7. Sedm hodin večer

Bylo sedm hodin večer.
Chodby bradavického hradu se za tu dobu, co Harry opustila školu, nezměnily. Stále na nich panoval chlad, zdi byly místy obtěžkané plísní, všude stála brnění, co se pod rouškou noci občas pohnula, aby zahnala nevlídnou rez, a stěny byly zaplněny pohyblivými obrazy.
Nic ze svého původního lesku škola neztratila. Ačkoliv by se zdálo, že z chodeb vyzařuje chmurná nálada, Harry vždy připadaly přívětivé a působily na ni uklidňujícím dojmem, protože Bradavice, ať byly jakékoliv, byly pro ni (a kdysi i pro něj) vždy pravým domovem a ráda se do nich vracela. Kdykoliv.

Proto, když tehdy udělal Harry Potter OVCE a měl nastoupit na bystrozorskou školu, špatně se mu se vším loučilo. Zanechal tu hromady vzpomínek a taky část svého srdce. To tady poznal muže, kterého si vždy nejvíc vážil. Muže, který pro něj byl nejbližším ze všech a který kvůli němu položil svůj život. Muže, který pro něj byl dědečkem, kterého nikdy neměl. Albuse Brumbála.

Harry procházela zrovna sklepením. Cítila na sobě zvědavé pohledy, když postupovala chodbou, která ji měla dovést až ke kabinetu Severuse Snapea. Potkala několik studentů a vyloudilo jí to zvláštní úsměv na tváři. Cítila podivnou škodolibou spokojenost za všechna ta příkoří, která díky Snapeovi v minulosti zažila. Zájem o její osobu ze stran studentů na ni působil velmi příjemně. Žádaně. Byl to jiný pocit, než když bývala mužem. Bylo to zvláštní zejména proto, že Harry Potter nikdy o pozornost nestál.

Dala si pořádně záležet, aby bylo očividné, kamže to má právě zamířeno. V hlavě se jí zrodila pobavená představa toho, jak to může pro ostatní vypadat. Mladá žena v rudých šatech, která míří za protivným a nevzhledným profesorem lektvarů. Snape si určitě zaplatil luxusní šlápotu, aby za svůj život zažil taky nějaké to svoje intimní štěstíčko. A Harry bylo naprosto jedno, že ji tak někdo může vnímat. Za pokoření toho prevíta se to zdálo jako adekvátní cena.

Třikrát sebevědomé zaklepání na dveře.
Jakoby chtěl Severus Snape zabránit už tak nevyhnutelnému. Co nejrychleji se dlouhými kroky vydal ke dveřím a otevřel je. Strnul.

A zůstal u nich stát, zíraje na stvoření před sebou.  Jeho nelítostný výraz změkl a obočí v podivném gestu vylétlo nahoru do čela. Zmatenost? Překvapení? Přitažlivost?

„Přejete si?“ přeměřil si ženu v rudých šatech před sebou a snažil se ji někam zařadit. Neměl teď čas si s někým povídat. Každou chvíli měl přijít Potter a on nechtěl, aby tu na něj někdo narazil. A už vůbec nechtěl, aby ho Potter viděl s někým takovým, ten nedospělý spratek by z toho ještě vyvozoval nevhodné závěry.
„Děláte si legraci, profesore? To jsem přece já,“ ozvalo se dotčeně ode dveří.
„Pottere?“ bylo to spíš konstatování než dotaz, ale byla v něm znát nejistota a hlavně překvapení.
„Mám zase stát na chodbě a dělat vám reklamu na potenci?“
„Vtipné!“ opáčil Snape kousavě. „Pojďte dovnitř. Viděl vás někdo?“
„Řekl-a bych, že tak půlka školy, když už se ptáte.“
„A viděli vás jít sem? Za mnou?“
„Zmijozelští přinejmenším,“ oznámil pobaveně zjemnělý hlas Harryho Pottera.
„U Salazara.“
„Copak, profesore. Máte obavy, že jsem vám pošramotila image? Že už si o vás nikdo nebude myslet, že jste ten krutý a nelítostný protiva Severus Snape s ledovým srdcem, co rád sráží bezdůvodně body nevinným studentům? A namísto toho se teď z vás stal svůdník a alfa samec?“ Harriet věděla, že to přepískla, ale její škodolibé já se hlásilo nutně o slovo. Bylo tak příjemné vyvádět toho chlapa z míry. Nikdy dřív v životě neměla tu moc tohle udělat a nechat si takovou příležitost jednoduše proklouznout skrze prsty, by byla neskonalá škoda.
Černé oči se zatvrdily a začaly v nich lítat pomyslné blesky. Snape se vrátil o krok ke dveřím a znovu je dokořán otevřel. „Na shledanou, pane Pottere!“¨
„Počkejte, pane. To byl jen vtip! Omlouvám se, slyšíte? Je mi to líto.“

