53. S číslem popisným 53

Když se Harry Potter vrátil do práce, kousek nad stolem se mu netrpělivě vznášel oběžník. Po přečtení několika naléhavých řádků od ministra kouzel se přesunul bez řečí do jeho kanceláře. S uctivým zaklepáním vstoupil a sobu, kterou tam v první okamžik uviděl, tu tam věru nečekal.

Draco Malfoy vypadal stejně zmateně jako Harry sám. Tváře měl z prazvláštních důvodů čerstvě zalité červení – spíše ze vzteku, než ostychu - a jakmile se na zelenookého chlapce podíval, svraštil obočí. Harry ten výraz naprosto ignoroval a na pokynutí ministrovy dlaně se posadil těsně vedle svého kolegy, který se snažil dělat, že je v místnosti s ministrem sám.

Muž s tmavou pletí na ně na oba pohlédl se zvědavostí v očích. Vypadalo to, že mezi nimi byla rozkopána válečná sekera. Možná i proto si řekl, že tohle bude nejlepší příležitost, jak vše zase navrátit do starých kolejí.

„Jistě se oba dva divíte, proč jsem si vás zavolal.“

„Při nejmenším,“ podotknul rádoby nezaujatě Draco a znuděně se podíval na své pěstěné nehty.

Kingsley se jemně usmál a před oba dva bystrozory vhodil na stůl tenkou nažloutlou složku. „Počínaje dnešním dnem, pánové, máte nový případ.“

Oba dva se na něj překvapeně podívali a jako jeden muž procedili: „Dohromady?“

„Chcete to na kousky? Obávám se, že to by vás bolelo a ať už si o mně teď myslíte, že nejsem, kdo ví jaký kruťas, to bych vám opravdu nepřál… Vzpomínám si na jeden případ nezdařilého přemístění, kdy se nám…“

„Jistě, jistě, my to chápeme,“ přerušil jeho vtipkování Draco a natáhl se pro složku, když už se k tomu Potter neměl. Ten totiž měl důležitější věci na práci. Jako tupě zírat na ministra s otevřenou pusou.

„Nalítají ti tam škrkny,“ podotknul suše Draco, vzpomínaje si na historku o střelence Láskorádové, o níž jí při jejich posledním vyšetřování vyprávěl Harry ještě jako žena. Ani se přitom na něj neotočil. Ten i přesto věděl, že ta poznámka patří jemu. Kingsley si jen přeměřoval jednoho po druhém mlčky a se zdviženým koutkem.

Harry pořád nebyl schopný vstřebat fakt, že je ministr hodlal znovu spárovat jako pracovní tým. Že to, co právě jeho uši slyšely, nebyl žert, ale pravda. Zbáznil se, promerlina?!

„Tohle nebude fungovat,“ vyřknul svůj soud Harry směrem k Pastorkovi.

„To už jsem tady od vás taky jednou slyšel,“ opřel se ledabyle o stůl a pozorně se na mladíka podíval. Spojil špičky prstů do stříšky a pohledem ho vyzval, aby mu to popřel. „A oba dva jste dokázali, že jste skvělý efektivní tým. Dokonce se nebojím přiznat, že možná ten nejlepší, který tady mám. Proto ten případ dávám vám. Není to nic tak velkého jako posledně, ani nic vražedného, doufám. Ale rodiče té pohřešované dívky si vyžádali ty nejlepší bystrozory, tak jim je dám. Stejně momentálně nemáme žádné spletité případy, na které bych využil vaše schopnosti.“

Když Harry zaslechl, že se jedná o nezvěstnou dceru bezradných rodičů, nezbývalo mu, než se vzdát. Vzdychnul, přikývnul a očima pobídnul Pastorka, aby mluvil dál.

„Damonda Hellerová, osmnáct let, poloviční čarodějka. Letos ukončila sedmý ročník v Bradavicích, složila OVCE a na podzim nastoupila na studium vyšší magické univerzity v Glasgow na fakultu kouzelnického práva. Už tři týdny se rodičům neozvala, dříve psala dopisy v týdenní pravidelnosti, a když se za ní jeli podívat na kolej, nebyla tam. Lektoři potvrdili, že ji tři týdny nikdo neviděl. Od té doby je oficiálně nezvěstná,“ pohlédl na složku, kterou měl stále v držení plavovlasý bystrozor a pokračoval.

„V lejstrech máte její fotografie a osobní informace. Adresa rodičů je na poslední stránce. To je ode mě vše. Potřebné informace už si musíte získat sami. Víc toho prozatím nemáme. Minerva McGonagallová by mohla vědět víc.“

Harry jen mlčky vydechl, zamrkal a znovu přikývl. Ohlédl se na kolegu, který se už notnou chvilku díval na ministra.

