51. Padesát jedna druhů

„Siriusi, kam mě to vedeš?“ Harry se potichu pochechtával, zatímco jeho kmotr mu dlaní zakrýval oči.

Mladík jen vnímal, jak se s ním přemístil někam na čerstvý vzduch a jak ho posléze vedl pár metrů rovně. Nicméně neměl nejmenší tušení, co si na něj kmotr vymyslel.

Ráno mu sdělil, že je na čase ho trochu rozptýlit, a tím to haslo. Nebude přece sobotní odpoledne trávit zavřený mezi zdmi a truchlit nad ztrátou partnera, který o to evidentně nestál. Ale vysvětlujte to někomu, kdo pro toho druhého naprosto ztratil hlavu.

„Neřeknu ti to, dokud tam nebudeme,“ zaševelil pobaveně Sirius a pořád vedl Harryho dál, než ušli dalších pár metrů. Byli u cíle.

„Pozor, teď je tady schod.“

„Schod,“ zopakoval mechanicky Harry, a pak se rozesmál, když zaslechl pár tlumených hlasů jakoby z vedlejší místnosti. „Já už vím, kde jsme.“

„A já myslel, že mi to projde až do konce, no nevadí,“ sundal mu dlaně z očí a Harrymu se naskytl pohled na tolik známé vstupní dveře do Doupěte.

Harry u Weasleyů byl naposledy ještě před svou druhou proměnou, i když celá rodina už od Rona a Hermiony dávno věděla, že je zase sám sebou, jako kdysi býval. I navzdory tomu se cítil poněkud nesvůj, když překročil práh zase jako Harry Potter.

Dům byl plný lidí. Ratolestí, vnoučat, přátel. Sešlo se na oběd velké množství členů rodiny. Už dlouho Harry neviděl Billa s Fleur. Malá Viky už od té doby vyrostla. Když ji naposledy viděl, bylo to malé batole. Teď už uměla mluvit a chodit po svých. Čas rychle plynul. Pobíhala po místnosti ještě s dalšími dvěma dětmi přibližně stejně starými. Jednou z nich byla Molly, dcera Percyho a Audrey, a druhou byla Dominique, její o rok mladší sestra.

Paní Weasleyová jako obvykle kmitala kolem plotny a schopnými asistentkami jí byly její dcera Ginny a snacha Angelina. Tu její drahý manžel George neustále popichoval od obrovského stolu, jenž v jídelně stál už připravený ke stolování. V čele seděl pan Weasley a jemu po boku usmívající se Remus. Percy se svou ženou Audrey si povídali s Ronem a Hermionou, kteří s úsměvem Harryho pozdravili. Ron jako obvykle vypadal, že většina té inteligentní konverzace šla mimo něj a snažil se pouze své partnerce neudělat ostudu, přičemž ji jen smířlivě kroužil rukou po značně vypouklém bříšku.

Sirius pokynul rukou k prostředku stolu, kam se usadili. Ještě než však Harry stačil usednout, obrovský hrudník paní Weasleyové se se vší vřelostí na něj nalepil.

„Harry! Tak ráda tě zase vidím! Dělám tvou oblíbenou pečeni.“

„Díky, paní Weasleyová,“ přikývnul.

„Posaď se, drahoušku, čekáme už jenom na Charlieho, ale ten by měl za chvíli dorazit. A pak budeme jíst.“

„Charlie je v Anglii?“ poptal se zvědavě Harry. Taky už to byla celá věčnost, co ho neviděl. Vlastně ani netušil, jak se má a jak žije.

Paní Weasleyová celá nadšená spráskla rukama, „Ty to ještě nevíš. Charlie se před nedávnem přestěhoval do Londýna. Začal pracovat pro ministerstvo kouzel jako krotitel pro oddělení s kouzelnickými tvory. Říkal, že v Rumunsku už se cítil osamocený a izolovaný. To víš, náš Charlie je ještě pořád svobodný a žádná ho ne a ne dostat do chomoutu. Byl tam tak sám, jsem ráda, že se vrátil zpátky. Jsem moc ráda, že mám teď po ruce všechny své děti,“ láskyplně se usmála.

