28. Dvacet osm dopisů

Draco Malfoy seděl s bohorovným klidem v kuchyni za stolem a v ruce třímal nažloutlý pergamen, z něhož trčela namodralá stužka, a na ní byl voskový erb.

Harry už při vstupu do místnosti věděla, o co se jedná, každý odbor na ministerstvu kouzel měl jinou barvu stužky a bledě modrá byla přesně tou, na kterou oba dva s Dracem čekali celý den.

Její ústa se otevřela dokořán a mladý aristokrat zaťukal ostře na stůl. V jeho tváři se mihlo mírné zaváhání, ale jinak nedal vůbec nic najevo, přestože bylo jasné, že výsledky, o které tolik stáli, si už dávno přečetl.

Přiblížila se k němu a on k ní natáhnul ruku, podávaje jí předmět doličný.

Zelené oči se rozutekly po řádcích, a čím víc se Harry blížila k samotnému cíli, tím víc se černé obočí víc a víc mračilo. Nakonec odložila pergamen na stůl a v rozporu s tím, jak se před chvílí tvářila, se na svého přítele obrátila se stoickým klidem. Věděla, co přijde.

„Říkal jsem to!“ vybafl na ni Draco a škodolibě se usmál.

Harry neřekla nic.

„Říkal jsem to a tys mě neposlouchala,“ zopakoval, aby dal najevo, že on přece nikdy nedělá chyby. „Mohli jsme si ušetřit spousty času.“

„To by stačilo, Draco. To přece ještě nic neznamená,“ zakabonila se dívka a odhrnula si tmavé vlasy z tváře.

„Neznamená? Tady to máš černé na bílém, Lina Roseová! Ten vlas patřil jí. Kde by se tam asi vzal, kdyby s tím neměla nic společného?“

„Třeba byly kamarádky,“ snažila se Harriet nadále obhajovat mladou sekretářku ministra kouzel. „Nemůže být vrahem, je moták, předešlé vraždy byly způsobené i kouzly. Máme potvrzeno, že neumí čarovat.“

„Třeba to na nás jenom hrála!“ zvolal přesvědčeně Draco. „Jak vidíš, tak jako tak na ni musíme uhodit.“

Evansová tento boj už raději vzdala, pod tíhou Dracových argumentů se sesunula na židli. Měl přeci jen pravdu. Co by tam dělal vlas Liny? Copak jim opravdu ta dívka tolik lhala? Vždyť byla tak milá a tak důvěryhodná.

Nechtělo se jí to věřit. „A co znamená ta kůže? Její kůže za vlastními nehty?“

„Co já vím, třeba se chvilku předtím, než natáhla kopyta, poškrábala na ruce,“ vysvětlil s posměšným tónem Malfoy a Harry po něm vrhla netečný pohled. „Teď bychom se měli věnovat hlavně té sekretářce. Nečekal bych do rána, do té doby může zjistit, že po ní jdeme. Nemáš tušení, kde bydlí?“

„Ne, nemám, ale vím o někom, kdo to vědět bude,“ usmála se nakonec Harriet. „Vezmi z mých tajných zásob pár těch průsvitných flakónků. Budou potřeba.“

***

„Je nám velice líto, slečno Láskorádová, že vás obtěžujeme v tuhle dobu, ale je to opravdu důležité a jde o život,“ oba dva se rozhodli, že mluvit bude Harry a Draco bude jen přihlížet, protože jak Harry věcně pronesla, on sám by to z místa mohl zkazit. A Draco kupodivu ani neprotestoval proti takovému rozhodnutí.

„Ale jistě, jistě,“ přitakala drobná blonďatá dívka, se kterou se Harry Potter kdysi bavil ve škole.

Ale namísto toho, aby se Lenka tvářila vyděšeně, tvářila se spíš nadšeně. Jako by byla součástí něčeho velkého, o čem by mohla napsat do Jinotaje a rozlousknout tím i další tajemství podivných neexistujících brouků. A to byla celá ona. Lenka nikdy nebyla ten typ, který by dával najevo tak fádní emoce jako jsou obavy nebo strach. Všechno bylo dobrodružství a do všeho se pouštěla vždy střemhlav.

