39. Třicet devět tisíc galeonů

 

 

Hermiona už byla ponořena do hlubokého spánku, když jí pozdě v noci probudil otec jejich nenarozeného dítěte. Ron se svou ryšavou hlavou se nad ní ustaraně skláněl a snažil se ji jemně vzbudit.

„Rone? Co se… Co se děje?“ přimhouřila oči a hleděla na výraz v tváři, který už jí jasně prozrazoval, že se něco vážného děje, protože to, co se odráželo na jeho tváři, nebyla pouhá polekanost, ale ryzí strach.

„Myslím, že bys měla jít do kuchyně, je tam někdo, kdo ti to vysvětlí líp,“ polknul Ron a jeho hlas byl tak tichý, že ho Hermiona sotva slyšela.

Hnědovlasá žena se v rychlosti postavila na nohy a přehodila přes sebe župan, zavazujíc si mašli přes vypouklé bříško.

Jaký ji čekal šok, když ve své kuchyni viděla sedět Draca Malfoye. V ten moment jí bylo jasné, že Ron vůbec nepřeháněl a že tady musí jít o něco velkého. Nikde neviděla Harriet, nebylo složité si domyslet, že to souvisí s ní.

Usadila se na židli proti němu a bez jakéhokoliv slova ho pohledem vyzvala k vysvětlení.

 

 

***

 

 

Od chvíle, kdy přišli Remus se Severusem pozdě domů, spolu nepromluvili ani slovo. Severus seděl celou noc ve své pracovně u stolu a četl si lejstra, která si přinesl domů. Občas jen hlasitě povzdechl, ale jinak svému příteli nevěnoval pozornost.

Remus nemohl jít jen tak spát, stál tiše u okna a hleděl na měsíc, který byl předzvěstí blížícího se úplňku. Rukou si masíroval spánky a nemohl se zbavit toho těžkého pocitu, který se usadil v jeho zraněném srdci.

Nevěřícně zakroutil hlavou a klesl bradou níž, přičemž spočinul pohledem na koberci, zamračil se, protože na něm spatřil něco, co na něm být nemělo.

Prohlédnul si pootevřené okno, které při odchodu zapomněl zavřít, a pak se naklonil nad dvě zažloutlé obálky na zemi. Zohnul se pro ně a zvědavě je rozdělal, načež vytáhl stejně nažloutlé pergameny se vzkazy.

 

K sakru, uvolněte krb, ať se k vám můžu dostat! Je to důležité! Draco M.

Remus se zamračil a přečetl si druhý.

U Merlina! Potřebuji vaši pomoc, Harry je ve smrtelném nebezpečí! D.M.

 

Remus ani vteřinu neváhal a hned bez zaklepání vletěl do Severusovy pracovny. Ten se tak vylekal, že převrhl černý inkoust na jeden ze spisů, který měl právě rozečtený a kam si vepisoval poznámky.

„U hadích ocásků! Lupine! Zešílels?!“

„Severusi!“ zmohl se jen na jediné slovo vlkodlak a hleděl na něj s němou prosbou o pomoc.

„Co je?“ vyštěkl na něj nevraživě černovlasý profesor a podíval se na něj pohledem vraha, který seděl v Azkabanu za několikanásobnou Avadu.

„N-nic,“ zadrhnul se Remus. Tohle zřejmě ani nemělo cenu. Ztratila se mu slova mezi rty, když zanalyzoval ten neochotný a nahněvaný pohled.

„Tak chtěls něco?“ zavrčel znovu Snape a otočil se k němu zády.

„Vlastně jen, že jdu ven…“

„Fajn!“ odsekl podrážděně Severus a dál už Remuse nevnímal. „Příště mě kvůli takovým blbostem neruš!“

 

Remus nehodlal promarnit ani minutu, natáhl se k věšáku pro svůj ošuntělý plášť a pro hůlku ze stolku. Jejich bytem se rozlehlo hlasité prásknutí dveřmi, za kterými se nakonec Remus přemístil ke Grimmauldovu náměstí 12.

 

 

***

 

 

Hermiona seděla zaraženě za stolem, hleděla z Draca na Rona a po tvářích se jí koulely slzy.

„Musíme něco udělat. Rychle musíme!“

„Ty rozhodně ne, Hermiono,“ napomenul ji zostra Ron. „Já a Malfoy půjdeme Harry hledat, ty zůstaneš tady.“

„Já nemůžu jen tak nečinně přihlížet. Je to moje nejlepší kamarádka! Nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo!“

„A já zase nemůžu dopustit, aby se v tvém stavu stalo něco ještě i tobě, Hermiono,“ zahřměl autoritativně Ronald Weasley a ukázal na ni prstem.

