41. Cela č. 41

 

 

Jako první prolomil to tíživé ticho Severus Snape.

„No, tak snad tady nebudeme stagnovat jako tlustočervi pod kůrou stromu,“ jeho baryton probral všechny přítomné z letargie. „Máme jiné věci na práci, pokud mě můj bystrý úsudek neklame.“

Harry se ze všech sil držela, aby ji skrz spodní řasy neprotekly slzy. Byť se s Oliverem Woodem už víc nestýkala, vždy ho za školních let považovala za dobrého učitele a kamaráda. Byl to skvělý kapitán a moc milý kluk. Měla ho ráda. Zhluboka se nadechla a zadusila v sobě všechny ty emoce, které by ji v tuhle chvíli stejně nepomohly. Snape měl pravdu, ať už se jí to líbilo nebo ne, teď nebyl čas ani místo na nějaké truchlení. Museli dopadnout Stana Silničku, pokud ne dnes, tak už nikdy.

„Dobrá,“ vzdychla a podívala se na Rona s tváří jeho partnerky, ten byl bílý jako stěna. „Všichni zaujměte pozice. Ale prvně musíme dostat Pastorka pryč. Mám nápad…“ zamyslela se na moment Harry a zašilhala pohledem po malé nádobce v kapse. Pak pevně stiskla hůlku, na kterou byla sice zvyklá pravá Hermiona, ale ne ona.

„To nemyslíš vážně,“ procedil syčivě najednou Draco a s jasnou předtuchou, co se honí dívce hlavou, razantně zakroutil hlavou.

„Máš lepší nápad? Nejlepší je mít přece volavku,“ opáčila mu ihned dívka.

„To ti nedovolím udělat!“

„Pokud tě nenapadne do pěti vteřin lepší řešení, nemáme na vybranou, Draco.“

„Harry?“ v ten moment to došlo i Removi.

„Tak přeci jen vaše neurony spojují nějaké synapse, Evansová, to je velmi povzbuzující,“ popíchnul ji Severus Snape, který jakbysmet prokoukl plán. Všichni mu věnovali nerudný pohled, ale on sám se jen jízlivě usmíval.

Nicméně Harry to brala jako největší možnou poctu, neboť to byla tak trochu skrytá lichotka, Snape právě uznal její plán za adekvátní.

Ron jako jediný ještě stále nechápal, oč tady běží a jen tupě zíral z jednoho na druhého v němé otázce, kterou mu ale nikdo nezodpověděl.

„Jdeme…“

„Počkej, Harry, kam, že to…“ snažil se zrzek dopátrat podstatě toho nahlas nevyřčeného plánu.

 

Stačilo udělat pár kroků a zahnout do další chodby, odkud vycházely hlasy. Kingsley Pastorek tam se svým tajemníkem ještě stále stál a o něčem debatovali, na tvářích měli ustarané výrazy.

„Pane ministře…“ zvolala Harriet bez rozmyslu a doběhla rychle k němu.

„Slečno Grangerová?“ oplatil jí na oplátku.

„Ne, já jsem Harry…Ehm… Evansová, mám pouze mnoholičný lektvar, pane.“

„Ah… A jaký k tomu máte důvod?“

„Pane ministře, musíte ihned odejít. Nesmíte se do toho sálu vracet.“

Muž s tmavou pletí rozpoznal ustaraný výraz na dívčině tváří, i když tentokrát ta tvář patřila někomu jinému. Ale znal Harry moc dobře na to, aby věděl, že za tím vším něco vězí, jinak by nedělala takové ciráty. A když se k nim připojil zbytek její skupiny, nejen Snapeova a Remova přítomnost mu něco napověděla.

„Já ale přece nemůžu, Harry, je to nadace na…“ a zase ten zpola naléhavý, zpola vyděšený výraz. „Co se děje?“

„Stan Silnička, pane, ten vrah, je tady. Za někoho se vydává a chce vás zabít.“

 „Co, ale to…“

„Pane, věnoval byste mi něco ze sebe?“ jen to dořekla, namístě zrudla a Remus se neubránil potměšilému mrknutí směrem ke Kingsleymu.