„Taky dostal nabídku od Kanonýrů, aby jim dělal chytače,“ přidal se do dialogu nadšeně Ron, „ale ten pitomec to odmítl.“

„Ronalde Weasley! Jak to mluvíš o svém bratrovi! Na světě jsou mnohem důležitější věci, než je famfrpál.“

Ron se mírně přikrčil, „Ale mamko, vždyť víš, jaký byl Charlie ve škole skvělý chytač, je škoda, že promarnil svůj talent. Taková příležitost. Kudlejští kanonýři!“

Harry zdvihl obočí. Moc dobře si pamatoval, že to byl Ronův nejoblíbenější famfrpálový tým. Na jednu stranu s ním souhlasil, určitě to byla skvělá příležitost. Nicméně už dávno věděl, že pro jeho staršího bratra byly vždy ostatní věci přednější. A sám si musel přiznat, že dneska už ani pro něj nebyl famfrpál to co kdysi. I když ho k němu pořád pojila doživotní vášeň, přesto už nespadal do priorit, které by ve svém životě řešil. Jeho osobní život nabral o dost jiný směr.

„Harry byl ve škole taky skvělý chytač a hraje snad dneska famfrpál?“ zlověstně se na něj podívala.

„Ne, ale…“

„Smiř se s tím, že pro Charlieho zkrátka zlatonka není tak důležitá jako pro tebe.“

Pak se vrátila zase zpátky k plotně a Harry se pomalu usadil vedle Freda, který přes stůl vášnivě debatoval s Billem, zatímco Fleur se pokoušela krotit pobíhající děti kolem.

„Non, Dominique, non,“ snažila se zvýšit hlas, když její mladší dcera málem shodila vázu na zem, zatímco se ta starší schovávala se smíchem pod stůl.

Nemělo to ten kýžený efekt, protože její jemný zvonivý tón zněl spíš jako vábivý zpěv, vůbec ne jako kárání. Harry si pomyslel něco o tom, že být její dítě, taky ji neposlouchá a už vůbec nevezme na vědomí, že se ho snaží plísnit. Protože ani její křehká skořápka vlastní děti ničím neděsila.

Uběhla necelá čtvrt hodina, když poslední z klanu Weasleyů dorazil. Vysoká statná postava postoupila přes práh a sundala ze sebe plášť, který odhalil rýsující se svaly pod hnědou tunikou. Hromadné veselí se od stolu natočilo k příchozímu. Molly celá přešťastná přiběhla svého syna přivítat. A jako téměř pokaždé, co ho viděla, se mu snažila domlouvat, aby si upravil svůj vzhled, který ji tolik pobuřoval.

„Drahoušku, nechceš zastřihnout ty dlouhé vlasy?“ nořila se do jeho dlouhých zrzavých pramenů, které neposlušně vyčnívaly z hustého ohonu, nedbale mu spadaly do tváře a zakrývaly jeho opálený obličej.

„Je to od tebe velmi štědré, mamko, ale nechci, mně to tak vyhovuje.“

„No tak, Charlie, dlouhé vlasy už se přece nenosí, vypadáš jako vandrák,“ domlouvala mu znovu.

„Profesor Brumbál měl dlouhé vlasy celý život a nikdy si mu je nechtěla stříhat,“ zasmál se pobaveně. „Teda aspoň si nepamatuju, že bys kolem něj pobíhala se stejnou nechutí.“

Tuhle frázi jí opakoval už dlouhé roky.

„Ale to je něco jiného, ty jsi mladý muž a měl bys o sebe dbát. To, co máš v uchu, není důvod, abys to tam nosil,“ pokračovala tónem, ve kterém byla znatelná prosba.

Charlie se zase rozesmál, „Ty máš taky náušnice, mamko.“

Molly se nafoukla, „Ale já jsem žena.“

„Na to už se dneska nehraje, podívej na Billa, taky má náušnici,“ poplácal ji po rameni. „A koukej,“ vyhrnul svůj rukáv tak, že byl vidět jeho biceps, na kterém měl nějaký obrazec, „teď už jsem u tebe určitě klesnul na samé dno,“ popichoval ji dál.

