55. Padesát pět lahviček

Rozhovor s Minervou McGonagallovou probíhal sice v trýznivém duchu, přesto bylo na ženě vidět, že se nevzdává naděje. Navíc z ní oba dva mladíci vycítili, že se jí pravděpodobnost, že byla vnučka unesena, taky jeví zvláštní.

Podle protokolu se jako obvykle vyptávali na otázky, kterých bylo potřeba, aby mohli vyloučit nebo naopak dořešit některé nesrovnalosti. Otázky ohledně její dcery a vztahů v rodině postarší žena přešla až s přílišnou odměřeností, která evidentně skrývala značnou lítost. Harry se mohl jen domýšlet, že jejich vzájemné rodinné vztahy nebyly a nejsou zrovna růžové.

Když po hodině a půl hloubavého rozhovoru, v němž se křížily teorie nejen ze stran obou bystrozorů, ale taky samotné ředitelky, se nakonec Harry zeptat na poslední věc, která ho zajímala ze všeho nejvíc a na které zakládal svou teorii.

„Paní profesorko, měla Damonda nějakého stálého přítele nebo třeba jen nějakou – promiňte, že to říkám - avantýru?“

Ředitelka se na Pottera mile usmála, „Vím, kam tím míříte, pane Pottere. Také mě to napadlo, Merlin ví, že má vnučka je dostatečně nezodpovědná na to, aby něčeho takového byla schopná, často mívala hlavu v oblacích, ale bohužel má odpověď je ne. Nebo o tom alespoň nevím. Když byla ještě v Bradavicích, motal se kolem ní jeden chlapec z Havraspáru, ale ona o něj podle všeho nejevila zájem. Přesto upřímně – od doby, co je na vyšších studiích, tak už o ní nemám tolik informací, takže si nejsem jistá, zda někoho nepotkala tam. Tedy se podle mého svědectví nemůžete plně řídit,“ složila ruce na stůl. „Budu prosit všechny zakladatele, aby teze, kterou máte na mysli, byla pravdivá a budu se snažit nepřemýšlet nad celou věcí s pesimismem.“

Harry přikývl. „Dobrá. Za vaše odpovědi vám moc děkuji, paní profesorsko. Čeká nás ještě jedna návštěva. I tak jste nám moc pomohla,“ přijal její podanou ruku, „něco mi říká, že to bude hrát velkou roli.“

„Nebelvírský šestý smysl?“ popíchl ho výsměšně Draco, dívaje se přitom na spojení jejich dlaní.

Přestože si sám myslel - z Merlin ví jakého popudu totéž - neřekl to nahlas. Měl chuť prostě Pottera poškádlit, protože se do něj už dlouho nenavážel. On na to totiž pokaždé úžasně reagoval.

„Vy tomu možná nevěříte, pane Malfoyi,“ ozvala se ředitelka chápavě, „ale my Nebelvíři jsme vždycky byli optimisti a věřili v lepší výsledky.“

„To ta vaše nebelvírská odvaha, chrabrost a tvrdohlavost,“ opáčil Malfoy, ne však nedůtklivě.

Ředitelka se usmála. Pochopila, že to nemyslel zle.

„Zřejmě, ale musíte uznat, že se mnohokrát tyto vlastnosti osvědčily,“ podívala se na Harryho, „zvlášť v těch nejtemnějších dobách.“

Ten se na ni usmál a mírně se začervenal. Poznal kompliment, kterým mu projevovala důvěru.

Potěšilo ho to. Zejména i proto, že vedle Brumbála byla Minerva McGonagallová jedna z profesorů, kterých si na škole nejvíc vážil. A i když vzpomínky na válku nebyly z těch, ke kterým by se rád vracel, vážil si jejího názoru.

„No dobrá,“ připustil Malfoy. „Vím, že na tom všem něco je,“ usmál se přihlouple a zakroutil pobaveně hlavou. „Něco se mnou není v pořádku. Důvěřuju Nebelvírům a dávám jim za pravdu. Otec by nade mnou zlomil hůl.“

„A to je to, co z vás dělá lepšího člověka i kouzelníka, pane Malfoyi. Jste lepší, než kdy byl váš otec a měl byste na sebe být právem hrdý. Už jen proto, že s jedním Nebelvírem dokážete intenzívně spolupracovat. Zvláštní. Jeden by řekl, že když jste se ve škole neměli nikdy rádi, že by tohle spojení nebylo možné, ale jak je vidět, vaše spolupráce se zdá být velmi přínosná.“

Harry nevěděl, co na to říct. Cítil se trapně a zároveň potěšeně. Navíc měl obavy, jak na tohle bude reagovat Draco. Ale zdálo se, že ten se v tom raději nechtěl hlouběji šťárat. Pouze si odfrknul. Beztak si myslel svoje, pouze nechtěl teď čeřit vody. Na to už ho měl Harry příliš prokouknutého. Nechat si ujít takovou příležitost k nějaké ironické poznámce – to muselo obnášet velký kus Malfoyova sebezapření.

