61. Šedesát jedna srpců

 Od té neblahé sázky se Charlie den, co den probouzel do bílého dne nesvůj, zejména kvůli tomu, jaké se mu v poslední době hlavou honily myšlenky a co si o tom vlastně myslelo jeho tělo.

Zatímco si roztřesenými prsty kontroloval svůj účes v zrcadle a nechal své sytě ryšavé vlasy nedbale spadat neobvykle na ramena, z kuchyně se ozval nějaký zvuk. Jako by někdo házel drobné kamínky do skleněných destiček malého okna. Naposledy zhodnotil svůj odraz v zrcadle a přešel ke kuchyňské lince, aby se mohl podívat, kdo to má na svědomí. Ten pravidelný pazvuk způsoboval drobný zobáček mladého puštíka, který držel v pařátku nažloutlou obálku s erbem rodiny Blacků. Charliemu poskočil tep a o úder srdce později už otvíral malé sovičce okno, aby mu mohla vletět dovnitř a předat vzkaz.

Poté, co Charlie načechral opeřenci pírka a poděkoval mu za doručení, už s neskrývaným nadšením rozlepoval pečeť dopisu, aby si v něm přečetl Siriovo láteření nad prohrou.

Fajn. Vyhráls. Pokud se to už tedy k tobě dostalo. Pokud nedostalo, tak nevím, jak se ti ta předpověď vyplnila, ty šarlatáne, ale Harry a Malfoy se dali dohromady přesně, jaks říkal.

Takže tiše opláču tvých sedmapadesát galeonů a rovnou se ptám – co to bude, Charlie?

Sirius

Zrzavý mladý muž si s posměškem prohlížel dopis. Představoval si, jak Sirius dílem naštvaný z prohry, dílem pobavený, škrábe těch pár slov na pergamen. Měl už dávno rozmyšleno, jak se Siriem naloží a jaké by mu měl splnit přání, ale pro začátek ho nehodlal se svým plánem seznamovat tak rychle a nechá si čas, než mu ho předloží. Prozatím naškrábal na nažloutlý papír jen: Zítra ve dvanáct u Sytého žlabu.

S mnohem lepším rozpoložením, než s jakým vstával, se nakonec přesunul do práce. Jeho neobvyklé nálady si po zbytek dne muselo povšimnout i nemalé množství kolegů a klientů, neboť co opustil svůj práh, začal si broukat nějakou vtíravě pozitivní melodii. Zřejmě něco od Sudiček.

***

Odpoledne se nebetyčně táhlo. Charliemu nikdy nepřipadalo, že by těch pár hodin mohlo někdy působit jako celá věčnost. Obětoval by sám všechno to málo zlata, které u Gringottových v bance měl, jen aby se čas pro dnešní den tolik nesmrákal.

Konečně když se slunce pomalu dralo na vrchol oblohy a blížilo se poledne, přemístil se na Příčnou ulici s předstihem a zamířil rovnou do podniku notoricky známého tím, že vaří nejlepší husí pečeni. A co jeho paměť sahala, opakovaně sem chodil obědvat nejen on a Harry, ale i většina kouzelníků z ministerstva, i když to nebyl podnik ryze kouzelnický a byl na kraji lokality, kde se střetával svět jak mudlovský, tak kouzelnický.

Starší pán, který restauraci vlastnil, to tady otevřel v šedesátém prvním roce, byl to kouzelník, ale měl za manželku mudlu a splnili si společný sen. Mimo jiné propojili taky jejich dva světy, které do podniku přivedly zákazníky nejrůznějších nátur.

Tempus. Hůlkou si vyvolal čas. 12:01 a Sirius nikde. Dojídal své drůbeží rolky se slaninou a pečené brambory.

12:02. Podnik byl z větší části zaplněný kouzelníky, ale ten, na kterého čekal, stále nedorazil.

12:05. Obsluha tady byla velmi milá a pohotová, objednal si další pintu máslového ležáku. Dostal ho téměř ihned.