Draco pokýval bradou jakbysmet v souhlasném gestu. Co jiného mu zbývalo? Věděl, že jakýkoliv protest už by přišel vniveč, a že i kdyby si vymyslel nekonečné počty výmluv, ministr by ho stejně nechal pracovat s Potterem i navzdory tomu. Vycítil, že to nebylo jen proto, že byli tak dobří bystrozoři, kteří se při poslední misi předvedli jako skvělý tým.

Někde za závěsem pomyslného pódia se hrála srdcervoucí komedie se šťastným koncem. A jejím scénáristou a dramaturgem nebyl nikdo jiný, než právě sám Pastorek. Ten chlap zkrátka chtěl, aby se usmířili. Ta manipulace už nemohla být víc nápadná.

Usmířili. Směšné. Jako by to snad bylo možné.

Nakonec se zvedl a s výzvou v očích se podíval na Harryho. „Jde se, Pottere!“ zavelel. „Nebo máš něco důležitějšího na práci? Třeba vysedávat v mudlovských podnicích s krvezrádci a lůzou?“

Než si Harry stihl uvědomit, o čem to mluví, byl Draco z jeho dosahu. Rozloučil se s ministrem a následoval ho na chodbu, zatímco se překvapeně hryzal do spodního rtu.

Co ke všem Zmijozelům tohle mělo znamenat?

***

Když oba dva mladíci došli do západní části Londýna, kde stál menší rodinný domek s číslem popisným 53, ve kterém ještě donedávna bydlela úplná rodina Hellerových, Draco zazvonil na zvonek s ornamentem hada. Nepřikládal tomu příliš důležitosti, protože věděl, že jeden z manželů je mudla, ale i tak se mu zalíbil, navíc mu přišel i něčím povědomý. Ne, že by hady nevídal na zvoncích často - vzhledem ke svému původu a totožnosti. Jen tady se to nezdálo nijak důležité.

Netrvalo to ani minutu. K brance jim přišel vstříc muž ve středních letech s kudrnatými hnědými vlasy. Vypadal skoro jako Hagrid. Byl vysoký a urostlý s trochu rozcuchanými kučerami. Paže samý sval a jeho dlaně byly obrovské asi jako dva podnosy. Tvář měl sinalou a skleslou. Oči nepatrně podlité krví zřejmě kvůli nedostatku spánku a na tvářích několikadenní strniště.

Draco by se automaticky nad jeho zjevem osypal, kdyby to bylo možné, ale věděl, co způsobilo jeho stav, tak to na sobě nedával vůbec znát. I tak se mu tělem prolilo nepatrné pohrdání. Kdyby zmizelo jeho vlastní dítě a neměl by o něm žádné informace, neseděl by doma na zadku a neutápěl se v depresích. Rozhodně by nečekal, až to za něj vyřídí někdo cizí z ministerstva jako by snad neměl jinou možnost. Zatraceně udělal by cokoliv, aby své dítě našel, i kdyby to znamenalo, že bude pátrat sám.

Navíc takový hromotluk budící hrůzu by měl vysoké šance, že z někoho informace při nejmenším vymlátí, přestože nebyl kouzelník.

„Pan Heller, předpokládám,“ přikývl Harry a Draco měl chuť se plácnout do čela.

Kdo jiný by to asi byl, jeho zahradník? Když už o tom uvažoval, podle všech románů a nejen těch mudlovských, za všechny vraždy a zmizení vždycky mohl zahradník.

Muž s neoholenou tváří je oba dva pozval dovnitř, přičemž byl skoro celou dobu zticha a ani se na ně nepodíval. Vodnaté modré oči upíral na dlažbu vedoucí od branky k domu. Snad jako by cítil vinu za to, co se stalo.

Čekali v obývacím pokoji, než se k nim dolů po schodech jako labuť vznesla zdánlivě křehká černovlasá žena s uhrančivým pohledem. Vedle svého manžela působila až směšně drobně a vznešeně, což jen umocňoval fakt, že byla dost hubená a měla precizně uvázané vlasy. I navzdory tomu, že byla dost vysoká, sahala svému manželovi sotva po ramena. Na první dojem působila velmi nebezpečně a přísně, ale její strhaná a ustaraná tvář tomu všemu ubírala na autoritě.

Harry i Draco si dokázali představit, že za normálních okolností žena budila respekt a byla jistě velmi striktní, vlastně v něčem jim oběma připomínala Minervu McGonagallovou, možná za to mohl ten přísně uhlazený drdol, ale teď se jevila jen zranitelně a ublíženě.

