40. Jako ze čtyřicátých let

Dusot nohou Harriet předpovídal, že se bude něco dít. Sevřel se jí mírně žaludek. Když si však uvědomila, že neslyší pouze dusot jednoho páru bot, ale dvou, zvědavost převážila ten pocit úzkosti, který se v ní tiše skrýval.

„Harry!“

Ten hlas. Harriet vyskočila na nohy, přestože ji všechno bolelo, zažila už horší stavy za války, ale nikdy ne s takto křehkým tělem. I tak se odmítala lehce vzdávat a stejně tak její tělo bojovalo s ní.

„Rone!“ zvolala, co nejhlasitěji dokázala.

„Evansová!“ druhý z hlasů zněl mnohem šťastněji a citlivěji, navzdory tomu, že nepronášel její křestní jméno. Slyšela v něm úlevu.

„Draco!“ zašeptla spíš pro sebe dívka, a aniž by to sama chtěla, oči se jí najednou zalily slzami. Uvědomila si, že je relativně v pořádku a že ji konečně našli.

„Tady jsem! Rone, Draco, tady vzadu!“ síla jejího hlasu oba dva mladíky přivolala ke kýženému cíli. Slyšela ševelit oba hlasy za celou, načež jeden z nich ji vyzval, aby odstoupila co nejdál od vchodu a přikrčila se.

„Bombarda!“ Dracův razantní a rozlícený hlas vyslal kletbu tam, kde jí bylo potřeba. Známý pocit déjà vu obestřel povzbuzenou mysl. Přesně takto vypadala i její záchrana Patrishy Roseové.

Kamenná zeď vybuchla a úlomky se jeden po druhém začaly rozlétat stranou, až nakonec ve zdi zůstala pouze velká díra.

Po dlouhé době se k Harrietiným očím dostalo světlo. Byla tak odvyklá, že ji v prvním momentě strašně pálily oči a nebyla schopná se podívat ani na své dva zachránce.

„Harry!“ vrhnul se k ní Draco a objal ji, nedbaje na to, že by se nikdy dřív v životě nedotknul ničeho, co by tak nehorázně páchlo a lepilo. Byl tak rád, že svou snoubenku vidí, že ho nějaká špína neodradila od toho, aby ji silně až téměř bolestivě sevřel v náručí.

„Ty jsi v pořádku!“ zašeptala mu do ucha dojatě a nechala ho, aby se dál na ni tiskl. V tom obětí bylo bezpečí a srdce ji bušilo tak divoce, že měla pocit, jako by jí každou chvíli mělo vyletět krkem.

Ron, který byl svědkem této intimní chvilky, si najednou uvědomil, že se přeci jen v tom blonďatém zmetkovi musel mýlit. Nikdy ho neviděl tak emočně obnaženého jako právě teď a tady. Zdálo se, že měl její kamarádku doopravdy rád. Snad jako by mu to teprve teď doopravdy uvěřil.

Harry se od svého snoubence odtrhla a jala se prohlížet každý detail bledé tváře.

„Myslela jsem, že se ti něco stalo. Nevěděla jsem, jestli ti neublížil. Stan se vrátil nezraněný. Měla jsem takový strach, že jsi možná mrtvý…“

„A co teprve my! Měl jsem hrůzu z toho, aby tě nezabil. Díky Merlinovi, že seš v pořádku. Není ti nic?“ uchopil její tvář do dlaní a políbil ji jemně na rty a dva nádechy poté už kontroloval každý kout jejího těla.

„Ne, nic vážného. Jsou to všechno jen drobná povrchová zranění, většinu času mě Silnička léčil, aby mohl svoje mučení prostě zopakovat. Snad abych mu vydržela na hraní co nejdýl.“

„Zkurvysyn,“ zasyčel nenávistně Draco a Ron rozhořčeně otevřel rty v souhlasném rozpoložení. Malfoy mu ta slova vzal přímo z úst.

„Jen pokud byste mohli… Trochu mě bolí žebra…“

Draco nelenil, i když měl co dělat, aby nevybuchl vzteky. Použil na Harry všechna léčivá kouzla, která znal a zdála se efektivní, nebylo to sice jako od léčitele, ale dívce se viditelně ulevilo.