„Nevyzrálý spratku. Vypadněte, povídám.“

Harry se kousnula do spodního rtu. Zatraceně. Věděla, že to přepískla až moc. „Mám si kleknout na kolena? Omlouvám se, pane, to ty… Hormony,“ snažila se vymluvit na očividné, ale oba věděli, že za tím žádné hormony nestály. Ale nabídla mu možnost na oplátku ponížit ji. I ona sama si byla vědomá toho, že právě klečení s prosíkem za zemi je to, co by ji Snape nejraději nechal nejraději udělat. Mít u nohou pokořeného litujícího a prosícího Pottera.
Ale profesor se nenechal nijak obměkčit a stále mlčky trval na jejím odchodu.
„Nikam nejdu. Slíbil jste mi pomoc. Přiznávám, že se chovám jako pitomec-…“
„Jako?“ profesorovo obočí se znovu zavlnilo uprostřed čela a ten tmavý pichlavý pohled by vysílal avady, kdyby mohl.
„Dobrá. Jsem pitomec. Ale jste moje jediná naděje. Já už budu hodná holka,“ usměje se Harry, „přísahám, že nebudu zlobit. Pokud vám to udělá radost, můžete Nebelvíru odebrat dvacet bodů.“
„Ty vaše hloupé vtipy! Jste pořád dítě, Pottere! Ještě jeden takový ubohý vtip a zasloužím se o to, aby vám nebyl umožněn vstup na prostory bradavického hradu a jeho okolí, nevyjímaje Prasinek. Doživotně.“
„Ano, ano. Souhlasím,“ zastrčí si Harriet dlouhý pramen vlasů za ucho a Snape si ji zamyšleně prohlíží.
„Kdy se z vás stalo tohle?“ poukázal lektvarový mág na Harryho očividnou změnu k lepšímu, při níž mu asistovaly jeho dvě kamarádky, z nichž jedna byla v minulosti jeho přítelkyní.
„Jsem teď Harriet Evansová,“ při vyslovení tohoto příjmení Severus trošku zesinal a narovnal se víc v ramenou. Vzpomínky byly více než živé, zvlášť když si teď mohl před očima prohlížet věrný obraz předchůdkyně a nositelky tohoto příjmení. I když ten obraz neměl ty známé ryšavé vlasy.

„Bystrozorka,“ pokračovala Harriet. „Po našem minulém setkání jsem musela prodělat jistou změnu, abych byla k nepoznání a nikdo mě nemohl spojovat s mým pravým jménem, dokud se zase vše nezmění k normálu. Pomohla mi s tím Hermiona.“
„A nemáte strach, že až budete zase muž – tedy jestli jím někdy zase budete – že si nepřestanete lakovat nehty a nosit podpatky?“ rýpnul si pobaveně Snape. „Někdy se člověk svých zvyků nezbaví.“
„Jsem rád, že se tím bavíte, pane. Ale stejně vidím, že to zapůsobilo i na vás, takže jsem více než spokojená…“
„Co tím myslíte? Co tím chcete říct?“ rozohnil se znovu Severus. „Chcete snad říct, že…“
„…že když jsem klepala na vaše dveře a když jste mi otevřel a uviděl jste mě, nepoznal jste, o koho jde.“

Neříká se, že potrefená husa se vždy ozve jako první?