12:10. Nervózně klepal prsty o stůl. Koutkem oka si povšiml nově příchozích. Na rty mu vyskočil pobavený úsměv. Tohle bude ještě zajímavé. Pomyslel si.

Sledoval, jak si šel páreček sednout k jednomu ze stolů přímo na druhém konci v rohu, podle odhadu to měl na svědomí vyšší ze dvou kouzelníků, který toho menšího majetnicky chytil za ruku a s naprosto zhnuseným výrazem – jakmile spatřil Charlieho – svého společníka odtáhl, aniž by se zajímal o jeho protesty. Harry jen mučednicky nakrčil rameny a na Charlieho se vcelku spokojeně usmál. Bylo vidět, že mu chování jeho partnera vůbec nevadí. Charlie na něj mrkl. Kdyby pohled zabíjel, leží pod stolem vykuchaný břitkou všímavostí Draca Malfoye.

12:15. Vzdychl a v momentě, kdy si zavdal máslového ležáku, do restaurace konečně vstoupil objekt jeho zájmu.

Sirius Black si to ve vší eleganci a uhlazenosti šinul přímo k jeho stolu. Do místnosti vplul jako velká ryba a se všemi gráciemi a hranou nenuceností na sobě nechal spočinout zraky všech přítomných. Teatrálními gesty žádajícími o pozornost si tak vynutil entrée dle svých představ. Charlie se na vteřinku obrátil ke stolu v rohu, ale Tichošlápek si párečku očividně nepovšiml.

Sirius se zazubil, a aniž by se omluvil, prostě prohlásil, „Dočasnost nikdy nebyla má silná stránka.“

Charlie zdvihl koutek úst. Díky tomu, že po rodičích zdědil trpělivost a pochopení, nestěžoval si, jen pokynul gestem a Sirius si bez dalšího reptání odložil kabát, načež se posadil. Objednal si máslový ležák stejně jako jeho společník.

Měl na sobě temně modrý slušivý dvoudílný hábit s brokátovou vestou vyšívanou stříbrnou nití a kabátec z tmavě šedého damašku. Šel mu perfektně k očím, ale to by mu v tu chvíli Charlie nepřiznal.

Prohlížel si jeho čerstvě oholenou tvář s precizně upravenou černou bradkou. Ostré řezané rysy a rozzářené temně ocelové oči. Lehce potřepal hlavou. Jen Merlin věděl, do jaké patálie se to dostal!

Nervózně pod stolem ošil chodidly.

Když konečně začal ignorovat Siriův atraktivní zjev, povšiml si jeho do očí bijící nálady. Na to, že by si měl přijít pro svůj ortel, se tvářil až příliš nadšeně, možná až podezřele, ale Charlie to neřešil.

„Důležité je, žes dorazil,“ připomněl si, že by měl taky něco říct a na svého společníka se bezděky usmál. „Co ta… Šaráda?“ poukázal na jeho oděv.

Sirius se hraně nafoukl a zdvihl bradu. „Teď si pekelně urazil můj jemnocit a smysl pro krásu.“

Charlie se hlasitě rozesmál.

„Nesměj se. Ztratil jsem plno let, tak se teď snad můžu tvářit, že jsem pravá hlava rodiny Blacků, jsem vždy na výši a dělám dobré jméno svému rodu,“ řekl napůl žertem a napůl vážně. „Přesně tak, jak si to vždycky má předrahá matka přála,“ nakonec použil mírně sarkastický tón.

„Ale no jistě,“ smích z úst Weasleyho se ale stále nevytratil.

Sirius si odfrknul jako stará primadona a zastrčil si vlasy za ucho. „Navíc mám pak ještě schůzku s Kingsleym Pastorkem,“ koutky mu cukaly pod návalem pobavení, podobné divadlo mu v životě zřejmě chybělo. Ale i přes to všechno samozřejmě moc dobře věděl, že vypadá zatraceně dobře.