Jako první promluvil Draco. „Dobrý den, paní Hellerová. Jistě už vám manžel řekl, kdo jsme. Doufám, že vám nebude vadit, že se budeme ptát na nějaké osobnější otázky.“

„Pokud mi to vrátí moji dceru, jsem ochotná jít přes mrtvoly,“ odsekla ostře a semkla rty v úzkou linku. Její oči byly zarudlé, ale přesto si držela hrdý postoj a vystupování nepřipouštějící něco tak banálního jako smutek. Ale i ten byl za tou clonou chladného odstupu jasně znatelný.

Trvalo asi hodinu, než oba dva bystrozorové vyčerpali všechny možné dotazy, probrali důležité stopy a nechali si zodpovědět vše ohledně jejich přátel, okolí, školy a známostí. Stejně tak prostředí, které oběť navštěvovala, knih, které četla, zájmů, které měla.

Zhruba další půl hodinu to trvalo, než detailně obhledali dívčí pokoj, aby našli jakékoliv stopy, které by je někam navedly.

Harry si vybavil a představil minimálně dva důvody, proč by za jejím zmizením mohly být osobní důvody. Jedním z nich určitě byla chladná a bezcitná matka. Celý dům působil dost chladně a neosobně. Ale přestože mu do toho mu nic nebylo, obtěžkal po známý pocit poznání. Na okamžik si představil tu mladou dívku, jak před vlastní matkou skrývá tajnosti. Věci, které by ta žena nepochopila. Ale do jaké míry to byla představa a do jaké předtucha, nedokázal říct.

Po necelých dvou hodinách je oba dva manželé vyprovázeli z domu. V momentě, kdy to Harry nejméně čekal, najednou Draco pronesl svůj poslední dotaz. „Máte zahradníka?“

Bylo vidět, že se oba dva manželé nad tou neobvyklou otázkou pozastavili a stejně tak i Potter. Zdvihl obočí a pohlédl na svého kolegu. Polkl výsměšnou otázku týkající se čtení béčkových detektivek.

„Co je?“ vrátil mu popuzeně Malfoy. „Jen jsem se ptal. I v nejmenších banalitách může být cesta ke zdárnému řešení. To nás učili na výcviku!“

Harry jeho poznámku přešel raději mlčením, načež se ještě obrátil na paní Hellerovou. „Řekněte mi madam, myslíte si, že by vaše dcera mohla mít nějaké nepřátele?“

Žena neváhala ani půl minuty, „Nevidím důvod. Damonda je dobře vychovaná a nekonfliktní dívka.“

Postoj té ženy Harrymu strašně něco připomínal. To chování bylo tak typické pro… Usmál se sám pro sebe.

„Madam, do jaké koleje vaše dcera chodila?“

A v ten moment bylo i Dracovi naprosto jasné, kam tím Potter míří.

„No samozřejmě,“ nenechal ženu ani odpovědět, když už se k odpovědi nadechovala. „Dedukce tvé dokonalé nebelvírské logiky, že Evan…Potty! Podle tebe musí zkrátka mít všichni Zmijozelové kopu nepřátel, že ano?“ kdyby mohl, tak ho za tu opovážlivou narážku hned tady… Co by s ním vlastně udělal? A co by hlavně CHTĚL udělat?

Koukl do těch jasně zelených očí. I když se na něj dívaly z tváře, která byla nepatrně jiná, pořád to byly ony. Stejně hluboké, výrazné s dlouhými a hustými řasami. Potter nebo Evansová, pořád to byla jedna osoba. Najednou se mu v krku udělal ten příslovečný knedlík. Pocit neexistujícího cizího tělesa v hrtanu ho skoro až dusil, když si připustil to nevítané prozření.

„To netvrdím, i když tys byl přece zářný příkladný prototyp Zmijozela, pokud se nepletu, Draco,“ opáčil pohotově, ale s klidem Nebelvír.

Několik kroků od něj se Draco vzteky zahryzl do jazyka, aby mu neodpověděl něco kousavého. Nemohl. Byl přece profesionál. Už dávno nebyli na škole. Ale proč musí mít zatraceně pravdu? A proč mu musí říkat křestním jménem?! Zrovna teď! Srdce mu nesmyslně bušilo jako o závod, cítil, jako by mu tlouklo do stran hrudního koše a prodíralo si cestu ven skrz žebra. Ten nevítaný pocit stísněnosti se ho v poslední době zmocňoval až příliš často na to, aby ho ignoroval.

Potter jeho mlčení využil k tomu, aby pokračoval, „Ale zajímá mě to spíš z principu. Může to být taky stopa. Nechci tím vůbec říct, že to tak musí být, ale vysvětlení by to být mohlo, nebo jedno z mnoha.“

Zmijozel si odfrknul a uhnul pohledem.

„Jak si říkal, i v banalitách může být cesta ke zdárnému řešení,“ zopakoval plavovlasému aristokratovi jeho vlastní slova a Draco nakrčil popudlivě nos.