Chvilku nastalo ticho, ale pak se ke slovu přihlásil opět Snape. „Tak se do toho pustíme, ať vás mám co nejdřív z krku, Pottere. Nehodlám kvůli vám přijít o páteční večerní volno a pohodu, jste jen přítěží.“
„To mě opravdu překvapuje,“ zazněla Harry a v jejím hlase byl jasně cítit podtón sarkasmu, který kde se vzal, tu se vzal, sám ze situace vyplynul, ačkoliv Harry Potter nebyl nikdy ten typ, co by se zachoval stejně jako muž, který před ním teď stál.
Severus to obešel beze slova a vybídnul dívku, aby ho následovala.

Harry vždy tušil, že Snape má nějakou laboratoř, kde testuje všechny své pokusy. Kolovaly o ní nejedny klepy. A žádné nebyly vůči profesorovi lichotivé. Na škole se vždy proslýchalo o jeho sadistických sklonech a tajné laboratoři, kde mučí své nebohé oběti. A sama Hermiona jednou říkala, že měla po škole tu možnost, se do jeho laboratoře dostat. A teprve teď měla Harriet možnost tohle všechno vidět na vlastní oči.

Snape ji táhnul do místnosti, která sousedila s jeho kabinetem.
Když vstoupili dovnitř, měla si Harriet možnost prohlédnout prostory, které nepřekvapivě byly stejně chladné jako jeho kabinet. A nejen obrazně. Byly vlhké, studené a neosobní. Uprostřed vévodil obrovský stůl z masívu. Na tom stole byly různé kalíšky, zkumavky, stojany, kahany a Petriho misky všech velikostí zasazené na nějaké vědecké konstrukci. Kolem stěn byly prosklené vitríny, v nichž se blýskaly nové a náhradní odměrné válce, hmoždíře, pipety, baňky a flakóny. V protějším rohu byl odstátý kotlík, který byl naplněný nějakou tekutinou nevalné a neurčité barvy a vůně. Samotná existence toho kotlíku Harry skoro dělala starosti. Naproti u stěny byly police plné dóz se sušenými bylinami, rostlinami, houbami či snad různými orgány zalitými v láku, všemožné esence různé konzistence a drcené práškovité koření. Harry teda doufala, že jde o koření a ne třeba rozemleté lidské kosti. U Snapea by se jeden nikdy nedivil.

„Skoro jako v kuchyni, takových variací na nové recepty,“ poznamenala Harriet vtipem a kupodivu na to Snape nic otráveně nepoznamenal, pouze se mu na straně rtu, respektive přímo v koutku, usídlil potměšilý úsměv. Možná spíš škleb.
„Pojďte dál a posaďte se,“ ukázal na židli poblíž stolu, na kterém všechno tohle harampádí bylo. „Vezmu vám krev.“
„C-cože?“
„Ale, copak… Hrdina má strach?“ opáčí kousavě profesor a situací se zřejmě pořádně baví.
„Ne, to ne. Já jen… Máte na to kurz nebo… Víte, jak to udělat?“
„Pane Pottere,“ hlesne podrážděně, „studoval jsem lektvary a spolupracuji se Svatým Mungem, myslíte, že nejsem schopný někomu odebrat krev?“
„Dobrá, dobrá… Já… Věřím vám.“
Snape se na okamžik zatvářil vyzývavě a pichlavost jeho očí jako by Harry cítila až v žaludku. „To byste možná neměl.“

Harry ví, že ji jen zkouší, popravdě tomu bastardovi vůbec nevěří, ale z jejích rtů to prohlášení vyplynulo nějak automaticky, zkrátka aby to už měla za sebou.

Snape ji chvíli pozoruje, než se zase zatváří pobaveně a jeho sytý baryton k ní znovu promluví: „Natáhněte ruku,“ vzal odkudsi z jedné ze skříní gumovou pásku a omotal ji Harriet kolem paže, kousek nad loktem, přinutil ji, aby obrátila ruku spodní částí nahoru a s páskou staženou okolo si několikrát zacvičila.
Nato si hned podal injekční stříkačku a našrouboval na ni tenkou jehlu. U kouzelníka to vypadalo skoro nepatřičně. Jako by neexistovala magická cesta, jak odebrat krev.

 Ale něco Harry říkalo, že je to záměr, jak ji vystrašit a že to dělá Snape záměrně tou obtížnější cestou.