Baculatá žena se chytila šokovaně za rty a hleděla na jeho paži. „Charlie… To je… To je…“

„Brácho, ty máš nové tetování,“ přistoupil k němu Bill a plácnul si s ním. „To je norský trnoocasý?“

„Jasně, můj oblíbený.“

„Prvotřídní práce!“

„Ale,“ snažila se do toho ještě jednou vložit Molly, „tak aspoň konečky ti zastřihnu, Charlie, drahoušku…“

„Molly,“ oslovil ji její muž, „tak už ho nech být, vždyť to není nic, co by dneska mladí nemohli nosit. Je mu už přes třicet, sám musí vědět, co chce a co se mu líbí.“

Paní Weasleyová naposledy zakroutila hlavou, a pak už svého syna nechala v klidu usednout vedle Freda, aby se pozdravil se zbytkem rodiny. A s širokým úsměvem na rtech se přivítal i se zbylými přáteli.

„Siriusi,“ oslovil ho nadšeně, když si všiml, že sedí kousek od něj, „starý brachu, slyšel jsem, že si vstal z mrtvých jako Ježíš. Skvělé tě vidět pohromadě a na nohách!“

Sirius se na Charlieho upřeně zahleděl a na chvilku se zamyslel. Už to nebyl ten cucák, kterého si pamatoval během druhé války, než se propadl kamenným obloukem. Z mladého a neduživého kluka vyrostl pořádný chlap. Ale vypadalo to, že povahově se vůbec nezměnil. Pořád to byl ten pohodář, pro kterého neexistovaly překážky. Všechny děti Weasleyovy se změnily skoro k nepoznání co do vzhledu, ale Charlie nejvíc.

„Skoro bych tě nepoznal,“ zdvihl pobaveně koutek a v očích mu prapodivně zajiskřilo. „Je z tebe někdo úplně jiný. S takovou už jistě krotíš nejen draky, ale i zástupy ctitelek, přiznej se!“ utahoval si z něj, zatímco jeho myslí proplouvalo plno nápadů, jak si zpestřit odpoledne. Malý Poberta tam uvnitř něj ještě stále toužil po pozornosti.

„Za to ty seš pořád stejný. Když tak nad tím uvažuju, vždyť ty vlastně budeš teď skoro stejně starý jako já a Bill, nezestárl si ani o den,“ opáčil rozšafně krotitel draků. „Neuvěřitelné.“

Pak se na chvilku odmlčel a poškrábal se na několikadenním strništi na bradě. „Ctitelky? To mi ani nepřipomínej, mám ženských akorát tak dost. A máma se mi pořád snaží nějakou vnutit. Zajímalo by mě, co by řekla na to, kdybych si jednou domů přivedl třeba chlapa,“ rozesmál se a napil se ze svého půllitru, ve kterém se už od jeho příchodu točil máslový ležák. „Vím, že je tolerantní a že je to mezi kouzelníky víceméně normální, ale byla by to při nejmenším legrace,“ křivě se usmál. „Když tak nad tím uvažuju, není to vůbec špatný nápad.“

„To určitě byla,“ souhlasil s ním bývalý Poberta a přiťukli si na zdraví, ale pohledem ho nepřestával provrtávat, i když se Charlieho zájem stočil po chvíli k Harrymu. Podivuhodné, jak se dokážou lidé během pár let změnit skoro k nepoznání. Charlie měl v sobě mužnost, kterou ani jeho otec neoplýval.

„Tenhle přemýšlivý pohled znám,“ ozvalo se kousek od Siriuse tiše a když se Tichošlápek otočil, všiml si vědoucího pohledu Remuse Lupina, který se potměšile usmíval. „Ještě jsem na něj nezapomněl.“

Bystrému úsudku vlkodlaka zkrátka neunikl.

Sirius si znovu lokl, a pak se rozesmál. „Moony, ty mě jednou zničíš.“

***

Harry byl jako mrtvola. Ne tak studený, ale tak těžký! Když si Sirius vymyslel, že ho rozptýlí, nepočítal s tím, že ho ve tři hodiny ráno bude muset táhnout domů, protože nebude schopen stát na nohou.

