Fandom: Harry Potter
Sirius se ve své atraktivní jedinečnosti, které si byl plně vědom, naparoval po ministerstvu kouzel a šinul si to rovnou do Kingsleyho kanceláře, jak zněla jejich domluva. Po cestě potkával pohledy, které na něj hleděly s neskrývaným překvapením. Většina hleděla způsobem jako by viděli neživého, což v podstatě nebylo daleko od pravdy, a některé ty pohledy – nejen čarodějek – na něj zíraly s žádostivostí. Sem tam na něj byl namířený prst, jak si na něj při šepotavé výměně slov zaměstnanci a návštěvníci ministerstva ukazovali, zatímco se snažili tvářit nenápadně. Ne, že by jim to k něčemu bylo.
Zdvihl bradu jako správný aristokrat, vypnul ramena a hruď zpola opíraje se o vycházkovou hůl, jež byla tolik podobná té, kterou kdysi nosíval Lucius Malfoy. S potutelným úsměvem se Sirius na žádného z nich ani neotočil a hrdě kráčel dál. Jen ať se jeho přítomností pokochají.
Smetl si z prošívané vestičky neviditelné smítko, aby zapůsobil důležitě a upravil si námořnicky modrý kabátec z brokátu s žakárovým vzorováním. Skoro jako by nahlas zvolal: „Ano, jen se podívejte, jsem to já, hrdina a krasavec Sirius Black!“
Kingsley seděl zaměstnaný za stolem nad hromadou pergamenů a listin, nebylo pochyb, že šlo o nepříjemné záležitosti, soudě podle táhlé vrásky na ministrově čele.
Sirius se bez vyzvání pozval do kanceláře sám a vpadl do křesla naproti němu důležitě jako samotná britská královna. Na tváři mu stále pohrával ten potutelný úsměv. Teatrálně si odhrnul pramen černých vlasů z tváře a v napodobení barytonu Severuse Snapea pronesl, „Dobré ráno, ministře!“
Pastorek se na moment rozhořčeně ohlédl k narušiteli přesvědčený o tom, že mu dá lekci slušného vychování, nakonec však jen zdvihl obočí, když spatřil muže před sebou. Zanechal veškeré činnosti a složil prsty do stříšky. Semkl pevně rty, aby nedal najevo míru svého pobavení, načež se zhluboka nadechl a opáčil: „Jestli tys vždycky nebyl kašpar, Siriusi.“
Oba dva se nahlas rozesmáli. Sirius se pohodlně uvelebil.
„Mám tady na stole několik těch formulářů, které se tě týkají,“ začal ministr a předložil před něj šedesát čtyři nažloutlých dokumentů.
Sirius na to zděšeně kouknul.
„Jeden si umře a je kolem něj tolik povyku? Papírování, to nikdy nebyla moje silná stránka,“ nahlédl Black do dokumentů.
Aniž by si je důkladně pročetl, všiml si v podstatě jen několika slov, která stála za pozornost. Anulování, úmrtí, dědické právo, pozůstalí, majetek, účet.
„Mám to někde podepsat?“
„Měl by sis to hlavně přečíst. Jedná se o tvůj majetek, účty, dům, existenci. O tvé vzkříšení z mrtvých, byl si prohlášený za mrtvého, promerlina. Něco takového jsme tu ještě neměli.“
„No jo, no jo. Ty sis to prošel, Kingsley, ne? A já věřím tvému úsudku,“ znechuceně se podíval na haldu těch pergamenů.
„Pořád tak nezodpovědný,“ zakroutil Pastorek hlavou.
„No dobrá, máš to mít. Dej to sem, vezmu si to domů a pročtu si to. Nespěcháš na to hned teď, nebo jo?“
Muž s tmavou pletí zdvihl pobaveně koutky.