Na to se Harry zase ohlédl na ženu a pohledem ji vyzval k odpovědi.

Vypadala, že ji jejich dialog mírně znejistil nebo spíš rozhořčil, takže odpověď zazněla spíš úsečně. „Samozřejmě chodila do Zmijozelu, stejně jako já. Ale povahu má spíš po mé matce.“

Proč by si někdo ze Zmijozelu vzal za manžela mudlu? Napadlo vzápětí druhého Zmijozela a stejně tak si uvědomil do očí bijící fakt, když si vybavil hada na zvonku. Zvlášť někdo z čistokrevné linie! To nebyl jen ornament, to byl erb a teď už si byl jistý, že už ho někde viděl.

Vypadalo to, že stejně překvapený jako Draco byl i Harry. „Dobrá. Takže má teorie se možná potvrdila. Není to s určitostí žádné pojítko, ale je nutné počítat i s touto možností. Nesmíte se na mě za to zlobit, jsou to jen dedukce. Snažím se přemýšlet jako nepřítel. Mně osobně na tom vážně nezáleží,“ pokusil se ji usmířit.

„A ještě jedna otázka, vím, že vaše dcera na rozdíl od vás není čistokrevného původu, ale můžu se zeptat – jaká je linie vašeho rodu? Nechci vás tím nijak urazit, jde mi jen o to, jestli by nemohl být důvod i v tady. Zajímá mě konkrétně to, jestli jste z čistokrevného rodu? Jaké bylo vaše jméno za svobodna?“

Žena hrdě zdvihla hlavu a podívala se mu zpříma do očí. „Můj rodokmen se táhne až do šestnáctého století, mladý muži. Myslím, že mou matku znáte velice dobře. Je to ředitelka Bradavic.“

„Cože?“ zaznělo unisono a oba dva mladíci si najednou uvědomili, že ta podobnost s jistou profesorkou asi nebyla jen náhodná.

„Minerva McGonagallová je vaše matka?“ ujistil se pochybovačným tónem Draco.

Harry se usmál, „Od začátku jste mi ji dost připomínala, madam. To bude zatím ode mě všechno. Děkuju vám moc za spolupráci,“ podal ženě pravici na potřesení a levačkou překryl její dlouhé prsty přes lícní stranu. „Nebojte se, madam, my vaši dceru určitě najdeme.“

Ostrý a nevěřící výraz mírně zjihl. Přikývla a jemně se usmála. Teď už nebylo pochyb, že tam ta podoba byla, nebylo možné ji zakrýt. Ty tenké rty jako by právě patřily bývalé ředitelce lví koleje. Zvláštní, jak osud dokázal být proměnlivý. Do vínku ženy tak ryze nebelvírské dal potomka tak čistě zmijozelského. A kdo kdy vlastně slyšel něco o tom, že by ta přísná žena, která byla vždy jako pilíř celé nebelvírské koleje, měla rodinu a vůbec – byla z čistokrevné kouzelnické rodiny?

Možná, že Moudrý klobouk opravdu dával možnost výběru všem svým studentům. A možná, že právě Minerva McGonagallová stejně jako Harry mohla skončit v koleji zmijozelské. Ale to už se asi nikdy nikdo nedozví. Důležité bylo teď jedno. Najít Damondu Hellerovou.

***

Draco znuděně sledoval, jak Potter podává ruku té ženě a neunikl mu jeden do očí bijící hmatatelný fakt. V okamžiku, kdy se Potterova levá dlaň setkala s alabastrovou kůží té ženské, do jeho zorného pole se dostal předmět tolik vracející nechtěné vzpomínky.

Zdálo se, že Harry – ne, Potter – ještě pořád z prsteníčku nesundal kroužek z dračího zlata, který mu věnoval, když ho – tehdy ještě ji – požádal o ruku. Minulost ho praštila pěstí bolestivě přímo do obličeje.

Zatímco se ten pitomec zjizvená loučil, Dracovy myšlenky si s ním dělaly, co chtěly. Snažil se zapudit všechny své pocity, protože sám v tu chvíli netušil, jestli chce vědět, co to všechno znamená. Věděl ale jednu zásadní věc. Potter byl pokrytec. Zatímco se pelešil s tím Weasleyovic krotitelem draků, pořád přitom na svém prstu nosil snubní prsten jako testament jejich iluzorního vztahu. Vztahu, který mohli mít, kdyby to nezvoral.

Věděl, že se zachoval nezpůsobně, ale nezvládl se už zdržovat vedle něj tak blízko. Omluvil se přítomným, rozloučil se a poodešel několik kroků za branku, aby se zhluboka nadechl.

Tohle bylo zatraceně těžší, než předpokládal!