45. Osudných čtyřicet pět minut

Sezení a nic nedělání za stolem na odboru záhad Harry nikdy neprospívalo. Neměla ráda takový klid.  
Dobu, kdy už nebylo co dělat, jakmile dokončila všechno papírování. Kdy kolegové byli v terénu, jen ona neměla žádný případ. Nechodily jí žádné oběžníky ani depeše. 
Draco, který s ní sdílel kancelář, byl zrovna v jiném patře odevzdat nějaké papíry a vzhledem k tomu, že se už půl hodiny nevracel, tak se tam zřejmě zdržel. Dokázala si představit, jak tam zvyšuje na nebohé zaměstnance hlas kvůli na hlavu postavené byrokracii. 
Černovlasá mladá žena ležela rozplácnutá na stole a přemýšlela, jak se do pauzy na oběd zabavit. Zbývalo jí nejméně čtyřicet pět minut.  

Když ani po čtvrt hodině na nic nepřišla, zvedla se ze židle a rozhodla se trochu projít. Bylo neuvěřitelné a hlavně překvapivě otravné, že měla pro dnešek práci už hotovou. Co bude teprve dělat po zbytek dne? 
Bylo teprve něco po jedenácté hodině. Čas se vlekl jako nikdy. Po posledním dořešeném případu už se nenaskytlo nic tak náročného a poslední, co s Dracem řešili, bylo pár nenáročných krádeží přímo v jejich okrsku a pašování neprocleného magického porcelánu odněkud z Belgie. 

Případ se Stanem sice byl nebezpečný a byl místy i nechutný, ale byl plný adrenalinu s cílem dopátrat se konečně výsledku. Byl to případ, který by se eufemisticky řečeno dal nazvat snem každého elánem napěchovaného bystrozora. Samozřejmě navzdory tomu, že se k tomu vázala taková masivní ztráta na životech. 

*** 

Chodby ministerstva byly jako obvykle tiché. Zejména na tomto odboru nebývalo zvykem, aby byly hlučné. Nebyly tady žádné jiné kanceláře, žádný profesní ruch, byl tu jedinečný klid. Vykouzlená okna, která se s pravidelností řadila po celé délce zdí, způsobovala, že do chodeb vnikalo světlo, které prakticky neexistovalo, ale bylo jen odrazem efektivní magie. 

Harry se dotkla studené zdi a jako by jí něco našeptávalo, že se má otočit. Zprvu váhala, než si uvědomila, že ví, odkud ten šepot, který pokaždé slyšela jen ona, vychází. Nenápadně naklonila hlavu a nechal svůj zelený zrak, aby spočinul na dveřích na konci chodby.  
Kulatá klika jako by se záměrně blyštila mnohem víc než běžně. Harry otočila celou hlavu, aby se měla možnost na ten úkaz podívat zpříma. Vážně to nebyl jen pouhopouhý klam. Přísahala by, že to působilo, jako by ji vyloženě někdo vyzýval, aby se té kliky dotkla. 
Znala tuhle neodbytnou touhu. V minulosti na ni přece doplatila a nebylo to tak dávno. 

Sama o sobě byla teď chodícím důkazem, že není radno si s tamními silami zahrávat. 
Na druhou stranu… UŽ na to přece doplatila. Ale co by jí ten prostor mohl tak udělat dnes? Horší už to přece být nemohlo. 
A Sirius – slíbila mu, aspoň v duchu, že se mu omluví. Protože se cítila provinile za to, že se vykašlala na jeho záchranu, že nenašla žádné jiné možnosti. A pravděpodobně už ho nebude schopná nikdy zachránit. Tolik se mu chtěla omluvit, protože jí z toho bylo úzko a cítila se sobecky za to, že byla šťastná a spokojená. Pominula-li fakt, že se jí po něm nesmírně stýskalo. 
Nehodlala to vzdát, ale teď nebylo zbytí. 

Podpatky, i když nebyly nijak vysoké, s hlasitým klapáním začaly ťukat o podlahu z kamenné dlažby. Třpyt kulaté kliky vábil. Prosil, zvolával, přemlouval. Šepot za dveřmi byl čím dál hlasitější a zvučnější. 
Jako by volal její jméno. Harry… 
Harry… 
Drobné prsty jemně přejely po leštěné mosazi. Dívčin odraz sám o sobě vypadal jako výzva. Jako by její vlastní tvář v klice otvírala ústa a šeptala: „Vstup… Nemáš co ztratit!“ 
Ten pohled tolik známý vyvolal vzpomínky. 
Kulatá místnost s několika dveřmi byla jako častokrát se opakující špatný sen. Harry věděla, kam zamířit, přestože se jí skýtal pohled na několik vchodů. Věděla, co bude následovat, jakmile vstoupí. A tak si tolik známým kouzlem označila dveře, na nichž se objevilo veliké a zářivé X, které dávalo znát, kudy vstoupila. 
Známý pocit déjá vu obklopil všechny její smysly. Nebylo to správné. Nebo bylo? Sirius si to přece zasloužil. Stačilo by jen pár slov. Nebylo tady žádné riziko. Už ne. Peklem si přece prošla už minule. 