„O co jde?“

Harry se vnitřně ploužila někde mezi napnutím a zvědavostí.

„Potřebujeme nutně sehnat Linu Roseovou. Jde možná i o její život a víme, že se s ní přátelíte, takže by nám moc pomohlo, kdybyste nám dala její adresu.“

Vypadalo to, že Lenka nad vyslovenou prosbou bude nějaký čas přemýšlet, ale nakonec oba dva překvapila tím, jak se její úsměv roztáhl do neuvěřitelné šířky. „Ale jistě, počkejte, napíšu vám to,“ vstala z křesla a přešla k nejbližšímu stolku, z něhož vyndala kalamář, brk a kousek pergamenu.

Po pěti minutách už Draco s Harry vycházeli z bytu redaktorky Jinotaje a v rukách měli nažloutlý lístek s adresou hlavní podezřelé.

***

Zatímco bloumali zchátralou mudlovskou ulicí, která i tak trochu páchla, a hledali číslo popisné třináct, Harry nebyla ušetřená několika nadávek z Dracových úst.

„Taková smradlavá díra! Kdo tady může žít?“

Než mu však stačila odpovědět, přišla záchrana a před ní se snad zázrakem vynořil dům, který hledali.

Netrvalo dlouho a hned po druhém zazvonění se ke dveřím přišourala nějaká osoba. Tlumený zvuk dopadajících chodidel na podlahu rezonoval až k nim. Otevřely se dveře a Harry s Dracem měli možnost stát tváří v tvář samotné Lině Roseové, jejíž obličej s nebývalou rychlostí bledl do odstínů bílé a zelené.

„Vy!“ ukázala na Draca s nevěřícným pohledem. „Vy žijete?!“

„Ano,“ připustil neochotně Draco. „Představte si. Máte snad něco proti tomu?“ z jeho hlasu kapala notná dávka znechucení. Pro něj byla vinná už předtím, ale až teď mu připadalo, že se skoro přiznala.

„To je na dlouhé vyprávění,“ doplnila jejich dialog Harry.

Stále nemohla uvěřit, že toho snobského Malfoye vidí. On přece umřel, tak jak bylo možné, že tu teď stál před ní naprosto živý a v pořádku?

„Tak co si tedy přejete?“ zeptala se poněkud nervózně a ohlédla se na oba dva členy bystrozorského sboru. Neustále ale očima uhýbala k obličeji Draca Malfoye.

Draco už vypadal, že se na ni vrhne, ale Harriet ho zarazila a nenápadně mu naznačila, aby to nechal na ní.

„Můžeme na chvilku dál? Potřebujeme s vámi mluvit. Vím, že je už pozdě, ale je to velmi důležité,“ použila ten samý argument jako v případě kamarádky Lenky.

„Ale jistě,“ otevřela Lina dveře dokořán a pozvala Harriet i Draca k sobě domů. Přestože se tvářila, jako by tušila, že něco není v pořádku. A to neuniklo zraku ani jednomu z nich.

Jakmile se zabouchly za nimi dveře, Harry uhodila. „Co máte společného s vraždami za posledního půl roku?“

Plavovlasá dívka těkala očima ze strany na stranu a vypadala, že hledá východisko nebo možnost, jak utéct. Ale Draco si poradil hravě jednoduchým mávnutím hůlkou a dívku znehybnil.

„Prosím, prosím, ne. Slečno Evansová, já s tím vážně nemám nic společného!“ bylo vidět, jak jí najednou zvlhly oči. „Já ne, přísahám!“

„Tak nám vysvětlete, ženská, jak je možné, že jsme u poslední oběti našli váš vlas? Jak je to možné!“ propustil uzdu své prostořekosti Draco a zamračil se.