„Šmejd zasraná! Kde je teď, Harry?“ vložil se po nějaké době do jejich výměny Ron. „Nikde jsme ho neviděli. Podařilo se nám dokonce dostat skrz bariéry jeho kouzel, zdá se, že tady vůbec není…“

„Nevím, byla jsem v bezvědomí, když odešel. Ale mám takový pocit, že si pro sebe mumlal něco v tom smyslu, že si potřebuje vyřídit důležité věci… Nevím, o co šlo.“

„Pojď,“ podepřel ji Draco. „Musíme rychle domů. Dáš se do pořádku.“

„Ne, musíme ho najít, má něco za lubem, Draco… On…“ neudržela se na nohách a oba dva mladíci ji museli podepřít.

„Jdeme domů, hned teď! Weasley, drž ji pevně, teď se můžeme už přemístit…“

„Draco… Co Lina a co Patrisha?“ optala se ještě překotně.

„Až doma, zlato,“ zazubil se na ni šťastně Draco a ona věděla, že pokud je v tak dobré náladě, což pravděpodobně přivodila její záchrana, tak se s děvčaty nestalo nic zlého.

***

Hala na Grimmauldově náměstí byla plná lidí. Remus stále vyjeveně hleděl na Severuse s Hermionou a Lina nervózně postávala vedle něj.

Proč všichni kouzelníci najednou měli tendence se starat o to, kde Draco Malfoy šel? O co tady jenom šlo.

„Severusi… Tys přišel…“ povzdechl si vlkodlak.

„Ano, přišel, Lupine, protože na rozdíl od tebe tady slečna Grangerová mi byla schopná říct, co se u všech Salazarů děje!“ zamračil se na něj namísto toho, aby se mu omluvil. V hloubi duše věděl, že to byla taky jeho chyba. Zejména proto, že svého přítele nevnímal a prakticky mu nedal ani šanci cokoliv vysvětlit, ale Lupin taky zrovna dvakrát nenaléhal, že?

Naštěstí jejích počínající hádku vyrušil zvuk dveří.

Jako první vypískla Hermiona.

„Harry!“ křikla samým štěstím, když uviděla Draca s Ronem, jak z každé strany podepírají zmoženou černovlásku. Ta se na ni slabě usmála a ve stejný moment se na ni Hermiona vrhla, aby ji  starostlivě objala.

„Evansová, koukám, že jako obvykle na vaší straně stojí štěstěna,“ poznamenal suše Severus a koutek úst mu vyletěl nahoru. „Usuzuji tedy, že už zde nemám co pohledávat. A ty, mladíku,“ zabodl svůj ostříží pohled do blonďáka, „příště nebuď tak zbrklý!“

„K čertu, Severusi, vždyť Harry byla v ohrožení života. Ty bys taky tak nečinně hleděl do zdi, kdyby tady pana blecháče někde věznili, co?“

„Nebuď drzý, mladý muži!“

„Malfoyi!“ napomenula ho zostra Harriet.

„Promiň, Evansová, síla zvyku. Omlouvám se, Lupine. Já jsem to tak nemyslel, však víte.“

„V pořádku, Draco…“ usmál se spokojeně Remus, který by v tento moment odpustil komukoliv cokoliv, neboť fakt, že je Harry zase doma a relativně v pořádku, měl mnohem větší váhu a dostával ho téměř do stavu blaženosti. Zejména i proto, že se Dracovi a Ronovi nic při té hurá akci nic nestalo.

„Tak abychom šli, Lupine, co říkáš,“ chytil ho majetnicky za ruku profesor lektvarů a táhl ho ke krbu. Naštvaný sám na sebe, že není schopný projevit víc náklonnosti. A s očekáváním, že doma zase dostane vynadáno za to, že Remuse oslovuje příjmením.