Celou tu komedii z dálky sledoval i někdo další. Charlie se snažil tvářit, že si Harryho a Dracova pohledu vůbec nevšímá a rovnou spustil.

„Jsem rád, že dodržuješ naši dohodu.“

Sirius se na moment zatvářil dotčeně, ale pak se sebevědomou samozřejmostí otevřel rty.

„Za koho mě máš, Charlie. Slib je slib, i když nebyl neporušitelný. Ale stejně mi to celé připadá jako nějaký podfuk.“

„Podfuk?“

„No ano, jako bys to dopředu věděl, že se to stane.“

„Přísahám, Siriusi, že jsem neměl ani ponětí, že budu mít pravdu. Ne, že by mi to vadilo… Ale trochu se to dalo předpokládat, ne?“

Černovlasý muž se na okamžik zatvářil přezíravě, „Stejně toho Malfoye nemám rád. Je to arogantní zmetek, co může Harrymu asi tak dát? Kromě bohatství, které pro Harryho nemá žádnou cenu?“

„O tomhle jsme už spolu mluvili, jsi moc úzkoprsý a krátkozraký. Ti dva jsou pro sebe jako stvořeni. Že ty to nevidíš, neznamená, že to tak není,“ očkem zabloudil ke stolu na druhé straně místnosti a znovu na Harryho mrknul.

Bylo mu jasné, že v momentě, kdy se Sirius roztrpčeně ozval a malinko zvýšil hlas, bylo Harryho jméno slyšet až k nim.

Draco Malfoy mu věnoval jeden ze svých hluboce opovržlivých pohledů říkajících přesně to, co si o něm ten Zmijozel myslel. Charlie se na něj provokativně zazubil, jen tak, co mu dovolilo chvilkové odpoutání se od Siriovy pozornosti. Ten si naštěstí nevšiml toho, že by ho, byť jen na pár vteřin, nevnímal. To by si přece nedovolil, že? Ješitnost byla součást Blackovy povahy a Charlie ji nepovažoval za něco nepatřičného, možná spíš naopak, Sirius byl v situacích jako tato k sežrání.

Černovlasý muž hlasitě vzdychl. „Co se dá dělat,“ pak si ale pronikavým výrazem změřil zrzavého mladíka a změnil téma.

„Takže…“ zdvihl ve všeříkajícím gestu obočí a nepřímo mladíka vyzval.

„Takže?“

„Takže co dál, Charlie, sázka je sázka. Něco ti dlužím.“

„Ano, to je pravda. Dlužíš,“ potměšilý smích se na Charlieho tváři objevil zcela automaticky.

Dědic rodiny Blacků se na místě nepatrně ošil a nespouštěl z přítele oči. „Takže?“ zopakoval ještě jednou.

Charlie Weasley jednoduše pokrčil rameny, a pak si dovolil trochu zalhat: „Vlastně ještě vůbec nevím, budu si to muset pořádně promyslet,“ tvrdil s takovou jistotou, že to skoro i uvěřil sám sobě, tedy nebýt toho, že už dávno věděl, jak si to u Siria vybrat. Ale musel na něj pomaličku. „Řekněme, že až mě něco napadne, dám ti vědět.“

„Myslel jsem, žes měl na mysli něco konkrétního, když jsme tu sázku uzavírali.“

„Ne, nic konkrétního,“ krotitel draků se opět podíval provokativně na Draca Malfoye, aby mu dal záminku se naštvat a v mysli se jen bavil nad tím, jak je jednoduché toho impulzivního náfuku mít tam, kde chtěl. Žárlivost uměla být stejně tak křehká jako zničující.

„Kam se to pořád díváš?“ otočil se vzápětí Sirius taky tím směrem a bouřkově šedý pohled se setkal s tím druhým, který patřil Dracu Malfoyovi. Hned na to se na něj podíval provinile sám Harry Potter.

