s elegancí jeho vlastní vší silou Ronalda Weasleyho od sebe odtrhnul a upravil si neexistující límeček jako gesto opovržení. Zdvihl koutek úst. Při představě toho, že jeho jedinečnou postavu bude hyzdit stín někoho tak ohyzdného jako je Weasley, se mu dělalo téměř mdlo.

„To bylo velmi dramatické, Weasley! Myslím, že dnes se mi bude velmi špatně spát! Ale pro tvou informaci, já mám v plánu na Evansovou sahat ještě hodně dlouho a doufám, že nejen to. Když nad tím tak přemýšlím, dneska se mi vlastně nebude špatně spát, to víš, Wízlánku, když vedle tebe leží taková kost, to je pak všechno sladší. I ten spánek, ale k tomu možná ani nedojde, jestli mi rozumíš,“ lascivně se olíznul a zabodnul do Rona dravčí pohled.

Harriet vedle něj studem zrudla až na uších a vše, co Draco zatím pronesl, jí nesmírně zalichotilo. Nakonec to ale nevydržela a začala se celé situaci smát.

Ron po obou střelil nechápavým pohledem a došlo mu, že je tady zřejmě něco, co mu uniklo. „Co je? Co se směješ?!“ dorážel na dívku a stále držel hůlku napřaženou proti Dracovi. Připravený a v pohotovosti.

 

Navzdory tomu se Draco mezitím přesunul k Harriet a uchopil její dlaň provokativně do své a políbil ji na její hřbet.

„Pro tvou informaci, Rone. Já se umím bránit a nemysli si, že proti Dracovi bych nic nezmohla. Za druhé, myslím, že jsem ti zrovna chtěla vysvětlit, co se vlastně stalo, ale nechtěl si mě nechat domluvit. Jen jsem ti chtěla říct, že,“ podívala se na Draca a ten přikývnul, „že já a Draco jsme takzvaně uzavřeli příměří.“

„Co?!“ vykřikl téměř z plna hrdla zrzek a nechápavě hleděl z jednoho na druhého a pak na jejich spojené dlaně. „Takhle se teď uzavírá příměří? To se budeš olizovat s každým chyceným smrtijedem?“

„Ty asi nebudeš neostřejší tužka v penále, Weasley! Slyšíš dobře!“ pronesl mladý aristokrat a ignoroval narážku na pochytané smrtijedy. „Prostě spolu spí-…“ nedořekl poslední slovo, protože mu Harriet zakryla ústa, aby zmlknul.

„Sklapni,“ ohnal se po něm Ginnin bratr.

„Nech toho, Rone,“ bránila svého přítele černovlasá žena. „No a teď,“ snažila se změnit téma, „když jsme si to vyjasnili, je řada s vyptáváním asi na mně. Co tady děláš?“

Ronaldova hůlka skončila opět zastrčena na svém původním místě. Ještě naposledy po Dracovi střelil nesouhlasným pohledem, který jasně říkal: ubliž jí a máš co dělat se mnou, a pak se usadil ke stolu na židli, kde před chvílí Harry seděla.

„Totiž… To Hermiona.“

„Co je s ní?“ zděsila se dívka a posadila se hned vedle Rona. Draco naznačil, že se vzdálí, aby měli soukromí.

„Ale, pohádali jsme se. Víš, že teď nesmí dělat nic složitého. A představ si, ona chodí do práce přes den a potom i v noci. Předělává celý byt a věčně chodí po nákupech, nosí a zvedá těžké věci, i když je čarodějka, je nepoučitelná. Tak jsem jí to vyčetl, že pokud nemá ráda naše dítě, taky žádné nemusíme mít. Asi jsem to přehnal, co?“ věnoval své kamarádce pohled nakopnutého štěněte a vzdychl.