„Ach tak,“ usmál se najednou ministr kouzel. Zřejmě prokoukl její záměry.

„Harry, ty chceš vzít na sebe jeho podobu?“ došlo najednou všechno i Ronovi, který sledoval výjev před sebou jako zařezaný.

„Opakuju, že to razantně odmítám!“ znovu před Harry předstoupil převlečený Draco a rozpřáhnul ruce. „Nedovolím, aby ses znovu stala obětí. Nemyslíš, že už toho máš za sebou dost? Sbíráš si dneska trofeje nebo co, Evansová? Navíc si ještě zesláblá a… Ani nemáš svoji hůlku a…“ najednou si uvědomil, jak moc najevo dává své city přede všemi a zrovna i před Snapem, a obrátil. „A k čemu nám bude taková volavka, jenom to zkazíš a celá tahle akce ztroskotá. Nic takového, Po…Evansová, já půjdu.“

„Vy jste kdo, mladý muži?“ optal se zvědavě ministr.

„Draco Malfoy, pane ministře, k vašim službám, věrný služebník,“ zadeklamoval trochu s nadsázkou, až se Remus v povzdálí rozesmál.

Kingsley Pastorek na něj hleděl vyjeveně a nevěděl, zda se má smát, být potěšený nebo snad mít obavy.

„Kingsley, on to zvládne,“ jako by mu četl myšlenky Remus. „Zvládl už mnohem horší věci. Je to schopný kouzelník.“

Draco neochotně v duchu poděkoval tomu zablešenému vlkodlakovi, že se ho zastal. Ovšem v nitru si pomyslel něco o tom, že to ale přece vůbec neznamená, že by ho respektoval, že? Pouze zrovna ve stejnou chvíli měli stejné cíle, zájem zvítězit spojoval jejich úmysly a záměr se prostě jen slučoval. Věnoval ministrovi tvrdý a odhodlaný pohled. Byl si jistý, že na jeho pohledné malfoyovské tváři by měl rozhodně větší účinek!

„Dobrá… Harry?“ podíval se Pastorek na bystrozorka. Ta s viditelně větším zaváháním pod tíhou pádných argumentů musela přikývnout, neboť Draco měl tak trochu pravdu. Ani sama sobě nebyla schopná úplně přiznat, že je v horší fyzické kondici než on.

A tu jeho dramatickou hru o zlém a ambiciózním Malfoyovi mu stejně nespolkla. A pochybovala, že někdo v této chodbě vůbec.

„Asi byste se měl převléci, pane…“

 

 

***

 

 

Draco Malfoy proplouval davem jako ledoborec oceánem plným ker. Na tváři měl svůj pyšný výraz, který by u Pastorka obyčejně sice budil povzbuzení, nicméně naštěstí si toho nikdo nevšímal.

Nenápadně po očku kontroloval situaci kolem sebe.

Na konci sálu nenápadně postával zbytek jeho skupiny a naoko nezaujatě se bavil, bez známek toho, že o něčem ví.

Jako první si pohybu všiml Remus.

„Náš přítel se zřejmě rozhodl, že je čas,“ poznamenal a nenápadně zagestikuloval dlaní, aby to vypadalo jako poznatek běžné konverzace.

A měl pravdu. Když se tvář Hermiony Grangerové otočila, spatřila muže zhruba ve středních letech s poloprázdnou sklenicí šampaňského, jak se se zarputilým výrazem snaží opisovat stejnou trajektorii, kterou se vydal Draco-Pastorek.

„Vypadá to, že to bude on,“ potvrdila Removu teorii. „Draco si toho taky všiml,“ sledovala výraz ministra a najednou si uvědomila, že jim Draco vede Stana Silničku přímo pod nos a nenápadně jí zrakem naznačuje, jaký má záměr.

„Chce ho odvést na chodbu,“ špitla ke zbytku zúčastněných. „Pojďte, rychle,“ popohnala ostatní, aby tam byli dřív než oni.

Nenápadně, ale i přesto spěšným krokem, se přesunuli pryč ze sálu, pryč z dosahu zvědavých.