„Ne, počkejte,“ nadechla se ztěžka Evansová. „Budeme zřejmě vaši pomoc ještě potřebovat. Jedná se o Stana Silničku. Nevím, co má v plánu, ale rozhodně se nejedná o nic dobrého. Zmizel a já dám krk za to, že teď plánuje nějakou další vraždu…“

„Můj ty ministře!“ teprve teď za celou dobu poprvé promluvila podsaditá blondýnka stojící bokem, která jen přihlížela šťastnému shledání.

„Lino?“

Všechny hlavy se teď otočily jejím směrem s očekáváním v očích.

„Pan ministr.“

„Co je s Kingsleym?“ otázal se Remus.

„Dneska je pátek, že? To on… On je oběť. Myslím, že vím, kam ten vrah šel. Je na ministerstvu kouzel. Dnes je ministerský ples, v rámci nadace pro Svatého Munga. Pan ministr tam je a ten Silnička po mně chtěl jeho harmonogram na celý měsíc dopředu, už před nějakým časem.“

„Chytré,“ podotknul Snape uznale. „Na těchto akcích je lehké mezi všemi návštěvníky skrýt své úmysly a nenápadně zapadnout. Mnohým by tam prošla i vražda.“

„To je pravda, určitě tam bude. Musíme ho chytit,“ přitakala lehce zubožená Harry.

„Ty se teď hlavně musíš dát do kupy!“ spřáhnul ji pohledem Malfoy, stále ji drže kolem pasu, aby neupadla.

Věnoval pohled Weasleymu a vyzval ho, aby ji pustil. Sám ji vzal do náruče a chystal se ji odnést do koupelny.

„Severusi, prosím tě, určitě máš doma nějaké lektvary, které by Harry postavily na nohy, mohl bys nám je propůjčit? Zatím použijeme ty od Grangerové, ale možná to nebude stačit. A my teď musíme pochytat padouchy. A jak znám tady Evansovou, ona rozhodně nezůstane ležet a odpočívat, jak by měla! Já z ní mezitím udělám zase člověka.“

„Copak jsem nějaký domácí skřítek!“ zabručel Snape, zase se všechno točilo okolo Evansové.

„Severusi,“ oslovil ho jeho přítel, konejšivý hlas Remuse na něj dřív uměl zapůsobit, i když častokrát úplně opačně. Nicméně navzdory posledním událostem to i tak zkusil.

„Už jdu…“ věděl, co je jeho povinnost a teď nebyl čas ani místo na nějaké staré spory a protesty.

„No ale jak se tam dostaneme, je to přece jen pro zvané…“

„Mám pocit, že jsme pozvánky před časem dostali a Harry pravděpodobně jako bystrozorka taky. Jestli se nepletu, je obvykle povoleno vzít s sebou na každou pozvánku plus jednoho hosta, takže to nebude problém, Rone. Dojdu pro ně a vy zkuste najít tu její,“ usmál se prošedivělý muž. „Severusi, počkej, půjdu s tebou.“

***

Vyslat na Pastorka avadu by bylo příliš nebezpečné vzhledem k houfu lidí okolo. Brzy by ho dopadli, protože se tady nedalo přemístit a než by unikl, tucet bystrozorů by ho v daný moment mělo v pasti.

Použít jed bylo snadnější. Stačilo se jen dostat do nejbližšího okruhu lidí a nějak nenápadně ho vlít ministrovi do číše.

Stál tam v rohu místnosti a bavil se s nějakou nabubřelou čarodějkou v boa, kterou Stan jen tak matně poznával. Nenápadně se prodíral davem se sklenicí šampaňského v ruce. Když byl zhruba metr od skupinky aristokratů, jako by to snad sám osud chtěl, Kingsleyho tajemník si ho odvedl někam do zákulisí.

Když stál ještě na pódiu, příliš si nevšímal jeho obleku, nicméně teď, když měl možnost si ho prohlédnout víc z blízka, držel se, aby se nezačal smát. Uniforma, kterou na sobě měl, vypadala jako ze čtyřicátých let dvacátého století. Zřejmě měla symbolizovat svobodu. Jak patetické.

Větším zadostiučiněním bylo, že stejně tak s ní brzy ten mudlomil umře. Jen co ho zase dostihne.

Nevadí, Stan sice nebyl z nejtrpělivějších, ale noc mu nahrávala do karet a on tuhle příležitost nehodlal promarnit.