„Jo, kámo, tos přehnal. Ale znáš ji, to je prostě Hermiona.  Nesnese nic nedělání. Nemohla by sedět doma a dívat se na televizi, ona prostě musí mít pořádnou náplň dne. Musela by se stydět sama před sebou, kdyby něco neudělala. Vždycky byla perfekcionistka a puntičkářka.“
„Co je to televize?“

„Mudlovský vynález, kterým se lidi rádi zabavují ve volném čase. To neřeš. Každopádně, je to prostě naše Hermiona. Já myslela, že už sis na to zvykl.“

„Já vím, ale neměla by se tak namáhat.“

„To by neměla. Ale mohls jí to říct šetrněji,“ pronesla s lehkou hořkostí v hlase.

 

Kdyby nebyla ženou, zřejmě by se nedokázala do Hermiony vžít. Aspoň bylo dobré, že si Ron uvědomoval vlastní chybu. Popřemýšlela nad tím, jestli by Draco ve stejné situaci uznal, že se zmýlil, kdyby se jim stalo něco podobného. Ale jak nad tím přemýšlela, zřejmě by se od něj omluvy asi nikdy nedočkala.

A jak ji vůbec napadlo, že by ti dva měli spolu mít děti? Budoucnost byla nestálá a zahalená v mlze. Kdo ví, třeba už zítra se všechno pokazí. Třeba už za měsíc Harry zjistí, že může být zase mužem. Třeba si uvědomí, že Draco je moc velký prevít na to, aby s ním sdílela život. A třeba si Draco uvědomí, že už ho nebaví. Mnohočetná třeba.

Tak co ji na něm vlastně tak přitahuje? Nechápala to doteď. A nebylo to tím, že najednou vnímala jinak díky hormonům. Vždyť Draco ji přitahoval už v Bradavicích. Nedokázala si už namlouvat něco jiného, ta jiskra tam vždycky byla a vlastně to nijak nesouviselo s pohlavím, protože to byly jen zbytečné škatulky, které nedokázaly pojmout to, co k němu cítila. A bylo to vzrušující.

 

„Já vím, Harry. Taky mě vyhnala se slovy, ať ji nelezu vůbec na oči nebo mě roztrhne jak ty baziliška.“

Harry se musela tomu přirovnání zasmát. „Nedivím se jí. Hele, pokud nemáš kam jít, můžeš tu do zítřka přespat, pokud chceš. V Remově pokoji. Včera se odstěhoval a ten pokoj je teď prázdný. Nech Hermionu, ať si chvilku popřemýšlí. Ať přemýšlí o tvých slovech, třeba jí dojde, že dělá sama chybu. Ale rozhodně by ses jí pak měl omluvit. I když si myslím chápe, že máš o ni jednoduše strach. Však vychladne.“

„Jo, to taky udělám. A díky moc, Harry. Nevím, co bych bez tebe dělal.“

„Co bys dělal? Zřejmě by sis dvakrát rozmyslel, co Hermioně říkáš, jinak bys spal v Doupěti a poslouchal výčitky paní Weasleyové,“ rozesmála se.

Ron při té představě zkřivil obličej.

 

 

***

 

 

Den, který začal s chmurnými myšlenkami, se vyjasnil. Dracovo nepřímé vyznání Harry zahřálo u srdce a vykouzlilo jí úsměv na tváři. Až do večera měla přehnaně dobrou náladu, ale nemělo to být navěky.

 

Večerní návštěva u Snapea přinesla pokrok. Ale ne zrovna takový, který by ji potěšil. A ačkoliv ve sklepení byla pouhých sedmadvacet minut, jak Snape později okázale pronesl slovy pouhých dvacet sedm minut ve vaší společnosti a chce se mi skočit mezi třaskavé skvorejše, bylo to dvacet sedm minut hrůzy i pro Harry. Ostatně jako vždy ve společnosti břitkého sarkasmu Severus Snapea.

 

„Posaďte se, Po-Evansová, myslím, že byste měla raději sedět, až vám to řeknu,“ pokynul mistr lektvarů rukou na židli u svého pracovního stolu.

„Už teď mám strach z toho, co mi chcete říct.“

„Máte mít proč. Nikdy jsem nebyl na žádné soucitné a blahosklonné řeči, nejsem Brumbál, proto to řeknu rovnou hned.