Sama sebe nepřestávala přesvědčovat o tom, že dnes vše bude jinak. Tentokrát se jen omluví a bude doufat, že její kmotr za závěsem ji pochopí. Že uslyší její omluvu. A příslib, že se v budoucnu k jeho záchraně znovu vrátí a něco vymyslí. 

*** 

Jakmile Draco odevzdal složky a prohodil pár slov s několika svými předešlými spolupracovníky, zamířil zpět na své stanovisko. Měl v plánu Harry pozvat na vydatný oběd a poté se s ní tajně vytratit někam do temných uliček, kde by si ukradl pár vzrušujících chvilek. 
Když ale dorazil do jejich kanceláře, byla prázdná. S přesvědčením, že ji zřejmě už nezastihl, se vydal zase stejnou trajektorií, kterou přišel. 
Zdálo se, že mu před odjezdem tedy nezbývalo nic jiného, než zanechat své snoubence vzkaz.  
Snad to pochopí. 

*** 

Zelený zrak se upíral na bod, od něhož se ozývaly hlasy. Oblouk v každém vždy vyvolával zimomřiví a v Harry jakbysmet, tím spíš, že jako jedna z mála slyšela ty hlasy.  Šeptavé a vábivé hlasy, které neslyšel nikdo jiný kromě jí a Lenky Láskorádové. I tak přesto přistoupila několik kroků blíž, aby ji kmotr tam vzadu mohl slyšet. Alespoň v to doufala. Doufala, že to není jen mylná představa, podivný pocit, že někde za stinnou hradbou magie je další podivný svět nebo vězení. Že Sirius Black, který tehdy tou branou propadl, není mrtvý, ale ztracený někde v prostoru, o kterém nikdo nic neví. 

„Siriusi,“ oslovila ho jemně a doufala, že šepot, který slyšela, utichne a on ji možná i odpoví. 
Ale nic takového se nestalo. Štěbetavé hlasy dál šveholily jeden přes druhý a závěs kolem obloku se jemně vzdouval. 
„Siriusi,” zopakovala hlasitěji. „Slyšíš mě? Ozvi se, prosím,“ zkusila to černovláska znovu a tentokrát nepřetrhla nit svého monologu. „Přišla jsem se ti omluvit. Já vím, že jsem slíbila, že ti pomůžu, že tě odtamtud dostanu, ale nevím jak.” 
Vzdychla. „Jak vidíš, zkusila jsem to před několika měsíci, ale nepovedlo se mi to. Nemám absolutní představu, co mám dělat. Kdybys mi poradil, stačilo by jediné slůvko, možná bych byla schopná s tím něco udělat, ale takhle, já nevím, já… Jsem bezmocná. Nevím, co s tím. Moc bych tě chtěla zpátky. Chtěla bych, abys tu byl, abychom zase byli spolu. Abys mě podpořil. Abys tady byl pro Remuse, ten to zejména teď potřebuje,“ na chvilku se odmlčela a promnula si spánky, začala ji podivně bolet hlava, zřejmě blízkost Oblouku nebyla úplně neškodná, jak se mohlo zdát.  
Pak zase zašeptala, „Tolik mi chybíš. Nám všem… Chtěla bych, abys mě odvedl k oltáři.“ 
Obhlídla si vzorovaný vstup. Zase ty runy. Škoda, že tady nebyl Draco, možná by jí je mohl přeložit. Něco rozhodně znamenaly. 
„Já to nevzdám, Čmuchale, slyšíš, já na něco přijdu. V budoucnu snad něco vymyslím a dostanu tě ven, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám,“ přimhouřila oči, ale znělo to jako by sama nevěřila vlastnímu tvrzení.  

A jako by tomu sám Merlin chtěl, nevědomky se prstem otřela o samotný závěs a minulost se rozhodla, že by bylo nejlepší, kdyby se znovu opakovala. 

KŘACH! 

*** 

Když se Harry probudila, bolest hlavy se ještě dvakrát tolik zhoršila. Myslela si, že se jí rozskočí.  
Všude kolem ní byl prach a tmavé sutiny. Když se ohlédla za sebe, spatřila několik matných cihel, které kdysi bývaly součástí stěny, do které vrazila, i když tentokrát ne tak prudce jako před několika měsíci. Ležely si nehybně na zemi a dávaly najevo, že důvod jejich absence ve zdi není jen tak ledajaký. Harry si zajela rukou na bolavé místo na hlavě, kde se jí rýsovala mimo jiné i pořádná boule. Ihned však ztuhla. Přístup k natržené ráně, která mírně krvácela, což samo o sobě bylo nepříjemné, byl až příliš jednoduchý. Moc jednoduchý. 
Tam, kde se její prst dotkly kůže, čekala husté dlouhé vlasy. Prameny, které jí zabrání tomu, aby se v mžiku dostala k poraněnému místu na týlu hlavy. Namísto toho nahmatala krátké prameny, které neposlušně trčely do všech stran. 