Severus Snape po očku sledoval, nakolik si Stan Silnička hlídá své okolí a když všichni usoudili, že si jich pravděpodobně prozatím nevšiml a že je jeho zájem až překotně upřený na bod vlastního plánu, Harry nenápadně na Draca v dálce kývla.

Údajný ministr kouzel dělal, že si svého pronásledovatele vůbec nevšiml a s hraným poloúsměvem v poklidném kroku zamířil dál k východu ze sálu, jako by si vzpomněl na něco neodkladného.

 

Jakmile opustil místnost, Stan Silnička se kolem sebe opatrně rozhlédnul. S tváří muže, který byl pravděpodobně mrtvý a jehož identitu budou muset dohledat (jak náhle prolítlo nejednomu hlavou), pár kroků na to zvolil stejnou dráhu jako on.

 

V přítmí chodby bylo sotva znatelné, že ministr kouzel stojí nedaleko na chodbě, ale Stan si byl jeho přítomnost více než vědom. Na chvilku se zastavil, když pocítil tlak na své kůži. Zřejmě už vyprchával účinek mnoholičného lektvaru, ale v tento okamžik už mu to bylo úplně jedno, neboť byl kousíček k dosažení svého cíle. Už mu nic nezabránilo v tom, aby dokončil úkol, kvůli kterému dnes přišel. Zlotřile se pro sebe usmál a v kapse nahmatal hůlku. Během tolik známé transformace, kdy se jeho tělo začínalo vracet do normálu, se krok sum krok šinul do chodby před sebou, nezpomaloval ani bez ohledu na vlastní nepohodlí.

 

A když už tvář Stana Silnička byla zase tou notoricky známou uhrovitou tváří hledaného vraha, tak se Kingsley Pastorek otočil a vyzývavě se na něj podíval. Pohled přímý bez stopy jakéhokoliv rozrušení nebo zmatenosti.

Draco se rozhodl, že jeho pozornost vztáhne na sebe, aby dal ostatním prostor. „Přejete si?“

Zamžoural do tmy a klidně tam dál postával, zatímco muž naproti němu najednou zdvihl ruku, v níž třímal hůlku a namířil s ní přímo na střed jeho hrudi.

„Ava-…“

„Expeliarmus!“ ozvalo se z protějšího rohu a ze stínu vystoupila postava. Blížila se s napřaženou rukou přímo k nim.

Nedlouho poté se z druhé strany po jejich boku objevil další pohyb. Ze stínu vystoupil někdo další a ze země si přivolal jeho hůlku.

„Hádám, že tohle ti nepatří,“ ticho rozsekl podrážděný dívčí hlas. Harry, třímajíc teď v levačce svou vlastní hůlku, ho propíchla pohledem, který kdyby měl tu moc, dávno by ze Silničky udělal švába, jehož by s chutí rozšlápla podrážkou. Naštěstí pro něj ale už byla dost stará a ukázněná, aby dokázala svoji divokou magii krotit.

Bylo vidět, jak Stan, který byl nyní obklíčený očima bloudil všemi směry a hledal způsoby, jakými se z téhle šlamastyky dostat. Ideálně tak, aby dokončil, co začal.

„Css…“ zasyčel a všechny si nebezpečně prohlížel. Doteď byl příliš zahleděný do sebe než aby přemýšlel nad tím, že by se mohl dostat do podobné patálie. Hloupá chyba, ne však nenapravitelná.

„Pouta na te-…“ přidal se k ostatním třetí hlas.

Baryton Severuse Snapea ale už nestačil doříct celou inkantaci, neboť Stan Silnička se výsměšně rozchechtal, v ruce stiskl něco, co připomínalo starý medailón a během dalších tří sekund hlasité PUK prozradilo, že ho přenášedlo, které měl v záloze, přeneslo pryč.

 

„U sta Merlinů! Já věděla, že to bylo nějak moc jednoduché! Rychle za ním! Víme, kde ho hledat.“

 

Skupina pěti lidí se v mžiku oka přesunula k nejbližšímu východu na ulici, aby se mohli přemístit.

Úder srdce na to se vzduchem prohnalo pětkrát hlasité PRÁSK.
Na Grimmauldově náměstí 12 už je čekala pravá Hermiona a s ní i upravené Harrietino přenášedlo.
 