Draco si oba dva prohlížel s nevyřčenou úctou. Přestože je nikdy dřív neměl příliš v lásce, v tuto chvíli byli jediná jeho naděje a když slyšel, jak Weasley bezodkladně a strategicky jednal, napadlo ho, ale vážně jen na pár okamžiků, že mu v minulosti možná docela křivdil.

Hermiona se z plna hrdla rozbrečela, „Já chci být užitečná! Nech mě něco udělat!“

„Najdi nějaké lektvary, které by se nám mohly hodit. Nadělala jsi jich přece spoustu už za války. A pokus se zkontaktovat Remuse se Snapem a Kingsleyho, bystrozory, ministerstvo. Kohokoliv, kdo by mohl pomoci!“

Draco už svou nervozitu nedokázal dál skrývat. Zatímco Hermiona hledala v zásobách lektvary pro případné použití, on v ruce žmoulal zabalené přenášedlo, které použila Harriet k přepravě. Tentokrát mírně poupravené, aby vyhledalo právě ji. Pevně doufal, že tam, kde teď byla, Stan Silnička nevybudoval silné ochranné štíty, přes které by se nedostali, protože jinak by byl všemu konec. Paranoia a obavy bývaly v takových okamžicích dobrými pány a to jim nehrálo do karet.

 

Po chvilce mladá žena přiklusala i s koženou taškou plnou skleněných flakónků.

„Jsou popsané, moc s nimi netřeste, jsou tam tři explozivní a třaskavé lektvary, které jsou citlivé na prudké pohyby. Máte tam i léčivé odvary a …A… Doušek živé smrti,“ polknula Hermiona a snad se i za to zastyděla.

„Ty u sebe máš zakázané lektvary, Grangerová?“ zachraptěl Draco a vypadalo to, že se v jeho hlase namísto posměchu objevil spíše obdiv. Věděl, že je ta ženská po čertech chytrá a vynalézavá, ale tohle by od Nebelvírky nečekal.

„No, ano, za války se hodilo všechno.“

„Překvapuješ mě. Ale už nebudeme ztrácet čas,“ pokusil se zaznít pevně a odhodlaně, tónem, který nedával znát jakékoliv obavy. „Díky za pomoc!“

„To je snad samozřejmost, je to moje nejlepší kamarádka, je jako moje sestra! Prosím tě, Draco, zachraňte ji odtamtud. Pomozte jí, slib mi, že ji zachráníte a přivedete živou a zdravou.“

„Slibuju!“ opáčil a dodal tím přesvědčení i sobě. „Nenechám ji v rukách toho bídáka! Weasley, jdeme, nemáme čas,“ vybalil z váčku přenášedlo a poklepal na něj hůlkou, jako to předtím udělala Evansová. „Rychle, dotkni se ho. Za chvíli bude aktivní!“

 

 

***

 

 

Stan Silnička měl jasný plán.

Zabití ministra kouzel bylo jeho součástí. Zprvu se hodlal zbavit jakéhokoliv ohrožení, zbavil se tolika bystrozorů a zajistil si pravidelný přísun informací přímo od zdroje. Podle informací té děvky, která ho obalamutila, věděl, kde dneska ministra najde. Měl jeho rozpis akcí na celý měsíc.

Tento den si vybral už dávno. Nadační akce v kruhu smetánky a slavných osobností, famfrpálovými hráči počínaje, politiky konče, byla ideálním momentem. Na takových akcích se většinou všichni opijí, je tam hluk a je tam příliš pohybu a lidí na to, aby si ho někdo mezi hosty všiml.

 

Pozvánku si vypůjčil od nebožtíka, který byl mezi aristokraty, byť nižší třídy, pozván taky. Měl tu smůlu, že se mu připletl do cesty v nevhodnou dobu. Stejně tak si propůjčil jeho podobu. Jen tiše doufal, že nikdo nebude vyžadovat jeho společnost. Beztak to byl někdo pro většinu neznámý. Neznámý natolik, že si Stan nebyl schopný zapamatovat ani jméno. Tomu ubožákovi už to mohlo být jedno. Poslouží dobře.

Po dlouhé době si oblékl společenský hábit. Rozhlížel se kolem. Na konci vyzdobeného sálu velkého jako famfrpálové hřiště v Bradavicích, bylo pódium a na něm hrála známá skupina Sudiček svůj nejnovější hit. Otřásl se. Dostavil se jeho známý pocit melofobie. Nechápal, co lidi na hudbě, ať už jakékoliv, mají.

Všude kolem bylo plno známých osobností. Reportéři, mezi nimi i ta otravná Rita Holoubková, členové Starostolce, zpěváci, herci, sportovci. Dokonce i členové aristokratických rodin, jejichž příbuzní kdysi bojovali po boku Temného pána.