„Ještě jsme nic neudělali,“ nadhodil nakonec černovlasý mladík.

„Zatím ne, ale jsem na vás dva nesmírně pyšná. Za to, že se dokážete nakonec tolerovat a že spolu dokážete mluvit, aniž byste se zabili,“ zasmála se. „Komu by se kdy z profesorů o tom snilo? Během vašeho studia se nikomu z nás nepodařilo vás k tomu donutit.“

Jistě, byla v tom ironie osudu. Jen profesorka netušila, jak moc velká. A Draco si zřejmě v ten moment pomyslel totéž, protože se zahleděl do prázdna se zvláštním výrazem na tváři.

Harry měl nutkání se ještě usadit a dál si s tou ženou vykládat o tom, co bylo kdysi a co bylo dnes.

Ona byla a vždy bude přímým spojením k jeho vřelým vzpomínkám na školu. K těm nejkrásnějším, co z dětství měl. A přestože už nežil Brumbál, jako bývalá ředitelka nebelvírské koleje se do Harryho nitra vryla dostatečně hluboko, aby s ní chtěl i dál udržovat přátelské vztahy. Vážil si jí a stejně jako ona důvěřovala jemu, on důvěřoval vždy jí. Vždy byla spravedlivá, a i když byla přísná, měla srdce na správném místě.

Už už měl na jazyku otázky ohledně Severuse Snapea a jeho rezignace, načež si uvědomil, že by to nebylo vhodné. Zejména proto, že on ani Draco o jejich rozhovoru neměli mít ani páru.

Nakonec jí ještě jednou poděkoval. Ředitelka si s Dracem potřásla rukou a oba dva se přes bradavické pozemky zase přesunuli do Prasinek, odkud se přemístili.

Dalším vytyčeným bodem byla vyšší magická univerzita v Glasgow, fakulta kouzelnického práva.

***

Místností se ozývaly tlumené zvuky střídající ty vygradované na maximum. Dva zrychlené dechy se překrývaly. Vzduch zhoustl. Černočerná tma jen podněcovala samotnou atmosféru.

Ležel se zavřenými víčky, která se jemně třepotala, a z otevřených rtů mu unikaly vzdychy. Černé vlasy měl rozhozené na polštáři, nohy roztažené a nad pasem pohybující se stín.

Ruce položené kolem boků jeho milence se prsty zarývaly do kůže, až na ní zanechávaly táhlé zarudlé otisky, ale nikdo si nestěžoval.

Tak dlouho už to chtěl, tak dlouho po tom toužil. Splynout s ním. Znovu. Bylo to už příliš dlouho na to, na kolik soulože byl donedávna zvyklý. Měl sex skoro každý den a zjistil, jak nepohodlné a frustrující je, když si na to jeden zvykne, a pak musí znovu abstinovat. Zvlášť jak tragické a ubohé to je, když jediný erotický zážitek sdílí se svou vlastní rukou a ne s osobou, o kterou doopravdy stojí.

Tohle vysvobození bylo jako Fata morgána pro žíznivého tuláka uprostřed žhnoucí pouště.

Bledé tělo poseté jizvami se na něm vlnilo, divoce se zvedalo a přiráželo na krví nalitý penis, který Severus s pravidelností a dychtivostí zasouval opakovaně do druhého těla. Pomalé táhlé pohyby doprovázelo bubnování divokého tepu a krev hučící ve spáncích. Klidné pohyby střídaly divoké a pudem podnícené nemálo podobné pravému vlkodlakovi.

Naběhlý penis se zasouval znovu a znovu do těsné horkosti a ten pohyb Severusovi způsoboval nebývalou rozkoš. Zahryzl se do rtu, znovu zaryl prsty do nahé kůže a stiskl pevně víčka. Cítil, že se brzy blíží vysvobození.

Poloha, kterou si ho osedlal, vůbec nebyla špatná. Teprve až naposledy hrubě přirazil, vítaje tak mohutný orgasmus, který byl následkem několika týdnů půstu, tak otevřel oči.

Hleděl do zpocené tváře Remuse Lupina, který se na něj zhýrale usmíval. Spokojenost na jeho obličeji byla jasným ukazatelem, že on už si svůj vrchol prožil taky, přestože mu Severus nenabídl na pomoc ani svou ruku. Divoké oči se na něj lascivně dívaly. Jazyk svůdně přejel přes rty.