„Já tady nejsem ten, kdo je vlastně mrtvý a neexistuje, Siriusi, vezmi si času, kolik chceš, ale do té doby nebudeš mít přístup do svého účtu u Gringottových,“ zahrál na Blackovu ješitnost. Věděl, jak moc rád se vždy parádil, nejinak tomu bylo i dneska.
„Tuhle parádu jsem už na tobě kdysi viděl. To není nejnovější model. Neměl by sis pořídit konečně něco nového?“ popíchnul ho nakonec ještě.
Sirius si odfrknul. Bylo mu naprosto zřejmé, čeho se tím snaží jeho přítel docílit, ale zároveň mu bylo stejně tak jasné, že má pravdu. Tohle se nedalo odkládat. Nezemřel, byl tady. Teď. A živý.
Uvelebil se v křesle a začal si pročítat poctivě jeden pergamen po druhém.
Trvalo víc než hodinu a půl, téměř dvě, než s Kingsleym probrali veškeré dodatky, prošli si znění různých odstavců, paragrafů, smluv. Sám ani netušil, že je vlastníkem tolika majetku a nemovitostí. Ani vlastní rodiče se neobtěžovali mu to v mládí říct. Teda ještě v době, kdy s nimi relativně vycházel a neutekl z domů.
Až na samotný účet v bance, rodinný trezor a dům na Grimmauldově náměstí, měl pocit, že už pod jeho taktovku spadá jen Krátura. Očividně se ale pletl. A vůbec, co se stalo s Kráturou, v domě ho neviděl. Že by konečně ten smradlavý pytel zkaženosti chcípl jako ta nejubožejší krysa?
Nakonec když bylo po všem, tak mu Pastorek podal ještě dva nažloutlé listy.
„Tohle vyplň, je to žádost. Pak to spolu se svým rodným listem a úmrtním listem předej co nejdřív na personálním oddělení na oboru matričních záležitostí pro kouzelníky,“ podal mu s žádostí i kopii úmrtního listu.
„Originál tvého úmrtního listu by měl mít Harry. Poté, cos zemřel, ho díky svědectví Řádu ministerstvo jako tvého kmotřence určilo ultimativním dědicem. Byly mu předány všechny tvoje věci i s majetkem. Ale pokud vím, až na to, že využíval tvůj dům, nikdy se ničeho nedotkl.“
Sirius si prohlídl svůj úmrtní list, byl to zvláštní pocit. Být živý a držet důkaz o tom, že pro okolní svět je vlastně mrtvý.
A zatímco Kingsley mluvil, na okamžik Tichošlápka polil hřejivý pocit vděčnosti. Vůči všem přeživším, vůči ministrovi, vůči Řádu. Vůči všem, kteří tu bez něj ty roky existovali, a dál si udrželi skromnost a dobrotu srdce. Jako Harry.
„Harry moje dědictví nepotřeboval, protože má své vlastní po rodičích. James pocházel z bohaté rodiny. Ale i kdyby ho utratil do posledního svrčku, nikdy bych toho nelitoval, protože jste udělali přesně to, co bych udělal sám. Shodou okolností jsem jen nestihl sepsat závěť, v době války to byla hloupost neudělat.“
„Myslím, že tohle nikdo nečekal, Siriusi. Nicméně hlavním důvodem bylo taky to, aby se k tvému majetku nedostala linie Blacků ze strany tvých sestřenic. Grimmauldovo náměstí bylo ještě dlouho po válce centrem schůzek členů Řádu. Byli jsme ještě pár let na to aktivní a stále v pozoru a nemohli jsme dopustit ztrátu tak cenného a dobře chráněného místa. Ještě dneska někde na svobodě pobíhá několik smrtijedů, Harry s Dracem Malfoyem před nedávnem jednoho z nich zneškodnili.“
Sirius přikývl. Nebylo na tom nic, co by nepochopil. „Slyšel jsem o tom od Harryho. Stan Silnička, kdo by to řekl. A nemusíš mi to vysvětlovat, naprosto to chápu, ani proti tomu bych nic neměl. Vlastně se toho zas tak moc nezměnilo, Harry pořád všechny zachraňuje, člověk o toho kluka nikdy nepřestane mít strach.“
Kingsleymu se na čele znovu vytvořila vráska, jak nakrčil obočí. „Ani netušíš, kolik mi nadělal starostí. Ale v tom, co dělá, je jeden z nejlepších.“
„Jako jeho rodiče.“
Ministr přikývl a pokynul k Siriovi rukou. „Abych se vrátil k naší záležitosti. Je jen otázka několika dní, dokud se všechno nevrátí do starých kolejí, pak tě zase hezky přivítáme mezi živé.“
Sirius znovu zdvihl kus papíru, stejně tak kopii svého úmrtního listu, a pobaveně si oba listy prohlédl.