„To já ne, to on! To on! Věřte mi, prosím, já jsem to neudělala,“ teď už se jí slzy koulely po tvářích jako kuličky hrášku. „Donutil mě tomu přihlížet,“ kdyby nebyla svázaná neviditelnými provazy, určitě by se třásla po celém těle, protože její tváře začaly pod tíhou vzlyků lehce vibrovat.

„Kdo on?“ vybafla na něj Evansová.

A Draco se přidal se slovy: „Lžete! Byla jste to vy!“

„Já opravdu ne, věřte mi, prosím, já neumím čarovat. Nemám ani hůlku. Nejsem na takové plánované vraždy ani dost chytrá. Prosím, slečno Evansová, vy mi musíte věřit. Já bych toho nebyla schopná!“

Harriet nereagovala na prosby, pouze zopakovala svůj dotaz: „Kdo je on?“

„Vrah! Já přísahám, že jsem vám o něm nemohla říct, zabil by mou sestru!“ zhluboka vzlykla a její baculaté tváře byly celé zarudlé a flekaté od krokodýlích slz. „Držel mě v šachu, tak to vždycky říkal. Unesl mou mladší sestru, která je taky moták. Unesl ji, aby mě mohl využívat, protože jsem byla z ministerstva a mohl se mnou manipulovat. Nedokázala jsem se mu vzepřít a nemohla jsem to nikomu říct. Zabil by ji! A neuměla jsem čarovat!“

Černovláska chvilku uvažovala nad celou situací. Ta holka nevypadala, že by lhala. Byla v situaci, kde nebylo cesty zpátky. Krátce přikývla, a pak jí věnovala přívětivější výraz. Za každých okolností ale zůstala v pozoru.

„Určitě pochopíte, Lino, když použijeme jistá opatření, jsme v situaci, kdy si musíme být jisti, proto se na mě nezlobte, ale budu nucena vám dát Veritasérum,“ otočila se na svého kolegu a zdvihla obočí. „Draco? Máš to?“

„Tady,“ podal jí otevřenou lahvičku, a když Harry naznačila, že ji vlije do krku rozrušené dívky, ta se ani nevzbouzela a ochotně spolupracovala.

V následující čtvrt hodině dívka zopakovala téměř doslova to, co předtím. Harry se se zadostiučiněním podívala na Draca, který se i přesto nehodlal vzdát přesvědčení, že tahle holka v tom má daleko větší roli.

„Teď se vás na něco zeptám, Lino. Co po vás všechno chtěl? A co je s vaší sestrou? Kde ji drží? Víte o něm něco bližšího? Třeba jak se jmenuje?“

„Nikdy mi neřekl své jméno, asi věděl proč. Za předpokladu, že bych ho nějak obešla, nemohla jsem prozradit jeho identitu. A pochybuji, že to považoval za nezbytnost. Byla jsem pro něj jako poddaný, pěšák, nepotřebovala jsem to vědět, nestála jsem za víc. Chodil za mnou domů vždycky co týden a vyžadoval po mně, abych plnila jeho rozkazy. Když začaly ty útoky, jednou si mě tam odchytil s tím, že má moji sestru Patrishu a že pokud nebudu dělat, co mi řekne, zabije ji. Neviděla jsem ji už víc než půl roku, vím, že je živá jen proto, že mi nosí její dopisy, bylo jich celkem dvacet osm, na každý týden jeden. A občas mi dovolil se na ni dívat přes nějaké zrcátko. Netuším, kde ji drží a co s ní provádí. Říkal mi, že zjistí, pokud to někomu řeknu a pokud se tak stane, tak už ji nikdy neuvidím živou. Nedovolila jsem se komukoliv zmínit a teď, teď…,“ začaly jí zase téct slzy po tvářích, oči měla zarudlé a opuchlé. „Teď ji zabije, protože jsem vám to řekla.“

„Co vás nutil dělat? Jaké jste měla plnit příkazy?“ zeptal se pro změnu Draco.