Když k němu vztáhnul ruce, aby ho láskyplně objal, Severus se prudce – až bolestivě – odtrhl jak z jeho těla, tak ze samotné náruče. Uhnul, aby se ho byť jen palcem své nahé kůže nedotknul.

Aby ho nepoznamenal.

Vstal. Chvíli mlčel, aby sám sebe uklidnil z právě prožité extáze, a pak se na svého hosta otočil.

„Žádné miliskování. Myslím, že jsem to dal jasně najevo,“ zabručel. Navzdory tomu, že si úžasně zapíchal po tak dlouhé době, nebylo to uspokojující. Nebylo to stejné. Nebyl to totiž on.

„Můžeš se vysprchovat, ale pak hned zmiz. Peníze jsem ti nechal na stolku u dveří, jako obvykle,“ obléknul si huňatý tmavě modrý župan.

„Zítra opět ve stejnou dobu. Buď dochvilný a diskrétní, za to tě platím taky,“ věnoval mu poslední nelítostný pohled, který propaloval až na kost, a pak se přesunul do druhé místnosti, aby dal jasně najevo, že už tady druhý muž není vítán. Odešel do své laboratoře.

Nechtěl ho vidět. Nechtěl TO vidět.

Zavřel za sebou dveře a mrknul na své zásoby ve vitríně, ve které tak příhodně ležel chomáč hnědých vlasů a už jen padesát pět zbylých lahviček s odporně vyhlížejícím utrejchem. Nechtěl vidět, až se ten mladík přemění. Musel si uchovat dojem, že ten, s kým dnes strávil noc stejně jako předešlých pět, byl opravdový Remus Lupin.

Možná, že po dvou měsících šukání bude tak vyčerpaný a otrávený, že se mu samotná myšlenka na Rema bude zdát odpudivá. To byl alespoň plán.

***

Právě zapadalo slunce. Remus se Siriem upíjeli z baňatých sklenic narudlou tekutinu a vášnivě diskutovali o zážitcích z posledních dní, týdnů, měsíců a let. Hleděli si do očí a vzájemně se ponoukali k dalším a dalším historkám nejen z jejich pobertovského období.

Sirius si promnul v ruce sklenici a podíval se skrze její obsah.

„Ať byla má matka, jaká chtěla, něco ji nemůžu upřít. Měla hodně dobrý vkus, co se týkalo skřítčího vína,“ přičichl si k obsahu, načež ze sklenice usrknul.

„Máš pravdu, váš sklep je plný skvělého pití.“

„Alespoň něco dobrého po sobě ta úžasná žena zanechala, nemyslíš?“ vysmál se Walburze Blackové její syn.

Remus se usmál. „Mýlíš se. Nezanechala po sobě jen dobré víno. Zanechala tady hlavně tebe, Tichošlápku. Vím, že je to sentimentální, ale já jsem ji za to hodně vděčný.“

„Ach, Moony,“ zadeklamoval Sirius rozněžněle, „ukápne mi slza. Jsem z toho celý naměkko, co mi to děláš?“ utřel si tu pomyslnou slzu u spodního víčka a popotáhl nosem, jako by se chystal rozbrečet.

„Ty jsi takový šašek, Tichošlápku, vůbec ses nezměnil,“ rozesmál se Remus na celé kolo, když viděl ten jeho štěněčí výraz, který se zcela určitě naučil díky své schopnosti proměnit se ve psa.

„Vida,“ poznamenal černovlasý chlapík, „tohle v poslední době slýchávám často.“

„Nejspíš to bude tím,“ opáčil ihned vlkodlak, „že to bude pravda.“

Oba dva si přiťukli a vlili obsah do sebe, přičemž si hned na to dolili dalších pár loků.

„Co Charlie, Tichošlápku?“ vstoupil na tenký led Remus. Tato otázka ho pálila na jazyku už od prvního kroku, který udělal dnes v tomto domě.

„Weasley?“

„Znáš víc lidí s tímto jménem?“

„Vlastně když o tom mluvíš, Remusi. Pamatuješ si na toho kluka s pískovými vlasy, co je měl skoro do půl zad, co chodil asi o tři ročníky níž? Mám takový dojem, že to byl taky Charlie…“

„Ty moc dobře víš, na co narážím, starý brachu.“

„Nemám ponětí, o čem se bavíme,“ uhnul Black očima a podíval se na dno sklenice, aby ji posléze vlil neobvykle rychle do svého žaludku.