Stan si posměšně odfrknul. „Pokrytci a zrádci!“

Při myšlence, že si hrají na šlechetné dárce, kteří věnují část svého jmění pro dobrou věc, se mu dělalo zle. Zasloužili by popravit hned na místě. Možná, že až vykoná, co potřebuje, připíše na svůj smrtící list pár nových jmen.

Podal si od číšníka, který zrovna prošel kolem, z podnosu šampaňské a znechuceně si z křišťálové sklenice usrknul. Osoba, kterou však hledal, pořád nikde nebyla. Kingsley Pastorek zřejmě někde něco důležitého řešil a nebyl k dostižení. Ale on přece nikam nespěchal, noc byla mladá a on vlastně taky.

Zásoby mnoholičného lektvaru v kapse mu umožňovaly účastnit se klidně až do rána.

 

A pak se zčistajasna… Jako blesk za bílého dne zjevil objekt jeho pokřiveného zájmu přímo před zraky všech. Kingsley Pastorek stoupal po schůdcích na pódium. Sudičky právě ukončily svou novou píseň a organizátor toho všeho se chystal promluvit k davu.

Stanovi se na tváři rozlil spokojený úsměv. Měl ho takříkajíc na mušce. Teď bude stačit pouze si trpělivě počkat na správnou příležitost, vetřít se do ministrovy společnosti, odlákat ho někam bokem a v nečekané chvíli ho zabít, nebo mu nenápadně nalít do pití jed, který se mu příhodně válel na dně druhé kapsy.

 

Muž s tmavší pletí se chopil mikrofonu. Na všechny přítomné pod pódiem se zářivě usmál a posléze se rozpovídal.

„Vážení přátelé, je mi ctí vám oznámit, že na našem kontě se nyní skví již třicet devět tisíc galeonů. Jsem hrdý na to, že stejně jako já toužíte pomoci všem zdravotně indisponovaným občanům našeho kouzelnického světa. Pracovníci svatého Munga, kteří jsou dnes našimi vzácnými hosty, jsou vám nemálo vděčný jakbysmet. Dnešní večer ještě zdaleka nekončí, ukažte všem, že je ve vás kus šlechetnosti, lidskosti a přispějte hendikepovaným kouzelníkům, kteří neměli takové štěstí jako vy sami. Peníze budou využity na dobrou věc v boji proti nepříznivosti osudu. Transparentnost financí je samozřejmě zaručena. Děkuji také naši známé skupině Sudičky, že přijala v rámci této akce dobročinnosti pozvání a věnovala nemalou částku do našeho fondu. Přeji vám všem příjemnou zábavu, pokračujme, pijme, hodujme, bavme se…“

 

Stan si znuděně prohlížel nehty na rukou, které ani nepatřily jemu. Takové patetické nemožné žvásty. To ten břídil ani nemohl myslet vážně. Slova jako nadace, šlechetnost, vděčnost, dobročinnost, byla na jeho žaludek příliš. Kdyby se chtěl zbytečně prozradit, začal by dávno dávit obsah svého žaludku, ale pro dnešní večer musel dělat, že je jedním z nich.

 

 

***

 

 

Když se Harry probrala z hlubokého bezvědomí, které na ni uvalil ten zmetek, byla dezorientovaná. Cítila pod sebou chlad a páchlo to hnilobou všude okolo. Během vteřiny si uvědomila, že je stále v cele. Ale tentokrát nad ní nikdo nestál a podle všeho taky dokázala určit, že Stan ani není přítomný, protože se odnikud neozývalo klení, kroky ani nasupené vydechování.

Možná to byl jen přelud, možná se jí to jen zdálo nebo si to namlouvala, ale jako by slyšela, jak říkal, že má něco na práci. Nicméně i kdyby to byla pravda, netušila co.

Její smysly zbystřily ve chvíli, kdy zpoza vzdálené chodby zaslechla nějaký prazvláštní zvuk. Žaludek jako by se jí scvrknul…

 

 

***

 

 

Hlasité a otravné bušení na dveře donutilo Severuse Snapea vstát a jít ke dveřím.

„Koho to sem čerti nesou v tuhle zatracenou dobu!“ ulevil si zlostně. Moc dobře věděl, že Remus to být nemohl, ten by neměl důvod klepat do vlastního bytu.

Nicméně osobu, která za dveřmi stála, když je otevřel, by nikdy nečekal. Zvláště ne tak pozdě v noci.

„Slečna Grangerová, jaké překvapení!“ neodolal jízlivosti, aby se hbitě prodrala na povrch.

„Profesore! Musíte nám pomoci!“

„Musím?“

„Musíte! Je doma Remus?“

„Je pryč,“ nakrčil neurčitě hákovitý nos.