Sirius se zhluboka nadechl. Nebýt pohotové dlaně Charlieho, už se dávno zvedl a šel tomu malému malfoyovskému bastardovi říct z plných plic, co má na jazyku. Ale nechal se ukonejšit do neškodného zírání. Skrze zuby se mu prodralo znechucené zasyčení, odvrátil hlavu a o další mrknutí poté už vyčítavým pohledem visel na Charlieho rádoby nevinné tváři.

„Nechtěl jsem tě rozptylovat, zaplatíme a půjdeme,“ nadhodil Charlie, a když se návrh setkal s krátkým, leč stále vyčítajícím přikývnutím, dopil svůj máslový ležák a Sirius nechal na stole stát svou sklenici napůl nedopitou.

Hodili na stůl šedesát jedna srpců. To by mělo pokrýt útratu.

S pohledem opravdového vraha, za kterého Siriuse Blacka dlouhá léta kouzelnická společnost měla, vyšel rázně ven, aniž by dvojici v rohu věnoval jediný pohled. Charlie ho poslušně následoval, ale neopomněl ještě Harrymu poslat vzdušnou pusu přesně tak, aby to Draco díky svému výhledu viděl co nejzřetelněji.

***

Jakmile Dracovi s Harrym skončila pauza na oběd, zamířili zase do práce. Když vycházeli ze Sytého žlabu, Harry se hlasitě smál a Draco se zarputile mračil a vydával zvuky, které se značně podobaly láteření třaskavých skvorejšů.

„Mlč už, Potty, mám tě plné zuby.“

„Draco…“ hýkal černovlasý z mladíků a měl co dělat, aby se pořádně nadechl. „Draco, ty žárlíš! Nemůžu věřit tomu, že žárlíš!“

„Říkám ti mlč. A nebudu ti pořád opakovat, že Malfoyové nežárlí, takové barbarské slovo nemáme ani ve slovníku.“

Ale i tahle přesvědčivá komedie nedonutila Harryho přestat se smát, naklonil se k Dracovi a políbil ho rozkošnicky na čelo.

Znovu se zazubil. „Jsi k pomilování, když žárlíš, víš to? Mohl bys to dělat častěji.“

„Pottere, jsme na ulici, nedělej mi ostudu! A nenuť mě neustále opakovat, že zatraceně nežár-… Co se na tebe ten chudák má co usmívat a co ti má co posílat vzdušné polibky?! Že ty se s ním pořád taháš…“

„Nemluv nesmysly,“ Harry se i přes nemístné obvinění stále smál. „Nemáš důvod žárlit. Říkám ti, že jsme jen přátelé.“

„Já zatraceně nežárlím!“ vykřikl nahlas Draco způsobem jemu tak netypickým, že ho museli slyšet i ve vedlejší ulici. Zarazil tím sám sebe natolik, že úplně ztuhl, maje v obličeji doslova překvapený výraz. Ohlédl se na stejně zaražené kolemjdoucí, kteří si ho právě důkladně prohlíželi, a semknul pevně rty do úzké přísné linky, až něčím připomínal samotného Severuse Snapea.

Nakonec se zhluboka nadechl, pročísnul si prsty plavé vlasy a s naprosto bohorovně klidným hlasem, který byl u něj na denním pořádku, prohlásil: „Máme důležitější věci na práci. Kdes říkal, že má domek ten profesor Hellerové?“

Snaha změnit téma hovoru, které se mu vůbec nezamlouvalo, byla viditelná. Harry se však rozhodl, že už svého přítele nebude dál trápit, i když by rád, ale nebyl na to opravdu čas.

Vytáhl z kapsy papírek, na kterém byla napsána adresa, a pronesl ji nahlas: „West Hoathly road 63, Saint Hill green. Je to někde kousek za Londýnem. Měli bychom to najít snadno.“

Draco krátce přikývl, a pak už za nimi zavlály jen jejich hábity, když se oba dva přesunuli do temného zákoutí ulice, odkud se bezstarostně mohli přemístit někam do neznáma navzdory zvědavým očím.