„Měl bys něco udělat, Sherlocku, jinak tě opustí.“
„Hledáš bubáky ve skříni, která nemá stěny, Mycrofte.“
„Jak myslíš, bratříčku.“
***
Seděl na křesle v jejich domě na Baker street. Kolena složená k tělu, špičky prstů na rukou se spojovaly ve stříšce, aby podepřely bradu. Venku pomalu svítalo, Sherlock Holmes ponořený ve svém paláci mysli, čekal. Čekal a čekal. John zatím stále nebyl doma.
Jak se jmenovala. Lane? Lena? Lara? Bylo to jedno. Další z těch ženštin, které Johna odvedly svou pozorností od něj.
Upravil další z přihrádek kartotéky, kterou uchovával ve svém paláci a zásuvku zapečetil klíčem, který odhodil. Těch klíčů za poslední dva roky odhodil už tolik, že příslovečná kartotéka se seznamy každou chvíli navyšovala počet šuplíků. Jména těch žen nebyla důležitá. Ale jednou, jednou jedno z těch jmen bude.
A John ho opravdu opustí.
Sherlock věděl, že tahle Lena nebo Lara nebyla tou pravou. Ten vztah byl odsouzený k fiasku. Měla tři kočky, špatné vztahy s rodiči, problémy s farmaceutiky na bolest po úraze, kterým prošla před deseti lety a ze kterého se dávno dostala, byla opakem toho, co pedantský John – nebyla zrovna hospodyňkou zakládající si na čistém prádle a vůni domova, a občas měla nemístné vtipy na adresu menšin, které John prozatím nezaregistroval, ale byla to pouze otázka času. Otázka času, než jeho morální stránka zavelí zpátečku.
Přesto tady Sherlock seděl za tmy sám jako součást výbavy, aniž by se vrtal v nějakém experimentu, řešil případ nebo hrál na housle. Seděl a čekal. S iracionálním strachem, který ho sžíral a snažil se sám pochopit, proč se v něm něco takového vůbec probudilo. Odkud ten pocit vzešel? Tahle naprosto zbytečná a obtěžující emoce?
Zatracený Mycroft.
***
„Hledá jen povyražení, Mycrofte. Nic z toho nebylo prozatím vážné.“
„Jistě. Prozatím.“
„Co tím chceš říct?“
„Na to jistě přijde brzy, bratře můj.“
***
If you ever leave me
I'll be sad and blue
don't you ever leave me
I'm so in love with you
John si dnes vesele prozpěvoval. Ta nálada Sherlockovi doslova lezla na nervy. Veselý a spokojený John, to nevěstilo nic dobrého. Kočkomilka se závislosti na lécích byla sice dva týdny pasé, ale Sherlock si nemohl nevšimnout, že dnešní večer zřejmě znovu stráví sám na gauči a bude se probírat kartotékami a tavit klíče.
Vyžehlená košile, oholená tvář, vlasy sčesané dozadu, veselá nálada, vyleštěné boty a to obligátní sledování času na kuchyňských nástěnných hodinách.
John měl dnes domluvené rande.
Sherlock si sice nevybavoval, že by v posledních dnech John mluvil o nějaké ženě, nebo nějakou vůbec potkal při jejich společně tráveném čase, ale jeho chování bylo natolik evidentní, že Sherlock polknul hořkou žluč, která se mu usídlila v hrdle.
Aby zamezil tomu protivnému hvízdání, přešel ke svému stojanu s notami a začal hrát na housle.
Falešně.
John do dvaceti minut v tichosti opustil byt. Šel na svou schůzku. Možná, že tentokrát s budoucí paní Watsonovou.
Vrzání houslí nebylo nikdy patetičtější.
***
„Jako bych ti to neříkal, Sherlocku.“
„Zmlkni, Mycrofte, co o tom zrovna ty můžeš vědět.“
„Vím tolik, že lidé, kteří nejsou jako my, vyhledávají ke svému životu partnery. Životní partnery a s nimi také nějaké city,“ v tom prohlášení bylo cítit pohrdání. „A John není jako my, že ne, můj drahý bratře?“
***
The birds in the sky would be sad and lonely
if they knew that I lost my one and only
they'd be sad if you're bad to me
Sherlock se ani nezamýšlel nad tím, že začíná šílet. Doslova. Proč jinak by se tedy prohraboval Johnovými věcmi, když byl ve sprše, hledal jeho mobil a právě si četl jeho milostné smsky.