„A budu mít oslavu? Víš, něco jako druhé narozeniny,“ zazubil se, pak nakoukl do úmrtního oznámení. „Způsob úmrtí – násilná smrt, zabití? Ale no tak, to jste nemohli být důmyslnější a napsat tam něco jako hrdinské obětování sebe sama ve jménu vyššího dobra?“
Pastorek se na něj podíval rádoby omluvně.
„Promiň, Siriusi, chtěl jsem se před Starostolcem o to zasadit, ale nikdo mě neposlouchal,“ do hlasu se mu vkradla ironie. „Pořád jsem Popletalovi říkal, že by ti měl nechat postavit pietu jako správnému mučedníkovi.“
„Popletal byl vždy pomalejšího myšlení,“ z úst bývalého Nebelvíra zazněl zvonivý smích. „Kdyby měla Bella větší koule, mohla mě odpravit Avadou, ale ona použila jen Expeliarmus, chápeš to? Nezabila mě ona, za to mohl ten pitomej oblouk.“
„To už máš teď jedno, důležité je, že jsi naživu.“
Sirius se začal pomalu zvedat od stolu se slovy díků, když ho ještě ministr kouzel zastavil. Black mu k němu stočil pohled v barvě nebe před bouří.
„Počítej s tím, že ti novináři nedají pokoj. Po Harrym Potterovi jsi v posledních desetiletích druhý, který přežil svou vlastní smrt a nikdo nechápe jak a proč. Nebelvíři na to zřejmě mají nějaký patent.“
„Znáš mě, Kingsley, já a novináři, my se přímo zbožňujeme! Ještě pořád píše do novin Rita Holoubková?“
Pastorek krátce přikývl a zasvítilo mu v očích. Dokázal si takový rozhovor dokonale představit a dal by cokoliv za to, aby u něj byl.
„Skvělé! Nemůžu se dočkat!“ nakrčil Sirius nos a dva tlukoty srdce na to se z místnosti vyřítil s dramatičností jeho vlastní, zatímco za ním skoro až dramatickým způsobem zavlál konec jeho modrého kabátce.
Kingsley Pastorek si promnul kořen nosu a pronesl: „Prostě jeliman.“
***
Poté, co Sirius Black opustil ministerstvo a nějakým zázrakem se mu podařilo pro ten den vyhnout otravným novinářům, na které neměl v tu chvíli náladu, se rozhodl, že se půjde projít. Trocha čerstvého vzduchu po tolika letech nebytí pro něj nikdy neznamenala tolik co dnes.
A mudlovské ulice byly vždy dobrým úkrytem před kouzelnickou veřejností, navzdory tomu, že musel mudlům ve své garderobě připadat jako šílenec. Mordred to vem, byl volný! Už si ani nepamatoval, jaké to je, protože většinu svého života strávil někde uvězněný.
Stále ho občas v podivných vzpomínkách doháněl chlad a pocit bezmoci, na který si vlastně nepamatoval, ale věděl, že tam za tím obloukem byl. To věčné bytí a nebytí v nekonečném nádechu a jediném impulzu srdce. Tma i bez mrknutí oka a všudypřítomná masa lezavé vlhkosti. Neměl tušení, jestli si to celé vysnil, nebo to byly rozlámané střípky vzpomínek z posledních let v tom neprobádaném koutu za závěsem.
Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po okolí. Shledával každý – pro běžné lidi zbytečný a nezajímavý – detail neskutečným zázrakem. Upravené trávníky dávno zasypal sníh. Cesty, které se neustále snažili silničáři upravovat, byly přes to všechno pokryté lehkou námrazou. Vzduch byl chladný a vkrádal se do plic s nepříjemnou štiplavostí a Sirius sám cítil, jak mu pod tíhou té ledovky mrzne špička nosu. Vydechl a ze rtů se mu vyvalil malý obláček. Zadíval se do prázdných korun stromů, které bez svých listů působily až depresivně, myšlenkami se však toulal jinde.
Kdyby měla Bella větší koule, mohla mě odpravit Avadou, ale ona použila jen Expeliarmus, chápeš to? Nezabila mě ona, za to mohl ten pitomej oblouk.
Ten pitomý oblouk. Od doby, co se vrátil zpět mezi kouzelníky a živý, se snažil rozvzpomenout, co se tam za tím obloukem vlastně dělo. Ale bezvýsledně. Kromě těch podivných fantomových pocitů, které nedávaly ve většině případů smysl, nebylo nic, co by mu jen naznačilo. Jeho poslední vzpomínka sahala právě k momentu, kdy na něj jeho sestřenice vyslala kouzlo. A pak byla jen černá tma. A v té černé tmě nic. Žádné zvuky, žádné pachy, žádné vjemy. Bylo to jako by celá ta léta spal. Ale on nespal, že? K čemu vlastně ten oblouk sloužil? Proč tam byl? A co za ním bylo? Byl zřejmě jediný člověk v historii, který se dostal za něj i z něj a přesto nedokázal najít odpověď na tyhle palčivé otázky.
Během přemýšlení málem srazil jednoho chodce. Omluvně se na něj podíval, a pak si sám sebe prohlédl ve vitríně nejbližšího obchodu. Nezměnil se. Léta v oblouku mu ponechala mládí. Skoro to až vypadalo, jako by mu dokonce pár let ubrala a zejména mu zahladila vrásky, které míval na tváři poté, co opustil Azkaban. Jako by v něm snad nikdy ani nebyl, jako by jeho mysl a duše byly jediné, které utrpěly šrámy. Ale navzdory vězeňským tetováním jeho vizáž už nekorespondovala s tím, co kdysi zažil. Jako by se těch dvanáct let vypařilo. Nevěděl, co má cítit. Ne, že by si stěžoval, že je zase fešák, ale nepřišel o něco?
Připomínal teď spíš Harryho staršího bratra. Jako by chodil do školy v době, kdy ji navštěvoval Charlie Weasley, a ne Harryho otec a Remus.
Charlie. Usmál se, aniž by si to uvědomil. Ten kluk se mu líbil. Měl správnou dávku odvahy, humoru a odhodlání. I když měl v poslední době tak trochu pocit, že v tom hraje sám nějakou roli. A ten polibek. Ten ho dokonale mátl. Znamenal něco? Zatřepal hlavou. To byl jen žert, ne? No, a kdyby nebyl… Vadilo by mu to?
Představil si Charlieho silné paže kolem svých ramen. Byl z něj urostlý a velký chlap, větší, než on sám. Sice jen o trochu, ale bylo na něm vidět, že byl celý život zvyklý na fyzickou námahu a jen tak se něčeho nezalekl.
Pak tady byl ten jeho rošťácký pohled a úsměv. Vlastně byl velmi atraktivní. Zejména když mu z rusého ohonu vypadl pramen vlasů a zakryl opálenou tvář. Nebo když zatnul paži a vyniklo tak tetování draka na jeho svalech.