Jelikož jsem kvůli vám trávil zbytečně velké množství času nad vyvinutí léku pro vás. A ten čas mimo jiné prokázal, že má práce přišla vniveč. Takže mi nedělá problém vám narovinu říct, že já z vás znovu muže nikdy neudělám. Já ani nikdo jiný,“ dramaticky složil dlaně do stříšky a položil na stůl.

„Můžete po celém království, státech, celém světě hledat ty největší odborníky přes lektvary a léčitelství, ale všichni vám řeknou totéž. Vaše krev vykazuje hodnoty, které mi nejsou sice úplně známé, nicméně poukazují na to, že vaše enzymy, buňky, DNA, veškeré atomy a molekuly ve vašem těle, cokoliv, na co si vzpomenete, už odmítají jakoukoliv jinou stálou transformaci a nejsou toho ani schopné. Čili váš současný stav je nezvratně trvalý,“ sledoval vyjevený výraz na dívčině tváři.

 

Zrovna se chystala něco říct, ale Snape ji předběhl. Dokázal určit, na co se chtěla zeptat. „Přesto je tu jedna možnost, která by vám umožnila stát se mužem na určitý čas a vrátí vám na určitý čas také vaši starou podobu. Vyvinul jsem jistý lektvar na bázi mnoholičného, který umožňuje člověku změnit pohlaví, nikoliv identitu, ale pouze pohlaví. Jeho podstata pracuje s geny uživatele, tedy mu na určitý čas propůjčí schopnost vypadat jako vlastní opačné alter ego, abych tak řekl, ale pouze na jednu až dvě hodiny. Jistě by se mi podařilo prodloužit dobu účinku, přesto by to čítalo jen několik hodin, maximálně den. Vím, co si asi myslíte a na co se chcete zeptat,“ znova vycítil otázku, která se převalovala na jazyku mladé Evansové, a umlčel ji jediným pohledem.

„Kdybyste začala lektvar brát pravidelně, abyste byla mužem po celou dobu, v zásadě jím stejně nikdy nebudete, pouze to bude stejné jako byste brala mnoholičný lektvar. Nebudete to vy, jen vaše alternativní polovička vykřesaná z vaší DNA. V zásadě, kdybych lektvar začal brát já sám, mohla byste vidět, jak bych vypadal, kdybych se narodil jako žena. Takže pravidelné dávky nejsou řešením. Navíc byste potom byla celý zbytek života odkázána na samotném lektvaru jako na pravidelné dávce léků, a to několikrát denně,“ odkašlal si a prsty, které doteď tvořily stříšku, spojil do sebe.

„A ani nad tou možností nepřemýšlejte, ať už jde o vás nebo ne, i když bych se moc rád díval na to, jak se ničíte, bylo by to zdravotně závadné. A dlouhodobě nemožné. Lektvar, dle složení, by časem jistě vyvolal abstinenční příznaky, v tom lepším případě. A pokud byste vynechala dávku, dostavil by se katatonií syndrom. Stal by se z vás obyčejný závislák. Časem by vám ingredience, které nemají zásadité vlastnosti, poškodily vnitřní orgány. Jejich pravidelný přísun by rozhodil nejen hormonální hladinu těla, ale narušilo by to i buněčnou strukturu. Vaše tělo by ten nápor jednoduše nevydrželo. Byla by to jen pomalá sebevražda.“

Snapeovi vyletělo levé obočí do čela a ještě dodal, „Nehledě na fakt, že by vás zruinovalo, protože složení není z nejlevnějších.“

 

Harry jen strnule seděla, oči vyvalené jako dva tenisáky, a s pootevřenými ústy hleděla na muže před sebou. V tom výrazu se zračila očividná frustrace, ale ve stínu nedávných událostí, panika, kterou očekávala, se stále nedostavila.

Proč s ní to sdělení nezatřáslo více? V jistém slova smyslu cítila, jak si něco v ní oddechlo, ulevilo. Jako by právě tohle chtěla slyšet. Bylo to proto, že chtěla zůstat ženou? Už navždy?

Definitivní závěr a prozření, byť ne podle představ, bylo vždy lepší, než nejistota a obavy. Ale bylo to proto?

