V textu je použitý text (upravený do mužského rodu) písně Doufám od Lucie Bílé.
Doporučuju si k tomu pustit písničku pro ten správný prožitek.
***
Hlavu v dlaních mám,
prázdné stránky velí myšlenkám
kam ulehnout.
Sám příboj poslouchám,
to jak vítr klouže po vlnách,
nutím tvou loď plout,
ke mně plout.
Po škole jsem se rozhodl k jedinému možnému řešení. Už nikdy jsem nechtěl žít bez tebe, Draco. Každý večer, který jsme netrávili spolu, jsem sedával v křesle a s láskou hleděl na naše společného fotografie. Vzpomínal na prožité zážitky, na tvůj zákeřný švindl, který nás svedl k sobě. Nikdy jsem se za to na tebe nezlobil, nebylo proč. Naopak jsem ti dodnes za to vděčný, protože to byla ta nejúžasnější věc v mým mizerným životě. A pohled na každou fotku mi rozlil teplo v hrudi, protože jsem byl hrdý na to, že sis vybral právě mě. Byls tak nádherný.
Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách.
Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách.
Začala válka. Tu, kterou jsme všichni očekávali. Tentokrát jsem věděl, že na všechno nejsem sám. Kromě přátel jsem totiž měl tebe, Draco. Za každých okolností jsi stál při mně a byl mým pilířem ve chvílích, kdy jsem myslel, že všechno vzdám.
Voldemort přecenil vlastní sílu a podcenil tu naši. Porazili jsme ho, já ho porazil. Díky tobě, Draco, protože ta kreatura nikdy nedokázala pochopit, co to znamená láska a jakou může mít sílu. Zkrátka se z předešlé prohry nepoučil. Ale tentokrát už jsme se ho zbavili napořád.
Tvoje láska mi pomohla ho zničit, spálit na prach, protože v ten moment jsem si už byl schopný přiznat, jak hluboký je můj cit, jak vroucně a nesobecky tě miluju. Že k sobě patříme a už se na tom nic nezmění.
Pokud jsem o tom někdy v minulosti pochyboval, bylo to dávno pryč. Zachránils mě. V mnoha ohledech. Naplnil mě, dodal mi sebedůvěru, zahřál na duši. Byls mou chybějící polovičkou.
A díky tomu je Pán zla definitivně pryč. Sprovozen ze světa, který jsme zbavili jeho despotické nadvlády.
Nebýt naší lásky, nebylo by to o tolik snadnější. Byla to hlavně tvoje zásluha.
Pamatuji si ten den do detailu. Pamatuju si každou hodinu, každou minutu. Ráno jsme spolu snídali zbytky od večeře. Tábořili jsme kousek od místa, kde sídlili smrtijedi. Tu noc jsme se spolu milovali s myšlenkou, že to možná bude naposledy. Bylo to plné vášně, vyznání, vzájemnosti a bezedné oddanosti.
Den na to začal čas příliš ubíhat a než jsme se nadáli, bylo poledne a s ním chvíle, kdy to mělo všechno vypuknout. Náš plán.
Hermiona s Ronem čekali na druhé straně od smrtijedského sjednocení. Měli chvíli po poledni na sebe strhnout pozornost, aby smrtijedi nebyli Voldemortovi po ruce a začali je hledat. To byla chvíle pro nás, abychom mohli na místo nečekaně vpadnout a chvíli po nás i Fénixův řád. Pamatuju si, jaký jsem měl strach. Měl jsem strach o tebe. Ten strach, který člověk mívá, když miluje. Hluboce miluje. Srdce mi driblovalo v kadenci, kterou jsem nebyl schopný zklidnit, ani když ses na mě povzbudivě usmál. Prsty se mi třásly, že jsem sotva udržel hůlku. Bylo to tady a já jsem nemohl zaručit, že vyhrajeme, i když nás víra vedla kupředu.
Mít tak pevnou hráz,
co se příboji postaví,
vlny se unaví,
odliv je odplaví,
tu vůli mít, tak pevně stát.
A on, Tom Rojvol Raddle, napůl mudla a napůl čaroděj, byl tehdy poražen. A ve chvíli, kdy se smál, poslední kletba ukončila jeho život. Myslel si, že ho pořád chrání jeho viteály. Netušil, že i jeho poslední viteál - had Nagini - je dávno mrtvý. Zničený. Jako všechny ostatní kousky Voldemortovy duše.
Skončilo to. Prach byl a v prach se obrátil. Dodneška si pamatuju každý detail toho dne.
Protože když jsem se otočil, nebyls tam.
Zůstal jsem sám.
V okně sedávám,
otvírám ho starým příběhům,
tichý je dům.