Ten po očku sledoval Harriet, jak postupně v obličeji nepřirozeně bledne. „Neomdlete mi tu, madam,“ zacukalo mu v koutcích, ale nijak zvlášť nedal na sobě znát, jak značně je pobaven. Vůbec celou tu dobu se zdál být až nad míru pobavený. Zmetek mastná.
Harry netrpělivě očekávala vpíchnutí do žíly. Pro jistotu zavřela oči, a aniž by se nadála, chvíli poté už pocítila mírné štípnutí, které zase hned odeznělo.
Ta komplikovaná a nepříjemná operace se zdařila!

Otevřela oči. „Nechápu to…“
„Co nechápete?“ otázal se Severus Snape.
„Viděl-a jsem už tolik krve. Za války i před ní. Nikdy mi nevadila. Ale pohled na mou vlastní… Ten mi není dvakrát příjemný.“
„To je vcelku logické. Nejste jediný, kdo má takové potíže. Každý druhý vám odpřisáhne, že mu krev nevadí, ale jakmile mu ji má někdo brát injekcí, je mu na omdlení,“ zakončil tímto tuto debatu a nasměroval rozhovor jiným směrem, „budu potřebovat i vaše sliny. Tady máte, vezměte si to,“ podal jí pěnový tampón, „dejte si to na chvíli pod jazyk a pak to vložte sem,“ podal jí další věc, tou byla malá skleněná zkumavka se zátkou.

Černovlasá dívka udělala přesně, co jí řekl podle pokynů, snad poprvé v životě. Až to oba dva překvapilo.

Poté, co profesor lektvarů všechny vzorky poctivě uložil a označil, se na dívku otočil s jasnou výzvou k odchodu. „To je pro dnešek vše, pane Pottere, udělám celkovou analýzu jak vaší krve, tak vašich slin a pak se rozhodne, jak budeme pokračovat dál. Dnes už po vás nebudu nic potřebovat. Můžete jít,“ uložil další dvě prázdné zkumavky do stojanu na stole a měl v úmyslu odejít z laboratoře.

Harriet na nic víc nečekala a ochotně ho následovala také.

Když dívka odcházela, naposledy se na prahu otočila.
„Profesore…“
„Hm?“
„Pane… Nechci, aby někdo věděl, kdo jsem. Mohl byste mě oslovovat jinak? Nechci riskovat žádné prozrazení. Říkejte mi Harriet nebo Evansová, jak chcete, ale hlavně vynechejte mé jméno.“
„Nač? Tady jsme sami, nikdo nemůže vědět, o čem se bavíme.“
„Já vím, pane, ale i zdi mají občas uši, vím, co říkám, a vy si taky tak zvyknete, že já už nejsem já, ale někdo jiný.“

„Nejste nikdo jiný, Pottere, jste to stále vy.“

„Profesore! Vy víte, jak to myslím! Co když do konce zůstanu už v této podobě? Nemůžete mi říkat, Pottere!“
„Já vím,“ usmál se potutelně muž, „já bych vám totiž už neříkal ideálně nijak, protože doufám, že už se nikdy víc zase nesetkáme!“
Harrietiny zelené oči ztmavly rozhořčením, ale nic na to neřekla. Výraz mluvil sám za sebe, aby ho Snape pochopil.
„Dobrá, Po-Evansová. Máte mé slovo. Na shledanou,“ dal najevo, že tímto je slušností opustit prostory sklepení, a Harry tak i udělala.

Konečně se Severus dočkal svého vytouženého klidu a pro dnešní večer měl Pottera-Evansovou z krku. Promnul si unaveně spánky a z kabinetu se přesunul rovnou k sobě do komnat. Neměl už ani chuť opravovat pojednání, která dnes vybral ve třetím ročníku. Přece jenom byl pátek, na opravu bude mít celý víkend.

Kdyby ho jen Potter tolik nezdržoval. Vždy mu jen ztrpčoval život. Na důkaz nevole zavrčel a šel si rovnou lehnout. Byl to náročný večer. Ale vážně mu jeho-její společnost tolik vadila?

Jako by ji zase viděl před očima. Jeho Lily.