Uvidime se tedy dnes. Budu se tesit. Ella a k tomu nějaký infantilní smajlík, jehož podstatu si dokázal vydedukovat i bez znalostí tomu využívané interpunkce.
Ella. Ella? Nebyla Ella náhodou Johnova terapeutka? To už spí dokonce i se svou terapeutkou? Nejsou k tomu nějaká pravidla, co to zakazují?
Sherlock zaslechl, jak sprcha přestala téct. Rychle vrátil mobil na své místo a takříkajíc vzal nohy na ramena.
Když pak doktor sešel dolů a uviděl slavného detektiva, jak visí hlavou z pohovky dolů, zatímco se nohami opírá o stěnu a prsty si masíruje spánky, nakrčil nad tím výjevem rameny, pouze zvolal: „Jdu ven. Nečekej na mě,“ a pak se za ním znovu ozvalo tolik často slýchané prásknutí dveřmi na 221B.
Sherlock se kousl do spodního rtu.
Měl bys něco udělat, Sherlocku. Zopakoval Mycroftův hlas v jeho hlavě.
Ale co by měl udělat? Jak má Johna udržet doma? Svého Johna!
To uvědomění přišlo tak náhle, že ho nestihl ani řádně zpracovat. Pichlavou bolest u srdce však zaznamenal jako něco vysoce nepříjemného.
***
„Problémy v ráji, Sherlocku?“
„Zmlkni, Mycrofte, alespoň jedenkrát v životě si nech ta svoje moudra pro sebe, nejsem na ně zvědavý a nevyplatí se ti to.“
„Nejsi, ale já je rozdávám zadarmo. Jsi tak naivní a vylekaný. Podívej se na sebe. Jako laň chycená v pasti.“
„A ty si ten pohled očividně užíváš.“
„Popravdě nikoliv. Začínáš jim být čím dál víc podobný.“
„Podobný komu?“
„Lidem.“
***
The leaves on the trees would be softly sighing
if they heard from the breeze that you left me crying
they'd be sad, don't be bad to me
S Ellou to nakonec asi nedopadlo podle všech předpokladů. Navíc si John musel hledat novou terapeutku, i když Sherlock nechápal proč. Psychosomatické potíže v noze dávno ustaly, nočními můrami, pokud mohl soudit, už taky netrpěl. Třas v ruce zmizel. Kdyby John o to stál, mohl se Sherlockovi svěřit, pokud by ho něco trápilo.
Problém byl v tom, že zrovna Sherlockovi se John nechtěl svěřit!
A tento týden tady byla Joan. Nebo Jeanette. Učitelka? Se psem? Ne, toho měla jedna z předešlých ex-přítelkyň. Ne, Jeanette byla po Cindy. Cindy byla po Elle. Začínal se v tom ztrácet. Šuplíky v jeho paláci začínaly přetékat. A efektivnější by bylo, kdyby klíče od zásuvek nosil do sběrny kovů. Aspoň by na tom něco vydělal.
To chtěl mít John nějaký harém?
Proč tak často měnil partnerky? Nevyhovovaly mu?
A co se stane, až najde tu pravou?
A co dělal Sherlock špatně?
Detektiv se zhluboka nadechl. Byla to jen otázka několika vteřin, než se v těle ozval třas. Děs, který zajal jeho tělo jako rukojmí, se prolil žilami a zkroutil končetiny do podivného úhlu. Dech jako by se nedostával do plic. Rozšířené zornice nedokázaly ani změnit směr svého pohledu. Jako by ho doslova někdo uvěznil v jeho vlastním těle. Upadl v podivné agónii na koberec v obýváku.
John Watson v mžiku oka přiskočil ke svému kolegovi.
„Proboha, Sherlocku, ty hyperventiluješ, co se stalo?“ ihned muže na zemi začal ohledávat, aby si potvrdil všechny symptomy. Nakonec si posunul jeho tělo na svůj klín a objal ho kolem ramen se snahou položit ztuhlé tělo hlavou na své rameno. „Dýchej. Vydechni nosem, krátce a pokus se stejně tak nadechnout ústy, Sherlocku, slyšíš mě. Uklidni se a dýchej… Jsem tady. Bude to dobré, jen dýchej.“
Když se mu nakonec podařilo dostat Sherlocka do stavu, kdy začal komunikovat, zaslechl od něj jen tiché pronesení ze rtů: „Johne, neopouštěj mě.“
„Neopustím,“ pohladil ho něžně po vlasech. „To víš, že tě neopustím.“
Od toho večera se John Watson rozhodl, že přestane randit.