Přihnul si ze své placatky, kde měl mnoholičný lektvar, a postavil se zase na stráž, čekaje na další vhodnou situaci. Jednou rukou v kapse svíral flakónek s obsahem, který v dohledné době hodlal použít.

Věnoval procházejícímu páru falešný úsměv, aby zachoval svoje krytí, a pak se odebral do stínu.

***

Harriet, stejně jako zbytek její družiny stála u vchodu do hlavního sálu. Teď už s nově nabranými silami, čistá, zahojená a hlavně odhodlaná.

Děkovala Merlinovi, že mnoholičný lektvar, který použila s Hermioniným vlasem, se nevztahoval i na její těhotenství, protože to by bylo v tento okamžik jaksi nepraktické. A divné, hlavně divné!

Ona a Draco museli změnit identitu, aby je Stan nepoznal. Navíc Draco Malfoy byl pro společnost mrtvý.
Zatímco její snoubenec vypadal jako obvykle, když se přeměňoval, ona nebyla zvyklá vypadat jako její nejlepší kamarádka.
A jako obvykle Malfoy hudroval, že vypadá jako nějaký nuzácký mudla.

„Všichni víte, co máte dělat. Víme, o koho se jedná, určitě tady nebude sám za sebe, ale pod převlekem. Mějte hůlky v pozoru a sledujte monitorovací zaklínadlo. Musíme ho najít. Rozdělíme se. Ale pravděpodobně bude někde poblíž Kingsleyho Pastorka,“ shrnula pokyny Harry.

Remus, který právě nakukoval do sálu, se zatvářil pochmurně, „Nikde Kingsleyho nevidím.“

„Vida, takže naše přítomnost zde už není nutná, pravděpodobně jdeme pozdě, miluji promarněné pátky,“ procedil jedovatě Snape a založil si ruce na prsou.

Představa, že musí trávit páteční večer s touhle skvadrou, byť je jeho přítomnost jakkoliv šlechetným činem, mu přivolávala bolest břicha. Věděl, že se kvůli Removi bude muset naučit trpět Weasleyho a Evansovou, ale nějak to stále nemohl překousnout.

Čtyři obličeje se obrátily na Severuse Snapea s výrazy jasně vypovídajícími o tom, co si o něm myslí. Tiché a nevyřčené to nemyslí vážně, se dokonce objevilo i na tváři jeho kmotřence. Ale ignoroval je, jak to měl ve zvyku.

Z daleké chodby se k nim přibližovaly dva tlumené mužské hlasy. Všichni se na sebe podívali a nastalo hrobové ticho.

„Ano, pane ministře. Nechtěl jsem vás vyrušovat, ale bylo to nutné. Našli ho před hodinou. Pravděpodobně je mrtvý několik hodin. Ten samý vrah, zase se podepsal.“

Harry s Dracem poznali podle hlasu tajemníka Hugha Etkinsona.

„Podařilo se jim identifikovat tělo?“

„Ano, pane. Jedná se o mladého brankáře Puddlemerských spojenců Olivera Wooda.“

„Merline, stůj při nás.“

V momentě, kdy tajemník jméno vyslovil, se dech všech přítomných téměř zastavil. Dokonce i ten Severusův.

Harry si přikryla ústa dlaní, zavřela oči a s bolestným pocitem na srdci se opřela o zeď. Ron vedle ní se zahleděl vyděšeně do prázdnoty, na rtech mu potichu vytanulo jméno jeho sestry, a zbytek jen nechápavě zůstal stál jako přimražený s obavami, co zlého se ještě může stát.

Oliver Wood zemřel. Byla to rána z čistého nebe. Těžko uvěřitelný fakt. Ale bylo to tak.

Kdysi nebelvírský brankář, dobrý kamarád, Ginnin přítel a nadaný famfrpálový hráč. Stačilo jen pár vteřin a tenhle obraz života překypujícího úspěchem se rozplynul jako mýdlová bublina.

Jak by řekl samotný Albus Brumbál - vydal se za smrtí, která byla jen dalším dobrodružstvím.