Občasný zvuk kol se mísil se šumem kolem projíždějících vozidel, která se přibližovala tmou jen jako zlatá světla bez obrysů slitá v jednu zářivou šmouhu. Koňská dvojspřeží dávno vystřídal svět motorů a karburátorů. A den za dnem bylo stále víc z čeho vybírat. Taky si jedno pořídí, pomyslel si. Vozidlo. Aby jeho příští stěhování nebylo tak komplikované.
Do kufrů poskakujících po chodníku sbalil svůj život a táhl ho za sebou jako konečný důkaz vlastní existence. Daleko pryč od místa, které se posledních dvacet let naučil nazývat domovem. Bylo načase se vrátit do Londýna.
Blížilo se další setkání s jeho Cizincem. Vše se za posledních sto let změnilo. Nejen technologie a pokrok, ale i rytmus, kterým tlouklo jeho srdce. Uvědomění. A důvod jeho bolesti. Čím víc se blížil rok jejich setkání, tím víc byl Hob nervózní. Robert, teď si bude říkat zase Robert. Nebo Rob. Ještě se rozhodne.
Při vzpomínce na jejich výměnu slov jako by mu někdo sevřel pěst kolem srdce. Měl dostatek času přemýšlet nad tím, jak se svému Cizinci omluví, jakmile mu opět převypráví události posledního století v kostce. Až znovu uvidí ty zádumčivé oči, jež v přítmí působily, jako by je naplnily hvězdokupy. A ten tajuplný úsměv, který způsoboval, že se Hobův tep pokaždé rozkmital v rytmickém staccatu. Až konečně zase spatří ty havraní vlasy, ve kterých se odráželo světlo z krčmy a přísliby, které minulé století Hob tak neumně zašlapal do země.
Procházel večerním městem pohrouženým do tmy, do ulice vrhaly světlo jen potemnělé pouliční lampy a veliká okna domů podél chodníků, zářící měkkým přívětivým světlem. Většina z nich byla holá bez záclon, skýtající pohled do obývacích pokojů, kde se choulila všechna ta přátelství a životní lásky. Pospolu tak, jak to mělo být.
Nepravidelný rytmus bubnů ve spáncích ho zpomaloval. Večer se pomalu zrodil do noci. Už i poslední hvězdy jasně zářily na nebi, a když se na ně podíval, povzdychl si. Za ta století si všímal, jak měnily svoje pozice a jak mu žádná z nich, i když naposledy vyhasla, nesplnila jeho přání a sny.
Dnes bude jako už tolikrát usínat na novém místě. V domě na kraji Londýna. Daleko od očí. Tohle století bylo díky fotoaparátům a kamerám daleko složitější držet se stranou a být jen šedou eminencí v zátiší. Ale vždycky to nějak zvládl a zvládne to i teď. A pokud Ho uvidí, bude to mít smysl.
Tuto noc bude dřímat spánkem provinilých, stejně jako posledních devadesát let. A bude se mu zdát o Něm. O jedné z těch všedních omluv, které vždy skončily daleko hůř, než si pamatoval. Žádná z těch nočních můr mu nikdy nedopřála zakončení vroucným objetím, které by mu jeho zoufalá mysl z milosti přidala k dobru.
Světla z oken se každým krokem vzdalovala kamsi pryč, s každou vteřinou zapomínal detaily ze scény, ale ten pocit sevření a zmaru sílil, kdykoliv byl svému cíli blíž.
Sotva se trefil klíčem do zámku a čelist tiskl k sobě tak silně, až mu vrzaly stoličky. Na dně žaludku se mu usadil těžký uzel. Dveře povolily.
Podíval se na oprýskanou a sešlapanou podlahu stoletého domu a cítil se vyčerpaný. Jeho život se neustále měnil, ale ta tíha uvědomění si celé pravdy byla obrovská.
Možná, že až se dnes v noci uloží ke spánku, jeho Cizinec mu konečně odpustí a řekne mu svoje jméno. A Hob se odváží ho po tolika staletích zapírání políbit. Ve snech přece mohl dostat to, po čem toužil. A On by se pravdu nikdy nedozvěděl.
Ale bylo to jen zbožné přání. Posledních pár dekád byly jeho sny jen bolavým očistcem a nepamatoval si, kdy naposledy se mu zdálo něco, při čem by se neprobudil zoufale vyděšený k nepříčetnosti.
Pokud nebyly sny místem, kam by se rád vracel, tak musel udělat život opět místem, které nebude chtít opustit. A to byla bez pochyb největší přednost Hoba Gadlinga.
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.