Navzdory tomu, její druhý hlásek jí našeptával, že přeci jen tak nemůže zprovodit ze světa Harryho Pottera. Vyvoleného chlapce. Jak by asi fingovala svou vlastní smrt?

Jaký by byl život bez té otravné slávy? Konečně nebýt někým známým, koho na ulici poznávají, komu závidí a o kom věčně píší v novinách kdejaké drby? Mohla by být navždy s Dracem. Mohli by mít děti. Mohli by se vzít. Mohli… Co by mohli? Stál by o to vůbec Draco? Tyhle myšlenky zacházely až příliš daleko, přeci jen byli na úplném začátku.

Chce být ještě mužem? Ani si neuvědomila, že otázku, kterou si položila v duchu, vyslovila nahlas.

 

„Překvapujete mě, Evansová. Že by se vám vaše podoba zalíbila?“ Snape se jízlivě usmál a položil si nakonec dlaně do klína.

Ano. Možná, že se jí zalíbila, možná, že v ní chtěla už setrvat, ale rozhodně se jí nelíbilo, jak se ten netopýr nad její situací bavil. Všechen ten vztek se v ní hromadil už několik týdnů. Veškeré křivdy a bezpráví, které se kdy na ní – kdysi Harrym Potterovi – Severus Snape dopustil.

Už to nevydržela. A bez taktu, chtíc se dotknout citlivého místa, v afektu pronesla: „A co vy, jste snad spokojený se svým životem? Loudit přítelkyně bývalým kolegům a spolužákům, to je pro vás hračka, viďte? Co jste od toho očekával? Chtěl jste se Removi pomstít? Sebrat mu Nymfadoru? Jste jen bastard, Snape!“

Netušila, co udělala tak vtipného, ale její bývalý profesor se začal usmívat způsobem, díky kterému se jí kroutily palce u nohou.

Bylo to neuvěřitelné, ale po chvíli se dokonce začal pobavením celý třást.

„Tak to je všechno, co mi řeknete, Evansová? Zrovna vám se rozhodně nemusím zpovídat! Ale mohu vás ujistit, pro klid vaší Potteří dušičky, že na tu potrhlou ženštinu bych ani nesáhl! A rozhodně bych si ji nepověsil na krk!“

„Cože?“

„Vy jste nikdy nebyla moc chápavá, ani jako muž, ani jako žena. Holt nedostatečný genetický materiál se nezapře,“ Snape se tím nadále bavil.

„Vy, vy…“

„Ano slečno Evansová?“

„Jste lhář a jste ubožák! Lhal jste mi, když jste tvrdil, že někoho máte…“

„A proto jsem vás tak přitahoval?“ opáčil ironicky a připomenul jí jejich poslední schůzku, na které po něm bezostyšně vyjela. Jednoduše to bylo ponižující a trapné.

„Vůbec nechápu, co se mi na vás líbilo!“

„Je mi k pláči,“ přidal si ještě jedno pomyslné polínko Severus do doutnajícího ohně. „Ale pokud mohu ještě něco dodat, než tak laskavě opustíte mé komnaty,“ přešel ke dveřím a otevřel je, „tak vás pro klid dušičky mohu ujistit, že já rozhodně lhář nejsem! A teď zmizte! Naštěstí už vaši přítomnost zde nebudu muset nadále snášet ani v příštích týdnech. Sbohem, slečno Evansová. Jen doufám, že jednou nebudu učit vaše děti. Musel bych se dobrovolně sprovodit ze světa. Pouhých dvacet sedm minut ve vaší společnosti a chce se mi skočit mezi třaskavé skvorejše!“

 

A Harry bez jakýchkoliv řečí šla.

Tak ten den začal hezky, a tak jí ho ten prevít musel zkazit. Ne však samotným výsledkem experimentu, ale sarkastickým přístupem, který vlastně měla čekat.

Jak ho měla plné zuby. Jak ji vůbec mohl přitahovat? Musela mít vlčí mlhu.

A to si ani neuvědomila, že doma má zrovna takovou menší kopii, jen v plavovlasé verzi.