Ale byl to přece chlap! Sirius nikdy na chlapy nebyl. Ano, nebylo to nic neobvyklého, zejména u kouzelníků, ale on sám k tomu nikdy neinklinoval. Vlastně byl Charlie první chlap, který ho políbil, pokud nepočítal trapné pošťuchování s Remusem, když jim bylo patnáct. Tehdy spíš jen Remuse přátelsky škádlil. A už vůbec v tom nebyl jazyk.
Ohlédl se po vánoční výzdobě ve vitríně a uvědomil si, že už bude načase nakoupit nějaké dárky. Snad bude mít z čeho.
Tu záležitost se svým vzkříšením a obnovou účtu vyřídí hned zítra, aby to měl z krku.
Nahmatal v kapse starou hůlku po svém otci. A taky si bude muset zajít pro novou hůlku. Zamračil se. Začala být dost velká zima. Nakonec se přemístil na práh dveří Grimmauldova náměstí, aby zjistil, že uvnitř v kuchyni na něj u stolu čekají Harry a Remus.
Remus, který vypadal, že se brzo zhroutí. Remus, který už očividně několik dní nespal, soudě podle výrazných kruhů pod očima.
***
„ZABIJU HO!“ zařval z plných plic Sirius a už se zvedal ze židle.
Tak tak ho Harry chytil za paži a udržel na místě, v afektu se bývalý azkabanský vězeň vůbec neovládal.
„PUSŤ MĚ, HARRY! Jdu toho slizouna zabít! Konečně budou mít důvod odsoudit mě za vraždu!“
„Sedni si, Tichošlápku,“ pronesl chraplavě Remus.
Snažil se tvářit, že je vlastně všechno v pořádku, ale jeho obličej byl jasným důkazem toho, že se něco totálně posralo. I tak Sirius tušil, že mu jeho přítel neřekl všechno. A bylo mu jasné, že tím chce Srabuse krýt, i přes to všechno, co mu provedl. Jak mohl být taj naivní? Považoval vždycky Remuse za rozumného chlapa s dobrým odhadem na lidi.
„Moony, to přece nemyslíš vážně, že to necháš jen tak být? Ten chlap tě ponížil, ublížil ti, je to hajzl!“ rozkřikl se znovu Black.
„Jo, to my víme,“ přidal se k tomu Harry, aby Siria znovu umlčel. „Ale to Removi nepomůže. Tak se rozešli, no. Tak si domů tahá prostituty…“
„Vždycky jsem tušil, že je to úchyl,“ skočil mu do řeči Sirius a Remus se na něj vyčítavě podíval. Nakonec zavřel zase pusu.
Potter zakroutil hlavou a podíval se na oba dva. „To ale ještě neznamená, že bys ho měl zabíjet. Je to Snape. Snad si nečekal, že Removi koupí puget růží.“
„Omluvit se mu aspoň mohl. Ale je to srab!“
Muž se stříbrnými prameny ve vlasech vzdychl. „Neměl jsem vám to vůbec říkat.“
„A co chceš dělat?“ věnoval černovlasý mladík Removi konejšivý pohled a položil mu ruku na hřbet dlaně, který sevřel mezi prsty.
Sirius to gesto zaznamenal a zapřemýšlel o tom, kdy se z toho kluka stal dospělý zodpovědný člověk, který vždy dělá, co je správné. Nebyl tady, když se to stalo. Propásl to. Vždycky býval Někým s velkým N, nemohlo za to jméno, ale odvaha a dobrosrdečnost byly jednoduše v něm. Dokázal se za své přátelé prát, i když se díky tomu často dostal do nějakého průšvihu. Ale teď…
Do pohledu se mu vkradla lítost. Sledoval ty dva. Vzniklo mezi nimi hluboké přátelské pouto. Mezi dvěma lidmi, které měl na světě nejvíc rád a za které by položil život sám. Znovu. Na okamžik ho to dojalo. Zatracený sentiment.