„Měla jsem mu nosit důkazy z vašich složek a složek vašich předchůdců. Chápejte, neumím čarovat, takže jsem musela brát celé listy a nemohla jsem nikoho požádat, aby za mnou zametl stopy, věděla jsem, že časem na to někdo přijde a proto se on vždycky postaral o to, aby vyšetřující bystrozoři záhadně onemocněli, zmizeli nebo skončili v kómatu. Pokaždé jsem mu musela nahlásit, kdo se případu nově ujal. Musela jsem ho informovat, jak jste s případem daleko.“

„Tak to jsi byla ty, ty…“

„Draco,“ okřikla ho Harriet ještě dříve, než stačil být sprostý a agresivní. „Byla pod tlakem, vyhrožoval jí, nemohla za to.“

„Ale stejně není bez viny.“

„Ne, není, ale je to polehčující okolnost. Stejně jako by byla pod imperiem. Buď aspoň na chvíli v klidu a nerozčiluj se, to nám stejně nepomůže.“

„Dobře. Ale mám jeden dotaz,“ otočil se znovu na plavovlásku, „jak se k poslední oběti dostal váš vlas?!“

„V posledních týdnech byl nervózní. Byli jste jako jediní nejdál ve vyšetřování. Začal se u mě zdržovat častěji než obvykle. Aspoň třikrát do týdne. A já jsem se začínala vzpírat a odmítala jsem v tom pokračovat. Měla jsem neskutečný strach a on mi přestal nosit Patrishiny dopisy. Říkal, že je to trest za to, jak jsem neschopná. Myslela jsem, že je dávno mrtvá a jenom mi lže a využívá mě. Nedokázala jsem tu vinu snést. Ale pak se stala ta nehoda. Oba dva jsme si mysleli, že teď už konečně nikdo případ neřeší. Vy jste byl pro nás mrtvý, pane Malfoyi, a vy, slečno Evansová, jste mi sama říkala, že od toho dáváte ruce pryč.“

„Ano, byl to všechno jen tah, chtěli jsme zmást vraha,“ dodal mimoděk Draco a zatvářil se nadmíru hrdě.

„Povedl se,“ přitakala Lina. „Ale jeho to jen víc potěšilo a začal si vybírat oběti častěji než dřív a chtěl po mně víc informací, aby se ujistil, že má volnou cestu. Zjistil, že už víte, že si všechny své oběti podepisuje. Takže se u té poslední pojistil tím, že se na ni podepsal neviditelným inkoustem namísto vypálení cejchu hůlkou…“

„Tak proto,“ zvolala Evansová a začala kroutit nevěřícně hlavou. „To nás vůbec nenapadlo,“ otočila se na Draca a ten se tvářil, jako by měl pod nosem lejno toho největšího testrála, kterého vlastně nikdy neviděl. Zajímavé. Jsou vůbec lejna testrálů pro běžné kouzelníky viditelná?

Lina pokračovala ve svém monologu, co jí hrdlo stačilo, přestože už v sobě necítila stopy Veritaséra.

„A já mu posledně řekla, že končím a tehdy mě donutil, abych s ním šla a abych se na všechno dívala. Jak si tu nebohou dívku vyhlédl, jak ji zabil a donutil mě, abych si klekla nad její tělo a detailně si prohlédla její výraz, že jestli nebudu hodná holka, tak dopadnu stejně a moje sestra taky!“

„To je hajzl,“ řekla znechuceně Dracova kolegyně a tentokrát neudržela klid na uzdě, v hlase bylo znát opovržení.