***
„Sherlock říkal, že tě nechce vidět, Mycrofte, že je to tvoje vina. Sice nevím, cos mu provedl, ale měl bys jít. Jinak za sebe neručím ani já.“
„Zajímavé. Jak myslíš, Johne. Že svému bratrovi posílám pozdravy s přáním brzkého zdraví. A k tobě mám jedinou věc,“ Jeho Británie se se špetkou zlomyslnosti usmála a naklonila krátce hlavu bokem. „Měl bys něco udělat, jinak tě brzy opustí.“
***
But I know you won't me leave 'cause you told me so
and I've no intention of letting you go
just as long as you let me know
you won't be bad to me
Odporné stavy úzkosti ho donutily nad věcmi více uvažovat, propírat se nuancemi náznaků, které mu nabízelo nejen jeho tělo, ale i srdce. Nerozuměl tomu. Ale zdálo se, že opravdu nějaké srdce vlastnil, i když o tom většina lidí pochybovala.
John, jeho John mu řekl, že ho neopustí. A i přesto se v něm odehrávaly ty nesmyslné bitvy, kde srdce dělalo čáru přes rozpočet rozumu. A donutilo rozum krčit se v rohu paláce mysli.
Dohnala ho další panická ataka.
Ten samý večer Sherlock Holmes usínal v náruči Johna Watsona. Bolely ho svaly po celém těle, byl malátný a jeho mysl pracovala jen z poloviční kapacity. Byl zmatený. Cítil se slabý a poprvé v životě pochopil, co to znamená vnímat emoce.
Přesto i přes veškerý diskomfort svého transportu cítil, jak se jeho kudrnami proplétají dlouhé prsty a šeptavý hlas mu něco sděluje. Na prchavý okamžik měl dojem, že mu sděluje něco velmi důležitého a měl by se na to soustředit, ale ke své smůle zjistil, že mu to tentokrát nejde. O co šlo, už pod tíhou únavy nestihl zpracovat. Po dlouhých nocích beze spánku se propadl do náruče Morfeovy. Tedy Johnovy.
A tenhle John se definitivně rozhodl, že tentokrát něco opravdu udělá!
***
So the bird in the sky won't be sad and lonely
'cause they know that I got my one and only
they'd be glad that you're not bad to me...
they'd be glad that you're not bad to me...
to me...to me...
Probudil se brzy ráno, paprsek bílého světla prosvítal skrze závěs na okně a hladil kontury Johnovy spící tváře. Byli do sebe zapleteni končetinami a Sherlockova hlava spočívala na Johnově rameni. Cítil z těla vedle sebe hřejivé teplo. Zaposlouchal se do klidného rytmu jeho srdce a dovolil si přitisknout se víc. Cítit víc. Nechal emoce, aby obalily jeho smysly. Konečně si to po těch letech dovolil udělat.
Objal volnou rukou Johnův pas a pár vteřin na to zaznamenal, jak se víčka druhého muže zdvihla a tmavě modrý zrak letmo zastřený ranní otupělostí vyhledal Sherlockovu tvář. Usmál se. Usmáli se na sebe oba. A oba konečně věděli.
V momentě, kdy se John Watson, lékař pátého northumberlandského střeleckého pluku, k Sherlockovi sklonil, aby svými rty vyhledal ty jeho, si detektivní konzultant uvědomil, že protentokrát už nebude muset odhazovat ani tavit žádné další protivné klíče od kartoték, protože už nebude třeba. Nicméně ten svůj zcela bez výhrad a ochotně věnuje navždy Johnovi.
***
„Vypadáš spokojeně, bratře můj.“
„Zapomeň na to, že ti někdy snad poděkuju, Mycrofte. V první řadě to není tvá zásluha.“
„Ale no jistě. A jak vidím, zdraví se ti také vrátilo.“
„Očividně.“
„Pozdravuj toho svého doktora.“
„Nebudu. Sbohem.“
Dveře se zabouchly.
Ulicí na Baker street zazněl pobavený smích. Mycroft Holmes z neobvyklé kratochvíle protočil dokola svým deštníkem.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).