Motala se jí hlava a její zrak byl rozostřený, přestože měla na očích kontaktní čočky. Věděla však jediné – co nejdříve se musí dostat do rukou ošetřovatelů. A pak – pak bude řešit tenhle problém. 

*** 

Líbám tě, ty protivná a zatraceně vzrušující harpyje, 

vzhledem k tomu, že pro ministerstvo a okolní svět jsem byl doteď mrtvý a část mého majetku, který nebyl napsaný na tebe nebo na ministra, přešel po dědičném právu do vlastnictví příbuzných ze strany mého otce, příbuzných, které jsem dokonce v životě neviděl, tak budu kvůli vyřizování několik dní mimo Londýn. Možná i týden. 
Jelikož bydlí u Birminghamu v jakémsi zapadákově, jehož jméno jsem zapomněl ihned poté, co jsem si ho našel na mapě, je třeba vyřídit formality s tamními úřady. A mimo jiné jim osobně taky oznámit, že jejich chlebodárce je pořád naživu a nehodlá se dělit o jediný svrček. 

Jako Malfoy předpokládám, že i tato linie rodu je stále dost majetná na to, aby jí obnos a aktiva naší rodiny nijak nechyběly. A kdyby ano, tak jim po svém vysvětlím, že jim opravdu chybět nebudou. 

Až se vrátím, tak na mě snad bude čekat dobrá večeře a zahřátá postel a pokud ne, budeš litovat, Evansová, protože jen na tebe pomyslím, mám chuť tě přeh… 
Co jsem to chtěl…  Zkrátka se vrátím za několik dní. Dneska na mě nečekej. 

Se vší malfoyovskou náklonností, 
tvůj nažhavený budoucí manžel Draco Malfoy 

Dlouhé prsty chvíli něžně přejížděly přes okraj nažloutlého pergamenu a smaragdové duhovky se s láskou dívaly na obsah sdělení. 
Přestože byl Draco naoko protivný i v dopisech, bylo naprosto jasné, že to byla cílená póza, kterou se snažil udržet v roli správného Malfoye, který je nad věcí. 
Ve skutečnosti, když člověk četl mezi řádky, tak sděloval své životní lásce, že se těší, až se vrátí a že ho k ní pojí hluboké city. Jako obvykle to sdělil po svém. Jen se už nesnažil být tolik gentleman na úrovni jako kdysi. Intimita s lidmi dělala divy. 
Ale to nebylo tolik důležité, když člověk věděl, co je podstatou všeho toho sdělení. 

Následoval hluboký povzdech. A do krbu, ve kterém plápolal oheň, po chvíli vpadl nažloutlý pergamen a slova, která bývala bohatým arsenálem bledého Zmijozela, se ztratila stejně jako pára nad kotlíkem Nevilla Longbottoma, když zkazil jeden ze svých lektvarů. 

*** 

Zrcadla byla vždy neúprosná, ale vždy pravdivá. A v posledních dnech byla neúprosnější a pravdivější než kdykoliv dřív. Zvlášť co se týkalo jedné konkrétní tváře. 
Zelené hlubiny se se zdánlivým klidem pozorovaly v zrcadle, které jim sdělovalo, že to, co vidí, je opravdu odraz odpovídající originální předloze stojící před ním. 

Jedna slza skanula po tváři a jakmile se dostala na okraj brady, spadla přímo na koberec s naprosto nevkusným a zastaralým vzorem, který byl na Grimmauldově náměstí několik desítek let. 
Hrubé a opálené dlaně si otřely tváře, které už dávno nezdobil make-up. Nebyl důvod. 
Harry na sebe hleděl s takovou nenávistí, které ještě nikdy nečelil. Poprvé v životě se nenáviděl za to, čím je. Kým je. 
Bál se. 
Bál se budoucnosti. Bál se svých citů. Bál se, že jeho zlomené srdce už se nikdy neslepí v celek. Bál se vysvětlování. Bál se změn. Bál se samoty. Bál se výčitek. Bál se odmítnutí. Bál se času, který neúprosně utíkal a věstil brzký příjezd osoby, které dal nepodložený příslib budoucnosti. 
Bál se ho. Bál se reakcí. Bál se posměšků. Bál se, že jeho city nejsou tak hluboké, jak tvrdil. Bál se, že ON to zkrátka nepochopí. 
Bál se… 
A zřejmě opodstatněně.