***

Když si pozdě v noci Harriet dávala ve svém bytě bublinkovou koupel, měla plno hlavu nevítaných myšlenek.
Co když se Snapeovi nepodaří Harrymu pomoci. Co když už navždy zůstane v ženském těle? Co když se už navždy bude muset vzdát svého jména a bude muset předstírat, že je někdo jiný? Co když se s tím vším bude muset smířit?
Jaké to bude? Žít jako žena až do konce. Být žena, prožívat všechny ženské strasti, o kterých doteď ještě stále nemá ani páru… Zatím je ženou jen chvíli a už tak se mu-jí spousta věcí nelíbí a nejenže si na ně musí zvykat, ale zároveň v ní vyvolávají a utužují vztek. Nikdy ženy nechápal, nesoucítil s nimi. Neměl k tomu důvod, vlastně neviděl, čím vším si musí procházet a co jsou ochotné pro svůj život vlastně podstoupit. Pořád si myslel, že si stěžují zbytečně, ale teď na vlastní kůži poznal, že to tak zbytečné není.

Svět se mu obrátil naruby. Musel si zvykat na věci, které byly nepříjemné, ale nemohl s nimi nic dělat.

Například krása. Ženská krása – bolí. Ženy se chtějí mužům líbit. A co všechno pro to musí podstoupit? Nikdy by si jako muž nemyslel, že kvůli tomu musí dělat takové strašné věci. Ale jsou nutné? Všímali by si muži žen, kdyby to ty ženy nedělaly a nepodstupovaly? Nikdy dřív to nedokázala ocenit. Zařekla se, že jestli se někdy zase stane mužem, bude si žen více vážit. Bude je chválit, bude jim lichotit a bude si všímat každé změny nejen proto, aby té ženě udělal radost. Ale aby jim složil jakýsi hold.

Harry Potter si nikdy nevšímal, že by se na Ginny něco změnilo. Nikdy ji pořádně nepochválil, a i když si o to samotná někdy říkala, vždycky ji v tomto ohledu nedokázal řádně docenit a její snahu ignoroval. Nepřišla mu důležitá.

Ale teď už to chápal, chápal, proč jako přítel dívky selhal na celé čáře. Nikdy neuměl a možná ani nemohl Ginny docenit. Nechápal, že tohle všechno, tu bolest, snahu a ty procedury, které otravují život, podstupovala hlavně kvůli němu.

A že muži na oplátku pro ženy neudělají nic? Společnost od nich jednoduše neočekává, že si budou holit nohy. Neočekává, že budou chodit na manikúru, tedy snad až na Draca Malfoye, který tohle jistojistě podstupoval docela ochotně a automaticky, ale u takového snobského egocentrika, kdo by se divil.

Společnost od mužů neočekávala, že budou nosit podpatky, aby vynikly jejich nohy, přestože chodit v nich celý den, to je mučení. Ženská móda je čisté inferno! Nikdo od mužů neočekává, že projdou určitými vizuálními změnami, aby se ženám líbili. Muži mohli zůstat přirození a společnost s tím neměla sebemenší problém.

Nejsložitějším úkonem pro Harryho vždy bylo, že si maximálně párkrát dal na vlasy gel, aby zkrotil svou rozcuchanou hřívu. Občas si oholil vousy a použil kolínskou nebo deodorant. Tím jeho snaha o vlastní zevnějšek hasla.

Ale Ginny? Líčila se, upravovala, holila si nohy a možná i jiné části těla, kdo ví. Harry sama na vlastní kůži pocítila, co znamená holit si nohy. A doufala, že ten mučivý proces už nebude muset nikdy zopakovat, i když tahle marná tužba byla zřejmě už teď odsouzená k zániku. Zpětně si Harry vybavila, jak se snažila Ginny oblékat způsobem, který lahodil jeho oku. Nikdy se přesto nezamyslel nad tím, jak jednotlivé části oděvu mohou být nepříjemné. Voněla se, upravovala si vlasy, nosila podpatky, upravovala si nehty.

Nikdy dřív si toho Harry nevšimla. Až teď, když byla ženou a měla podobný problém jako všechny ostatní ženy snažící se splnit požadavky sociálních sfér. Teprve teď je schopen-schopna docenit všechny ty kvality a oběti. Ale teď už bylo pozdě.

Ženy jsou více emotivní a vnímavé. Cítil-a, že jako žena všechno začíná vnímat poněkud jinak. Mohla posoudit ten rozdíl a netušila, jestli se jí to líbí. Být ženou začínalo být komplikované. Začínalo to být nepohodlné a Harry měla pocit, že musí za sebe bojovat daleko více než kdy dřív. Za to, aby ji brali všichni vážně. Netkvěl někde v tomhle všem počátek feminismu?