„Ty ses pěkně ztřískal, Harry,“ vyčinil mu, ale v jeho hlase nebyla žádná zloba ani trpkost. Spíš jen trochu pobavení. Důležité bylo, že se dokázal odpoutat od nálad, které ho celé dny užíraly. Byl rád, že jeho kmotřenec přišel na jiné myšlenky a vypadalo to, že se opravdu bavil.

„To já ne, to Šárlí… Pož-ád si chtěl pši-připíjet,“ snažil se artikulovat Potter, ale moc mu to nešlo. „Má fakt výdrš, še?“

Sirius se zlotřile usmíval. Skoro jako by slyšel mluvit Fleur, která se i po těch letech nemohla zbavit svého francouzského přízvuku. Ale přeci jen mluvila plynule, což Harrymu vůbec nešlo.

„To má, zato ty ne, ty troubo, snaž se aspoň stát rovně, ať nás můžu přemístit k nám do ulice.“

„Věd…vědl…věděl si, še na c-celém světě šije asi padesát jedna dl-druhů dr… Draků?“

„Nepovídej,“ nadechl se vyčerpaně Sirius, když se mu Harry svalil znovu k zemi, ale naštěstí ho před pádem stihl zachytit.

„Proš sme nešli kl… krbem?“ podíval se na něj beznadějně mladík, hledě na něj podnapilým zrakem.

„S tebou v náručí by se mi těžko odeklínal aktivační alarm a čerstvý vzduch ti jen prospěje,“ nadhodil si jeho ruku kolem krku a snažil se ho v pase podebrat, aby se lépe nesl.

„Drž se mě a pokus se při přistání nezvracet,“ pak už se vzduchem prohnalo hlasitější PRÁSK a oba dva pasažéři se přemístili ke Grimmauldovu náměstí 12, kde se bezpečně dostali do bytu. Tam Sirius Harryho uložil jako malé dítě ke spánku.

Přesto se jemu samotnému ještě stále nechtělo spát. Měl o čem přemýšlet. Ale to on měl vždycky.

***

Severus seděl u svého stolu a opravoval eseje. Ti malí ubozí trolové jako vždycky odevzdali naprosto nemožné práce. Téměř každý druhý pergamen zdobilo velké tlusté červené T. Už dávno se vzdal naděje, že by tyhle malé zrůdičky mohl kdy něco naučit. Až do jednoho to byly tupé skopové hlavy, které ke všemu byly ještě líné jako vši a jejich lajdáctví se na nich značně podepisovalo. Co by dal za dalších deset Potterů a Longbottomů.

Zdálo se, jako by generace od generace byly tupější a tupější. I ten smrdutý scvrklofík na polici v učebně měl větší mozkovou kapacitu, než tři čtvrtiny jeho studentů. Odevzdaně vzdychl a načmáral na další pergamen velké T. Už na to zkrátka neměl síly. Odložil několik neopravených prací bokem a vstal. Promnul si oči a podíval se do krbu.

Pořád stále marně doufal, že se najednou oheň rozptýlí a někdo krb aktivuje. Ten někdo. Ale jakmile si vzpomněl na to, co mu ten prašivý vlkodlak udělal a že si nechal takovou dobu nasazovat parohy, ihned ho ta touha přešla a nahradil ji nehorázný vztek. Jak jen mohl dopustit, aby se vůbec někdo k němu dostal tak blízko? Aby s ním manipuloval? Byl takový hlupák!

Nenáviděl ho za to. A nenáviděl ho za to, co mu udělal. A nenáviděl sám sebe za to, že si dovolil mu vůbec věřit.

Poodešel pár kroků bokem ke své prosklené vitríně. Shýbl se a podal si ze spodní přihrádky karafu s tmavě zlatavým mokem. Co se týkalo dnešní noci, se spánkem to viděl bledě. Tak proč se neunavit do němoty jiným způsobem? Možná, že na dně lahve najde rozhřešení a možná, že ta měděná tekutina nebude tak trpká jako chuť, kterou momentálně cítil na jazyku…

A ve svém srdci.

Chcípni, Lupine! Chcípni co možná nejbolestivější smrtí. Udav se. I ta růžová kráva. Já už se o to starat nebudu!