Usmívám se vzpomínkám,
jako křídla šumí nad hlavou,
pojď si poslechnout, poslechnout.
Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.
Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.
Ležels na zemi ve vysoké trávě. Tvář si měl zakrvácenou, v obličeji nepřirozeně zkřivený výraz, i když si hleděl do nebes. Snad jako by si tam hledal odpuštění, zatímco si naposledy lapal po dechu. Nad tebou se tyčil tvůj vlastní otec.
Od chvíle, kdy utekl z Azkabanu, se mu nelíbil náš vztah. Vydědil tě, vzdal se tě jako syna. Tím spíš jsem si tě začal vážit mnohem víc, protože tys i navzdory nepřízně vlastní rodiny zůstal se mnou.
Než tvoje oči nadobro ztratily lesk, naposledy ses na mě podíval a usmál se. Ani tvůj otec nad tebou nedokázal vyhrát. Největší chyba, kterou v životě může člověk udělat, je mít pořád strach, že nějakou chybu udělá. A tys odešel s čistým štítem. Silný je ten, kdo odchází s uzavřenou minulostí.
Zabil jsem ho. Bez špetky pocitu viny. A tys mi zemřel v náruči.
Válka mi tě vzala, Draco. Nepřipraveného čelit životu o samotě. Vzala mi tě a už mi tě nevrátila.
Protože jak se zdálo, můj osud byl pořád málo trpký a hledat vykoupení bylo zbytečné.
Ironie toho zatraceného vesmíru. Našel jsem tě, abych tě ztratil. Jako všechny svoje blízké. Siriuse, Brumbála... Rodiče.
Na tebe budu mít vždycky nejkrásnější vzpomínky. V mým srdci zůstanou navěky. Dals mi víc než všichni za celý život. Vdechls mi život, vdechls mi chuť jít dál a neohlížet se. Nemít strach, být sám sebou. Naučils mě žít.
Dals mi vlastní srdce a já ti na oplátku dal to moje. Ty sis ho vzal s sebou, zatímco já si to tvoje nenechal u sebe. Jen v teple vlastních vzpomínek.
Proč neumím brát,
co svět poslušným nabízí.
Trnovou korunou
ozdobím cestu svou,
tu vůli mít, tak pevně stát.
Zajímavé je, že zatímco radost člověk potřebuje sdílet, smutek lépe snáší sám. Chybíš mi. Neuběhlo dne, abych si na tebe nevzpomněl. Neuběhlo dne, abych si při pohledu na něco nepřipomněl tvoje jméno. S něhou zašeptané do ticha.
Neuplynula hodina, abych si nevybavil tvoji tvář a bledou kůži, která byla tolik citlivá na dotek. Které jsem se tolik rád dotýkal.
Často jsem myslel na tvoje plavé vlasy, kterými jsem s nadšením proplétal prsty. Pokaždé jsem nějaké našel na polštáři, když jsem ráno vstával a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. V prohlubni polštáře se vždycky jeden nebo dva našly.
A víš co? I když si byl dávno mrtvý, já tvoje vlasy nacházel pořád. Míval jsem je na oblečení, občas jsem vytáhl z kapsy kabátu peněženku a byly tam. Častokrát se mi stalo, že jsem jich pár našel v koupelně, na dně vany nebo umyvadla. Hřeben, kterým ses česal, jsem nikdy nedokázal vyhodit. Stejně jako kartáček na zuby. Jako bych si chtěl ponechat ty předměty jen proto, abych nezapomněl, že jsme byli skuteční.
Části tebe se válely v rohu každé místnosti. Byly všude, stejně jako ty. I navzdory vyčichlému kabátu, který pořád visel v šatníku, nebo tvému oblíbenému hrnku ve vitríně, byls tady i ty v mém srdci. V mých myšlenkách, vzpomínkách. Jako jeden z Voldemortových viteálů, který se stal součástí mojí duše.
Cítil jsem tě. A bolelo to.
Války jsou kruté.
Věděl jsem, do čeho jdu a věděl jsem, proč jsem měl strach. Proč si jen smrt nepřišla pro mě?
Pomoz mi můj osud nést,
zvedni mě z blátivých cest.
Pomoz mi noc měnit v den,
tak pojď a zvedni mě, zvedni mě.
Když ještě sílu mám snad,
pomoz mi vstát.
Nechtělo se mi žít. Teď už ne. Ne bez tebe. Třebaže se Hermiona s Ronem snažili, abych se necítil sám. Snažili se, aby mě život zase bavil. V jejich povzbuzení byla cítit láska ke mně a já jsem jim za to byl vděčný, ale jak může člověk žít bez srdce?