„Známe se už desítky let a mám velmi citlivý čich, poznám kdejakou změnu chemických reakcí lidského těla. Opravdu si myslíš, Siriusi, že mě můžeš oklamat?“

„Tak máš být konkrétní, Remusi.“

„No dobrá, jak si přeješ, příteli. Budu tedy konkrétní, abys už neměl další výmluvy, jak se vyhnout tématu, které se ti nezamlouvá. Stejně si už dávno věděl, že se tě na to zeptám, moc dobře to vím,“ odkašlal si, aby si pročistil hrdlo a spustil. „Takže co máš v plánu s Charliem Weasleym? Moc dobře jsem si všiml toho tvého potměšilého pohledu. A já tyhle tvé potměšilé pohledy znám. Vídával jsem je sedm let v Bradavicích. Něco máš za lubem.“

„Ale Remusi…“

„Tohle na mě nezkoušej, Tichošlápku,“ podepřel si Remus bradu dlaní a podíval se zpříma na svého kamaráda ze školy.

Sirius se na něj zamračil. „Připomínáš mi Brumbála, ten taky do všech viděl. Jsi děsivý.“

„Jsem rád, že to říkáš v době, kdy jsem člověkem a ne vlkem,“ pousmál se Remus. „Jinak bych si to vážně vzal osobně. Tak mluv, co se ti to zrodilo v hlavě za plán, když si posledně viděl Charlieho?“

„Když jsem posledně viděl Charlieho, tak jsi u toho nebyl, Remusi,“ konstatoval suše Sirius Black.

„Cože? Vy dva jste se viděli znovu?“

„Nevím, čemu se tak divíš, Remusi. Byl tady. Jeden večer. Řekněme, že ho pozval Harry. Jenže totiž…“ poškrábal se na hlavě a zatvářil se přesně jako člověk, který cítí vinu za něco, co se stejně nepovedlo, „Harry nějak zapomněl dorazit.“

„Ne!“ zvolal najednou Remus, kterému to všechno došlo.

„Ne? No tak ne, když myslíš…“

„Že neděláš to, co si myslím, že děláš, Tichošlápku?“

„A co že si to vlastně myslíš, že si myslím, že dělám, že si myslím?“

„Nesnaž se mě přechytračit! Ty dohazuješ Charlieho Harrymu!“ ukázal na něj prstem.

Sirius se zatvářil stejně provinile jako Eva poté, co odhodila ohryzek jablka za strom poznání. „A co je na tom špatného?“ přiznal bez mučení muž, který trávil své mládí v azkabanském vězení.

„Vždyť víš, že Harry miluje Draca. Zasahovat do něčích pocitů a očekávat, že se tak rychle zamiluje do někoho jiného, je příliš unáhlené.“

„A kdo říkal, že mi jde o to, aby se do něj Harry zamiloval?“ uculil se viník a upřeně se na svého kamaráda zahleděl.

„Merline,“ dal si Lupin ruku před pusu. „Ty zneužíváš Charlieho jako zbraň…“

„Ale no tak, Remusi. Taková ošklivá slova.“

„Využíváš ho. To k Charliemu není vůbec fér.“

„Charlie moc dobře ví, co dělá,“ podotknul zarputile Sirius a zastrčil si černý pramen vlasů za ucho, protože mu zacláněl ve výhledu.

„Ty a Charlie… Vy dva…“

„Ano, Remusi. My dva jsme se spikli proti Harrymu a Dracovi.“

Remus si promnul obličej. „Já myslel, že nemáš Draca rád.“

„Nemusím ho mít rád, abych věděl, že jedině s ním bude Harry šťastný a já pro svého kmotřence chci jen to, po čem nejvíc touží.“

Remus se dojatě pousmál, „To je od tebe velmi nebelvírské,“ na moment se odmlčel.

Možná, že Sirius nevolil vždy ty nejlepší prostředky k tomu, aby docílil svého, ale budiž mu přičteno k dobru, že v prvé řadě vždy myslel na druhé a ne na sebe a jeho pochybné metody tedy vycházely z dobroty a srdečnosti.

Pak se pro jistotu optal přímo, „Takže ty chceš docílit toho, aby…“

„…na Charlieho Draco žárlil a uvědomil si, o co přichází,“ doplnil za něj Sirius.

„A tohle je od tebe pro změnu téměř zmijozelské,“ poplácal ho vědoucně Remus po rameni.

A místo toho, aby se Sirius urazil, což Remus očekával, ho jeho kamarád po letech znovu mile překvapil, když pravil: „Zapomínáš, že pocházím z rodiny skrz naskrz prolezlé Zmijozely. Holt někde se to projevit muselo. Navíc už jsem pochopil, že pro vás Zmijozelové znamenají mnoho a pokud to stačí vám, tak mně taky.“

Poprvé za celá desetiletí měl Remus pocit, že jeho pubertou zastydlý kamarád Sirius Black konečně dospěl. A byl na něj právem hrdý.