„Teď je všemu konec,“ Lina neustále plakala. „Řekla jsem vám to, zabije moji sestru. Říkal, že monitoruje každý můj krok. Teď zabije i mě!“

„Nemůžete tady zůstat, Lino!“ zvolala nakonec Harry. „Našel by vás tu. Musíme vám najít azyl. Teď půjdete s námi…“

„Ne, ne!“ začala sekretářka křičet. „Já nechci do Azkabanu, prosím vás!“

„Ale kdepak Azkaban. Půjdete s námi. K nám domů. Prozatím vás někde musíme schovat. Jste klíčový svědek,“ vyrukovala s myšlenkou, kterou ani nestihla důkladně promyslet, Evansová. „Nemám v plánu vás posílat do Azkabanu. Zatím.“

Lina si viditelně oddechla a poprvé za celou dobu věnovala Harriet jemný úsměv.

„COŽE?“ vykřikl popuzeně Malfoy. „To nemyslíš vážně! K nám domů? A nechceš, aby se k nám přistěhoval taky Pastorek? A co takhle Grangerová a vůbec celá Weasleyovic famílie. Pořád si myslím, že je nás tam málo!“

Harry se zamračila. „Tak zaprvé, můj milý Draco, ten dům je můj a nezapomeň, že i ty jsi dočasný přistěhovalec…“ v rozporu s řečeným, jí vnitřně polichotilo, že dům Blacků už Draco považuje za jejich. Ale nemohla si ponechat tuhle pichlavou poznámku jen pro sebe, pořád cítila, že je potřeba jejich vztah okořenit nějakou drobnou rivalitou. A navíc, Draco občasnou vzpruhu potřeboval.

Blonďák už se nadechoval k odpovědi, protože ho to namíchlo, ale Harry se nenechala přerušit.

Zdvihla ukazováček vzhůru, „A za druhé, máš lepší nápad? My teď Linu musíme ochránit, ona je naše vodítko k vyřešení toho případu. A musíme zachránit její sestru. Nemůžeme ji tady nechat napospas osudu, není pochyb o tom, že by ji přišel zabít. Určitě se sem ten vrah vrátí a bude ji hledat. Pokud je pravda, co Lina říká a on ji neustále sleduje, už bychom se tu neměli zdržovat ani minutu.“

A v ten moment Draco uznal, že něco na těch argumentech je a za pomocí asistovaného přemístění se všichni tři přemístili před neviditelný dům Grimmauldova náměstí dvanáct.

***

„Takže říkáte, že vám se nic nestalo?“

Lina s Harry spolu ještě do noci seděly v kuchyni u horkého heřmánkového čaje a povídaly si. Lina nerozuměla tomu, jak bylo možné, že Draco onemocněl a málem zemřel a Harry se nestalo vůbec nic, když si byla jistá tím, že atentátník na ně svalil kletbu. Na oba dva.

„Ne,“ usmála se Harry, „nedostala jsem ani rýmu, pokud vím.“

„Potom ale nechápu, jak je to možné. Jednou se mi omylem svěřil, že na všechny bystrozory zasílá kletby pomocí černé magie, která vychází z jakéhosi voodoo, říkám to správně? Stačí znát jenom jméno osoby a znát správné zaklínadlo, a pak jde všechno hladce. Jste první bystrozorka, které se to obloukem vyhnulo. Zatím byli prokletí naprosto všichni, pokud vím. Dokonce i váš kolega. Jak je tedy možné, že vy ne, slečno Evansová?“

Harry se znovu usmála, tentokrát o poznání víc, „Víte Lino, to bude asi tím, že já se ve skutečnosti nejmenuji Harriet Evansová. Je to jen pseudonym.“

Lina Roseová zbledla, pootevřela mírně ústa a vydechla, v obličeji majíc nechápavý výraz. „Pak tedy, kdo jste?“

„Pro vás bude bezpečnější, Lino, když to nebudete vědět, věřte mi,“ usrkla si Harry čaje ze svého hrnku a postavila se na nohy. „Je čas jít spát.“

Plavovlasá sekretářka už nic víc neřekla. Nechala se dovést do pokoje, který dříve patříval Harry, a rozloučila se s přáním dobré noci.

A Harry otevřela dveře do pokoje Draca Malfoye, kde už na ni čekalo jedno lůžko rozestlané.