Remus rozpřáhl ruce. „Nikdy není chyba jen na jedné straně. Ve vztahu jsou dva. Házet veškerou vinu jen na Severuse, je nesmysl. Ale je načase jít v životě dál,“ jeho hlas nezněl dvakrát přesvědčivě, bolest na něm byla znatelná a ani pohyby těla nebyly rozhodné.
„Naše osudy se propletly jako břečťan na stromě. Někdy, abyste zachránili strom, je potřeba osekat ten břečťan. A protože ho nechci nenávidět, bude lepší, když si každý půjdeme vlastní cestou. Pořád jsem to nechtěl chápat, pořád jsem měl nutkání něco napravovat, ale asi to byla chyba,“ promnul si dlaní obličej, jeho hlas se trochu zlomil.
Sirius si vzdychl. Nelíbilo se mu vidět svého přítele v takovém stavu, ale měl pravdu. Obešel stůl a zezadu Remuse pevně objal.
„My tady pro tebe vždycky budeme, Moony,“ otočil se na svého kmotřence. „Viď, Harry.“
„Jasně, že budeme. Neopustíme tě.“
Remus dojatě na oba kouknul a lehce se usmál. Byl to spíš strojený úsměv, ale jejich slova pro něj hodně znamenala. „Já vím. A já pro vás.“
***
Po Severusi Snapeovi se slehla zem. Už několik dní ho nikdo neviděl. Propásl všechny své pracovní schůzky a na veškerou korespondenci neodpovídal.
Když se Remus rozhodl, že si s ním naposledy promluví, aby udělal věcem mezi nimi jasno, byl rozhodnutý překonat své obavy ze setkání. To, co se naposledy stalo, už nedokázal tak snadno odpustit, vlastně si nebyl jistý, jestli to kdy dokáže Severusovi odpustit vůbec. Ale byl čas udělat za vším tlustou čáru. A přestože se mu při představě, že by s ním měl znovu jednat, úzce stáhlo hrdlo, sebral všechnu svou odvahu a přemístil se před Severusův byt. Po poslední zkušenosti už věděl, že nemá letaxovou síť chuť ani pokoušet.
Zaklepal. Ale nikdo mu nepřišel otevřít. Neslyšel skrze dveře ani žádné láteření. Zaklepal znovu, tentokrát mnohem hlasitěji.
„Hledáte toho chlápka, co tady bydlí?“ od naproti z chodby se otevřely dveře. Vyšla z nich mladá žena se psem.
Remus se za jejím hlasem otočil a přikývl.
„Nejste první. Už ho tady hledalo několik… Trochu divných lidí. Vypadá to, že už nějakou dobu nebyl doma. Říkali něco o tom, že je nezvěstný nebo co. Vždycky vypadal divně. Vypadal jako nějaký pašerák nebo dealer,“ otřepala se mladá žena s plavými vlasy.
Remus odolával touze se nad tím pousmát.
„Něco udělal? Hledá ho policie?“ vypadala jako typická pavlačová drbna, která sbírá klepy, aby je mohla roznášet dál.
„Ne. Nic takového. Je to uznávaný profesor, akademik,“ zamračil se.
Měl pořád tendence Severuse bránit, ale v podstatě to byla pravda, ne snad? Byl to válečný hrdina a možná ten nejschopnější alchymista, který kdy po této zemi chodil, všechna čest Nicolasi Flamelovi. Lidi měli zvláštní sklon v jeho případě vymýšlet apriorní teorie plné nesmyslů.
„Takže říkáte, že tady není,“ snažil se, aby v jeho hlase nebyly cítit obavy.
„Ne. Zmizel. Vypadá to, že nikdo neví kam. Když odtud odcházeli ti chlápci posledně, říkali něco o tom, že se to nesmí dostat do novin. On je nějaká celebrita?“ usmála se vtíravě.
„Dalo by se to tak říci. Díky za váš čas, přeji hezký zbytek dne,“ opáčil zdvořile Remus a během několika desítek vteřin byl tentam, zatímco se žena za ním ještě dlouze dívala, dokud jí nezmizel z obzoru.
Komentáře