Jednou jsem ti ho věnoval a ta hluboká rána v hrudním koši zela prázdnotou a nenaplněním. Neexistovalo nic, co by tu bolest mohlo zvrátit. Miloval jsem tě, pořád jsem tě miloval. Vroucně, hluboce a oddaně. Se smrtí ten cit neodešel, jen se prohloubil stesk a pocit marnosti. Jako by mi někdo naordinoval sloní dávku beznaděje. S krupobitím v srdci předtím, než se člověk všemu poddal.
Nejednou jsem se usmíval nad situacemi, do kterých nás navezla tvoje tvrdohlavost nebo puntičkářství. Jak rád si zkoušel moji trpělivost, protože si věděl, že každý naschvál nakonec skončí vášnivým udobřováním. A byly to malichernosti. Špatně zazátkovaná zubní pasta, neumytý hrnek od kávy. Tvoje marnivost a smysl pro estetično, které jsem tolik ignoroval a nikdy nedocenil. Když jsem neuměl dostatečně pochválit, jak ti padnou nové kalhoty nebo když si mě peskoval, proč o sebe víc nedbám.
Naše společné neduhy, zlozvyky v opozici každý den a přesto jsme pokaždé dokázali najít kompromis.
Mnohokrát si dělával, že neslyšíš, když jsem řekl něco, co se ti nelíbilo, ale věděls, že jsem měl pravdu. Kritiku si nikdy nepřijímal snadno. A na oplátku si mě provokoval ty sám, i když si věděl, že mi to vadilo. Dokázals mě rozzuřit do nepříčetnosti a v mžiku oka mi vzít vítr z plachet jen tím, že ses na mě láskyplně usmál.
Nesnášel jsem to a zároveň miloval. A zrovna tyhle střípky mi scházely. Byla to součást mojí denní dávky. Jako ty.
Svítím, ještě svítím,
dálkou v temnotách.
Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách
Mít tak pevnou hráz,
co se příboji postaví,
vlny se unaví,
odliv je odplaví,
tu vůli mít, tak pevně stát.
Moje mysl mi našeptávala slova tklivá, jak těžká jsou břemena a osidla žití. Ztratil jsem víru, že má smysl dál na tomto světě žít, když si v něm už nebyl ty. Svůj úkol jsem splnil a už mě nikdo k ničemu nepotřeboval. Opilý výsadou jsem dopomohl tomu, aby se kruh uzavřel.
Stál jsem na nohách, ale už ne tak pevně jako dřív, protože tentokrát tady nebyl nikdo, kdo by mě zvedl, kdybych spadl.
A nikdo nepotřeboval, abych ho miloval. Když jsem neměl tebe, Draco, nepotřeboval jsem nikoho, aby mě miloval. Sám bych to už nezvládl oplácet.
Osud byl ke mně krutý, k nám oběma. Nezůstala žádná naděje. Stále jsem doufal v zázrak. Přesto marně.
Ta víra šla ruku v ruce s odevzdáním, protože na konci byla vždy něčí prohra.
Nastal čas si připustit, že tentokrát jsem prohrál já.
Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.
~ Prohry ~
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Jo, v dobách středověkých jsem měla tendence psávat věci, které nebyly zrovna pozitivní, což byl odraz mojí nálady v té době. Dneska jsem toho názoru, že je život sám o sobě dost posranej na to, aby ještě člověk četl špatné konce :)
Ale děkuji ti za komentář, velmi si toho vážím :)
Psát tu povídku dnes, tak takto neskončí :)
Nicméně ta 4. číst vznikla zároveň s první, takže to nebylo tak, že to byla momentální nálada. Tehdy to ale nemělo patřit k sobě jako jedna povídka. Bylo to psané jako odlišné věci, jen posléze mě napadlo, co takhle tomu dát nějaký ten výcuc k tomu a nakonec to spojit. Jednička měla být původně jednorázovka :)
Ale děkuji ti za komentář a omlouvám se, že ti to možná zkazilo náladu ;)
Já proste miluju šťastné konce.
Celkove je to napsane moc dobře, i když vím, ze ty jsi ke svým starším Drarry poněkud skeptická. Já neprestanu zasnout nad tím, jak přirozené zní dialogy a jak vtahnes citatele do deje. Což já oceňuji hlavně u sexuálních scén ????.
Já tehdá psala hodně tragické konce, lidi už na to u mě byli zvyklí, ale je fakt, že čím starší jsem byla, tím víc jsem chtěla toho cukru, protože život je dost posranej i bez tragickejch konců ve fikci.
Popravdě, úplně nejsem nadšená z toho, že tady ty kapitoly mám v téhle formě, pořád se je chystám trochu upravit a přepsat do čtenější formy.Tohle mi přijde takový... ugh. Takže se trošku divím, že tak žasneš :D :D