Cítila na sobě, jak jí začalo více věcí dojímat, přivádět do rozpaků a každé prostředí na ni působilo jinak. Všechny ty emoce byly tak známé a přesto úplně cizí.
Dokonce měla jako žena větší tendence nad vším přemýšlet a analyzovat různé situace, aniž by k tomu byl pádný důvod. Dokázala za den udělat více věcí, než kdy dřív.
Ženy měly o tolik složitější život. Navíc zbytečně. A zvlášť, když se od nich automaticky očekávalo, že se i přes zaměstnání budou starat o domácnost, budou vychovávat děti, budou vařit, uklízet a hospodařit, zatímco muž bude chodit jen do práce a z práce, zatímco přijde k hotovému. Taková nespravedlnost! Ženskou kvalitu docenila vážně až teď. A za jakou cenu?

A krucinál hergot. Vážně se z ní pomalu stávala feministka.


Nostalgie, emoční vypětí, nervozita, strach. Všechno teď prožívala. Namočila si vlasy a zavřela oči. Cítila, že jestli se takto bude ještě chvíli mučit, asi se zblázní, protože je to šílený tlak na její psychiku. A odmítala být jedna z těch hysterek, které vždy odsuzovala.
Ale co když? Co když už opravdu bude do konce života nucena vydržet takto? V tomto slabém ženském těle. S těmito pocity a s těmito nesnázemi. S osudem běžné znevýhodněné ženy. Co když?

Věděla, že ne všechno jsou jen nevýhody a že ženy mají i nějaké ty výhody. Kupříkladu… Dnešní setkání se Snapem. To, jak na ni zíral. Cítila uspokojení. Ale bylo to tak správně?

A tehdy, když ji Draco Malfoy sjížděl nenasytným pohledem, ze kterého doslova mrazilo, byl to ten samý pocit. Někde v nitru tušila, že má větší moc, než doufala. Moc ovlivňovat muže, manipulovat s nimi. Moc si s nimi pohrávat a ovládat jejich myšlení pouhými tělesnými prostředky. Svým tělem, svými svody. To, jak si ji každý na ulici prohlížel, když šla, každý muž se za ní otočil. Dělalo jí to dobře.

Ano. Občas jí bavilo být ženou. Na jednu stranu to bylo nepříjemné, protože stále uvnitř byla mužem a protože muž pohled druhého muže až tak neocení, ale ten pocit zimomřivosti, lechtání v podbřišku, zrychleného tepu… Bylo to jako adrenalin.

Podobnými situacemi se zkrátka bavila, vítala je jako podivné vzrušení, ale přes tohle všechno…

Harry Potter nikdy nebyl rád středem pozornosti, proč by Harriet Evansová měla být?
Odpověď nechápala, ale odpověď jednoznačně zněla: Harriet Evansová byla. Harriet Evansová s jiným vnímáním, psychickým rozpoložením, hormony a s jinými emocemi. Měla chuť světu dokázat, že nepotřebuje slavné jméno na to, aby něco znamenala a něco dokázala. Měla chuť dokázat, že není jen slabá skořápka, která hezky vypadá. Všem. Ať už ministrovi, světu, sobě nebo tomu ignorantskému kreténovi Dracu Malfoyovi. Či snad protivnému profesorovi Severusi Snapeovi.

Ale stojí tohle všechno za to, aby už zůstala ženou navěky věků?

Bolela ji hlava. Skoro jako by jí někdo skrze ucho prodral dlouhý střep. A to si vždy jako muž myslela, že používání argumentu: já mám migrénu, je jen ubohá výmluva, jak se vyhnout sexu.

Možná, že to nebyla jen výmluva. Promnula si spánky. Krucinál.

Nakonec se zabalila do teplého županu, převlékla a ulehla do postele. Zítra ji čekal složitý den. Přestože měl být víkend, lejstra od případu nepočkají. Na to ji samotný případ až moc zaujal.

Jediným kladem toho všeho bylo, že se nebude muset dívat do otráveného ksichtu Draca Malfoye.