„Ale tohle… Tohle je důležité! Harry… Ron a Draco jsou v nebezpečí. Draco se k vám nemohl dostat, byli jste někde pryč! Stejně tak ministr nebyl k sehnání, tak to s Ronem vzali na vlastní pěst a teď… Teď se tam může dít cokoliv. Prosím, profesore, najděte Remuse, musíte nám pomoci! Je to otázka života a smrti!“

Severuse jako by začalo něco nepříjemně bolet, pokrčil obočí. „Pojďte dál, Grangerová. Uklidněte se a posaďte se. Všechno mi v klidu vysvětlete!“ vyzval ji ke vstupu a nabídnul jí křeslo u stolku v obýváku, na kterém ležel nějaký časopis o lektvarech a pergameny.

„Tak začněte!“ nařídil ji, jako by byla zase jeho studentkou a vzal do ruky odložené papíry, když v tom si všiml, co na nich bylo napsáno.

„Draco…“ šeptnul. „U Salazara!“ pak se podíval vyděšeně na ženu v pokročilejším stádiu těhotenství a jako by teprve až teď uvěřil jejímu tvrzení. Donutil ti mu všechno do puntíku vylíčit.

 

Nakonec začal chodit z jedné strany na druhou a přemýšlel, jak z téhle patálie ven. Kdyby se jednalo jen o Evansovou, mávnul by nad tím rukou. Pravděpodobně. Ale svého kmotřence v takovém srabu nechat nemohl. Co si to namlouval, strávil půlku života zachraňováním Potterovy zadnice, jistěže by mu neodmítl pomoc, i když ho kouzelnický svět měl za parchanta. Ještě kus cti v něm zbyl. Navíc se do té situace hodlal angažovat i…

„Kde je Remus?“ optala se znovu bezradně dívka.

„Já jsem takový idiot!“ zanadával sám sobě muž, ignoruje přítomnost Hermiony a jejího dotazu. Nakonec ale přece jen zareagoval. „Řekl, že jde někam ven, ale myslím, že šel za Dracem. Já pitomec jsem ho neposlouchal!“

„Ale Draco už je dávno tam!“

„Musíme je najít, všechny!“ zvolal odhodlaně. „Znáte heslo ke vstupu do Blackova domu?“

„J-jistě…“

„Jdeme!“

 

 

***

 

 

Prázdná hala, kuchyň, obývák Grimmauldova náměstí 12… To svědčilo pouze o jednom. Draco už tady dávno nebyl.

Remus se usadil zoufale do křesla v přijímacím salónu a svěsil hlavu. Ten blázen se rozhodl vzít to do vlastních otěží. Kde je má teď oba dva hledat? A o co vůbec šlo? Byl vyděšený. Horší než znát krutou pravdu, je netušit, co se děje.

Nemohl tady jen tak sedět a čekat, že všechno dobře dopadne, když zněl ve vzkazech Draco tak naléhavě. Vůbec nevěděl, co má dělat.

Cuknul hlavou, když se ve dveřích zjevila plavovlasá dívka.

„Hledáte Draca Malfoye nebo Harriet?“ optala se a její klidný hlas se v momentě, kdy se Remus zatvářil ztrápeně, proměnil do tónu, který jasně dával najevo, že ví, že tady něco nehraje.

Přece jenom ji Malfoy, i když se dobře snažil zakrýt pravdu, neobalamutil. Byla možná netalentovaná v magii, ale dokázala číst v lidech, nebyla tak hloupá, jak si každý o ní myslel. Něco se muselo stát.

„Víte, kde bych je našel?“ Remův dotaz se snažil znít pevně, nemělo smysl se hrůzou namístě sesypat.

„Harriet šla do pevnosti, kde ten smrtijed držel mou sestru. A zůstala tam. Zřejmě. Pan Malfoy říkal, že se nemusíme bát, že je to součást plánu. Děje se něco?“

„A Draco? Kam šel Draco?“ optal se rovnou Remus, prudce vstal. Linin strachující se dotaz jednoduše ignoroval, nebyl čas ani prostor se tím teď zabývat.

„Já, já nevím. Nic neříkal, jen jsem slyšela, jak někam odcestoval krbem, nic víc nevím, přísahám!“ roztřásla se.

„Omlouvám se, že na vás zvyšuji hlas. Ale je to důležité.“

„Opravdu nevím…“

„Vousatý Merline!“

„Co se děje? Neděste mě, je něco s Harriet?“ Lina se kousla do rtu, její obavy nebyly hrané, vypadalo to, že se o ni bála stejně jako Remus.

„Nebojte se, to se vyřeší. Nemějte zbytečné obavy, pouze potřebuju najít Draca Malfoye. Běžte si zase lehnout. Já…“

 

V zápalu konverzace si Remus ani Lina nevšimli zvuku v zátiší za jejich zády. To když do místnosti vstoupili další hosté.

„Remusi…“ zaznělo unisono.

Severus, Hermiona a Remus Lupin si vyměnili významné pohledy.

Tohle už vážně zavánělo průšvihem.