 

***

 

 

Když Harry na místě znovu pohltila ta známá atmosféra z jejího vězení, naskočila jí automaticky husí kůže. Ten dojem měla vepsaný ve tváři, nedokázala se ubránit nevolnosti, která se prohnala jejím žaludkem. Tohle místo bylo peklo.

Draco s Ronem si jejího postoje a výrazu všimli a hned na to si vyměnili pohled prostoupený vzájemným pochopením odrážejícím se nejen v očích. Jako by z nich celá ta situace dělala přátele. Nebo tak nějak. Byl to divný pocit, ale ne nežádoucí. Vědět, že je tady ještě někdo další, na koho se dá spolehnout, bylo vlastně uklidňující, když si uvědomili, čemu čelí.

 

Postupovali tiše a opatrně. Harry, tentokrát už jistější a konečně s vlastní hůlkou v pravačce, se nakláněla do všech stran. Snažila se zaslechnout byť jen drobný pohyb, vzdech, zakletí.

Počítal Stan Silnička s tím, že ho tady najdou? A byl tady vůbec? Byl natolik hloupý, aby se sem vrátil?

Remus se Severusem šli pár kroků za mladším triem.

 

„On neví, že jsem se dostala ven,“ zašeptala dívka směrem k Ronovi a Dracovi. „Možná mě bude hledat v cele.“

„Taky mě to napadlo,“ zaznělo unisono od mladíků.

Pak dodal Ron, „Pokud si dobře pamatuju, byla to cela s popisným číslem čtyřicet jedna.“

Pak se nad něčím zamyslel, „Co je tohle vlastně za budovu? Nějakej Azkaban?“

Harry i Draco pokrčili rameny, ale odpověď přišla odjinud, zcela z nečekaného zdroje.

„Nejsi daleko od pravdy,“ podotknul strnule Remus a docela konsternovaně hleděl na zdi kolem. „Před několika sty lety, když ještě nebyly přijaty některé ze zákonů, které dnes chrání mnohé kouzelníky, a společnost nebyla schopná přijmout jiné druhy lidí, tehdy tahle pevnost sloužila jako jakási, jak to říct…Záchytka. Blázinec možná. Prakticky to bylo vězení, ale usvědčení nebyli ani vrazi, ani zloději, ani žádní kriminálníci.“

„Co myslíte tím jiní?“ zamračil se Ron.

„Upíři, skřeti, kentauři, leprikóni a v neposlední řadě kouzelníci trpící lykantropií,“ doplnil chladně Severus Snape svým učitelským tónem. „Mimo jiné.“

Ron si zase připadal jako na hodině lektvarů.

„To je odporné! Tak nelidské,“ zaševelila rozčíleně Harriet popuzená, že svému vzteku nemůže dát větší prostor, aby nevzbudila Stanovu pozornost.

 „Ještě v devatenáctém a na přelomu dvacátého století byli kouzelnické bytosti odchytávány jako lovná zvěř. Zavírali je tady. Míšená krev druhů byla trestná, i když za ni kouzelníci nemohli. Lidé se báli toho, čemu nerozuměli, a tak to raději uzavřeli do Pandořiny skříňky, aby se od toho oprostili. Trvalo dlouhá léta, než vlkodlaci, upíři a jiní získali svá vlastní práva. Dodnes se na ně dívá skrze prsty, ale tehdy s nimi bylo zacházeno jako s trestanci. Zbytek svého života pak prožili v těchto celách, kde se o ně většinou nikdo nestaral, takže délka jejich života byla průměrně o dvě třetiny kratší, než jaká by ve skutečnosti byla. Takže všichni, kdo byli jiní, utíkali před zákonem a schovávali se.“

„To je tak barbarské,“ procedil Ron a otřepal se nad myšlenkou, že by kvůli takové malichernosti muset být zavřený v cele jako potulné divoké zvíře.

„Kdybys dával v hodinách historie kouzel pozor, Weasley, dávno bys to věděl,“ odfrknul si znalecky Draco. Jen s hloubkou Kingsleyho hlasu to nevyznělo tak povýšeně jako jindy.

„Téhle budově se říkalo Exitus,“ dodal Remus a jeho tvář byla zkřivená soucitem. „Slyšel jsem o ní. Kdysi dávno, ale nikdy jsem nevěřil, že ji jednou navštívím.“

Když si Draco všiml pokrčeného obočí zrzka, dopomohl mu k pochopení. „Smrt. Konec.“

Hnědovlasý muž ve středních letech si zhluboka oddechl a sledoval, jak se veškerá pozornost Harriet a Rona soustřeďovala jen na jeho slova.

„Správně. Protože když někdo vstoupil dovnitř, už nikdy nevyšel živý. Zemřel tady. Konec prověří skutky. Exitus acta probat.“

 

Teprve teď si Evansová uvědomila, čím čpí ty zdi kolem ní. Všimla si toho už dřív, když ji uvěznil, ale nevěnovala tomu moc pozornost, když ji sužovala neustále bolest a únava. Když tady byla, dýchala na ni smrt ze všech stran. Duše mrtvých nevinných lidí jí dělaly společnost, možná nad ní bděly a ona o tom ani nevěděla. Projela jí zimnice, až se bolestně otřásla. Tohle zjištění způsobilo, že její žaludek udělal kotrmelec, na jeho samotném dni se usídlil těžký uzel. Ale co víc ji překvapilo, byl fakt, že něco tady způsobilo, že jí na malý moment po tolika dlouhých letech projela ukrytou jizvou pichlavá bolest.

Zhluboka se nadechla, to teď nebylo důležité.

 

„Jdeme k mé cele!“ rozhodla panovačně.

 

 

***

 

 

„Krucinál! Co to bylo? Jak to věděli? Kdo to byl? Jeden z nich… Znám ho…“

Stan Silnička plný vzteku a frustrace hudroval jako husa před popravou. Ale navzdory sebe zpytavým výčitkám zamířil k cele své nové zajatkyně, aby si na ní mohl vybít vztek. V ruce držel svoji hůlku, byť ne tolik efektivní jako se zdála ta předtím, ale jeho musela postačit. Vlastní hůlka byla spjata s kouzelníkem, ale z té předešlé hůlky cítil sálat hromadu magie a připadala mu nasáklá obrovskou silou. Takovou, jakou naposledy cítil u Pána Zla. Bylo mu krapet líto, že o ni přišel.

Musel si vytyčit nové cíle a pozměnit plán. Ta lůza ještě uvidí, čeho všeho je schopný. Takhle mu zkazit plány nebudou!

 

Pastorek už mohl být dávno mrtvý a jemu by se uvolnila cesta k dalším možnostem, shromáždil by všechny věrné přeživší smrtijedy, vybudoval novou armádu a splnil to, co si jeho Pán předsevzal.

„Ale já to tak nenechám, můj pane, oni za to zaplatí, všichni. Společně pročistíme kouzelnický svět od mudlovských šmejdů a mudlů. Nastolíme vládu čisté krve. Bude to nádhera!“ hrdelně se rozchechtal. „Budete na mě pyšný,“ mlel si svoje jako úplný blázen, bez ochoty si přiznat, že ten, komu opakovaně přislibuje svou věrnost, je už dávno po smrti.

Díky hlubokému smíchu si ani nevšiml, že cela, před kterou se zrovna zastavil, je otevřená.

„Prázdná? Co to-“ stiskl hrubě svou hůlku, až mu klouby na prstech zbělaly a špinavé nehty se mu zaryly do vlastního masa. Kopnul do dveří od cely, až se rozletěly a v momentě, kdy se vytočily přes devadesát stupňů, vyskočily z pantů.

 

 

***

 

 

Hlasitý rámus se rozlehl přes chodby a díky akustice zaševelil až k uším pěti vetřelců jakoby stáli přímo u místa, kde se to stalo.

 

Harry, Severus, Remus, Ron a Draco se zastavili a vyměnili si vzájemně pohledy.

„Slyšeli jste to?“ zašeptal Ron. „Aby ne, co?“

„Měli jsme pravdu. Je tam,“ opáčil Draco.

A všichni jako na povel zdvihli pevně své hůlky a vyšli vstříc očekávanému střetu.